The Dreamcatcher - 23. kapitola

Jediná místnost (kromě soukromých pokojů, přirozeně), kterou Zuzanka v domě doktora Colliera zatím nestihla prozkoumat, byla knihovna. Zuzanka by sama o sobě velkým čtenářem nebyla, ale díky své úloze předčitatelky princezny, literatuře nakonec přece jen přišla na chuť. Nesdílela sice její zápal pro ruské klasiky, ale neholdovala ani lehkým románkům. Ráda se považovala za zlatý střed. Nepředpokládala, že by knihy svého vkusu nalezla v doktorově knihovně, ale jelikož měla už druhý den značně zpřeházený spánkový rozvrh, kvůli únosu a následnému zázračnému znovuobjevení princezny, vstala ten den už ve čtyři hodiny ráno a cítila se naprosto čilá. Rozhodla se tedy ukrátit si čas čtením a částečně byla také zvědavá na Collierovu knihovnu, kterou si doktor tak trochu střežil.

Vstoupila do dřevem obložené místnosti, která sice nebyla nijak velká, ale zato zcela zaplněná knihami, od stropu až k podlaze, což bylo na soukromou knihovnu poměrně úctyhodné. V rohu pokoje stál malý kulatý stolek s jedinou židlí, svícnem a popsanými papíry, které Zuzanka nikterak nezkoumala. Ve středu místnosti se pak nacházel krb z černého mramoru, před kterým stála kožená pohovka a křesla. Nad krbem visel portrét neznámé ženy. Byla to dáma s těkavýma očima a šedými nitkami v černých vlasech. V obličeji byla spíše fádních rysů, které se malíř snažil přikrášlit a zromantizovat. Přesto bylo na její tváři cosi nepříčetného.

Zaslechla slabý šramot a když přistoupila blíž, s překvapením zaznamenala, že na pohovce spí vyčerpaně vyhlížející doktor Colliere s obličejem, který i ve spánku vypadal velmi ztrhaně.

---

Rychle zacouvala a chtěla se z pokoje co nejrychleji vytratit, ale Colliere otevřel oči a upřel na ni nejdříve zmatený, poté nevrlý pohled.

"O-omlouvám se," zakoktala lehce zrůžovělá v obličeji, "nevěděla jsem, že tu jste."

Colliere párkrát zamrkal a protřel si s povzdechem oči. "To nic, nemohl jsem spát, četl jsem si a pak jsem tady musel usnout. Není to moc pohodlné, ale...je to zvláštní, jsem tak vyčerpaný a přitom nemohu spát. Pořád se probouzím a….ale co," mávl rukou, "to vás nezajímá. Klidně zůstaňte, měl bych se jít uvést do reprezentativního stavu a..."

"A proč nemůžete spát? Tak si něco naordinujte, jste přece lékař. Kovářova kobyla chodí bosa?" pousmála se Zuzanka.

I Colliere se usmál a Zuzance ten pohled téměř lámal srdce. I s úsměvem na rtech pořád vypadal tak zádumčivě.

"Mohl bych si samozřejmě vzít prášek na spaní, jenže to bych potom prospal třeba dvanáct hodin v kuse, což je přežitek, který si momentálně nemohu dovolit. Poté, co jsem včera v noci přijal nouzovou návštěvu korunní princezny a slečny Drawleyové ve zhoršujícím se stavu..."

"A také moji nouzovou návštěvu...návštěvu, kterou jste nejprve osobně zachránil. Vlastně jsem vám za to pořádně nepoděkovala. Dokonce jsem spíš byla protivná. Za to se vám omlouvám."

"Prosím ne. Jsem rád, že jsem mohl pomoci," přerušil ji Colliere se zdvořilou odmítavostí.

"Víte, všichni jsme tu unavení a velmi….zmatení. Je to už druhý den, co nemůžeme z nikoho dostat, co přesně se odehrálo v tom divadle mezi Ferdinandem, Její Císařskou Výsostí a pány ředitelem a Lascellesem."

"Obávám se," odtušil Colliere a ztěžka se posadil, "že to z nich nedostaneme už nikdy. Něco mi říká, že to snad ani nechci vědět. Ačkoliv...samozřejmě..."

