The Dreamcatcher - 24. kapitola

Domem doktora Colliera se právě ve chvíli, kdy Mercy s bušícím srdcem kráčela na schůzku onoho tajemného protiferdinandovského uskupení, hrála vzdálená hudba. Někdo v salonku paní domu (který nebyl ze zřejmých důvodů využíván), hrál na klavír. Přimělo ji to udělat si zacházku za roh a zastavit se na prahu dveří. Byl to Daniel a tiše zpíval jí neznámou, melancholickou árii. Měl zavřené oči a svraštěné obočí a ona neodolala pokušení, opřít se na chvíli o veřeje a prostě se na něj dívat. Byla spousta drobných rysů jeho expresivního obličeje, kterých si ještě nevšimla. Jeho tvář byla stejná a zároveň tak jiná, než jakou si ji představovala. Vysoké čelo, maličko rozpláclý kořen nosu, oči nepatrně dál od sebe, dominantní lícní kosti - to všechno si sama mohla zjistit tehdy, když ji tak pozlobil nabídkou, ať přejede prsty po jeho tváři a zjistí, jak vypadá. S překvapením naznala, že jeho obličej nejeví žádné arogantní rysy, jak kdysi byla přesvědčená. Jeho výška, uhlově černé vlasy a výrazné tmavé oči působily hrozivým dojmem, ale měl i velice upřímný úsměv a černé oči byly při bližším pohledu jen docela obyčejně hnědé a na svět kupodivu nahlížely velmi dobrácky. Nebyl na první pohled krásný, ale měl kolem sebe přirozenou auru šarmu a elegance. Svůj aristokratický původ se v něm rovněž nezapřel. S Danielem zkrátka nic nebylo jen tak, ani to, jak vypadal.

Potlačila vzdychnutí, aby na sebe neupozornila a tiše se vyplížila pryč. Na schůzku bývalého parlamentu, jeho poradců a kdoví ještě koho, kterou v duchu ironicky překřtila na poradu u kulatého stolu, ji vyprovázel jeho hlas, který uměl impozantně vypustit do prostoru tak, aby jej celý zaplnil, silný, jasný, s náznakem obhroublosti na spodních tónech, které slibovaly, že za pár let by si mohl troufnout třeba i na hlubší party.

Zhluboka se nadechla a vstoupila do jídelny, kde sedělo jedenáct mužů, před kterými měla respekt a tak trochu i strach, a přitom jejím úkolem bylo vyvolat tyto pocity v nich. Přesvědčit je, že je dost dobrá na to, aby se mohla stát císařovnou, že už není žádný důvod přeskakovat ji v nástupní linii, že je zrovna tak dobrá jako její mladší bratr Edmund, ne-li lepší.

Všichni svorně povstali ze svých židlí kolem dlouhého, kdysi nablýskaného stolu a uctivě se poklonili. Spíš než úctu, z nich však cítila ostražitost.

---

Poznala jen doktora Colliera, domyslela si, který z nich je baron Ludwig a podle hlasu rozeznala i hraběte Drawlighta, čemuž se nejprve zdráhala uvěřit, neboť to byl současný ministr války a jako takový, měl být po smrti. Ať jeho nepřítomnost v Leichenbachově paláci ten den, kdy jej přepadli a vyvraždili celé jeho osazenstvo, způsobilo cokoliv, měl by za to každý den děkovat Bohu.

"Vaše Císařská Výsosti, dovolte prosím, abych se ujal slova," odkašlal si Ludwig.

Mercy si ho přeměřila hodnotícím pohledem a mlčky přikývla.

"Madame, rádi bychom vyjádřili naši upřímnou radost z vašeho zázračného útěku před Ferdinandem a následného vyléčení se. Doktor Colliere vypověděl, že pro vaše vysvobození ze spárů toho ničemy, ani návrat vašeho zraku, neexistuje žádné vysvětlení, jelikož jste žádné neráčila podat. Teď je ovšem jiná situace. Chcete učinit své vyjádření nyní?"

