Tanz der Vampire, kultovní muzikál nejen německy mluvících zemí

Není tomu tak dávno, kdy jsem zcela protestovala proti poslouchání čehokoliv v němčině a dívejte se na mě teď. Lotteland se stal zahlcen jistým Američanem žijícím ve Vídni a pracujícím v Hamburku a náznaky o německých muzikálech začaly pomalu, ale jistě zaplňovat tento blog.

A já si říkám, že je načase začít se jim tu věnovat pořádně, anebo vůbec. A tak začínám mým nejoblíbenějším německým muzikálem s tím nejdokonalejším originálním obsazením.

Musím se vám přiznat, že když jsem tohle dílo začala poprvé 9. dubna 2014 sledovat (datum vím tak neochvějně přesně, protože to bylo zrovna den před praktickou maturitou. Joo, měla jsem se učit a místo toho....) měla jsem spíš smíšené pocity. Angličané na to používají skvělé citoslovce. Meeeeeeh. :D Za žádných okolností jsem nemohla říci, že je to špatný muzikál, dále jsem usoudila, že hudba je naprosto skvělá, ale děj mě dvakrát neohromil a tak vůbec jsem v průběhu celého prvního jednání silně uvažovala, proč s tím Němci tak nadělají. I přesto jsem o tom muzikálu rozhodně nesmýšlela zle, pouze mě zarážel ten povyk, fanoušci vyvádějící jako na rockovém koncertě a tak vůbec.

Všechno kolem Tanzu se mi v hlavě "rozleželo" v průběhu několika následujících měsíců hnedle co jsem řádně odmaturovala. :D S tímto odstupem jsem se o Tanz začala zajímat znovu, rozvažujíc co přesně mě na ději muzikálu tak znervózňovalo, že jsem si k němu nedovedla udělat žádný - tedy ani dobrý ani negativní vztah. A tím se k onomu ději v tomto článku konečně dostáváme.

Vězte, že tento první článek nevěnuji žádné jiné, než originální produkci, ve které jak víme účinkoval Steve Barton, který ve své roli už zůstal nepřekonán. Podle mě. Ano vím, sto lidí, sto chutí.

((Pardon, nemohla jsem si pomoci a děj vyprávím vyloženě jaksi románově, ale ehm, to už jsem já. Spoilerovací pasáže jsem označila a oddělila, takže se můžete do odstavce níže případně pustit bez obav. :))

---

Děj začíná a my se seznamujeme s mladým ztraceným chlapcem kdesi uprostřed transylvánských lesů (protože kam jinam děj s upíry zasadit ;)). Jeho jméno je Alfred a zastává post asistenta bláznivého starého profesora Abronsia (či Abronsiuse...? Skloňování je zlo). Lapálie je v tom, že se s profesorem nešťastně rozdělili a Alfred ho teď ve sněhové bouři nemůže najít. Vyděšeně přemítá o svém nešťastném osudu, když v tom se mu zadaří profesora najít. Bohužel je celý ztuhlý a promrzlý, dočista mimo sebe. Alfred ho na zádech z posledních zbývajícíh sil dovleče do vzdáleného světelného bodu, kde jak s nadějí doufá, nalezne pomoc.

Ocitáme se v prosté vesnické hospůdce plné venkovanů ověšených česnekem. Když se podíváte pozorněji zjistíte, že česnek naleznete všude: nad okny, nade dveřmi...

Asi probíhá nějaká tancovačka, všichni jsou veselí, družní a opojení alkoholem. V tom se dveře rozrazí a všichni se otřesou, když vítr do vytopené místnosti zanese sníh a ledový chlad. Dovnitř vklopýtá vyčerpaný mládenec se starým mužem na zádech, kterého posadí na židli, aby se na jednu posléze sám zhroutil a ztratil vědomí.

Pohotová paní Chagalová k Alfredovi přiskočí a nalije mu do hrdla medicínu, nejsilnější alkohol, co má po ruce. Tato procedura zabere a Alfred otevře oči a rozkašle se. S profesorem je to ale těžší. Madame Chagal proto pošle svoji služku Magdu pro horkou vodu pomocí které rozhýbou zmrzlé svaly profesora Abronsia, který následně také přichází k sobě.