"Trápí vás to záhadné uzdravení se Její Výsosti princezny?" otázala se Zuzanka bystře.

"Netrápí. Jsem velice rád, ale není pro to žádné lékařské vysvětlení."

"Jinými slovy vás to tak trochu trápí."

Krátce se zasmál. Měl docela příjemný hlas, když mluvil uvolněně, bez profesionální škrobenosti. "Trápí mě fakt, že jsem její soukromý lékař, takže na diagnózu se budou ptát mě. A jediné, co budu moci odpovědět, je 'zázrak', čímž se ve svých kruzích absolutně znemožním. My lékaři slovo zázrak neslyšíme rádi, jakkoliv můžeme být za své pacienty šťastni, když se přihodí."

Zuzanka pobaveně přikývla. "Málem jsem omdlela, když jsem si uvědomila, že Madam zase vidí. A pak jsem plakala. A pak znovu nevěřila, ono je to opravdu velmi záhadné. Jsem opravdu šťastná, ale chápu vás…"

"Vy jste u císařského dvora už dlouho?" otázal se Colliere.

"Asi šest let. Jsem jediná a první dvorní dáma Její Výsosti od toho...no víte, od té nehody, kdy přišla o zrak a zemřela císařovna Emma. Nikoho k sobě nechtěla pustit, bylo pro mě těžké najít si k ní cestu. Ale tohle všechno jsou informace, které spadají do lékařského tajemství!" pronesla náhle a přísně na něj pohlédla.

Musel se znovu usmát. Její povaha mu byla milá a chápal, proč si obměkčila i korunní princeznu. "Samozřejmě," přikývl s mrknutím.

Do místnosti přímo vtrhl někdo třetí. Byl to Erik, který toho podle všeho také moc nenaspal. "Tak tady jste!" vykřikl téměř vyčítavě. "Musíte rychle se mnou, ke slečně Drawleyové! Trpí silnými bolestmi a ta stará rána se znovu otevřela..."

Colliere se vymrštil na nohy a spěšně vyběhl z místnosti, následován Erikem. Zuzanka upřela na jejich mizející záda zamyšlený pohled.

***

Všichni v domě vycítili Erikovo úzkostné rozpoložení, ale nebyl nikdo, na koho by se mohl obrátit. Přišel o svého nejlepšího přítele, kterému by se za normálních okolností svěřil. Přišel o něj částečně kvůli ženě, o jejíž život se právě bál. Padl na něj smutek a zavřel se do svého pokoje a ulehl na stále ustlanou, nedotčenou postel. Kdysi, když se schovával před lidstvem v podzemí jako nějaká krysa, byl nevýslovně nešťastný ze svého bezútěšného života, bez jediné duše, která by s ním promluvila, sdílela s ním jeho zármutek a zmírnila ho. Teď zjistil, že žít bez lidí, je zrovna tak těžké, ba těžší, jako žít mezi nimi a ztrácet je, jako ztratil Matta, lámat jim srdce, jako to kdysi udělal Mercy a uvědomovat si, jak složité mohou být lidské vztahy, jak nic na tomto světě není bezvýhradně zlé či dobré, jako Julie, on sám a dokonce i ďábel….ale na toho nechtěl myslet. Žal rychle střídala panika. Tohle nezvládne, ne, tohle nezvládne. Už deset let - proboha, vlastně už jedenáct - žije jako úctyhodný občan (jen považte!) a přece se pořád nenaučil žít mezi lidmi. Nebo tohle zažívají všichni? To přece nelze!

Ubohý Matt, kéž by se jen snažil porozumět mu a pomoci, namísto toho ho ale odsoudil! Snažil se na Julii napravit svoji chybu? Z očí mu vyhrkly slzy, ale rychle je musel potlačit, protože někdo zaklepal na dveře jeho ložnice.

Byla to Zuzanka, která na něj opatrně hleděla rozšířenýma očima. "Pan doktor Colliere si vás žádá, pane," špitla.

"Děkuji," odvětil Erik a bezděčně si upravil rozepnutý knoflíček u krku v rámci jakési psychické přípravy.

Přešel po chodbě plné vysokých oken a jasného světla, které se mu vysmívalo. Zaklepal na dveře Juliina pokoje a vyšel z nich unavený, ztrápený Jack Colliere.

