The Dreamcatcher - 8. kapitola

Obecné náladě v císařství nijak neprospívala zpráva, která obyvatelstvo uvítala do nového roku 1889. Zemřel rakouský korunní princ Rudolf, ba co víc, dokonce spáchal sebevraždu se svojí milenkou. To vše v pomatení smyslů, zdůrazňovala rakouská vláda. Jinak by byl totiž nešťastnému princi udepřen církevní pohřeb.

Zdálo se, že všechno se hroutí nejen v Twighburgu, ale celé Evropě. Bylo velmi těžké nenechat se tím vším strhnout, dokonce i pro Erika.

Ten právě stál v hale Opery, kde se konalo menší soaré na počest právě odehrané premiéry Händelovy Alciny a upřímně řečeno by tu nejraději vůbec nebyl. Dávno pryč byly časy skrývání se v podzemí před nenávistnými lidskými zraky, přesto však neměl hlučné večírky a příliš velkou společnost rád. Jedině v divadle a pro divadlo to byl ochoten alespoň na chvíli vydržet.

Pozoroval shromážděné hosty a zaujal ho zvláštní vyzáblý muž hovořící s Lascellesem. Na oku měl monokl, pod nosem navoskované kníry a jeho společenský oděv byl poněkud komický, protože měl prodřenou kostkovanou vestičku, která k fraku vypadala přinejmenším nezvykle.

"Jaký bravurní výkon, pane Lascellesi," vřeštěl mužík hlasem jako z naprasklé gramofonové desky.

"Uctivé díky," opáčil Daniel už méně nadšeně.

Mužík si ho bystře prohlédl a poté mu účastně poklepal rukou po rameni. "Chápu, chápu, nemáte tu roli rád. Tříhodinová opera ve které máte jen jednu árii. No považte a aby to nebylo samo o sobě už tak dost strašné, zbytek času musíte prostávat v pozadí se sboristy a pozorovat vaše kolegy, kteří se na rozdíl od vás se hřejí ve světle reflektorů, přízně a pozornosti. Co naplat pane, jsou to vždycky tenoři, kdo dostanou všechny dívky, kdepak hluboké hlasy!" zachichotal se neznámý, zatímco Danielovi spadl obličej, neschopen reakce nad odzbrojující upřímností toho muže, který mu snad četl myšlenky. "Hlavu vzhůru!" pokračoval chlapík odporně nadšeně, "Co budete hrát dál? Na jakou inscenaci se těšíte nejvíc, v čem vaše ego už nebude strádat?"

"D-dona Giovanniho," odvětil Daniel, který snad ani nepostřehl urážku v jeho otázce, nebo nevěděl, jak se s ní popasovat.

---

"No ovšem! Svůdníka, kterému všechno prochází a kolem kterého se to celé točí. Sice nezbytně nezpívá ty nejkrásnější árie, zato jsou i tak všechny o něm Vcelku perfektní. Víte, já mám pocit, že se už hodně brzy zapíšete do kronik jako nejdůvěryhodnější Giovanni v dějinách," s tím mu muž ještě jednou poklepal po rameni a zmizel.

Daniel vytřeštil oči a rozhodil rukama, načež usoudil, že si raději půjde dát drink.

Erik, který tento rozhovor vyslechl, se náramně dobře pobavil, ale smích ho velmi rychle přešel. Jeho oči se střetly s pohledem ženy, kterou tu skutečně nečekal, Julii Dravleyovou. Co víc, mířila přímo k němu. Místo pozdravu se na ni ušklíbl.

"Jste tu zbytečně, slečno. Korunní princ tu není a nemá v plánu být," odtušil věcně a očekával, že tím bude rozhovor ukončen.

"Já vím. Proto jsem tady," hlesla Julie hlasem tak slabým, že jej Erik ve večírkovém mumraji jen stěží slyšel.

Překvapeně povytáhl obočí. "Vskutku?"

"Věc se má tak, že jsem přišla za vámi," pokračovala Julie nesměle, což ale Erik považoval za přetvářku.

"Ať na mě chcete zkoušet cokoliv, nepovede se vám to," upozornil ji chladně.

"V tom případě se rozhovoru se mnou nemusíte bát, nebo ne?" opáčila Julie a skousla si ret. V očích se jí blýskl hněv, ale i strach. Erik zároveň vypozoroval, že jeví známky velkého vypětí a únavy. Nemohl se na ni ani dívat, měla v obličeji stejně uštvaný výraz jako kdysi Christine...