Jako správný vědec a uchazeč o Nobelovu cenu profesor bystrým zrakem zhodnotí místnost. Uputá ho všudypřítomný česnek nejen v mísnosti, ale i kolem krku vesničanů.

"Zajímavé, tyhle malé věcičky!"

Alfred: *Upřeně zírá do Magdina výstřihu, zřejmě zcela fascinován výhledem.* Malé? Ale kdepak! Jsou ooooobrovské!

Profesor se snaží zjistit proč všichni nosí onu nevábnou ozdobu, ale vesničané mlží.

Česnek? Dělá nás zdravější!

Jestli je tu nějaký hrad? Kdepak, nic takového!

Upíři? Nevíme, o čem mluvíte!

Frustrovaný profesor usoudí, že ráno moudřejší večera a nechá se u Chagalových ubytovat. Cestou do svého pokoje zaslechnou kouzelný zpěv. Když se Chagala zeptají co to, skoupě odvětí, že vítr, meine Herren.

Chagal Alfredovi a profesorovi ukáže jejich pokoj a prohlídku chce efektivně ukončit nahlédnutím do luxusní moderně zařízené koupelny - která je ovšem obsazená. Nalézá v ní svoji půvabnou dceru, skutečnou původkyni onoho zpěvu.

Chagal Sáru s povykem vyžene a s hlavou přetékající starostmi zatluče spojovací dveře Sářina pokoje a koupelny. Otcové si krásné dcery musí hlídat, jedině muž může posoudit, jaká prasata vlastně jsou. A teď přímo cituji slova Chagalova sóla, já sama takový vyjadřovací styl nepreferuji. :D :D :D

Sarah a Alfred se i přes všechen ten zmatek na chvíli zahlédli a oba zůstali jako opaření. Alfred ještě nikdy neviděl tak nádherné křehké stvoření jako Sarah. Sarah kvůli otcovým fanaticky ochranitelským sklonům, na základě kterých ji už 18 let důkladně izoluje od světa, vůbec poprvé spatřila chlapce svého věku. Oba z toho samým rozčilením nemohou spát.

Sice o tom nevědí, ale nejsou sami. Ve chvíli kdy slunce zapadlo za obzor je z bezpečné vzdálenosti sledoval ještě někdo další.

Hrabě von Krolock byl tichým pozorovatelem Sářina života už několik let. Věděla o něm, ale vlastně nevěděla. Snad občas koutkem oka něco zahlédla, ale když se chtěla podívat pořádně, bylo to už pryč. Tichý hlas, který ale zrovna tak mohl být jenom vítr. Přesto věděla, že za tím vším musí být něco víc. Ale co, či spíše kdo? Trpělivě v noci čekala, aniž by tušila nač. Hrabě jí vstoupil do mysli, duše a snad i srdce a na tuhle nemoc byl jen jeden lék...

Další den ráno byl krásný slunečný den, který všem zvedl náladu. Ovšem jak profesor Abronsius a Alfred mohli pozorovat - až nepřirozně moc. Jako by příchod nezvykle silného slunečního záření znamenal pro ty podivné vesničany přímo úlevu.

Poklid pracovního dne naruší příchod šeredného hrbáče neschopného pořádné mluvy. Chagal se ho z nějakého důvodu očividně bojí. Hrbáč Koukol od Chagala požaduje svíčky, které mu obchodník ač nerad předává a to dokonce aniž by se nějak zvlášť domáhal peněz. Rozhořčeně si odplivne na zem, jakmile se mu obluda ztratí z očí.

V tu chvíli z domu vychází Alfred a profesor, který velmi lituje, že se s Koukolem minul. Dá si dvě a dvě dohromady a vydedukuje, že se jednalo o sluhu upírů, zatracence, kterého přijali, když ho lidé od sebe pro jeho vzhled odstrčili. Profesor je tak odhodlán víc než kdykoliv jindy hrad hraběte Krolocka nalézt.