"Je to otázka minut. Nanejvýš hodina. Myslel jsem si...domníval jsem se, že se s ní budete chtít ještě...vidět," zašeptal Colliere nezvykle tichým hlasem.

Erikovo srdce vynechalo jeden úder. Tušil to už ve chvíli, kdy se její stav před několika hodinami náhle fatálně zhoršil. Poznal to z výrazu její tváře, mělkosti jejího dechu a kapitulace v hnědých očích. Odmítal si to připustit a o to těžší bylo, zachovat teď před Collierem tvář.

"Děkuji," odpověděl mechanicky a vstoupil dovnitř.

Julie bez pohnutí ležela na posteli, s krví prosakující zpoza obvazů na hrudi. Nepřítomně zírala do stropu s vyčkávavým výrazem. Pohlédla na něj a slabě se usmála. Erik se prkenně posadil na židli po jejím boku.

"Jsem ráda. Přála jsem si umřít. Poprvé jste mi v tom zabránil a nabídl mi pomoc a naději. Ale pro někoho, kdo zničil všechno, čeho se dotknul, už není pomoci. I nebohý Matthew to pocítil. Ať už mě po smrti čeká cokoliv, zasloužím si to," ujišťovala ho s úsměvem, který už tak úplně nepatřil do tohoto světa.

Erik zaúpěl a vzal ji za bílou ruku. "Jenže vy nevíte, co vás tam čeká!" vykřikl ztrápeně.

Usmála se ještě víc. "A cožpak vy to víte?"

Erik polkl a zavrtěl hlavou. Možná, že věděl, ale cožpak jí to mohl říct?

"Děkuji, že se mi nesnažíte namluvit nesmysly o tom, že se uzdravím, jako dobrý doktor Colliere. Já přece vím, že umírám," pokračovala Julie, která jeho rozpoložení už nevnímala. Bylo zjevné, že její mysl se už z poloviny nacházela někde jinde.

"Odpusťte, nejspíš se nechovám vhodně," zamumlal Erik.

"Existují nějaká pravidla chování u postele umírajícího?" zeptala se Julie s úsměvem, který nyní už neopouštěl její tvář.

"Nejspíš ne. Ale já to tak nemyslel. Nejsem obecně moc dobrý...s lidmi," poznamenal Erik hořce.

Pohladila ho prsty po hřbetu dlaně. "Ale ano, jste."

"Prosím," zvolal Erik zoufale, "prosím, nedělejte si o mě žádné iluze. Ferdinand zná celou moji minulost, nikdy vám neřekl…?"

"Naznačoval. Ale nikdy mi neřekl, co na vás má. Nezajímalo mě to, věřte nebo ne," řekla Julie slabě.

"Já dělal hrozné věci, Julie. Ubližoval jsem, tyranizoval...a zabil. Ferdinand vedle mě v mnohém nevypadá zdaleka tak hrozivě. Nejednal jsem jako vy, pod vlivem cizího zla, ale z vlastního přesvědčení, vlastníma rukama. A jestli se domníváte, že si za své činy zasloužíte smrt tak…," Erik se zalknul a na chvíli se odmlčel, "pak nevím, jaký trest čeká na mě. Člověk může odčinit své činy, prosím, alespoň teď, v okamžicích před smrtí, tomu věřte. Pro sebe a pro mě tomu věřte," Erikovi se po tváři znovu rozkutálely slzy, ale před ní je neskrýval.

"Proč jste mi to neřekl už dřív?"

"Jsem zbabělec a ubožák. To, co jste vyslechla, nikdy nikomu nepřiznám, jen vám, protože umíráte. Vidíte? Nepohlížejte na mě jako na svého zachránce, protože si to nezasloužím."

"Na to už je trochu pozdě."

"Jste příliš dobrá," dostal ze sebe Erik a políbil její ruku, kterou stále držel ve své.

"Ne...zdaleka ne. Nezáleží mi na vašem minulém já. Záleží mi na tom 'mém' přítomném, dovolíte-li mi tak familiérní výraz. Nezáleží mi ani na člověku, kterého jste zabil. My lidé jsme tak sobecká stvoření, že?"

