OUAT - 3. kapitola

Druhý den ráno jsem byla vzhůru první. Ben se zřejmě ještě nesrovnal s časovým posunem. Začala jsem vyklízet pokoj vedle své ložnice. Odhadovala jsem, že to byl pokoj Benovy matky. Ve vykládané komodě jsem objevila stará alba s fotografiemi a množství dalších nezařazených fotografií. Namátkou jsem jedno album otevřela. Byly v něm fotky Bena jako miminka. Listovala jsem stránkami. Paní Lewisová s novorozencem v náručí. Pan Lewis jako šťastný otec chovající svého syna pod dozorem své manželky. Při dřívějších rozhovorech se Ben o svých rodičích zmínil jen zběžně. Říkal, že jeho matka Elaine je plastický chirurg a otec Derek Lewis je houslistou, který většinu času cestuje někde po světě s orchestrem. Jeho rodiče spolu v podstatě nežijí. Bylo mi to trochu líto. Mí rodiče ve Vídni byli stále spolu. Jejich harmonické manželství pro mě bylo zárukou, že se mám kdykoliv kam vrátit. Že jsou tady stále pro mě jako pevný bod ve vesmíru. Byla jsem jim za tu skutečnost vděčná. Díky jejich péči jsem dosud naštěstí nepoznala žádné větší problémy a žila jsem ve svém, možná naivním, světě bezproblémového života. Uložila jsem album k ostatním fotkám do krabice a zavřela jsem ji.

Bylo kolem jedenácté hodiny, když se mě Ben přišel zeptat, jestli bych nechtěla jet na oběd kousek za New Haven.

Za necelou hodinku jsme dorazili na pobřeží. Malá restaurace kousek od pláže vypadala jako domeček z nějaké pohádky. Ben vybral místo u velkého okna s výhledem na moře. Přišel mi dnes nějaký jiný. Připadalo mi, že mi chce něco říct, ale zatím se k tomu nemohl odhodlat, jakoby se bál mé reakce. Po obědě jsem se šli projít na pláž pod útes. Já, jako suchozemec ze země, která nemá moře, jsem neměla moc zkušeností s mořem, a proto mě překvapil příliv, který se začal velmi rychle projevovat. Ben byl v myšlenkách někde jinde. Poté, co mu ledová voda namočila nohy, se probral. Museli jsem skoro běžet, abychom se dostali po úzké stezce nahoru na útes a nezůstali uvězněni dole ve vodě. Zatáhly se mraky a začalo hustě pršet. Doběhli jsem k zaparkovanému autu úplně promočení.

---

"Nastupte si, Christine. Musíme rychle domů nebo nastydneme," pobídl mě, abych si sedla do jeho auta, kterému bezpochyby svými mokrými věcmi poničím čalounění sedačky.

Pustil naplno topení. Drkotala jsem zuby. Ben se mi omlouval, že byl tak neopatrný a nevšiml si dřív změny počasí a přílivu.

Když jsme dojeli do domu, tak jsem si šla dát horkou sprchu a převlékla jsem se do suchého oblečení. Když jsem přišla do obývacího pokoje, Ben už byl také převlečený v suchém. Viděla jsem, že mu hoří tváře stejně jako mně od studeného vzduchu. Procházka mě příjemně unavila a cítila jsem se trochu malátně.

"Dnes už nebudeme balit," rozhodl Ben. "Měl bych trochu cvičit. Budete tak hodná a doprovodíte mě na klavír?"

"Jistě," šla jsem si sednout ke klavíru a čekala, jaký part mi Ben přinese. Donesl nějaké partitury z těch, které složil jeho pradědeček. Název písně byl Till I Here You Sing. Začala jsem hrát předehru. Ben začal zpívat. Ještě jsem jeho hlas neslyšela. Měl velmi příjemný, sytý baryton. Při jeho zpěvu mně přebíhal mráz po zádech. Melodie byla překrásná. Text byl smutný. Zpěvák v ní volal po ženě, která se jmenovala stejně jako já, Christine. O marnosti času, který plyne, aniž by se s ní znovu setkal a slyšel ji znovu zpívat. V závěru však byla naděje, že ji uslyší zpívat znovu.

Dozněly poslední tóny písně. "Nádhera," zašeptala jsem. Ben se na mě, skoro plaše, usmál.

"Chcete, abych vám zazpíval něco podle vašeho výběru?" zeptal se konverzačně.

Zalovila jsem ve svých deskách s partiturami a podala mu jednu skladbu. "Znáte to?" zeptala jsem se bezelstně.

Vzal si partituru a podíval se, co to je. "Music of the Night? Vaše oblíbená?" pousmál se.

"Ano. Chtěla bych jí slyšet od vás."

"Potřebujete noty?"

"Ne," pronesla jsem sebejistě. "Můžeme začít?"