Padá noc a Sarah by se tuze ráda i přes zákaz tatínka před spaním vykoupala. Přes dveře z vedlejší koupelny zaslechne neklamné zvuky oznamující, že i Alfred dostal stejný nápad. S šibalským úsměvem se vykrade ze svého pokoje, neslyšně projde chodbou a nakoukne do pokoje Alfreda a profesora. Spatří profesora chrápajícího na posteli a tak kolem něj po špičkách procupitá do koupelny, kde nalezne Alfreda.....jak se klíčovou dírkou snaží nahlédnout do jejího vlastního pokoje.

"Promiňte! Vidím, že se chystáte koupat....ruším?"

"N-ne-e!"

Pro Sáru není moc těžké Alfredovi zamotat hlavu, aby jí přichystanou vanu přenechal, aniž by vlastně tušil co dělá. Bylo to snadné, až moc snadné. Možná je to chvíle, kdy o něj přestane mít zájem. Okamžik, kdy jí dojde, že prvotní okouzlení nic neznamená. Alfred si zpět v pokoji se spícím profesorem uvědomí, že s ním Sarah zcela nepokrytě koketovala což byl pouze nástroj docela vypočítavé manipulace, ale i přesto v tu samou chvíli, kdy Sářin zájem pohasne, se v jeho srdci rozhoří láska.

Sarah se naprosto spokojeně oddává radostem teplé večerní koupele, když se jí zjeví hrabě. (Proč tu holku nikdo nenechá se v klidu vykoupat?)

Proč teď, proč tak náhle? Snad, že už Sarah byla konečně dospělá? Nebo čistě proto, že vzhledem k přítomnosti zamilovaného Alfreda hrabě usoudil, že teď nebo nikdy? Nejen v této scéně je Tanz velmi otevřený hned několika teoriím a fanoušci si tu samou scénu vykládají rozličnými způsoby.

Zřejmě kvůli poutu, o kterém nebohá dívka ani netuší, že mezi sebou mají, nezakřičí, přestože hned ve vedlejší místnosti má Alfreda a profesora. Ale zase - to je moje teorie. Když někdo řekne - oněměla hrůzou, tak to může být pravda zrovna tak. Jak říkám, muzikál otevřený všem možnostem.

Omráčeně, okouzleně na pokraji mdlobám poslouchá jeho krásná podmanivá slova. On jí rozumí, tak dobře rozumí - jako nikdo předtím! A zve ji na ples, krásný, veliký romantický ples. Svíce, víno, páry v drahých róbách vířících místností v dokonalé taneční synchronii....

Nemáte při popisu téhle scény takový mlhavý flashback? Dívka v opuštěné šatně, hlas co konečně dostal tvář, odsouvající se zrcadlo....

Dodám tomu korunu, když řeknu, že Krolock sám sebe v této scéně označil jako "anděl, po kterém jsi toužila". Ha! :D

Na druhou stranu dodávám, že tady je od samého začátku naprosto jasné, že to není žádný anděl, ale upír - Sarah to moc dobře ví už od té chvíle kdy promluví a odhalí tak upíří špičáky. V tomhle kontextu je onen anděl myšlen čistě metaforicky, ne doslovně jako ve FO.

Jelikož se Alfred zase rozhodl Sáru šmírovat klíčovou dírkou, na poslední chvíli spuštěným poplachem zabrání tomu, aby ji hrabě kousnul.

Chagal celý bez sebe Sáře nemilosrdně udělí výprask, ale co je mu to platné, ta už má jasno.

V nehlubší temnotě noci se ke stavení blíží shrbená postava Koukola. V jedné ruce drží lucernu, v druhé svírá látku rudou jako krev, látku tak jemnou a drahou, že je jednoduché si odvodit, že nic tak krásného a drahého se v domě Chagalovým ještě nikdy předtím neobjevilo. Jeho příchod je očekáván, protože u okna se objeví drobná dívčí postava se svíčkou. Hrbáč zamžourá oním směrem, aby se ujistil, že je to skutečně Sarah a pak látkový balíček postaví přede dveře a odbelhá se pryč. Sarah vyběhne z domu a zvědavě jemnou látku vezme do rukou. Nestačí však odhalit obsah uzlíčku, protože ze dveří se vyřítí ještě někdo další. Naštěstí to není tatínek, ale Alfred, který si jí ovšem ve tmě nevšimne. Postaví se pod její okno a naříkavým hlasem ji prosí, aby ho otevřela.