Erik na ni dojatě pohlížel. "Kdybyste byla sobecká, nepřála byste si zemřít."

Zahleděla se kamsi za jeho rameno. "Smrt je krásná, Eriku," oslovila jej poprvé jménem, "nemusíte se jí bát. Konečně přišla…."

***

V ranním salonku, což byla ve skutečnosti doktorova malá jídelna, kterou využíval, když jedl sám a nechtěl sedět ve zbytečně velké jídelně určené pro dvanáct osob, se nyní nacházelo nejvíce lidí, co tento pokoj kdy pamatoval. U stolku pro tři osamoceně seděl Erik s prázdným pohledem a roztřesenými rty. Mercy stála za ním a s nejistým výrazem mu držela ruku na rameni. Daniel seděl u okna a se založenýma rukama vyhlížel ven.

Dovnitř vstoupila Zuzanka a uklonila se Mercy. S poněkud tázavým pohledem přejela scénu před sebou očima.

"Julie Drawleyová zemřela,"ohlásila Mercy, která sice soucítila s Erikem, ale přesto do svého hlasu nedokázala vnést špetku emocí. "Doktor Colliere se chce s námi všemi sejít a probrat okolnosti jejího úmrtí. Těžko říct proč. Nicméně nás očekává až za hodinu a tak…," pokrčila rameny, "čekáme."

"Až za hodinu? Ale proč, Vaše Císařská Výsosti?"

"Právě," přikývla Mercy. "Proč. Zavřel se ve své knihovně a chce nás vidět nejdříve za hodinu. Nejsem právě zvyklá na takové chování."

"Smím se vzdálit, Madame?"

"No prosím," mávla rukou Mercy.

Zuzanka za sebou naučeným neslyšným pohybem zavřela dveře a rychle sestoupila ze schodů. Přede dveřmi do knihovny krátce zaváhala, ale nejistota rozhodně nepatřila k jejím nedostatkům. Zhluboka se nadechla a vstoupila dovnitř, výhradně na základě intuice. To bylo v souvislosti s Collierem směšné, protože on by se jí za to určitě vysmál, ale něco jí zkrátka nehrálo.

Našla ho sedět v křesle před krbem se skloněnou hlavou. Poklekla vedle něj a on zděšeně zvedl hlavu, protože si až teď uvědomil její přítomnost.

"Kdo jiný by ignoroval moji žádost nechat mě na hodinu o samotě," zkonstatoval nakonec nakřáplým hlasem. Nezdálo se však, že by se zlobil.

"Stalo se vám něco?" vyptávala se opatrně.

"Mě? Tam nahoře právě stydne tělo té dívky a vy se ptáte, jestli se něco stalo mě?" ujišťoval se. Takhle zblízka si Zuzanka všimla, jak výrazně tmavé má Colliere řasy. Možná, že v sobě měl jižanskou krev od nějakého předka.

Zuzanka si odkašlala. "Pane doktore, já nechci být netaktní, ale zajisté to není poprvé co...inu...co vám…," udělala nervózní posunek.

Ironicky se zasmál. "Co mi zemřel pacient? Ne, samozřejmě, že ne. Ale já…," hlas mu zakolísal a on se podíval na portrét cizí ženy nad krbem a pak znovu na Zuzanu,"já udělal hroznou chybu. Hroznou, zbytečnou chybu. A budu se muset před vás všechny postavit a přiznat vám ji...ach, slečno, nejhorší je, že to není poprvé!" znovu se podíval na ten portrét a Zuzanka se po něm zmateně ohlédla.

"Obávám se, že vám nerozumím, pane doktore."

"Ne, to nerozumíte. Jak byste mohla, mluvím jako šílenec. A proto jsem chtěl být sám," protřel si oči a znovu se podíval na ten obraz.

"Kdo je to?" nevydržela Zuzanka.

"To je moje matka. To byla moje matka," opravil se Colliere.

"No a jaké chybě to mluvíte?" páčila z něj Zuzanka trpělivě každé slovo.

