Lottin (ne)divadelní deníček: Láska na dálku

Poprvé v životě jsem se vydala na soudobou operu, jejíž autorkou je finská skladatelka Kaija Saariaho.
Zajímavá věc na operách obecně, bývá jejich překombinovaný děj, vezměme si takhle třeba mého milovaného Giovanniho - u něj se snad ani nedá stručně popsat jeho zápletka a než člověk pochopí, kdo se zrovna vydává za koho a proč...:D
Inu, tak děj Lásky na dálku se dá shrnout velmi stručně: trubadúr Jaufré se zamiluje do Clémence, přestože ji nikdy neviděl a dělí je od sebe stovky kilometrů a moře. Rozhodne se tedy setkat se s ní tváří v tvář a vyznat se jí ze svých citů, ale během plavby onemocní a umírá v náruči své milované.
Předtím, než jsem se na operu vydala, mě zajímaly především dvě otázky. Jak na mě zapůsobí hudba soudobého autora a jak může tak jednoduchý příběh pojmout tříhodinové dílo? Možná, že uvažujete stejně, a tak vám na ony otázky hned v úvodu odpovím: hudba Saariaho je v podstatě neuchopitelná. Autorka se inspiruje barvami a světlem a kdybych si dovolila citovat dramaturgyni Patricii Částkovou, která nám ten večer přednesla lektorský úvod, ta hudba je jako když sledujete přelévající se moře. To je dosti nepředstavitelný příměr v souvislosti s hudbou, říkala jsem si, ale vzápětí jsem pochopila. Nemohu tu hudbu při nejlepší vůli popsat, proklouzla by mi mezi prsty jako voda. Byla zvláštní, byla krásná. Nepamatuju si konkrétní tóny, pamatuju si pocity, atmosféru a...ano, barvy a jejich stupně svítivosti. Veskrze nový zážitek.
Otázka číslo dvě: jak pojmout tak prostou, ale nádhernou legendu (založenou na skutečném příběhu Jaufrého Rudela) do operního žánru? Dílo plynulo rozvážným tempem, byla to studie charakterů a jejich emocí, spíš než odvyprávění příběhu od úvodu, zvratu, rozřešení a závěru. Záleží jen na divákovi, nakolik se nechá prodchnout emocemi, které na něj sálají z jeviště. Já sama jsem tak trochu netrpělivý člověk, takže jsem tyto tři hodiny ke konci už začínala trochu pociťovat, to se přiznávám, ale myslím, že u tohoto díla, možná víc než u jakéhokoliv jiného, je klíčové, v jaké náladě přijdete do divadla.
Důležitost barev tohoto díla umocňovalo nasvícení, které bylo v Jaufrého přímořském hradě studené, modré, snad trochu smutné, jako jeho pán. V Tripolisu, kde žila Clémence pak bylo syté, teplé, pálilo...
V kombinaci s chytře zvolenými bílými kulisami s rovnými bílými liniemi a vlajícím závěsem se světlo rozlévalo po celém prostoru jeviště a působilo nadpozemským dojmem.
V duchu kulis, i kostýmy měli střídmé střihy, odkazovaly na středověký původ legendy, ale i na současnost. Příběh o vztazích na dálku, je totiž i v dnešní době internetu a sociálních sítí aktuální více, než kdykoliv předtím, a režisér Jiří Heřman tyto dvě roviny spojil tablety, se kterými pracují jak sboristé, tak hlavní představitelé a které už před začátkem představení bíle svítily na jevišti.