"Pod touto střechou žije ta nejkrásnější dívka..."

Sarah k němu přiběhne a zarazí ho, protože se bojí, že tím hlukem probudí jejího otce. Sdělí mu svůj záměr vydat se na pohádkový ples, z čehož je Alfred upřímně zděšený. Upíří ples? Cesta mrazivou nocí přes noční les do strašidelného hradu?

Sarah rychle prokoukne, že Alfred by se jí pokusil v její cestě zabránit a tak najednou změní přístup, přiměje ho uvěřit, že místo toho uteče s ním, že tam kdesi venku na ně oba čeká svoboda. Nemůže ale přece odejít bez své mycí houby a tak pošle Alfreda zpět do domu, aby se pro ni vrátil.

Mezitím rozbalí balíček a najde pár těch nejkrásnějších, samozřejmě rudých, bot. Nazuje si je a rychle utíká do lesa, než ji Alfred může dostihnout. Ten tedy už nachází místo Sáry pouze její staré odhozené boty a spouští poplach. Chagal se s nejhoršími obavami a naplněnými nočmími můrami vydává po stopách své dcery i přes protesty své ženy.

Dalšího dne je v lese nalezeno jeho mrtvé tělo. Profesor prozkoumá Chagalovy ostatky a nalezne dvě elegantní, čistě provedené ranky na jeho krku. Pokusí se paní Chagalovou přesvědčit, že jediný způsob, jak mu zabránit, aby se v noci proměnil na upíra je proklát mu dřevěným kolíkem srdce. Madame Chagal představa takového zhanobení těla jejího chotě upřímně pobouří a div profesorovi kolík neomlátí o hlavu.

V noci se do pokoje, kde zdánlivě věčným spánkem odpočíval Chagal vkradla Magda. Vzpomíná jak ho za jeho života nenáviděla, jak se jí protivil, když se na ni tisknul, snažil se jí dostat pod sukni a teď je to všechno pryč a on je studený a netečný.

"Být mrtvým je komické...."

Chagalova proměna na upíra je dokončena a vrhá se na Magdu. Vysaje z ní každou kapku krve a poté její tělo přenese na stůl, kde předtím uložili jeho. Přikryje ji bílou látkou a rychle se schovává, protože do místnosti vcházejí Alfred a profesor Abronsius. Pod rouškou noci se rozhodli v zájmu vyššího dobra neuposlehnout přání paní Chagalové a proklát srdce jejího manžela. Nalézají tam však místo něj Magdu a je jim jasné, kdo je za smrt dívky zodpovědný. Objeví Chagalovu skrýš a v přesile nezkušeného upíra přemohou. Chagal je ochoten pro záchranu svého života udělat cokoliv. Naprosto cokoliv. Může je zavést do hradu hraběte Krolocka....

Na to profesor slyší a Chagala ušetří. Konečně se tak dostanou k bránám mystického ale přece tak opravdového hradu z pozdního 13. století. Nepřijde je uvítat nikdo jiný, než hrabě Krolock osobně. S profesorem sehrají pozoruhodné divadélko plné předstírání, ačkoliv oba bez nejmenších pochyb vědí, že Krolock touží po jejich krvi, zrovna tak jako si profesor plánuje, že si části Krolockova neživého těla jednoho dne vystaví naložené v lihu na poličce hned vedle své Nobelovky za objevení existence skutečných upírů.

Zároveň se objevuje i excentrický Herbert, Krolockův syn, který hned na první pohled očividně nalézá velké zalíbení v Alfredovi.

Přesto je to hrabě, kdo si Alfreda později oné noci odchytí a začne na něj působit tím zvláštním vlivem, jakým získal i duši poblouzněné Sáry.

Je to jako by se na Alfreda podíval a tím jedním krátkým, ale hlubokým pohledem odhalil všechny jeho nejtajnější přání a tužby a ty mu pak všechny do jednoho předestřel jako na stříbrném podnose. Jak se tomu dá odolat?

