TI: TCOMH - 7. kapitola

(Source: ymymy.deviantart.com/)

Záhada Mycroftova zmizení se dala rozčlenit na menší, dílčí záhady, které se s ní pojily. Jednu z nich Sherlock objanil hned - poklepal na zlověstný náhrobek Anastázie Naryškinové v Mycroftově ložnici a ozval se dutý zvuk - tolik o tom, jak se někomu podařilo zcela nepozorovaně propašovat do zámku tak těžký předmět - byla to jen maketa.

Kromě náhrobku ovšem neměli žádnou stopu. Jediné co Sherlocka během přecházení v kruzích kolem Anthey i Johna napadlo, byl Mycroftův telefon. Byla by to moc šťastná náhoda, ale jestli by někdo dokázal oklamat únosce a ukrýt někde příhodně svůj telefon tak, aby se dal vypátrat, byl to Mycroft. I on na to přece musel pomyslet....byl to konec konců jeho bratr. Ten chytřejší z nich. Sherlock se velice kysele ušklíbnul a otočil se na Antheu. "Máte možnost vypátrat Mycroftův telefon? Zablokoval si ho, ale i tak měl určitě připravená nějaká zadní vrátka, Mycroft měl vždycky nějaký plán B. Mě žádná data nepředal, tudíž asi musel vám."

Anthea pomalu přikývla. "Ano, jistě. Roky předtím, než se tohle všechno seběhlo. Promýšlel věci skutečně velice dlouhodobě a já to považovala za paranoiu. Ale šance je...."

"Malá," dořekl Sherlock ostře, "vím. Ale kdo jiný než Mycroft by takový kousek dokázal?"

"Jistěže," odtušila Anthea a zamrkala, snad aby se přiměla přestat zírat na ten náhrobek. Vytáhla z kapsy kalhot telefon a chvíli na něm datlovala - snažila se zachovávat si profesionální odstup, ale párkrát se překlikla a udělala překlep, než se jí podařilo zadat potřebné údaje.

Posléze se jí už načetla satelitní mapa, uprostřed které poblikávala červená tečka.

"Brno," řekla překvapeně.

---

"Brno," zopakoval John. "Co je Brno?"

"Prokristapána, strávil jste tu tak dlouhou dobu a nevíte, co je druhé největší město České republiky?" neudržela se Anthea.

"Vsadím se, že průměrný Čech taky neví, co je druhé největší město Anglie," bránil se John. "Navíc - kdo sakra pojmenuje město Brno? Je to nevyslovitelné."

Sherlock vzal Anthee telefon a zamračil se na jeho displej. Je to past? A je nějaká jiná možnost než tam nejet?

"Jak se tam můžeme nejrychleji dostat?" zeptal se nakonec.

"Nemáte tady vůbec žádné prostředky. Musíme stejně jak jsme se dostali sem - autobusem."

"Prokristapána," zamumlal John.

"Jak je to daleko?" ptal se dál Sherlock.

"Něco kolem osmdesáti kilometrů. S přestupem v nejbližším většim městem tam můžeme být za dvě hodiny, když se nám podaří najít si dobře navazující spoje," odpovídala Anthea. Vzpomněla si na časy, kdy takhle dojížděla ona a sešpulila rty. Jako by to byl minulý život.

Sherlock se na Atheině mobilu, který stále držel v rukou podíval na internet. "To je příšerné, nejdřív můžeme vyjet až o půl páté. To je za čtyři hodiny."

"Já nechápu co čekáte, je půl jedné ráno," ozvala se Anthea.

"A?"

"A co? Tady nejste v Londýně. Tady jste na místě, kde lišky dávají dobrou noc a nikdo nejezdí autobusy o půlnoci."

"A to tady lidi bydlí dobrovolně?" zeptal se Sherlock.

Antheu by normálně takový střet světů pobavil, ale teď se na to vážně necítila. Nemohla udělat nic lepšího, než se vydat zpátky do svého pokoje a pokusit se aspoň na chvíli usnout. Napůl tušila, že to bude zbytečné, ale cítila, že bude potřebovat každou minutu spánku navíc.

O půl sedmé ráno dorazili do Brna.

"Konečně civilizace," zadeklaroval John, ale vzápětí nakrčil nos, když se zvedl vítr a v nosech je zaštípal nechutný zápach moči.

"Autobusová nádraží obvykle nebývají nejlepší vizitkou žádného města - včetně toho vašeho Londýna," odsekla Anthea, když se po ní ti dva vzápětí podívali, jako by snad byla starostka Brna zodpovědná za veřejný pořádek.

"Teď se musíme dostat do okrajové části, kde je podle všeho Mycroft - nebo jeho telefon. Kdybychom byli v Londýně, už bych vám řekl, kudy se tam nejkratším a nejeefektivnějším způsobem dostaneme, ale tady...."

"Tady prostě pojedeme šalinou a jsme tam rychle i efektivně. Možná u toho nebudeme přeskakovat žádné střechy, ale to přežijete," zamumlala Anthea a vydala se vpřed.