"Já už vím, co zabilo Julii Drawleyovou," odvětil Colliere ztěžka. "Byl to ten...ten stejný jed, který zabil císaře Alberta." ztěžka se zasmál, "Ta hrůza! Já...já a celé konsilium lékařů jsme ho sledovali jak postupně umírá, nepoznali příznaky a pak už bylo moc pozdě. Mysleli jsme si, že je jen zesláblý, ale jinak naprosto v pořádku. Ve skutečnosti přitom…," zavrtěl hlavou. "A potom, hned vzápětí, jsem dostal identický případ a znovu, podruhé po sobě, jsem udělal tu stejnou chybu. To je...neodpustitelné."

"A dál?" naléhala Zuzanka.

"Dál? Dál? Neslyšela jste, co jsem vám právě řekl?" vybuchl Colliere hněvivě a vymrštil se z křesla.

"Ale to není celé, že ano? Co vás ve skutečnosti tolik rozrušilo?" nedala se.

"Co vás vede k domněnce, že se vám tu budu svěřovat? Neznám vás!" odsekl Colliere a otočil se k ní zády.

"No dobrá, pokračujte v sebelítosti ve své osamělé hodince. Jen vás upozorňuji, že vám zbývá posledních třicet minut," opáčila Zuzanka a nechala ohromeného Colliera bez ohlédnutí za sebou.

***

Když se později toho dne všichni shromáždili v doktorově knihovně, Colliere po nich přejel zamlženým pohledem. Princezna na něj hleděla se zvednutou bradou a přimhouřenýma očima a on si uvědomil, že ji svým chováním nejspíš musel urazit. Erik pomrkával, jako by se snažil probudit z živého snu a ten pěvec - jak že se jmenoval? - vypadal nepřítomně. Seděl stranou od všech ostatních a působil trochu jako vzpurné děcko. Zuzančinu pohledu se vyvaroval.

"Jak jistě víte, slečna Drawleyová dnes v brzkých ranních hodinách zemřela," začal prostě a znovu je přejel pohledem.

Zareagovala jediná Mercy, která krátce přikývla.

"A já za její smrt přebírám plnou osobní zodpovědnost," dodal těžce a v tu chvíli, ho už překvapeně sledovaly všechny oči v místnosti. "Zemřela totiž na následky otravy stejným jedem, jako Jeho Veličenstvo císař Albert. A já si to neuvědomil, ačkoliv to bilo do očí."

Mercy zhluboka vydechla a opřela se do pohovky. Vypadala ohromeně, ale stále nedotčeně.

Erik prudce vstal a přešel nejprve k oknu a pak k jedné z polic, o kterou se opřel. "No ovšem," dostal ze sebe nakonec přerývavě.

Daniel těkal očima z jednoho na druhého a nechápal, proč tu vlastně sedí, ale uctivě mlčel.

"To nakonec není takový šok, uvážíme-li její...ehm, kontakty s Ferdinandem. Odpusťte tu netaktnost, ale proč přesně tu jsme, pane doktore?" přerušila Mercy tíživé ticho.

Colliere překvapeně zamrkal, ale rychle se vzchopil: "Rád bych, abyste...abyste zvážili možnost pitvy. Ten jed není doposud prozkoumaný a teď, v nejbližších hodinách po její smrti, je nejlepší příležitost. Nejsou tu žádní příbuzní, se kterými bych tuto otázku mohl probrat."

Mercy se zděsila, ale pracně udržela tvář, a jen povytáhla obočí a přejela si třesoucími se prsty po rtech. "Takže," vyslovovala pečlivě, aby stále zněla neutrálně, "vy chcete pod jednou střechou, kde my spíme a žijeme, rozřezat její tělo, ano?" zeptala se s pocitem absolutní bizarnosti.

Colliere mlčky přikývl a jejím tělem proběhla nervózní křeč.

Erik se konečně otočil zpátky čelem k přítomným. "Ona smrt toužebně očekávala, víte to, doktore? Viděla v ní nalezení klidu a spravedlnosti, něco posvátného a vy teď chcete provést takovou odpornost?"

"Já to samozřejmě chápu, ale chápejte prosím i vy, že já se na situaci divám ještě trochu jinak. Očima vědce," odvětil Colliere pomalu.

"Pak jste nesmírně krutý člověk, pane!" ucedil Erik a Colliere uhnul očima.