Celý výjev je o to intenzivnější, když si vezmeme, že by se dalo říci, že v tomto případě, v tomto jedinečném případě, sny své oběti dokonce i sdílí. Umm, ale to silně záleží na tom, jak to který herec pojme a jak si to následně který divák přečte. Ale v případě Steva to tak na mě vskutku působí. But again - that's just me. Zmatený Alfred utíká pryč a hrabě s temným smíchem neprodyšně uzavírá brány svého hradu. Ples upírů může začít....

Konec prvního jednání.

Miluju začátek druhého jednání! Nemilujete prostě tak obecně začátky druhého jednání? Hluk v obecenstvu prořízne a utiší dramatická hudba, výběr nejlepších melodií díla mistrně seskládaných dohromady, plynule navazující, ačkoliv každá melodie je z jiné písně.

Jeviště se rozsvítí, opona zvedá. Rychle zpět na místa, nejlepší píseň začíná! :D

Totale Finsternis je jistě nejznámější píseň muzikálu, nejchytlavější melodie....každý muzikál má zkrátka nějakou svoji ikonickou píseň, která se každému hned vybaví. Tanz má TF.

No a zrovna tahle scéna se mi tak těžko popisuje. Je složité ji chápat, jak je úžasně zamotaná, jak si z ní každý odnáší něco jiného!

Jak si vykládat roli hraběte ve svádění Sáry ve chvíli, kdy už si ji přilákal do svého hradu? Pouze předstírá a hraje si s ní? Jenže když se podíváte na Stevův výraz s jakým zpívá určité pasáže, a především když ho pozorujete ve chvíli, kdy je k Sáře otočený zády a tudíž nemusí vůbec nic předstírat....

Člověk dumá jak přesně vztah těch dvou specifikovat - jde to vůbec? Asi se na tohle téma ještě někdy rozepíšu, ale vraťme se k ději jako takovému.

Hrabě se rozhodne se značným vynaložením sebeovládání Sáru nekousnout už nyní, se slovy, že každá hodina čekání jen prohloubí následné potěšení. Tohle se dá zase číst několika způsoby, ale eh, už vás tím teď nebudu zatěžovat, mám pořád hrozné nutkání ty dva rozebírat, jen se zeptejte nebohé Tahmed. :D

Po Totale Finsternis přichází další perla muzikálu (druhé jednání je vážně úžasné, miluju ho). Carpe Noctem je scéna, ve které se nám za pomoci té NEJLEPŠÍ choreografie, jaké jsem kdy viděla, vyjevuje Alfredova vystrašená duše. Vidíme jeho sen, jeho noční můru. Tolik Sáru miluje, tolik se o ni bojí. Ale co když je pro ni hrozbou i on sám?

Tenhle kousek je geniální nejen díky choreografii ale i hudbě. Extrémní kombinace chrámového popěvku se zuřivým kytarovým sólem. Ale funguje to, a jak!

Naštěstí přichází ráno a Alfredovo trápení se sny je u konce. Koukol oběma pánům přinese snídani a po tomto posilnění se vydávají na průzkum hradu. Jsou ve výhodě, protože všichni upíři teď spí ve svých rakvích, čehož chce profesor využít a vrazit do srdce hraběte i Herberta kůl.

Skutečně se jim podaří najít hrobku s oběma těly, ale profesor se bohužel nešťastně zasekne na zábradlí a není schopen pohybu. Zabití hraběte a Herberta je tak na Alfredovi, ten ale kvůli svému dobrému srdci něčeho takového není schopen. Raději tedy osvobodí profesora, ale na další akci už není čas. Blíží se věrný hlídací pes Koukol a pánové se tedy stahují.

Koukol s funěním přitáhne obyčejnou dřevěnou rakev, nápadně se odlišující od honosných hrobek hraběcí upíří rodiny.

Uvnitř jsou, jak následně zjistíme, Chagal a Magda, objevující možnosti upířího života, které ale přesto nejsou neomezené - dveře hradu tam nad nimi mají uzavřené a na plánovaný velkolepý ples nemají přístup.