"Pane?" upozornila na sebe ta žena, když se ve svých myšlenkách zatoulal až příliš bolestně daleko.

Erik ji beze slova pokynul, aby ho následovala.

"Je vám dobře?" otázal se a upřímně doufal, že mu tu neomdlí. Byla bledá a třásla se. Neslušelo jí to tak jako obvykle, vlasy jí trčely a měla je krepaté, oči měla zarudlé nedostatkem spánku, její obvykle svěží pleť byla zažloutlá a unavená a mezi obočím se jí rýsovala kolmá vráska.

"Jsem v pořádku," odbyla ho Julie, "tady nejde o mne, ale o vás. Jen vám chci říci, abyste se měl na pozoru. Mistr o vás ví, sleduje vaše počínání..."

"Chcete mi vyhrožovat?" bavil se Erik.

"Ne!" Julii zrudly tváře, "pravý opak. Jste jeden z mála, kdo si nad současnou situací v Twighburgu drží chladný odstup. Snažíte se na prince působit jeho vlastní zbraní - zdravým úsudkem, moc dobře o tom vím. Sice to není nic platné," Julie zezelenala ještě o trochu víc a na okamžik se zatvářila téměř znechuceně, "ale jste nebezpečí pro Ferdinanda....pro mnohé zase naděje," Julie polkla, "tak či tak jste upoutal jeho pozornost a nadále už nejste mimo okruh jeho zájmů. Ráda bych řekla více ale," Julie nešťastně zavrtěla hlavou, "nemohu."

"Se vší zdvořilostí musím konstatovat, že to už je lepší žádná nabídka varování, než jen polovičatá. Co přesně si mám počít s takovými náznaky? Vím, že Ferdinand je nebezpečný, ale představa, že by se dostal až ke mně, mi je směšná. Podobní manipulátoři nade mnou se svými triky nemají moc."

"Triky!" zopakovala Julie s poněkud hysterickým smíchem. Když se vynasmála, podívala se na něj jasnýma očima. "Chápu, chcete po mě důkaz, že na vás sama takový trik neosnuji."

"Ano, například mi řekněte, kdo skutečně jste? Jeho neteř? Sotva," ucedil Erik.

"Pocházím z Londýna. Celý život jsem se živila jako služka. Jednoho dne jsem uviděla inzerát na místo v "zemi, kde se plní sny" s podstatně lákavějším platem. Přijela jsem za lepším, jedna z mnoha imigrantů v této zemi - jako vy. Jenže pak se ze mě stala jeho neteř."

"Jak?" naléhal Erik.

"Víte, co se v Anglii říká o zvědavosti a kočce...?"

"Proč nemůžete mluvit přímo?"

Julie na něj zpoza skloněné hlavy upřela intenzivní pohled. "Nezajímáte ho jako soukromá osoba, nebo ředitel divadla," Erik si odfrkl, "ale jako nejlepší přítel korunního prince, který se do něj snaží vpravit rozum...pokusí se vaše vazby s princem zpřetrhat."

"Pravděpodobně prostřednictvím vaší osoby," poznamenal Erik.

Julie si promnula kořen nosu. "Nejspíš... jak jinak. Poslední dobou operuje prostřednictvím mě."

"I v případe Jeho Veličenstva císaře?" vypálil Erik.

Julie k němu zvedla pohled plný nelíčeného údivu. "Císaře? Toho jsem vždy viděla jen zpovzdálí..."odpověděla zmateně.

Erik svůj náhlý výpad nijak neokomentoval. Zdálo se, že o otravě císaře Alberta skutečně nic neví.

"Poslyšte," začal trochu unaveně, "já chápu, co ten muž dělá. Triky, efekty, klamy, věřím, že i nějaká forma hypnózy....jsou způsoby, jak s ním bojovat, jak se mu vzepřít," dlouze vzdychl, "pokud vám mám věřit, soudím, že s vámi hraje zlou hru a vy vykonáváte svou roli proti své vůli. Takové věci se zdají nemožné, ale člověk, který byl podobným vlivům vystaven, nebo jej sám způsoboval jimi může prohlédnout...."

"A vy jste ona oběť, nebo viník?" opáčila Julie.

Erik zaváhal. "Má pointa," obešel měkce její otázku, "spočívá v tom, že tohle nemusí být. Z toho bludného kruhu lze vystoupit....jestli chcete pomoci z této nešťastné situace mě, tak nejprve pomozte sobě. Utečte od něj nebo mě nechte vám pomoct. Můj vliv není úplně zanedbatelný. Ať je to cokoliv, co na vás má...."

Julie zavrtěla hlavou. "Nechápete."

"Ale ano, chápu velmi dobře."

"Zřejmě jste skutečně nabyl toho dojmu, ale situace, ve které jsem není žádný trik ani..."

"V tom ten klam spočívá! Tváří se jako realita!" Erik to nevydržel a do hlasu se mu vkradlo rozčilení.

"Ne...ne...," Julie zuřivě vrtěla hlavou, "i má mysl by se vzpírala tomu uvěřit, stejně jako teď ta vaše....," svraštila obočí, "kdysi jsem nemohla věřit vlastním očím, zdá se to tak dávno, v jiném světě, v jiném těle..."

"Jakými pouty si vás k sobě asi jen přivázal...."

"Musím už jít," zamumlala Julie.

"Počkejte," zavolal za ní Erik, ale bylo už pozdě. Julie se pozoruhodně rychle obrátila zpět do foyer a zmizela v chaosu, který na večírku mezitím vypukl. Erik se chytil za hlavu, když ten výjev přejel očima.

Převrácené stoly, požár ubrusu, který hasili první houslista s dirigentem, dvě primabaleríny v zuřivé rvačce, ke které jim sboristé kdovíproč zpívali píseň svobody od Verdiho a Lascelles zoufale couvající před dvěma mladými herečkami, které se na něj lepily a otíraly se o něj, jakoby by snad skutečně byl oním Donem Giovannim. Nepopsatelný blázinec i na běžné poměry divadelních večírků. Co se to proboha stalo?

***

Julie jako v mrákotách doběhla k Ferdinandovu kočáru, do kterého se zadýchaně zhroutila a zabořila tvář do polstrované sedačky. Kočár se kolébavě rozjel a ona pevně tiskla víčka k sobě, aby zaplašila slzy.

Nenáviděl ji a přece na ni byl milý. Byl chladný stejně jako korunní princ, ale měl v sobě více sofistikovanosti. V modrých očích bylo jakési skryté teplo. Chtěl jí pomoct, tvářil se bolestně když na ni hleděl. Připadala si pod jeho pohledem nečistá. Sama sobě si připadala odporná....zvlášť poté, co se poddala princi, co s ním ztratila nevinnost.

Ferdinand se o tom samozřejmě ihned dozvěděl. Pochválil ji za to, perverzně se na ni usmíval, hladil ji po vlasech. Otřásla se a zaťala zuby.

Byl s ní natolik spokojen, že se nechal uprosit, aby ji nechal jeden večer vyjít ven bez toho odporného korzetu, varoval jí ale, že pokud provede cokoliv neuváženého, bez lítosti ji zabije. Kdyby se dozvěděl o tom, co řekla Erikovi, jistě by svůj slib splnil. Však se to možná i dozví, ale jí to bylo jedno. Jediné, čeho litovala bylo to, že i bez korzetu přímo na svém těle byla stále částečně pod jeho vlivem a nemohla Erikovi prozradit všechno. Na útěk už vůbec nebylo pomyšlení. Nebylo pomoci, ale jeho nabídka jí přece přišla jako jediná útěcha a naděje.

***

Druhý den Erika čekalo další překvapení, když ho do divadla přijela navštívit Mercy. Ohlásili ji do jeho pracovny, kde se mračil nad soupisem škod ze včerejšího večera.

Usadil ji k praskajícímu krbu a zvědavě se na ni zahleděl. Působila nervózně a roztěkaně, tváře měla zarudlé venkovním mrazem.

Mercy se zhluboka nadechla. "Můj bratr," začala, "jak jistě víš současně neformálně převzal úlohu císaře vzhledem k tomu, že papá je stále upoután na lůžko. Ačkoliv jsem nikdy nepochybovala o jeho schopnostech a předpokladech, přesto jsou určité jeho kroky přinejmenším zpochybnitelné. Vyrozuměla jsem, že situace v zemi je napjatá, ačkoliv to ty na rozdíl ode mě určitě prožíváš z první ruky," Mercy stáhla rty do úzké linky, než pokračovala, "nikdo mi nic nepoví, jako vždy. Matt je poslední dobou...zvláštní. Jsi jediný na koho se mohu obrátit. Co to má znamenat, Eriku?"