"Nemohu - při nejlepší vůli nemohu - vypozorovat účinky té látky pouze na základě svých poznatků z dob, kdy jsem ji léčil. Prosím rozumějte, že ten jed působí jako obyčejná slabost či pomalé zotavování a pak, tak náhle, jako lusknutím prstů, dojde k totálnímu selhání systému a smrt. S ničím podobným se svět ještě nesetkal. Musíme přece něco udělat dřív, než kvůli Ferdinandovi zemře ještě více lidí!"

"Doktore," ujala se Mercy znovu slova, "kvůli Ferdinandovi už zemřela spousta lidí. Desítky a desítky lidí, já to přece viděla..."

"Jakže?"

"To nic, to nic," zamluvila to Mercy se svraštěným obočím. "Chci jen říci, že do jisté míry s vámi souhlasím. Ale je tohle skutečně nutné?"

"Bohužel ano," odtušil Colliere.

"Kdo jsem já, abych o tom rozhodovala?" Mercy se se zmateným výrazem ohlédla k Erikovi. "Jsi jediný, kdo ji znal a komu na ní záleželo."

"Takže tíhu té hrozivé volby svaluješ na mě?" zeptal se Erik zrazeně.

Mercy zaškubalo ve tváři a sklopila pohled. "Tak jsem to nemyslela."

"Víte co, dělejte si co chcete. Slovy Mercy, pardon, korunní princezny, kdo jsem já, abych rozhodoval? Kdo jste vy, že pociťujete oprávnění, přehrabovat se v něčím těle? Dokážeme tu v této nesourodé skupině na takové otázky odpovědět? Ne. Ne a já už o tom nechci ani slyšet, dejte mi přece na chvíli pokoj!" vybuchl zuřivě a s prásknutím dveří utekl z místnosti.

"Nu, bravo, to se tedy povedlo. Bravo," zopakovala Mercy jízlivě a důstojně se zvedla. Nevěřícně zavrtěla hlavou, vyměnila si zvlášť chladný pohled s Danielem a i ona odešla z místnosti. Daniel stísněně pohlédl na Colliera a poslední zbylou Zuzanku a taktéž se s houpajícím žaludkem rychle vytratil.

Zuzanka, která celou dobu nehybně stála za pohovkou, kde seděla Mercy, s rukama složenýma na opěrkách za její hlavou, na něj věcně pohlédla.

"Tak co máte na srdci?" otázal se jí Colliere, který si už udělal jistou představu o její povaze, ačkoliv to, co se jí honilo hlavou, stále považoval za nevyřešitelnou záhadu.

"Proč jste to udělal? Tohle shromáždění hanby?" vypálila a on s překvapením zaznamenal, že jí lomcuje potlačovaná iritace.

"Celou dobu jste tu byla, moc dobře to víte."

"Ne, ne. Ohledně té...té pitvy," Zuzanka se otřásla,"jsme vám neměli co říct. A vy jste to musel vědět. Nejsme její rodina a většina z nás ji ani neznala, případně ji nenáviděla. Nemohli jsme vám na to dát žádnou odpověď. Nejdřív jsem si myslela, že je to od vás prostě jen nevkusné, ale potom..."

"Potom co?" zeptal se Colliere mrazivě se zdviženým obočím.

"Původně jsem se vás chtěla zeptat, proč nám tohle děláte, ale došlo mi, že správná otázka je, proč si sám sobě tohle děláte? Postavil jste se před nás a očekával, že vás začneme lynčovat. Proč to sebemrskačství, doktore? A proč jste se na něj celou hodinu musel připravovat? My všichni přece víme, že se jednalo o jed, který nebyl doposud objeven a prozkoumán. My víme, že se projevuje skrytě a bez příznaků a že je téměř nemožné, ho před jeho vypuknutím rozpoznat!" Zuzanka k němu rozhorleně přistoupila a vzala ho za rukáv. "Co měla ta šaráda znamenat?"

Colliere ztuhle pohlédl na její ruku. "Prosím, pusťte mě," řekl lakonicky.

Zuzanka zavrtěla hlavou. "No prosím! Tak si tu třeba seďte a pokračujte v nasávání whisky a nořte se do své sebelítosti. To pomůže!" vykřikla sarkasticky a vyřítila se ven.