"Prosím, maestro," vybídl mě.

Začala jsem hrát píseň, kterou jsem milovala a mohla ji hrát i poslepu. Ben začal zpívat. Zavřela jsem oči.

Nighttime sharpens, heightens each sensation

Darkness stirs and wakes imagination

Silently the senses abandon their defenses

Noční čas umocňuje,

zesiluje každý cit,

temnota povzbuzuje a probouzí představivost

a smysly jsou potichu, bezbranné pohříchu.

Slowly, gently, night unfurls its splendour

Grasp it, sense it, tremulous and tender

Turn your face away from the garish light of day

Turn your thoughts away from cold, unfeeling light

And listen to the music of the night

Pomalu, zlehka noc rozprostírá svou nádheru.

Chop se jí, pociť ji rozechvělou a něžnou.

svou tvář od oslnivého jasu dne.

Odvrať své myšlenky od studeného, necitelného

světla a naslouchej hudbě noci.

Close you eyes and surrender to your darkest dreams

purge your thoughts of the life you knew before

Close your eyes, let your spirit start to soar

And you'll live as you've never lived before

Zavři oči a odevzdej se svým nejtemnějším snům.

Očisti své myšlenky od života, který jsi znala dřív.

Zavři oči, dej svému duchu vzlétnout a zažiješ,

cos nezažila nikdy dřív.

Softly, deftly, music shall caress you

Hear it, feel it, secretly posess you

Open up your mind,

Let your fantasies unwind

In this darkness which you know you cannot fight

The darkness of the music of the night

Jemně, hbitě bude tě hudba laskat.

Slyš ji, prociť ji, vskrytu se tě zmocňuje.

Otevři svou mysli, nech své představy plynout,

v té temnotě, kterou znáš, nedokážeš odolat.

Temné hudbě noci.

Let your mind start a journey through a strange, new world

Leave all thoughts of the life you knew before

Let your soul take you where you long to be!

Only then can you belong to me

Tvou mysl odvede na cestu nevšedním, novým světem.

Zanech myšlenek na život, který jsi žila dřív

Nech, ať duše dovede tam, kde toužíš být.

Jedině pak můžeš patřit mně.

Floating, falling, sweet intoxication

Touch me, trust me, savour each sensation

Let the dream begin, let your darker side give in

To the power of the music that I write

The power of the music of the night.

Výsostné, propastné, sladké opojení,

dotkni se mne, věř mi, zakoušej každý cit.

Otevři snu cestu,

otevři svou temnější tvář síle hudby, kterou skládám,

síle hudby noci.

You alone can make my song take flight

Help me make the music of the night.

Jen ty můžeš dát mé písni křídla,

pomoz mi stvořit hudbu noci.

(překlad použit z Karaoketexty.cz)

Při začátku páté sloky ke mně Ben zezadu přistoupil a položil mi ruce na ramena. Opřela jsem si o něj hlavu a nechala se unášet jeho hlasem dál. Představovala jsem si, že jsem Christine Daaé a Ben Fantom. Úplně jsem cítila to napětí mezi nimi. Dozněl poslední tón skladby a dříve než jsem stačila otevřít oči jsem ucítila Benovy rty na mých. Překvapeně jsem otevřela oči. Ben si mě přitáhl k sobě. Zaplavila mě dlouho potlačovaná touha. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a vrátila mu jeho polibek.

"Christine," zašeptal ochraptěle mé jméno.

Nemusel říkat víc. Cítila jsem stejně naléhavou touhu jako on. Už dávno jsem propadla citu, který jsem k Benovi cítila, ale nechtěla jsem mu ho dát znát, když jsem si nebyla jistá, zda i on cítí ke mně, to co já.

V ten moment okolní svět zmizel. Byli jsme už jen mi dva. Jen muž a žena, kteří po sobě touží. Nic jiného nebylo důležité. Toužila jsem po jeho dotycích, po jeho polibcích. Zmocnila se mě až živočišná touha, kterou jsem dosud nepoznala. Ben na tom byl stejně. Vzal mě do náruče a odnesl do mého pokoje. Milovali jsme se celou noc. Zpočátku byla naše touha divoká. Později jsme se uklidnili a vychutnávali si pomalé milování. Vyznávali si svou lásku. Měla jsem položenou hlavu na Benově hrudi a on mě držel ve svém náručí. Než mě přepadl spánek, cítila jsem se naprosto šťastná. Tak takhle vypadá pravá láska. Pomyslela jsem si ještě, než jsem upadla do tvrdého spánku.