Pavol Kubáň předvedl jako Jaufré velmi sympatický výkon naivního snílka, jehož stavění vzdušných zámků postupně zachází příliš daleko, stává se blouzněním, nemocí, posedlostí, nemá daleko k šílenství. Jeho výkon se postupně stával velmi autentickým způsobem horečnatý, ono "nemocný láskou" v jeho podání nebylo profláklým klišé, ale skutečnou lidskou tragédií.
Markéta Cukrová jako Poutník, coby bytost z obou světů, Jaufrého i Clémence, byla tajemným poslem. Poslouchala cizí příběhy, předávala je dál, svůj příběh nikdy neřekla, ale přece byla fascinující. S Jaufrém měla něžný vztah, odpouštěla mu jeho výbuchy i blouznění.
Clémence v podání Lucie Hájkové mě mile překvapila v tom smyslu, že její postava nebyla pojatá jako pasivní cíl mužského zbožňování, ale vlastní, přemýšlející bytost. Zpráva o tom, že ji horoucně miluje cizí muž tisíce kilometrů daleko, ji spíše iritovala, poté znepokojovala (jak je vůbec možné, aby obyčejná lidská bytost dostála ideálům Jaufrého veršů?). Nakonec se Jaufrého písněmi naučila těšit, spojovaly ji s její domovinou, ale přesto si zachovávala rozum a nepropadla svému snění natolik, jako Jaufré. Když se doslechla, že je na cestě k ní, cítila spíš rezignovanost.

Láska na dálku plynula horoucně i pomalu, byla rozbouřená i klidná zároveň. Skutečně jako to moře. Je to příběh té "dokonalé" formy lásky, bezchybné, nenaplněné, té za kterou se umírá. Dokonalé v uvozovkách proto, že ve skutečném životě bychom ji kvůli její ničivé síle mít nechtěli, no přece o ní občas tajně sníme. A kam jinam chodit snít, než do divadla. :)


Zdroj obrázku, více informací o inscenaci, vstupenky:
http://www.ndbrno.cz/opera/laska-na-dalku

Komentáře

  1. Nevšední umělecký zážitek. :-)
    Tohle mě nikdy nenapadlo, ale máš pravdu. Ve většině případů bývá děj komplikovaný, takže jednodušší zápletka u opery je vzácnost. Ale, že se to dá natáhnout na 3 hodiny?
    To je super, že jsi měla představení s přednáškou. (To bylo kvůli premiéře?)
    Inspirace barvami, světlem, přelévající se moře... jak odlišné od klasických operních autorů.
    Díky, že jsi přidala video ukázku. Sbor v úvodu zní tak efektně. Věřím, že na živo bych měla husí kůži. :-D
    (Tuto sezónu hráli operu i v MET a na internetu jsem viděla jednu ukázku a přesně vystihuje autoršinu inspiraci barvami, světlem. I to "přelévající se moře" v inscenaci zachytili. Nevím, jak je to dlouho, co jsem to video viděla, ale říkala jsem si u něj, jak nezvyklá ta hudba je. + zvláštní scénografie. Možná že bych zauvažovala i nad záznamem, myslím, že jej fanoušci šoupli na internet, jen teď nevím kam. Jak si něco zavčasu nestáhnu... Takže díky za připomenutí.)

    OdpovědětVymazat
  2. Nojo, děj plynul velmi pomalu, šlo spíš o důkladné rozebrání emocí, než vypravování.
    V NdB občas dělají před představením lektorský úvod, mívají ho dramaturgové. Nedělá se pravidelně, člověk si to musí hlídat na jejich webu, ale stojí to za to. :) Na premiérách se myslím nedělají, tam bývá moc zmatek. :D
    Ta hudba fakt měla sílu a duši. :)
    O, tak to já ráda připomenu. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Pitvání v emocích asi nebude stravitelné pro každého diváka, ale myslím si, že mě by se to zamlouvalo. :-)
    Jo takhle to mají s těmi přednáškami. Tak to bych si je ohlídala. Ráda se dozvídám názory a charakterizace od tvůrců. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Což o to, mě se to zamlouvalo též, ale přece bych nějaké pasáže trochu zkrátila. :D
    Jo, ty úvody jsou moc fajn. A ti dramaturgové tuze sympatičtí lidé. Opravdu mají rádi svoji práci, jde to z nich cítit. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ááá, to věřím. Takové přednášky je radost poslouchat. :D

    OdpovědětVymazat
  6. Jo a v tom videu s rozhovory to bylo vidět. :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky