Ostře sledované vlaky, aneb kouzlo divadla

Miluju divadlo. Divadlo je čistá magie a umění ve své nejčistší podobě. Jaká škoda, že se tak málo dostanu do divadla.

Ale když se mi to dnes podařilo, bylo to nádherné. Vydali jsme se (bohužel se třídou) na Ostře sledované vlaky, dílo, kterým jsem zatím zůstala nedotčená, nicméně děj jsem samozřejmě znala.

Ve chvíli, kdy hlavní hrdina Miloš Hrma s klukovským úsměvem a lehkou panikou v očích objížděl kolečka po pódiu na bicyklu (prostějovské divadlo a pódio rovněž je poněkud malé, takže byl nucen zajet až docela ke kraji), jsem získala takový ten nutkavý pocit, že ho odněkud znám, ale bohužel si nedovedu vybavit odkud a k mé smůle uhlazení kavalíři a sofistikované mladé dámy vedle mne z jiné školy měli obdobné pocity, ale k mé nelibosti je vyjadřovali mezi sebou nahlas. A oni tak obecně mluvili a mluvili. Neříkám, že mám způsoby císařovny, ale tady už se nabízelo slovo burani. Ehm, ehm.

První jednání plynulo zdánlivě zvolna, válečné běsy byly stavěny spíše do pozadí a děj se zaobíral každodenním životem hrdinů. A přesto se dal z různých narážek a především ohromujícího talentu herců vycítit ten strach, napětí ve válečném vzduchu....

Silným okamžikem se stalo Milošovo odvlečení Němci za to, že nechal čekat ostře sledovaný vlak, tedy vlak převážející munici. Miloš se sice šťastně navrátil na maličkou vlakovou stanici k velké radosti výpravčího Hubičky a pana přednosty, ale byl ze situace otřesen, ač se to snažil neprojevovat...

Do protikladu byl postaven nešťastný intimní život zoufale nesebevědomého Miloše, kterého tyto okolnosti přivedly až k pokusu o sebevraždu.

Ale hra má i své úsměvné stránky - eskapády pana Hubičky, slavná scénka se Zdeničkou Svatou a razítky na zadnici a roztomilé scénky Miloše a Máši a jejich polibků přes čerstvě namalovaný plot. Ač je jejich láska nepochybně krásně čistá, když přijde na intimní část vztahu Miloš zase a znovu selhává a bojí se, že o Mášu kvůli tomu přijde. A že je chlap, ale přitom vlastně není. V jeho nejzoufalejší hodince přichází Hubička, který Milošovi dohodí zkušenější, laskavou Viktorii. A ta kouzelná scéna, kterou nějaká zlatá duše dala na Youtube!

---

Asi všichni víme, kam nakonec zdárně posílené seběvědomí Miloše nakonec přivedlo...

Co se týče hlavního hrdiny, spolužačka mi laskavě při přestávce objasnila, kdo ten mladý talentovaný muž je. Lexa z Comebacku. Ovšem, odtud jsem znala jeho tvář. I když se mi zdálo nemožné, že tak odlišné postavy jsou ztvárněny jedním hercem....inu, tomu už se říká talent. :)

Matouš Ruml jeho jméno. Ach, jak byl kouzelný! Stihla jsem se do něj umělecky zamilovat. :) Byl nesmírně vtipný a několikrát se mu podařilo celé divadlo rozesmát. Nemůžu říci, jestli pár kousků nepředvedl navíc, protože si uvědomoval, že hraje pro nevděčné puberální publikum, ale ať už ano, nebo ne, nakonec si nás získal všechny, docela všechny. :)

Konec hry byl nejsilnějším momentem (za předpokladu, že jsem ignorovala poznámky o falešné krvi. Strašně originální a vtipné a na úrovni. "Kečup, pojďme si dát hranolky." Ano, pánové výmluvné. Ve vaší hlavě je totiž naprosté vzduchoprázdno, kterým občas propluje zatoulaná hranolka. Mozek dezertoval.).

Ale zpět k závěrečné scéně, která byla tak opravdová, lidská, dojímavá...kolik superlativ ještě mám napsat? Z divadla jsem odcházela celá rozechvělá, oslepená z náhlého sluníčka, okouzlená a ještě dlouho, moc dlouho mimo s takovým tím nevysvětlitelným hřejivým pocitem ve hrudi, co mám vždycky když odcházím z divadla. Ach kouzlo, čisté kouzlo divadla!