Sherlock a John ji následovali, ale vyměnili si rozrušené pohledy.

"Co je šalina?" zeptal se John.

"Netuším," odvětil polohlasně Sherlock, "ale nedivil bych se, kdyby to bylo něco na koňské spřežení. Začínám o téhle zemi jaksi pochybovat."

Šalina byla samozřejmě jen tramvaj - docela moderní a dokonce i čistá. Pochyby obou pánů o míře vývoje Brna se začaly rozptylovat.

Když dorazili na místo, zjistili, že se nachází ve vcelku liduprázdné čtvrti plné nevinně vyhlížejících rodinných domů poblíž řeky Svitavy. Po chvíli hledání Sherlock objevil Mycroftův stříbrný telefon ležet přímo na břehu, narychlo zakrytý prázdnou plechovkou Coca Coly.

Všichni tři poněkud bezradně zírali na telefon. Prohledali ho, ale nic zvláštního v něm nenašli.

"Dobrá tedy," začal Sherlock a zvedl si límec kabátu, "v telefonu samotném žádná stopa není. Stopa je tedy jeho umístění. Na břehu řeky - jasně, chápeme. Anastázii vytáhli z Temže a Mycrofta....Mycrofta co? Chtějí ho taky hodit do...em?"

"Svitavy," napověděla mu Anthea.

"Svitavy," zopakoval Sherlock s nakrčeným nosem.

"Kdo myslíte, že sem ten telefon dal? Pokud Mycroft, tak jsme skutečně na nějaké stopě. Jenže pokud to byli jeho únosci, tak jsme tady naopak strašně špatně," zapřemýšlela Anthea.

"Ne," Sherlock zavrtěl hlavou, "nebuďte idiot. I kdyby to byli únosci, tak jsme tady správně. Hrají si s námi, oni chtějí abychom je nakonec našli. Ten náhrobek, Johnův počítač, melodramatický a riskantní způsob Mycroftova únosu jen pro to potěšení z následného efektu - ať sem ten telefon dal kdokoliv, bylo to prakticky pozvání, abychom si je našli. Co z toho všeho vyplývá? Jedinou tváří, která se v tomto případě kdy nechala vidět, byla Irene Adlerová. Ta spustila ten dominový efekt a nechala vyhodit Mycroftovu kariéru i život do povětří. Proč? Všechny nás napadlo, že ze msty, protože jí Mycroft poslal do háje, když spolu byli tehdy po mém odchodu ze scény o samotě. Jenže to nedává smysl. Kdyby se chtěla někomu mstít, byl bych to spíš já. Mycroft byl - jako ostatně obvykle - spíš jen divák ve stínech. Ne, co teď Ireně Adlerové záleží na pocitu hrdosti? Pud sebezáchovy nakonec vždycky zvítězí. Je zřejmé, že ji někdo slíbil pomoc v její situaci za odměnu, když pomůže zničit Mycrofta. To asi Ženě nebylo proti mysli. To by mnoha lidem nebylo proti mysli. Kdo? Byl jsem slepý, když jsem to doteď přehlížel! Byl jsem přímo IDIOT!" zařval Sherlock a John s Antheou se nervóhně ohlédli přes ramena.

"Její jméno na nás vykukovalo pořád, i při těch nejneobvyklejších příležitostech, ale jako tupé ovce jsme to přehlíželi, protože jsme to pokládali za nemožné, protože její smrt ji z listu podezřelých vymazala a my u tom nepřemýšleli, my to prostě přijali jako fakt a já strávil měsíce vymýšlením překombinovaných teorií, přičemž Anastázie Naryškinová se mi odněkud zpovzdálí nepokrytě smála!" dodal hořce.

"Ale....ale to ne....nejde. Máme záznamy, máme testy DNA - já jsem dokonce...tajně...četla její pitevní zprávu. Anastázie Naryškinová je mrtvá!" zavrtěla hlavou Anthea.

"Tohle všechno jste měli i v případě Ženy a naletěli jste zrovna tak! My....my jsme naletěli. Tohle už se všechno jednou stalo, nic nového. Proč by vám teď mělo být zatěžko tomu uvěřit?" protočil Sherlock oči.

"A ten únos Alexandera Naryškina, který byl přezdvěstí toho všeho?" zeptala se Anthea podivně slabým hláskem.

Sherlock si ji změřil pronikavým pohledem a nešetrně ji popadl za zápěstí.

"Proboha, co to vyvádíš?" lekl se John a pokusil se Sherlockovu ruku setřást. Sherlock si ho ale nevšímal.