"Přál bych si znát odpovědi na tvé otázky," pronesl Erik zvolna. "Jak už jsem ti naznačil na plese v Opeře, Matthew se začal stýkat s jistou slečnou Julií Dravleyovou a tato...," Erik si odkašlal, "aférka snad mohla způsobit změnu v jeho chování."

"Nechci podceňovat své pohlaví, ale Matt by se nenechal ovlivňovat ženou a už vůbec by mu žádná nemohla zastřít úsudek," odsekla Mercy.

"Obávám se, že jinak si to vysvětlit nemohu," opáčil Erik.

"Je na ní něco zvlášť pozoruhodného?" zeptala se Mercy suše.

"Ve společnosti vystupuje jako neteř mistra Ferdinanda," odvětil Erik a opřel se do křesla.

"Koho?"

"Vyrábí korzety....," napověděl Erik.

"Ach, toho," broukla Mercy, "zaslechla jsem o něm. Korzety, které všechny ženy chtějí, protože po nich šílí muži. Nebo tak něco. U nás v paláci to jde tak trochu mimo nás. Máme vlastní krejčí a dodavatele a zpravidla je neměníme. Kvůli bezpečnosti, zaběhlosti, v některých případech jsou to třeba i staleté tradice...nediv se mi, když mám malý přehled o podobných věcech."

"Jsem tomu rád."

"Proč?"

"Mistr Ferdinand je podezřelá figura."

"A ta slečna Julie je pod jeho vlivem?" otázala se Mercy.

"Nepochybně."

"Hm," Mercy zkřivila ret, "přece se mi nechce věřit, že by se Matt nechal někým takovým ošálit. Korzetářem...," pronesla poněkud pohrdlivě.

"Jeho výrobky jsou natolik populární, že se ve společenském žebříčku vyšplhal výš, než bys čekala, mon cher" upozornil ji Erik.

"Setkal jsi se s ním?"

"Ne...sedí ve stínech a jen tahá za nitky. Je to pavouk," procedil Erik skrz zaťaté zuby.

"Nechme ho být, zřejmě se s ním teď nevypořádáme. Tvůj názor na atmosféru ve městě?" pokračovala Mercy.

Erik poklepal prsty o sebe. "Propaganda. Nesnášenlivá propaganda útočící na nízké pudy a podvědomí, proto se jí tak dobře vede. Dá se snadno vyvrátit mnoha logickými argumenty, ale právě ty lidé, kteří se něčím takovým nechají ovlivnit, nechtějí poslouchat. Světlo vědomosti je v bažinách omezenosti příliš slabé. V každé společnosti se najdou takoví lidé."

"Přála bych si, aby se papá už uzdravil...v minulosti dokázal zabránit občanské válce v Titairy, poradil by si i teď," vzdychla Mercy.

"Jaké konkrétní Mattovy kroky považuješ za natolik zpochybnitelné, že ti to způsobuje takové starosti?" navázal Erik při zmínce o císaři na předchozí téma.

"Nabídka nanejvýš překvapivého rázu, kterou jsme obdrželi od lordů z Titairy. Konkrétně od předsedy tamnějšího sněmu. Muže, který by se s nejvyšší pravděpodobností stal králem, kdyby se Titairy opět osamostatnilo."

Erik se prudce napřímil. "Nepožádal tě snad?"

"Ano. O moji ruku," odvětila Mercy s hranou lhostejností. "Vzhledem k otcově indispozici tu nabídku bude posuzovat především Matt. Miluji svého bratra, ale vzledem k tomu, jak excentricky se poslední dobou chová, se v jeho rukách necítím právě bezpečně. Ostatně se necítím dobře v ničích rukách, než těch vlastních, ale jeden nemá vždycky na výběr," dodala hořce.

"Promluvím si s Mattem ale...." Erik sklopil hlavu a zapřemýšlel.

"Ale nejsi si jistý výsledkem. Ano, ovšem," pokračovala Mercy stále tím nezaujatým hlasem. "Dovedeš si představit, jak to všechny šokovalo," pokračovala téměř mrtvolně, "všichni očekáváme, že zemřu jako stará panna a pak tohle...co naplat, Sophii asi požádat nechtěl. Budiž mu to k dobru. Staří muži, kteří si vezmou dívenku tak mladou, že je vlastně ještě dítě a neuvědomuje si, co za instituci manželství je, mi jsou odporní," Mercy se otřásla.