Colliere na okamžik skryl tvář v dlaních, ale po několika minutách se vzchopil a přešel do hlavního salonu, kde se nejčastěji nacházela korunní princezna.

Skutečně ji tam osamělou nalezl. Poklonil se a zvedl k ní netečný pohled. "Vaše Císařská Výsosti, byla byste tak laskavá a věnovala mi ještě chvíli své pozornosti?"

"Jedině, pokud už nepadne ani slovo o Julii Drawleyové," odpověděla Mercy suše.

"To vám mohu slíbit."

"Prosím," pokynula k protějšímu křeslu, do kterého Colliere usedl.

"Rád bych vám osvětlil pravdu ohledně vašeho úkrytu v letním sídle Jejího Veličenstva císařovny Emmy-"

"Jestli právě zvažujete co nejohleduplnější způsob, jak mi sdělit, že mě má rodina opustila, aniž by jim záleželo na mém osudu, a na mém útěku z města se nijak nepodílela - jak se mi prve snažili milosrdně nalhat - tak se nenamáhejte. Jak vidíte, všechno už vím. Pořád mi to ale vrtá hlavou. Předpokládám tedy, že nade mnou drželi ochranou ruku nějací neznámí dobrodinci a posledních pár věrných z palácové gardy, kteří za svoji loajalitu zaplatili životem. Mohu si tedy domyslet, že vy jste byl jeden z těch 'dobrodinců'?"

Colliere na okamžik ztratil řeč.

Mercy se milostivě usmála. "Ferdinand byl tak laskav a všechno mi vyzradil, když mě unesl."

"Je mi nevýslovně líto, že jste se právě takhle dozvěděla-"

"Pravda je pravda. Nezáleží na tom, čí ústa ji vysloví," přerušila ho už podruhé. "Prosím, odpovězte - jste vy jeden z těch, kterým vděčím za svůj život, stejně jako moje dvorní dáma?"

"Tedy - nepřímo. Jsem součástí jistého uskupení, které se snaží vrátit do Twighburgu řád. Nebo přinejhorším zmírňovat nejhorší následky Ferdinandova řádění, jelikož v tom prvním tak zoufale selháváme."

"Dobře," protáhla Mercy pomalu a usilovně přemýšlela, "jsem ráda, že mi to říkáte, opravdu mě to trápilo. Kdo je v tom, jak vy říkáte, uskupení?"

"V jeho čele stojí bývalý poradce císaře Alberta, baron Filip Ludwig."

"Ach ano, ovšem. Můj otec mu důvěřoval. Jsem skutečně potěšená, že to slyším. Bála jsem se, že i on zahynul při té barbarské popravě úřadujících vládní rady," poznamenala Mercy zamyšleně.

"Stáhl se těsně po smrti Jeho Veličenstva poté, co se nepohodl s císařem Matthewem."

"Ach ano," přitakala Mercy se zachmuřeným obličejem. "Nemohu ho vinit. Ostatně ho to nejspíš zachránilo."

"Bylo by mi ctí, Vaše Výsosti, kdybyste se uvolila ke schůzce s těmito lidmi a především s baronem Ludwigem zde, v mém domě. Já i baron ve vás teď, po vašem zázračném uzdravení a tragické smrti vašeho bratra, vidíme naši záchranu," pravil Colliere s uctivě před ní sklonil hlavu.

"Tak vy už víte o tom, že Matthew je mrtvý?" zeptala se Mercy a odvrátila se od něj.

"Tato zpráva už vešla v obecnou známost, Vaše Výsosti. Obáváme se, že Ferdinandovým přičiněním."

Mercy se dlouze odmlčela a bojovala s pohnutím. Nakonec na něj s pevně stisknutými rty znovu pohlédla. "Vy jste už barona stačil informovat o mém únosu a uzdravení se?"

"Ano, Madame, dovolil jsem si s ním vyměnit několik dopisů přes důvěryhodné lidi. A oba jsme se bez váhání shodli na jednom," Colliere povstal a obřadně před ní poklekl, "Vaše Císařské Veličenstvo," Mercy se při tom oslovení rozšířily oči, "nyní jste naší císařovnou, naší poslední naději na ukončení nepokojů v Twighburgu předtím, než z nich vypukne decimující občanská válka."