Profesor Abronsius a Alfred se dále toulají hradem, i když teď už víceméně bezcílně, protože jejich velká mise selhala kvůli Alfredově slabosti. Koukol si všimnul odtažených vík na rakvích jeho pánů a jistě je teď bude až do jejich procitnutí osobně střežit.

Profesorův elán se přesto ničím nedá pokazit, obvzláště když narazí na obrovskou knihovnu plnou těch nejvybranějších spisů. Profesor se doslova ocitá v nebi a neposlouchá Alfredovy námitky, že ještě nenašli Sáru.

Alfred se tedy od blahem se tetelícího profesora odděluje a nakonec se mu Sáru skutečně podaří najít. Hádejte při jaké činnosti ji vyruší? Vleze do koupelny když se koupe, no samozřejmě. ^^ To děvče se v klidu prostě nikdy nevykoupe.

Alfred se Sáře snaží usilovně vysvětlit v jakém nebezpečí se ocitla, ale ta zrovna tak jako profesor, na nic neslyší. Jako smyslů zbavená mluví jen o hraběti, plesu, o tom, že hrabě bude tančit jen s ní...pyšně mu ukazuje šaty, které jí pro onu příležitost daroval.

Nešťastný Alfred zpívá své sólo Für Sarah, kde je i přes to všechno ochoten za dívku svého srdce položit třeba i život. Bude silný, bude statečný...vše co bude třeba.

Alfred to vzdává a vrací se za profesorem. Ten si ani nevšiml, že odešel a ztrácí se mu v nekonečných řadách zaprášených polic...

Alfred se chce vrátit za Sárou, místo toho už ale v koupelně nalézá pouze Herberta. Nejraději by po anglicku zmizel, ale nedostane příležitost. Herbert si ho dobírá za knížku básniček co drží v rukou, vyznává mu své něžné city, čímž Alfreda naprosto vyděsí, tančí s ním před zrcadlem, kde Alfred ke svému údivu spatří jen odraz sama sebe....

Alfred ani neví čí je, když ucítí jak se nad ním Herbert s upířími špičáky, které ještě před chvílí neměl, sklání....situaci naštěstí zachrání profesor, který vběhně dovnitř a bez nejmenších servítek Herberta přetáhne deštníkem, kterážto metoda kupodivu skutečně zabere a dá oběma příležitost k útěku.

Profesor s Alfredem pokračují v blouděním hradem a narazí/nenarazí na hraběte. Jeho hlas se pokaždé ozývá odjinud, ale ať se rozhlížejí jak chtějí, nikde ho nevidí. Chvíli si je dobírá, ale pak ozvěna jeho hlasu utichne.

V tu chvíli dorazí na ponurý hřbitov, který by profesor nejraději důkladně prozkoumal, ale Alfred ho uvážlivě zastaví. Je noc a jestliže už jsou vzhůru hrabě s Herbertem je jen otázkou času, než ze svých hrobů vystoupí i ostatní. Velmi chytře proto vyklízí pole, protože vzápětí se skutečně začnou zpod vík hrobek soukat pařáty upírů tančící trhanou choreografii rozmrzelých stvoření odsouzených k věčnému životu, nudě a především neuhasitelné žízni.

Hřbitov se vylidní, ale když se podíváte důkladně, všimnete si temné siluety vzhlížející k nebi. Hrabě najednou působí docela jinak, když je sám. Stále majestátní a ledově chladný, ale v očích má vepsané to nejhlubší zoufalství. Prochází se kolem hrobů a nemůže zastavit příval vzpomínek.

"Obilí bylo zlaté a nebe poklidné,

léto 1617.

Leželi jsme v šeptající trávě,

její dlaň na mé kůži byla nežná a hřejivá.

Nevěděla, že jsem ztracený,

já sám si dokonce myslel, že ještě mohu zvítězit.

Avšak toho dne se to stalo poprvé,

zemřela v mém náručí."