Mercy se sladce usmála. "Ne, děkuji."

Ludwig nepatrně zrudl v obličeji. "Madame," zopakoval důrazněji, "rád bych vás upozornil na fakt, že jsme v tuto chvíli vaši jediní spojenci."

"A já jsem vám coby vaše korunní princezna dlužna vysvětlení? Já vám jako vaše korunní princezna nejsem dlužna vůbec ničeho. Jsem vám vděčná za všechno, co jste pro mě udělali, ale nemusím se vám zpovídat. Před mým otcem byste si takový tón a volbu slov nedovolil, jinak byste jako jeho poradce tak dlouho nepůsobil," odtušila chladně a zavrtala se do něj pohledem, který ho nenechal na pochybách o tom, že skutečně znovu vidí. Do této chvíle o tom stále měl jisté pochyby a podezíral Colliera z nějaké kamufláže.

"Prosím za prominutí, Vaše Výsosti," pravil Ludwig důstojně.

"Inu," navázala Mercy, jako by se rozhovor před chvílí vůbec neudál, "jaký je další bod na programu dnešního setkání?"

"Doktor Colliere se nám chtěl svěřit s výsledky zkoumání Ferdinandových prokletých korzetů a se závěry z pitvy jeho kumpánky."

"Julie Drawleyové," opravila ho Mercy.

"Pardon?"

"Presumpce neviny," zamumlala Mercy, "dokud nevíme, jestli nebyla jeho obětí, stejně jako císař Matthew, a nemůžeme jí její vinu nijak prokázat, musíme ji považovat za nevinnou."

"Prosím, Vaše Výsosti."

"Julie Drawleyová byla bez jediné pochyby zabita stejným jedem, jako Jeho Veličenstvo císař Albert," zahájil Colliere svoji zprávu.

"A co v případě císaře Matthewa?" otázal se Drawlight.

"Cyankáli," odvětil Colliere.

Mercy zesinala v obličeji a ze všech sil se snažila ovládnout.

"Nuže," pokračoval Colliere, "z pitvy slečny Drawleyové jsem naznal, že se jedná o látku postupně napadající imunitu. Zjednodušeně řečeno, tělo bojuje samo se sebou a vyčerpá se natolik, že selže celý systém."

"Existuje nějaký způsob léčby?" otázala se Mercy.

"Ne, nic takového v medicíně doposud není známo."

Mercy povytáhla obočí a sjela ho dlouhým pohledem s nakloněnou hlavou. Colliere tuto narážku na své "vystoupení" pochopil a zahanben uhnul pohledem.

"Je tu nějaká souvislost s tím jedem a Ferdinandovými korzety?" napověděla mu Mercy, které se mu zželelo.

"Ehm, ano," vzpamatoval se Colliere. "Ty korzety jsou touto látkou napuštěny. Pronikáním přes kůži jed působí pomaleji a do určité míry je i relativně neškodný. Nicméně ty nešťastnice si korzety nikdy nemohly sundat."

"Proč?" otázal se Drawlight.

"Jsou vyrobeny z masivní, nepoddajné látky. To proto, že uvnitř skrývají břitvu, která po uvolnění šněrovačky vystřelí a zabodne se přímo do srdce. Je to veskrze odporná věc."

Ludwig se proti své vůli zatvářil uznale. Byl otřesen jako všichni ostatní, ale za vynález tak důmyslného jedu a mechanického korzetu Ferdinandovi chtě nechtě musel připsat jistý kredit.

"Jak to ale souvisí s poblouzněním všech těch mužů, kteří na sobě ty korzety přirozeně neměli?" zeptala se Mercy.

"Když jsem řekl, že je tento jed do určité míry neškodný, měl jsem na mysli, že přímo neohrožuje na životě. Přesto způsobuje stavy podobné halucinacím. Lidský mozek je stále neprozkoumaný, nepochopený orgán, nicméně takovou deformaci, jako u slečny Drawleyové, jsem za celou svoji kariéru ještě neviděl."

Mercy se zatvářila zhnuseně. "Prosím, k věci, pane doktore."

"Jak jsem už vysvětlil, mohu se jen dohadovat, jakým způsobem byla mysl slečny Drawleyové poškozena. Již zmíněnými halucinacemi trpěla určitě, dále bych na základě dob, kdy jsem ji intenzivně ošetřoval, odhadoval, že došlo k potlačení její osobnosti, tedy jisté formy schizofrenie, kdy existovaly….řekněme dvě slečny Drawleyové: její pravé já a potom to, co do ní vtisknul Ferdinand."

Mercy ztěžka vzdychla. I ona musela před bandou těchto mužů předstírat, že je někým, kým tak docela není, jen proto, aby ji brali vážně. Ženy musely před muži odjakživa ohýbat páteř a teď to dokonce začaly dělat dobrovolně, aby pro ně byly "neodolatelné díky zázračným korzetům".

"Dá se říci, že Ferdinand každou ženu 'upravil' tak, aby odpovídala požadavkům svého vysněného, tedy ji svým způsobem vymyl mozek. Říkám svým způsobem, ale vlastně tomu tak bylo doslova, jelikož to dle vašich závěrů zanechalo tak brutální následky," zkonstatovala.

"Přesně tak, Výsosti."

"Dobrá," přikývla, "ale to pořád nevysvětluje, to horečnaté chování oněch mužů. Někteří jste to mohli zažít z první ruky od mého bratra," dodala hořce.

Colliere zrozpačitěl. "Tedy, ta látka, ona je….snadno nakažlivá při kontaktu. Rozumějme, kontaktu," zdůraznil poslední slovo a pánové si mezi sebou začali vyměňovat potutelné pohledy.

Mercy na poslední chvíli potlačila nutkání protočit oči v sloup. "Chápu," řekla jen.

"Rád bych jen upřesnil, že ten jed je svým způsobem droga. Vysoce návyková. Když postižení muži tak mocně toužili po přízni nositelek korzetu, ve skutečnosti projevovali abstinenční příznaky a předmětem jejich tužeb nebyla přímo ona žena, ale droga."

"Jak mohl Ferdinand přijít k takovým nezměrným chemickým a mechanickým znalostem? Co je vůbec zač?" neovládl se ministr Drawlight.

"Jako mladému se mu dostalo prvotřídního vzdělání. Poté cestoval po celém světě, kde se mohl setkat s různými vlivy a lidmi," odvětila Mercy.

Vzápětí se na ni upřely ohromené pohledy jedenácti lidí.

"Dovoluji se zeptat, jak tohle všechno víte, Výsosti?" zeptal se Ludwig.

"Když mě unesl, laskavě se mi svěřil se svým původem a křivdou. Ferdinand, je totiž celým jménem Ferdinand titairijský, korunní princ, mladší bratr popraveného krále Maxmiliána. Po převratu ve své zemi uprchnul, dělal bůhvíco, ale asi si to dovedeme domyslet a pak, o dlouhých třicet let později, se vrátil, rozhodnut nárokovat si svůj trůn a jako odškodnění navrch i ten náš...můj. On je přesvědčen, že je v právu, pánové, že jeho počínání je křížová výprava proti uchvatitelům."

"To je přece hloupost!" vybuchl Drawlight, "i malé děti vědí, jak se to tehdy celé odehrálo!"

"Samozřejmě, ale historie se dá přece tak snadno podle potřeby překroutit. Nebyli bychom první ani poslední případ. Musíme se zasadit o to, aby se příští generace učily její pravdivou verzi."

"S vámi na trůnu," podotkl Ludwig.

Mercy povytáhla obočí. "Se mnou na trůnu," přikývla. "Už není žádný důvod přeskakovat mě, ba dokonce by takové počínání bylo velezrádné," vysvětlila s úsměvem.

"Což nás přivádí k poslední maličkosti…," Ludwig pohlédl na ministra války.