"Čas konečně říct pravdu! Vsadím se, že Mycroft to o vás věděl celou tu dobu a proto se od vás tak distancoval, ačkoliv ještě před necelým rokem neváhal svěřovat vám tajemství národního charakteru! Hned mi bylo divné, proč si drží od těla nejen mě, ale i vás. Ten důvod, proč jste se tak zapáleně pustila do téhle akce a měsíce s námi tvrdla v tom zpropadném zámku nebyla loajalita k Mycroftovi ani nějaká něžná náklonnost, kdepak. Dělala jste to kvůli Alexanderu Naryškinovi, že ano? Že ano?" zopakoval a zatřásl s ní. "Žádná neochvějná věrnost Mycroftovi, takové vy ženy nejste," dodal znechuceně, "necháte se ošálit, přímo oslepit a potom jdete i přes mrtvoly. Samozřejmě, že v tom Naryškin jede taky, ten únos byl jen záminka - první pošťouchnutí Mycrofta. Ostatně jsme s Johnem viděli z první řady jak to s ním zamávalo a o to ostatně asi šlo. Všechno se točí okolo Mycrofta. Kdo by byl tak posedlý Mycroftem? Samozřejmě že žena, kvůli které na ruce doteď ze sentimentu nosí prsten jako upomínku. Je to tak prosté, až bych z toho plakal. Ale teď zpátky k vám, má milá," sevřel Antheu pevněji a zadíval se jí do vytřeštěných očí. "kde...?"

"Já to nevím!" zajíkla se Anthea. "Nevím, kde Mycrofta drží! Já nejsem součástí toho plánu, přísahám! Nepomáhala jsem v únosu Mycrofta, vždyť jsem mu zachránila život před tou bombou v autě? Proč...proč bych to proboha dělala?"

Sherlock se zarazil a o krok o dní ustoupil.

"Nepopírám svůj vztah s Alexanderem a proto mi musíte věřit, když řeknu, že on toho určitě není součástí. Je obětí stejně jako Mycroft!"

"Pro umučení Boží," Sherlock protočil oči. "Měl jsem o vás určité mínění, ale kolosálně jsem se mýlil. Jste idiot. A nejen to - jste patetická. Takže vy jste na záchranné misi svého milého? Vážně? Nepřišlo vám divné, že by sestra unášela svého bratra, na kterém jí podle všeho záleželo? A Mycroftův děs, když se to stalo? Nic to s vámi neudělalo? No ne, vy asi vážně budete zlatá rybička..."

"To by stačilo," zasáhl John, "vrať se k věci, Sherlocku."

"No jistě," zavrčel Sherlock, "takže tady Anthea Andrea nám není k ničemu, to je pointa, kterou chceš, Johne. Anastázie sehrála hru kočky s myší s Mycroftem a její bratr zase tady s Antheou. To je celé. Víc nemáme."

"Proč nám Mycroft prostě neřekl, že Anastázii nezabil? Že její smrt byla nahraná?" zeptal se John tiše.

"Protože....protože jsme všichni automaticky očekávali, že ji skutečně zabil. Asi se ho to vážně dotklo a protože Mycroft věděl, že ani on, ani já s jeho situací v tu chvíli nic nesvedeme, tak se nás rozhodl vytrestat mlčením. Věděl jak nesnášíme, když musíme trčet v tom zámku. Kdo ví, možná tam dokonce nechtěl být sám, ale nerad bych ve svých úvahách zacházel až tak daleko. Dokonce i Anthea si myslela, že byl vrah...byla tak hloupá a myslela si, že to všechno dokázala spřást jen Žena sama, lhala sama sobě, jen aby z toho Naryškin vyšel jako oběť, kterou musí zachránit.....je mi na zvracení. Myroft...on....a já...."

"Máte vážný komunikační problém. Radši ani nechci přemýšlet o tom, kolik času bychom si ušetřili tím, kdybyste vy dva byli schopní posadit se do jedné místnosti a doopravdy mluvit, ale to bych se rozčílil taky a jeden z nás tu musí zůstat klidný," dokončil za něj John.

"Co teď?" zašeptala Anthea, která stále se sklopenou hlavou mezi nimi.

Jako na povel se v tu chvíli rozezvoněl Mycroftův telefon, který ohlašoval, že mu volá zablokované číslo.

"Ano?" ohlásil se Sherlock s kamenným výrazem.

"Drahoušku, bravo, tleskám vám. Já si hned říkala, že stačí abych vás navedla do Brna a vy si spojíte dvě a dvě dohromady. Ohledně Anthey jste na ně udělal dojem, já myslela, že jste jí na to vážně skočil. Už jsem byla v pokušení vám napovědět, ale to by nebyla legrace. Ostatně bych vám tím i zkazila ten dramatický výstup, co jste teď odehrál. Skutečně jste si ji vychutnal," ozval se z telefonu hluboký ženský hlas.

Sherlock zmohl na chabý úšklebek. "Ten telefon je napíchnutý," zkonstatoval.

"No tak samozřejmě. Já rozhodně zlatá rybička nejsem. Vezměte své přátele a přidejte se k nám, náš malý večírek je bez vás beznadějně nudný. Posílám vám fotku. Najděte si mě. Nemůžu se dočkat...." Anastázie ukončila hovor a Sherlock otevřel textovku, která mu přišla vzápětí. Na hrdost nebyl čas, se znechuceným výrazem telefon předal Anthee. "Kde to je?"