V závěru vše graduje do bezbřehého vzteku a především znechucením nad lidmi, na které jak zjišťujeme po zhruba dvou stech let života pohlíží s krajní nenávistí a když sledujete proud jeho myšlenek aka text písně, je to přechod velmi plynulý, zároveň však nečekaný a hrozivý. Nevyzpytatelné nitro krvežíznivého monstra, co touží být něčím víc.

Die Unstillbare Gier podle mě už nikdo nezahraje tak jako Steve. Jak je to nádherné, ale zároveň to láme srdce! Steve řekl, že hrabě Krolock byl jeho oblíbená role. My fantomáci bychom asi rádi slyšeli, že to byl Raoul, ale....já tu volbu docela chápu, když si to člověk vezme kolem a kolem.

Ohromě mě vždycky dostane chvíle, když se po odchodu hraběte scéna nečekaně ještě znovu rozsvítí. Překvapeně zjišťujeme, že nad hřbitovem je něco na styl balkonu, či tak něco a tam celou dobu ve skrytu hluboké noci stáli Alfred a profesor. Oba - ano, i sám profesor - jsou očividně velmi pohnutí nekonečně smutným vyznáním hraběte, jehož náhodnými svědky se stali. A Alfred praví: "Takže oni mohou něco cítit....mají city zrovna tak, jako my!" Profesor se z tohoto téměř hypnotického stavu do jakého je náhled do duše hraběte uvedl však vzpamatuje jako první a po přetáhnutí Alfreda deštníkem na probuzení se oba odeberou pryč.

Pokud si vzpomínáte na článek, který jsem Stevovi věnovala, vybavíte si jakým každodenním bojem se pro něj stával život, na bolest fyzickou i psychickou. Jako by tohle všechno vložil do téhle písně, dokázal se do ní důvěrně vcítit. Velmi důvěrně, jestli to nezní divně. Zní, že? Chci tím jen říct, že chvílemi člověk až přemýšlí, jestli tak trpí hraně, nebo mu ta píseň krutě připomíná vlastní démony. Ach, kdo ví.

ZAČÁTEK SPOILERŮ! :D

Koukol připravuje taneční sál na tu velkou slávu a profesorovi s Alfredem se podaří vetřít dovnitř a najít si taktickou skrýš, kde posečkají, dokud to celé nezačne.

Když dovnitř začnou proudit probuzení upíři, dva opozdilce omráčí a seberu jim oblečení. Takto přestrojení se vetřou na ples v dobré víře, že hrabě o nich nemá ani nejmenší tušení.

Středem večera je samozřejmě příchod Sáry oděné v nádherných rudých šatech, které dostala darem od hraběte. Kostým se může časem a produkcemi lišit, nicméně je řeč o originální a tam měla Sarah navrch ještě tiáru, náhrdelník a rukavičky v barvě šatů.

Profesor i Alfred jsou v převleku (nebo si to aspoň myslí), navíc v zoufalé menšině obklíčení upíry, takže nemohou nikterak zasáhnout, když hrabě na nic nečeká a rovnou Sáru přede všemi kousne.

Sarah je přece jen stále lidská a zoufale v ní zabliká poslední záchvěv starého dobrého pudu sebezáchovy a lehce se mu brání, nicméně nějaký skutečný projev odporu to zrovna taky není.

Hrabě poté vezme Sáru do náručí a poněkud okázalým gestem s ní přejde do opuštěného koutu sálu. Okázale proto, že projde těsně kolem všech zúčastněných, jako by v náručí nesl oslavnou trofej. A asi i nese.

A když se znovu vrátím ke Stevovi - měl v tu chvíli tak zvláštní výraz - zcela se hodil do situace, ale přesto mě něčím jaksi upoutal. Když následně Sáru upustil na zem, otočil se k divákům zády a s pravděpodobně stále stejně zkřiveným obličejem se předklonil.....až teď mi dochází, že nošení herečky osmkrát týdně dělalo věru zle jeho kolenům, jejíchž chronickou bolestí trpěl již od středoškolského zranění.

Není to na něm ovšem obdivuhodné? Dokud jsem si tohle všechno nezjistila, dokonale se mi to zdálo jako součást show. Málokdo dokáže ze své nedokonalosti udělat přednost a zároveň při tom trpět nepěknou bolestí, že? Steve Barton, dámy a pánové.

