DSOCI - 24. kapitola

Hromová rána do dveří otřásla Ashleyiným drobným tělem, ale neustoupila. Při dalším úderu opilého těla jednoho z mnoha rádoby přátelů jejího manžela sice poskočila, ale dál bránila vlastním tělem vchod do salonku, který si zvolila za prozatimní skrýš. Upřeně zírala před sebe, ani nezamrkala. Když nárazy ustaly, ozvalo se z vedlejší místnosti nespokojené opilecké blábolení, které postupně gradovalo do křiku. Nijak na to nezareagovala a její tělo se dál otřásalo, aniž k tomu mělo nadále podněty. Vzlykala, bez slz, ve vší tichosti, ale o to zoufaleji. Mimické svaly už měla tak křečovitě stažené, že ji bolel celý obličej, ale nemohla přestat, v oparu šoku si nic z toho ani neuvědomovala.

Periferním zrakem zahlédla pohyb a tlumeně vykřikla. Když si uvědomila o jakého pozdního návštěvníka se jedná, tvář jí zbělala strachem i rozčilením.

"Vy," zašeptala přiškrceně, "zase vy. Pořád jenom vy," tělem jí projel další záškub nezastavitelného pláče, na kterém už vyplakala všechny slzy, co kdy jenom měla, "Myslela jsem, už se to zdá tak dávno, že jste neškodný, ale opravdu mne začínáte děsit. I když jste pryč, pořád na sobě cítím vaše ledové oči. Nikdy mě nenecháte na pokoji, že?"

William přešel o pár kroků blíž. "Jste rozrušená madam, proto si vaše slova nebudu brát jako urážku."

---

Ashley se sarkasticky usmála. "To byste zatraceně měl!" vykřikla, ale vzápětí se za své povolené nervy zastyděla. Co víc, zburcovala svým křikem opilce za dveřmi, kteří opět začali nepříjemně dorážet.

"Víte, ty dveře jsou zamčené a poměrně bytelné. Bezpečně pány udrží uvnitř, dokud nevystřízliví. Nemusíte průchod chránit vlastním tělem." podotknul suše William.

Ashley pod dalším nárazem málem klopýtla, ale ani se nehnula. Znamenalo by to přejít blíž k němu. "Děkuji za vaši starostlivost." odvětila škrobeně.

"Kde je váš manžel?" otázal se William a probodnul ji vševědoucím pohledem, jeho ústa se dokonce zkroutila do nepatrného úsměvu. Srdce se jí bolestivě stáhlo, představila si železnou obruč, jak se jí omotává kolem hrudníku namísto korzetu. Ví to, on to ví! A vždycky věděl...

"Mrtvý. V mé ložnici. S mým nožem na otevírání dopisů v srdci. Krev, všude okolo jeho těla krev, šarlatová, lepkavá....na mých rukou, šatech, pár kapek mi potřísnilo i duši, je všude, pane. Omyla jsem si ruce, ale...ale pořád tam je, vidíte?" natáhla k němu roztřesené dlaně.

"Nic na rukou nemáte." odtušil William, jehožto klid bylo očividně nemožné čímkoliv narušit.

Ashley zmateně zamrkala a odvrátila pohled od svých rukou směrem k němu a zase zpět. Měl pravdu....

"Ale budete mít." pokračoval William zlověstně, "Tvrdá, studená železná pouta. Žádné diamanty, ani luxusní zacházení. Rychlý soud a pak šibenice. Ortel? Vražda vlastního váženého muže."

Ashley se roztřásla ještě zuřivěji, už to nebyl pláč, ale zimnice co zachvátilo její křehkou tělesnou konstrukci. "Já...já nechtěla. Byla to nehoda, všechno bylo tak rychlé, že už si to ani nevybavuji."

William pomalu přikývnul na její třeštění. "Ano, takové historky už jsem slyšel mnohokrát. Nedělají na mne dojem."

Dubové dveře pod dalším nárazem divy nezapraskaly a Ashley, která se ztěží držela na nohou upadla Williamovi k nohám. Zůstala ležet a zabořila tvář do dlaní. "Opíjel se, podváděl mě, připravil mě o všechny peníze i apanáž, co pobírám od rodičů! Všechno co má, pak prohraje v kartách, všude po domě odporní opilí ničemové a pak...a pak!"