"Ne tak úplně maličkosti," upřesnil Drawlight suše, "situace v zemi je natolik vyhrocená, že pořádek nenastolíme bez vojenské síly, to je bohužel fakt."

Mercy neměla co dodat a tak mlčela.

"Je tu část palácové gardy a pak jisté soukromé síly, které využíváme především k osobní ochraně. Nutno podotknout, že v tuto chvíli jsme velmi nevítanými občany a musíme se skrývat, nedávat o sobě vědět a přitom se nějak snažit mařit Ferdinandovy plány. Co se palácové gardy týče, je to těžké, opravdu těžké. Po tom masakru, ke kterému došlo, když vás Ferdinand unesl, mezi nimi došlo k jistému rozkladu morálky. Stojí proti přesile a pociťují beznaděj," pokračoval Drawlight.

"A co císařská armáda?" zeptala se Mercy.

"Ano, tam je to rovněž komplikované. Některé pluky jsou úplně rozpuštěné - díky hlášení doktora Colliera už alespoň chápeme proč. Nicméně značná část naší armády zůstala Ferdinandovými korzety nedotčena. Však to znáte. Vojáci obvykle nechodí za dámami z vyšší společnosti, ale spíše za herečkami, zpěvačkami a tak dále…."

Já taky chodím za zpěvákem, napadlo Mercy s bodnutím u srdce, ale nedala na sobě nic znát a přikývla. "A co se s nimi stalo?"

"Stáhli se do přímořské oblasti u Markova moře hned poté, co prchla vznešená rodina. Jde o to, že to brali jako urážku a zradu. Ehm a zbabělost," řekl opatrně, ale Mercy mu posunkem naznačila, ať pokračuje. "Nicméně, kdybyste se sešla s jejich velitelem, jako jediná z císařské rodiny, která neutekla, navíc následnice trůnu, jistě by to výrazně změnilo situaci. Já sám jsem s nimi byl v opakovaném kontaktu, ale vojáci jsou hrdí lidé a nic jsem s nimi nezmohl. To můžete jen vy."

"Ale já jsem tu přece jako jediná z naší rodiny zůstala jen proto, že mě tu nechali napospas," argumentovala Mercy chabě.

Drawlight se neupřímně usmál. "To je informace, která se v rámci jisté diplomacie, nemusí nutně sdělovat dál."

"Domyslí si to sami," utrousila Mercy.

"To, že se vám vrátil zrak, je bude zajímat mnohem víc," ujistil ji Drawlight.

"A kdo je ten jejich velitel?"

Ucítila, jak se na ni po té otázce všichni přítomní obrátili se senzacechtivými obličeji. Všichni, s výjimkou Colliera.

"Hrabě Razumovskij," odvětil Drawlight opatrně.

Mercy nekontrolovatelně potemněl obličej a koutky úst se jí stáhly dolů. Pánové se dočkali reakce, na kterou čekali. Znala to jméno. Aby ne. Co totiž přítomní nevěděli, byl fakt, že tohle jméno jí za zády i přímo do obličeji už nejednou vmetli zlí jazykové. A to už jako dítěti.

***

Hudba utichla. Daniel už nemohl dál hrát, jeho největší přítel, dva záhadné provázky v krku, jitřily jeho zmatené emoce, když slova, která jimi zpíval, až příliš věrně vystihovala jeho pocity. A k tomu, aby zazpíval něco veselejšího, se nedokázal donutit.

Už několik hodin osaměle bloudil domem tak, jak to v posledních dnech dělal často. Byl tu přebytečný, docela k ničemu. Mercy se účastnila nějakých politických pletich, což jen potvrzovalo jeho domněnku, že ji zná mnohem méně, než se domníval. Erik truchlil po té kurtizáně císaře Matthewa, jak se jí ve společnosti říkalo. Doktor Colliere byl podivín a podle všeho ani nevěděl, jak se Daniel jmenuje. Jen tu překážel.

Prošel kolem dveří knihovny, které vždycky bývaly pevně zavřené a on si představoval, jak za nimi sedí věčně deprimovaný doktor.