"Mercy, neměla bys uvažovat tak, že je pro muže nemožné se do tebe zamilovat..."

Mercy se se zuřivým výrazem vztyčila z křesla. "To mi ze všech lidí budeš říkat právě ty, Eriku?"

"Mercy, já...."

Mercy se ale náhle uklidnila a na okamžik si skryla obličej v dlaních. "Omlouvám se. Prosím odpusť. Nechtěla jsem takhle vybuchnout, zapomněla jsem se. Nejsem už vůbec zahořklá ani nešťastná, všechno je to minulost, věř mi. Jsi poslední komu mohu věřit. Tvářím se klidně, ale ty mě znáš dost dobře, abys to prohlédnul. Odpusť, potřebuji jen přítele...."

"Mercy," přerušil ji Erik a vzal ji za ruku, "udělám co bude v mých silách."

"Ano...ano, děkuji ti," Mercy se zhluboka nadechla, aby zahnala slzy, které ji dnes pronásledovaly už od samého probuzení. "Raději půjdu, nebudu už nadále plýtvat tvým časem. Buď tak laskav a zavolej Zuzanu, čeká venku. Odvede mě ven."

***

Venku právě zvony odbíjely poledne, když si Zuzanka přejímala Mercy.

"Kde si Výsost přeje naobědvat?" otázala se Zuzanka zvláštně poťouchlým tónem.

"Co je to za otázku? Samozřejmě se vracíme do paláce," odpověděla Mercy zmateně.

"Můžeme si nechat zamluvit salonek v divadelním klubu...," nadhodila Zuzanka, "tak jako tak to do paláce nestihneme včas."

"To přece není tak velký problém, jaký z toho děláš," nechápala Mercy.

Zuzanka se vedle ní znatelně ošila. "Pokud mi Její Výsost odpustí tu poznámku, tak se mi úplně nechce zpátky do tíživého ovzduší v paláci. A jen uvažte jak jsme tu svobodné vzhledem k tomu, že tajní policisté čekají venku."

"Nebylo třeba aby chodili dovnitř, vzhledem k tomu jak blízké vztahy s panem ředitelem naše rodina má. A už mi ti čmuchalové řádně lezou na nervy," dodala Mercy. "Myslím, že jsi mě přesvědčila, Zuzanko. Výmluvnost ti ostatně nikdy nechyběla. Dobrá, zařiď nám ten salonek, naobědváme se tady."

Jak se dohodly, tak se i stalo a obě poobědvaly v divadelním klubu. Právě si před odchodem dávaly šálek čaje, když někdo zaklepal na dveře a vešel dovnitř.

Zuzanka vedle ní tiše vyjekla a pak spikleneckým hlasem Mercy zašeptala. "To je ten pěvec, Císařská Výsosti."

Mercy třaslavě odložila šálek na stůl. "Pane Lascellesi?"

"Ano, Vaše Císařská Výsosti, ten drzý narušitel jsem vskutku já," odvětil jeho nezaměnitelný hlas.

Mercy si na okamžik rukou skryla tvář, posléze se ale vzpamatovala a natáhla ji kupředu k políbení. Pokolíkáte jen už ji takhle líbal ruku? A kolikrát uvažovala, jestli to není naposledy?

"Já...ehm...půjdu zkontrolovat....domluvit se s kočím!" vyhrkla Zuzanka a vymrštila se z místa na pohovce vedle Mercy.
Ta jen vytřeštila oči. "Zuzano!," usykla, "chováš se nevhodně!"

"Není třeba mít obav. Zatímco bude dvorní doma Její Císařské Výsosti nepřítomná, budu vám dělat společnost. V přítomnosti kavalíra budete zcela v bezpečí," ujistil ji Daniel a z jeho hlasu bylo jasné, že se musel uculovat.

"Zajisté," odtušila Mercy suše a mávnutím ruky Zuzanku propustila za její tak okatě falešnou záminkou.

"Smím se posadit, Výsosti?" otázal se Daniel když osaměli.

"Jen pokud upřímně doznáte, že toto naše shledání už rozhodně není dílem žádné náhody," odvětila Mercy a zavrtěla nad tím hlavou.
"Vinen!" pronesl Daniel tak melodramaticky, až se mu konečně podařilo rozesmát ji, "V divadle mají i stěny uši. Nejvyšší návštěva se roznesla rychle a já za vámi oddaně chvátal."