"A pak?" zeptal se William chladnokrevně.

"A pak na mě sahá, když si to nepřeji! Zamykám svou ložnici, ale on má vždycky klíč....můžu křičet a škrábat, ale on se jen směje! Vysmívá se mi, zatímco ve vedlejším pokoji na něj čeká nějaká jeho vydržovaná děvka! Musím s ní zacházet jako se svojí přítelkyní, jako kdyby mi byla rovná! Jako by ji nevyhrabal v nejvzašivenějším bordelu!" vykřikovala přerývavě.

William ji bez nejmenšího pohnutí zvrchu sledoval.

Rozcuchaná, zničená, pokořená a zlomená.

"Takhle jste si to vždycky přál, viďte? Odplatu za každé jedno ponížení a odmítnutí, které jste si ode mne vyslechnul! Nenávidím vás! Jste můj anděl zkázy! Démon, co mě pronásledoval na každém kroku a svedl na zcestí!" vykřikla se záští vibrující v každé slabice jejích slov.

William naklonil hlavu na stranu. "Nejsem ani anděl, ani démon. Přesto jsem v tuto chvíli jediný, kdo vám může pomoci. Vždycky jste mnou a mojí funkcí opovrhovala a vysmívala se mi. Najednou se vám může docela hodit, co myslíte?" odvětil čerstvě jmenovaný generál Fitzgerald a natáhnul k ní ruku. Ashley se po ní až příliš dychtivě natáhla, ale on ucukl. "Uvědomujete si, co činíte, když chcete přijmout moji drobnou asistenci v této nemilé situaci? K čemu se upisujete?"

Ashleyina ruka bezvládla dopadla zpět na prošlapaný koberec. "Co chcete? Prostě si vzít mé tělo, jako můj manžel?" zeptala se dutým hlasem.

Williamův hlas byl ledovější než kdy dřív. "Nejsem jako váš manžel a proto teď neležím mrtev s proklátým srdcem ve vaší ložnici."

Ashley zlostně zahlížela na špičky jeho naleštěných bot. "Žádné totiž nemáte, pane generále. Co po mně tedy žádáte?"

"Vaši inteligenci, nespoutanost, svobodu, hrdost, krásu. Vaši duši. Vás. Ale ne tak, jak si myslíte. Náš vztah se na nízké potřeby těla vždycky povznášel, my jsme-"

"Není žádné my!" zavřískla Ashley hystericky.

"Je to má podmínka, obávám se." William pokrčil rameny a otočil se k ní zády, maje se k odchodu.

Ashley ho s panikou v očích pevně uchopila za zápěstí, stále klečíc. "Ne, prosím neodcházejte! Cokoliv jen chcete. Nenechávejte mne tu!" mumlala nesourodě.

William k sobě pevně stiskl víčka. "Seberte se přece. Odmítám se k vám jen otočit čelem, pokud jste v takovém stavu. Nenuťte mne litovat, nedopusťte abych začal pochybovat, že jste tou samou ženou, se kterou jsem se před lety poprvé setkal."

Ashley kvapně vstala což bylo v kontrastu s pomalými, obezřetnými pohyby, kterými obemkla ruce kolem jeho ramenou, zaskočený William v příští chvíli uslyšel její hlas přímo u svého levého ucha. "Nepředstírejte, že jste právě nedosáhl svého. Že byste kdy nevyužil této příležitosti."

William se beze slova nepříliš šetrně vymanil z jejího sevření a vzápětí ucítila železný stisk jeho rukou na svém předloktí. Dlouhými kroky bez ohledu na to či mu stačí nebo ne, ji táhnul pryč z pokoje, domu, pozemků jeho muže. Natlačil ji do kočáru, který ho čekal u třešňového stromu pár set metrů za branami Nicholsonovy vily, ale sám nenastoupil. Marně čekala až promluví, ve slabé chvilce dokonce prahla po nějakých slovech útěchy, ale William se na ni jen dlouze podíval, než poklepak na střechu kočáru, načež kočí práskl bičem a William jí po chvíli zmizel z dohledu. Vojenským krokem s rukama složenýma za zády se poklidně vracel do domu zavražděného soka, snad litoval, že neskonal jeho rukou...

Neklidně uvažovala, jaký osud teď čeká ji.