Jenže tentokrát byly otevřené a on snad proto, aby si potvrdil své domněnky, nahlédl dovnitř. Nebyl tam ale Colliere, nýbrž Mercy. Stála zády k němu, v šatech vypůjčených od své dvorní dámy. Vybírala z police nějakou knihu, otevřela ji na náhodné stránce a chvíli na ni nepohnutě zírala. Potom, tak náhle, až ho to polekalo, se zhroutila k podlaze, sjela po přeplněné polici na zem a několik výtisků z ní přitom shodila. Klečela na podlaze a srdceryvně se rozplakala. Byla to tak náhlá změna emocí, až Daniela na okamžik přimrazila na místě. Rychle se vzpamatoval a dlouhými kroky k ní přiběhl a poklekl naproti ní.

Vyděšeně na něj pohlédla, zakryla si ústa dlaní a odvrátila se jako lapené ptáčátko.

"Mercy," oslovil ji zmateně a chytil ji za ruku.

"Chtěla jsem si číst. Víš, co je moje nejoblíbenější kniha?" začala přerývavě vyprávět, s obličejem stále odvráceným.

Nejistě ji pozoroval, ale slabě se usmál. "To náhodou vím. Anna Karenina."

Vybuchla náhlým záchvatem dalšího pláče. "Po většinu života jsem byla slepá, víš?" začala najednou z jiného soudku. "Já myslím, že….že….," nedokázala větu dokončit a znovu musela potlačovat pláč.

"Mercy," zopakoval konejšivě a hladil ji po rameni.

"Je možné, že jsem zapomněla číst? Je možné, že to už neumím? Ta písmena a věty, celé dlouhé odstavce...je jich tolik, tančí mi před očima, myslíš, že je opravdu možné zapomenout číst? Všichni ti muži, se kterými jsem dnes celý den vedla vyčerpávající dohody, zabývali by se mnou, kdyby věděli, že se chci stát negramotnou císařovnou? Proboha, proboha, proboha…," opakovala horečnatě.

Opatrně vyprostil knihu z jejích zaťatých prstů a pohlédl na její hřbet. "Kdybys neuměla číst, nevytáhla bys z police správnou knihu. Tohle opravdu je Anna Karenina. Musíš to brát pomalu, postupně. Možná začít trochu lehčí literaturou," řekl jemným hlasem a ona na něj poprvé pohlédla. Ukázal jí hřbet knihy a ona těkala rozšířenýma očima z knihy na něj, jako by k ní ta informace doléhala velice bolestně pomalu. Zlehka se přisunul blíž a objal ji. Zabořila uslzenou tvář do jeho hrudi a on ji oběma rukama vzal kolem ramen. Opřel se zády o knihovnu a mlčky ji hladil po vlasech.

"To je tak hloupé, odpusť," ozvala se po pár minutách, když se trochu sebrala a vyprostila se z jeho objetí. Chvíli jen tak tiše seděli vedle sebe na podlaze.

"Co se opravdu stalo?" zeptal se jí polohlasem.