"Vy dnes máte nějakou žertovnou," konstatovala Mercy. "Tak se tedy posaďte."

Daniel dosedl vedle ní na Zuzančino osiřelé místo. "Zato Její Výsost vypadá zachmuřeně."

"Jako celé město, pane Lascellesi," oddtušila Mercy.

"Její Výsost trápí rozbouřená politická nálada? Však to se uklidní. Není nebe bez mráčku," ujistil ji Daniel.

Mercy zacukaly koutky. "Vy se o politiku příliš nezajímáte, viďte?"

"Odhalila jste příčinu mojí laxnosti zcela správně. Vy snad ano?"

"A co ten udivený tón? Protože jsem žena, nebo protože ani nejsem v pořadnictví na trůn? Třeba bych vás překvapila, pane," pronesla Mercy a stiskla rty.

"O tom nepochybuji, Výsosti. S každým naším setkáním jsem více a více fascinován. Kdybyste jen tušila jak moc se změnil můj obrázek o vás od našeho prvního setkání. Jak se doteď pořád mění...," Daniel mluvil na jeho poměry zvláštním překotným tónem.

"Inu," pravila Mercy přemýšlivě, "to o našem prvním setkání nevypovídá zvlášť lichotivě, ale to se vám nemůžu divit. Rovněž nemohu tvrdit, že můj obrázek o vás by zůstával stejný. Ačkoliv jedno zůstává s časem neměnné, jak rozmazaný je kvůli vaší nečitelnosti."

"Stačilo by přestat si mě držet tak daleko od těla," pronesl Daniel.

"Zrovna teď sedíte hodně blízko. Nepamatuju si, že by se mi Zuzanka prakticky opírala o paži, když vedle mě seděla," opáčila Mercy. "A něčím mě pořád lechtáte," nevydržela to a natáhla po něm ruku, pod kterou nahmatala lehký dotek známé látky. Povytáhla obočí. "To je krajka? Máte nějakou zálibu v krajce o které jste mi neřekl? Vracíte se do minulého století nejen účesem ale i oděvem?"

Daniel se zakuckal smíchem. "Já za vámi přišel z kostýmové zkoušky Dona Giovanniho, Výsosti. To mě ostatně šťastnou náhodou přivedlo do divadla v tak nezvyklou dobu. Ale jak víte jaký nosím účes? Ptala jste se na mě?"

"Nesmíte znít tak spokojeně, pane Lascellesi, vypadáte pak jako ješita," usadila ho Mercy.

"Ale vy odvádíte řeč od tématu," nenechal se Daniel.

Mercy bezradně sklopila pohled. "Na tom by přece nebylo nic tak divného. Chtěla jsem vědět s kým jsem to vlastně tančila a tak jsem se přeptala Zuzanky, kterou jste právě potkal. Možná byste u ní mohl zkusit štěstí, zdálo se, že to co viděla schvaluje."

"Ale!" bavil se Daniel. "Takže její popis byl lichotivý?" ujišťoval se.

On skutečně ješita je, proběhlo Mercy hlavou. "Nu ano. Ale trochu vágní. Když si na vás vzpomenu tak si spíš než obraz konkrétního muže vybavím..."

"Ano?"

Mercy se zadrhl hlas. "Nic...nic. To by se stejně někomu kdo vidí nejspíš nedalo vysvětlit." Cítila jak červená v obličeji a odvrátila od něj tvář.

"Takže je pouhým výmyslem romanopisců zjišťování rysů obličeje dotekem?" vyzvídal dál Daniel, který předstíral, že si ničeho nevšiml.

"Nejspíš. Nikdy jsem nic takového nedělala. Upřímně řečeno mi to jako hloupost zní," vyhrkla Mercy.

"Dokážete mi, že je to hloupost?" zeptal se Daniel nevinně.

Mercy neovládla rozpaky a skryla si obličej do dlaní. "A co když naznám, že jste ošklivý?" řekla tlumeně skrz své ruce.

"Každý experiment má svá rizika."

Mercy pomalu sundala ruce zpátky do svého klína. Samozřejmě že byla zvědavá a lhala by, kdyby si podobný výjev nepředstavovala. Ale pokud není soudný on, měla by být ona. Nějaké fantazírováni před usnutím a realita jsou dvě odlišné věci. Navíc si s ní už zase jenom tak hrál. Její postavení princezny...kdyby někdo vešel a viděl je! Pevně stikla víčka k sobě. Už ve chvíli, kdy jí tyhle rozumné námitky probíhaly hlavou věděla, že je neuposlechne, stejně jako když si na ní vyloudil ten polibek. Ach, ty jeho nečestné hry! Při té myšlence trochu frustrovaně zvedla bradu.