***

Ještě nezačalo svítat, když mě probudila žízeň. Opatrně jsem vstala z postele, abych Bena nevzbudila. Oblékla jsem si noční košili a potmě šla do kuchyně. Z kuchyně jsem uslyšela nějaký podivný zvuk, jakoby někdo otvíral šuplíky. Sáhla jsem po vypínači a rozsvítila světlo v kuchyni. V místnosti byli dva muži. Oba měli na hlavě kukly. Byli zřejmě stejně překvapeni jako já, že je v domě ještě někdo jiný.

"Co tady…", nedořekla jsem.

Jeden z nich ke mně rychle přistoupil a než jsem jakkoli zareagovala, chytil mě a přiložil mi nůž ke krku. Cítila jsem jeho ostří na kůži.

"Ještě cekneš a podříznu tě," zasyčel na mě. "Jsi tady sama?"

Byla jsem tak paralyzovaná strachem, že jsem nebyla schopná promluvit.

"Měli bysme vypadnout, Rone," ozval se druhý muž.

"Kreténe," ulevil si Ron a víc přitiskl ostří k mému krku. "Já slečinku pěkně pohlídám a ty to tady prohlídneš. Určitě v tak velkém domě bude něco zajímavějšího než porcelán.

Konečně jsme se trochu vzpamatovala ze šoku. Využila jsem chvíle, kdy se Ronova pozornost upřela na jeho kumpána. Rychle jsem chytila jeho ruku s nožem a prudce ji odstrčila od mého krku. Přitom jsem zaječela: "Bene! Pomoc!" Ron se na mě vrhnul. Začali jsem se spolu prát. V jednu chvíli se ozvalo řinčení rozbitého porcelánu, který jsme shodili z kuchyňské linky.

Ronům společník znervózněl. "Rone, já padám. Tohle smrdí."

Ron byl zaměstnán zápasem se mnou a na svého společníka nereagoval. Věděla jsem, že mi jde o život a snažila se bránit ze všech sil. V jednu chvíli jsem cítila, jak se mi ostří nože zařízlo do levého předloktí.

"Bene, … Bene!"

Ozvalo se řinčení rozbitého skla. Přes rameno Rona jsem uviděla Bena, jak popadl druhého lupiče a jako velkého hadrového panáka ho prohodil prosklenou výplní francouzských dveří na zahradu. V následující chvíli ode mě Rona odtrhl a dal mu pěstí do čelisti, až Ron zaúpěl. Couvala jsem pryč od bojujících mužů. Oba byli přibližně stejně vysocí. Viděla jsem Benův výraz v tváři a začala jsem mít strach. Takhle jsem ho ještě neviděla. Najednou, jako by to byl někdo jiný. Jakoby se dr. Jekyl změnil v mr. Hyda. Ben byl v jakémsi tranzu. Bil Rona, až mu tekla krev. Ron ztrácel sílu na obranu, ale Ben v útoku nepřestával.

Z venku jsem uslyšela sténání druhého lupiče. Musel být určitě hrozně pořezaný.

Ron upadl na zem. Ben ho nepřestával tlouct. Ron ztrácel vědomí. Z otevřených úst mu vytékala krev na světlou podlahu. V kaluži krve ležel i vyražený zub.

"Ty, hajzle," zasyčel na Rona Ben a chystal se ho znovu udeřit.

Nemohla jsem se na to už dívat. "Bene, dost už! Přestaň!" snažila jsem se ho zklidnit. Podíval se na mě krví podlitýma očima.

Couvla jsem před jeho pohledem. To nebyly Benovy oči, byly to oči šílence. Byl jako vydrážděná šelma, která si prohlíží svou další kořist.

"Musíme zavolat policii a jít se podívat na toho druhého," odvážila jsem se říct.

"Ať zdechne," pronesl Ben s nenávistí v hlase. Pomalu se postavil a šel ke mně. Ledová ruka strachu mi sevřela žaludek. Ben vypadal hrůzostrašně. Měl na sobě jen trenýrky. Na kůži na těle mu zasychala krev, která z většiny nebyla jeho.

"Christine," natáhl ke mně ruku.

Uhnula jsem před jeho dotekem. Měla jsem z něj hrůzu. Co je to za člověka? To není Ben, jakého jsem znala. Nebo chtěla znát? Co o něm vůbec vím? O jeho sklonu k násilí? Otočila jsem se a utekla do svého pokoje. Zamkla jsem dveře. Sesunula jsem se na podlahu, protože moje rozklepané nohy odmítaly poslušnost.

Ozvalo se důrazné zaklepání na dveře. "Christine, otevři! Vím, že jsi tam."

Neodpovídala jsem. Dívala jsem se po místnosti a hledala něco, co bych mohla použít na obranu, kdyby Ben vyrazil dveře.

"Christine!" zavolal už klidnějším hlasem. "Prosím, otevři. Musím s tebou mluvit. Musím vědět, že jsi v pořádku. Christine, slyšíš mě?"