Vyrazila ze sebe nervózní smích. "Co se stalo? Ptáš se mě, co se stalo? Zemřel mi otec, dozvěděla jsem se, že ho zabil můj bratr, který poté sám spáchal sebevraždu. V zemi vypukla revoluce, má rodina před ní uprchla a nechala mě za sebou jako nepotřebné zavazadlo. Unesl mě Ferdinand a zachránil ďábel, abych mu dělala hostitelku na plese. Vrátil mi zrak, abych se mohla stát císařovnou a nechala popravit Ferdinanda a dát tak jeho duši ďáblovi, aby on, v dohodě nanejvýš mefistofelovské, osvobodil duše Ferdinandových obětí, mimo jiné mého bratra. My dva se pohádali - proč vlastně? A dnes jsem čelila mužům, kteří se přišli přesvědčit, jestli opravdu vidím. Co si budeme namlouvat, tvrdili mi, že se se mnou chtějí setkat ohledně možnosti mé korunovace, ale ve skutečnosti se jen chtěli přesvědčit, jestli se mi opravdu vrátil zrak. Přesvědčit se, že nejsem hloupá, jak se o mě tak dlouho říkalo. Co sakra souvisí zrak s inteligencí, hm? Svojí návštěvou mě ponižovali, ale já se musela tvářit, že to nevím, musela jsem na ně udělat dojem. Co já mám zapotřebí dělat na někoho dojem? Ty před lidmi na jevišti předstíráš, že jsi někým, kým nejsi a to z tebe dělá umělce. Já jsem taky herečka, ale z nutnosti, a dělá to ze mě figurku, se kterou se někdo neustále snaží manipulovat. A já se nesmím nechat! Musím být tvrdá, jako byl můj otec, musím pořád někomu dokazovat, že nejsem hloupá ani slabá! Ale to je přece příliš! To přece jeden člověk nemůže vydržet, hroutím se jako domeček z karet! Znamená to, že jsem neschopná toho úkolu? Vždyť já jsem jenom…."

Vzal ji za ruku. "Ti muži jsou hlupáci. Jsou to konec konců politici. A já jsem taky hlupák. Nepomáhal jsem ti, naopak, znovu jsem to celé udělal jen o sobě a cítil se ukřivděně a..."

"Danieli," přerušila ho tiše, "není to tak černobílé. Nezachovala jsem se k tobě dobře. Je mi to líto. Ty jsi zareagoval přemrštěně, ale to už….to už jsi prostě ty," dodala. "Já nechci omluvy, já chci, aby ses na mě přestal dívat jako na cizí," ztěžka polkla a opřela si hlavu o jeho rameno a i on si opřel hlavu o temeno té její.

"Ano," souhlasil unaveně, "přestaňme se na sebe dívat jako na cizí."

Znovu mezi nimi na okamžik zavládlo ticho.

"Nikdy jsem ani nedostala šanci truchlit za svého bratra, víš?" ozvala se ochraptěle. "Prostě nebyl čas a prostor. Já nemám čas plakat pro někoho, kdo pro mě většinu života byl nejbližším a jediným přítelem. V jakou frašku se zvrhl jeho život, jaký zbytečný, náhlý konec! Je to smutek s pocitem hořkosti a zrady. Nesmím se na něj zlobit, ale přesto….už nemůžu plakat. Nemám čas a navrch už ani sílu. Jsem jako prázdná skořápka."

Daniel zvedl hlavu a políbil ji do vlasů, na tvář, na krk. Zavřela oči s prsty stále propletenýma s jeho.

"Prázdná skořápka?" zeptal se jí mezi polibky.

Unaveně se zasmála. "Ne, kdepak, máš pravdu. Podívej jak se třesu, když mě líbáš. To by prázdná skořápka asi nemohla."

"Určitě ne," ujistil ji a poslední polibek vtisknul na hřbet její ruky.

"Jsem jen tak strašně unavená. Ti hrozní lidé ze mě vysáli energii. A to se mám v nejbližších dnech setkat s člověkem, na kterém všechno závisí. Úspěch nebo zmar, vše v jeho rukou. Tihle byli jen takoví šašci, bez kterých se to sice neobejde, ale jsou to jen staří intrikáni, co tahají za nitky," vzdychla a znovu si položila hlavu na jeho rameno.

"Kdo je ten člověk?"

"Hrabě Razumovskij," odpověděla ztěžka.

"Kdo?"