"No prosím! Navěďte mi ruce a modlete se, že vám nevypíchnu oči," řekla vzdorovitě.

Když pod svými dlaněmi ucítila jeho tváře, jako by si teprve teď uvědomila co to proboha provádí a naprázdno otevřela a zavřela pusu. Měla pocit jako by jí bylo na omdlení a do smíchu zároveň.

Daniel to musel všechno vypozorovat, protože cítila, jak se mu rty roztahují do úsměvu.

"První verdikt?" zeptal se pobaveně.

"Že si ze mě děláte legraci," odtušila Mercy chmurně, ale přejela mu prsty po linii celého obličeje.

"Máte oválný obličej," začala a polkla knedlik v krku.

"Dobrý začátek."

"Hrdé vysoké čelo...to by myslím odpovídalo tomu co už vím sama."

"Vím, vím. Jsem podle vás ješita," Daniel se znovu usmál.

"To je zajímavé..."

"Copak?"

"Oči od sebe máte o milimetr, dva dál než je typické, řekla bych. Máte tím trochu širší kořen nosu. Oči samotné prý máte hnědé, správně?"

"Správně," přitakal Daniel.

"Prý je máte laskavé, říkala Zuzanka. Nu...nos samotný je...úměrný vašemu obličeji? Vážně nevím co si představujete, že vám v tomhle experimentu povím..."

"Už teď je to velmi poučné," ujišťoval ji Daniel.

Mercy si povzdechla a roztřeseně mu přejela prsty po tvářích a přitom měla pocit, že mu musí na obličeji zanechávat ohnivou linii, protože jí připadalo, jako by měla ruce v jenom plameni. "Poměrně výrazné lícní kosti ke kterým jsou v rozporu ty téměř dětské tvářičky. Zdá se, že na vás je v konfliktu samo se sebou úplně všechno," odtušila Mercy a Daniel se znovu rozesmál.

"Říká se, že operní pěvci mají velká ústa, ale vaše mi připadají úplně normální," konstatovala nakonec a snažila se tvářit méně rozhozeně.

Daniel pokrčil rameny. "Mě spíš záleží na tom, co z nich vychází," prohodil vesele.

"Lehce vystouplá brada...ve vašich zřejmě tak oblíbených románech se říká, že je to neústupný rys, což na vás nejspíš také sedí...," spustila ruce dolů. "Vidíte, nic zázračného to nebylo."

"Dovolím si nesouhlasit," Daniel ji vzal za ruce a na obě ji políbil. Ovšem ne na hřbet ruky tak jako obvykle, ale na bříška prstů. Mercy za sebe přestávala ručit a vyvlékla se mu.

"No jistě, vy jste se nejspíš dobře pobavil," řekla Mercy hořce.

"Ale kdepak, to pro vás už třeba opadla ta mysteriózní aura, kterou mi neustále přikládáte."

Mercy vstala a uhladila si sukni. "Pokud podle vás vaše nevyzpytatelnost leží ve vašem obličeji...podle mě rozhodně ne. Nemělo by vás překvapovat, že moje priority už mnoho let leží jinde....nevadí, pane Lascellesi. Měli bychom se rozloučit, na vás čekají na zkoušce, mě se zase jistě nemohou dočkat netrpěliví tajní policisté venku na mrazu. Přeji mnoho úspěchů s Giovannim."

"Přijdete na premiéru? Bude až za dva měsíce, ale byl bych potěšen...."

"Nevím, jak dalece mohu nakládat se svou budoucností....ale přeptám se Erika, jestli za to stojí obsazení," pravila s blahosklonným úsměškem. Věděla, že to není moc zdvořilá poznámka, ale při vzpomínce jak vyletěl jako čertík z krabičky, když ho při jejich prvním setkání nepoznala, si nemohla pomoci. Ta část jejího já, která z něj byla věčně tak frustrovaná slavila pocit zadostiučinění.

Chtěla mu na zmírnění jejích slov říct, jak jen v jeho přítomnosti dokáže zapomenout na věci co jí trápí, ale nechtěla mu zavdávat další ponuku k pobavení, už tak mu jich dnes dopřála víc než dost.