Přikryla jsem si dlaněmi uši. Měla jsem z něj obrovský strach. Musím pryč! Musím pryč z tohoto domu! Pryč od něho! Co je to za člověka?

"Christine, jestli neotevřeš, tak ty dveře vyrazím!" varoval mě.

"Ne, nech mě na pokoji, Bene."

"Tak mi aspoň řekni, jestli jsi v pořádku," dožadoval se odpovědi.

"Ano, nic mi není. Jdi pryč, Bene, prosím."

"Dobře, Christine, jak si přeješ. Otevři, až budeš sama chtít." Benovy kroky se vzdalovaly od mého pokoje. Slyšela jsem, jak Ben telefonuje s Danielem a popisuje mu situaci.

Začala jsem se oblékat. Policie tu bude za pár minut.

***

Modré blikání policejních majáků zaplnilo příjezdovou cestu k domu. Slyšela jsem hlášení z vysílačky. Současně dorazila i ambulance. Teď, když jsou tu další lidé, jsem se odvážila odemknout dveře a vyjít z pokoje. V obýváku jsem narazila na Bena, jak mluví s Danielem a dalším policistou. Ben už byl také oblečený a po krvi na jeho těle nebylo ani památky. Vypadal i choval se úplně normálně. Kdybych ho před chvílí neviděla na vlastní oči, tak bych nikdy nevěřila, že se může tak změnit. Přejel mě pohledem, ale pokračoval v hovoru s policisty.

Přistoupil ke mně zdravotník. "Jste zraněná, slečno Rieu?"

"Jen říznutí do ruky. Jinak myslím, že mi nic není."

"Posaďte se tady a ukažte mi tu ránu."

Vyhrnula jsem si rukáv od košile. Ránu jsem si před tím provizorně zakryla kapesníkem. Když zdravotník kapesník sundal, začalo to zase krvácet. Odvrátila jsem hlavu, abych se na to nemusela dívat. Očima jsem se setkala s Benem. Ben okamžitě přerušil hovor a přišel ke mně, podívat se na mé zranění. Díval se, jak mi zdravotník ošetřuje ránu. Slyšela jsem, jak si pro sebe ucedil: "Měl jsem toho hajzla zabít."

"Budeš v pořádku, Christine," sklonil se ke mně a chtěl mě pohladit po hlavě. Odvrátila jsem se od něj. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Byla jsem z jeho chování tak vyděšená, že jsem se ho začala bát. Benovi se v tváři mihl výraz nevole, ale už se mně nesnažil dotknout. Odešel zpět k policistům dokončit jejich rozhovor.

Po ošetření mě Daniel vyslechl také. Popsala jsem mu, jak se seběhlo, ale taktně jsem pomlčela o tom, jak jsem s Benem strávila čas těsně před vloupáním.

Asi po dvou hodinách byly policisté hotoví se sbíráním důkazů. Oba lupiče odvezli s policejní eskortou do nemocnice na ošetření. Daniel požádal Bena, aby s nimi odjel na stanici podepsat protokoly. Já jsem měla zůstat v domě a na stanici jít až později, až se trochu seberu ze šoku. Ben mě nechtěl nechat samotnou, ale já jsem prohlásila, že to zvládnu. V hlavě se mi zrodil plán k rychlému útěku, pryč z tohoto místa a hlavně daleko od něj. Praly se ve mně emoce. Stále jsem k Benovi cítila hluboký cit, ale ten teď byl přehlušený strachem z jeho změny v chování. Ne, musela jsem odejít. Odjet někam, kde nebude mít šanci mě najít. Vrátím se domů, do Vídně. Alespoň na nějakou dobu, rozhodla jsem se. Tato alternativa mi připadala nejlepší. Ben sice ví, že jsem z Vídně, ale nebude mít možnost mě vypátrat. Kdyby se mu to i podařilo, obrátím se na policii a oni už ho udrží daleko ode mě.

Ben odjel. Rychle jsem sbalila své věci, sedla do auta a bez jediného ohlédnutí jsem Benův dům opustila. Ani jsem si neuvědomila, že mi po tvářích stékají slzy.

***

Daniel Bena vyložil u brány do zahrady. Ben šel po příjezdové cestě k domu a už z dálky si všiml, že Christinino auto je pryč. Vběhl do domu. "Christine, Christine!" volal její jméno. Nikdo neodpovídal. Rozrazil dveře do jejího pokoje. Její věci byly pryč. Povlávající záclona v otevřeném okně, jakoby mu mávala na rozloučenou.

Musel se uklidnit. Šel do obývacího pokoje. Všiml si na klavíru otevřené složky s Christininými partiturami, které tam včera nechala. "Bude je potřebovat," pomyslel si. Vzal partitury a hodil je na sedadlo spolujezdce svého auta. Nastartoval motor a prudce se rozjel na silnici vedoucí do New Yorku.