"Ach, já zapomněla, jak krátce jsi v Twighburgu. Nikdy jsem se s ním nesetkala a přece k němu pociťuji hrozivou antipatii. On je...on byl milencem mé matky, mé pravé matky. Ach, jak je hrozné vyslovit to nahlas, tohle je poprvé, co jsem to udělala! To nadpozemsky křehké vyobrazení mé matky, které se po její smrti rozšířilo po celé zemi! Ta něžná víla, co házela umělcům bílé růže, jako jsem to kdysi nemotorně napodobila já na tobě, ten laskavý anděl, vždy smířlivá a překrásná! Tragický, dokonalý obraz mrtvé matky, jako z románů. Byla taková opravdu? Celý život jsem předstírala, že ano, protože si na ni tak málo vzpomínám. A přitom zemřela když mi bylo jedenáct, měla bych na ni mít víc vzpomínek. Kam se jen poděly? Tak či tak, v posledních šesti letech svého života měla milence. Zdůrazňuji ten letopočet proto, abys nezačal spekulovat o tom, jsem-li skutečně dcera svého otce. Hodně lidí už podobné odpornosti naznačovalo….mě za zády, mě do tváře….co na tom. Zvláštní je, že u mého bratra takové narážky nikdo nedělal," cynicky se uchechtla a pevně zavřela oči. "Jak je svět je malý a krutý, že zrovna na něm to teď celé stojí a padá. Ale doprošovat se nebudu. Nikdy."

***

Nádvoří paláce císařské rodiny po dlouhé době zaplálo světly a životem. Hlavním vjezdem se slavnou branou s výjevy legendy o založení Twighburgu, dovnitř vjel Ferdinand. Vyplul z kočáru označeného císařskou standartou a nonšalantně se usmál na přítomné.

"Moji milí," oslovil je vzletně, "uctivě děkuji za obsazení a následné hlídání paláce. Vidím, že jste jej zachovávali v původním stavu. To ale skutečně nebylo třeba. Jestli se vám tu něco zalíbí, tak jen do toho, vezměte si to!" rozesmál se, ale nikdo další jeho veselí nesdílel.

Twighburčané, pomyslel si otráveně, proč zrovna Twighburčané museli obsadit palác. Titaiřané by to tu už dávno vztekle vyrabovali a zostudili. Zatracení Twighburčané tu nejspíš chodili utírat prach.

"Císař Albert je mrtev, císař Matthew je mrtev a mám pro vás potěšující zprávu: i korunní princezna Mercedes zemřela mojí rukou!"

Až teď v davu propukla vřava. "Jako by ta mrňavá slepá holka mohla kdy být nějakou hrozbou!" ozvalo se.

Ferdinand vážně přikývl. "Ano, byla to jen nezbytná formalita. Nešlo o ni, ale o poselství zbytku její rodiny, která se rozprchla do zahraničí. Především následníkovi trůnu - tomu opravdovému, který už od začátku měl nosit titul korunního prince - Edmundovi. Jen ať si pěkně zůstane ve Francii a dál tam hýří z ulitých peněz, tady ho už nic kromě smrti nečeká!"

"A kde je tělo Mercedes?" zahulákal nějaký zarudlý podsaditý sedlák.

Ferdinand poprvé znervózněl a ošil se. "Co je ti po ní? Chceš si užít? Najdi si živou!"

Dav se rozesmál.

"Já chci důkaz!"

"Pchá! Mám lepší důkaz, než mrtvolu s červy! Drazí a milí, jediný doposud platný twighburský a titairijský zákon, který se datuje až do středověku, je ten, o tomto roztomilém předmětu," Ferdinand lusknul prsty a vzápětí k němu přispěchal jeho poskok s korunovačními klenoty na rudém polštáři. "Nechť tomu, kdo si neprávem nasadí císařskou korunu, je useknuta hlava, praví ten zákon! Inu," Ferdinand pokrčil rameny, jednou rukou nedbale popadl zlatou korunu posetou krvavými rubíny a nasadil si ji. Dramaticky rozhodil rukama. "Tak? Čekám! Usekne mi někdo hlavu? Ne? Ne!" znovu se rozesmál a okolo stojící lidé se k němu tentokrát připojili. Byla by to ideální, přímo skvostná příležitost konečně všem odhalit, kdo ve skutečnosti je, že jeho hlava má to nejsvětější právo nosit tuto korunu. Ale nemohl - ne před davem Twighburčanů s twighburskou korunou na hlavě. Návrat na svůj trůn bude muset provést delikátněji.