Ale zpět k ději - hrabě dostal co chtěl, přesto Sáře plní sen o velkém plesu a k jistému údivu přítomných ji zakrvácenou zvedá z podlahy a pouští se s ní do tance. Ostatní v údivu přihlíží a až na Herbertův rázný pokyn se do víru tance zapojí též.

Hrabě ve vhodný okamžik tanec zastaví, čehož si profesor, Alfred a Sarah nepovšimnou a bezelstně tančí dál až do chvíle, než Alfred div nenarazí do hraběte, který je pobaveně pozoruje.

Docela jistě by byli zabiti, nebýt náhlého nápadu. Alfred za pomoci profesora sestaví ze svícnů kříž a dostanou tím pádem šanci k útěku. Na místo musí přiběhnout Koukol a kříž odklidit.

Alfred a profesor popadnou Sáru, která nejistými kroky klopýtá za nimi. Zdá se, že od kousnutí hraběte není schopna vnímat svět okolo. Kolem ní se odehrávala vražedná vřava, ale ona zamlženým pohledem zasněně zírala kamsi před sebe, zatímco jí z těla vyprchávaly poslední zbytky lidskosti.

Oslabený hrabě musí za trojicí uprchlíků vyslat Koukola, který ovšem na úkol nestačí a v lese ho roztrhají vlci.

Sarah, Alfred a profesor tak zdárně dorazí na nějakou mýtinu, která jim poskytne dočasné útočiště. Sarah se zhroutí a Alfred ji láskyplně ošetřuje, zatímco profesor jako vždy naprosto netečný ke svému okolí usedne na balvan a horlivě si píše poznámky na základě bezprostředních zážitků.

Sářina proměna je mezitím dokončena a v nestřeženém okamžiku se vrhá na nic netušícího Alfreda. Ten se tak stává její první obětí. Nově zrozená upíří dvojice spolu pak prchá, přičemž Sarah Alfredovi zabrání, aby napadl i profesora.

Ten věří, že na základě jeho znalostí se lidstvu podaří upíří nákazu vymýtit, ovšem závěrečné číslo muzikálu nás přesvědčí o opaku.

Je to v podstatě taneční číslo s neskutečně chytlavou melodií i choreografií, kde se zpívá o vysávání krve a požírání duší, ale diváci si ho i přesto neskutečně užívají. Nebo právě proto, haha? :D

Tak pozor! Upíři nás zvou na svůj ples! :)

KONEC SPOILERŮ :D

Tanz je, jak jsem se v tomto článku zmínila asi x-krát, skutečně unikátní svojí otevřeností. Za každou jednou scénou můžete vidět jiný skrytý význam a to je fajn, to je dobré, režisér vám nenutí žádnou pečlivě vyměřenou verzi příběhu. Sleduju to na sobě, sleduju to na Tumblr, či na tanzfiction - každý po padnutí závěrečné opony zažívá docela jiné pocity a odchází s jinými dojmy. Každý si odnáší svoji verzi "nevyřčeného konce". Protože konec je v tomto muzikálu skutečně jaksi nevyřčený. Odvážila bych se říci, že každý divák si musí ten konec ve své fantazii stvořit sám protože ho čistě a jednoduše nevidíme. Nebo vidíme. Ale vlastně nevidíme. Není to zvláštní? Nedává vám můj článek ani za mák smysl? Tak si ten muzikál pusťte a objevte svůj vlastní názor. Vo, tom to je! :)

Kupříkladu uznávám, že v průběhu psaní jsem natolik podlehla svému nadšení a zápalu pro tohle dílo, že jsem docela zapomněla na nějaký objektivní popis děje. Je to tak trochu moje verze. Stejné příčiny a následky, ale i přesto to nemusí korespondovat s tím, co se v mysli začne při sledování Tanzu kreslit vám. A pro tento případ: sekce komentářů je váš přítel!!! :)

P. S.: Pro případ, že jsem to nezdůrazňovala dostatečně důrazně: Steve Barton je vážně galakticky garnierózní!!!!