TI:TCOMH - 1. kapitola

Takže ta povídka z prostředí BBC Sherlocka, o které jsem se zmínila v červenci minulého roku už je tady. Wow, to šlo rychle! :D

Nemám moc co na úvod říci - snad jen nervózní přání, že to někdo bude číst/někomu se to bude líbit.

Dále dodávám, že děj začíná na konci epizody Skandál v Belgrávii, konkrétně při scéně, kdy Sherlock za Mycroftovy přítomnosti odhalí heslo telefonu Irene Adlerové.

Source of the GIF: notyouraveragesecretary.tumblr.com

Okamžik, kdy Sherlock odhalil a bez váhání předal dál tajemství Irene Adlerové, na kterém závisel celý její život, byl pro Mycrofta nanejvýš zajímavý sledovat.

Opravdu mu na ní ve výsledku tak málo záleželo?

Ne, zavrtěl hlavou, to ne. Snad se mu do paměti natolik vryla jeho káravá slova v tom letadle? Ne, ani to ne, takový vliv na svého mladšího bratra neměl už od útlého děství.

Něco na těch dvou bylo...něco co je nutilo nenávidět se a přitom...přitom tu byl jakýsi faktor, který je k sobě přitahoval a oni sehrávali nebezpečnou hru, která je ničila, ale stála za to potěšení ze vzájemné přítomnosti a výzvy, kterou jeden pro druhého znamenali.

Mycroft trpělivě hrál roli tichého diváka tohoto výstupu, který byl hoden divadelních prken s neskrývanou fascinací.

"Za tu večeři se omlouvám," uťal Sherlock s pouze hraným nezájmem Ireninu prosbu o pomoc a odešel.

---

Mycroft převrátil v rukou její nyní už odemknutý telefon a obrátil se k ní zády, aby si nalil tak zaslouženou skleničku a zároveň jí naznačil, že ve chvíli, kdy se znovu obrátí, má být už dávno pryč.

Velmi ho tedy udivilo, když ji našel přesně tam, kde stála, se slzami stále stojícími v očích, ale hrdým výrazem.

"Můžete jít, slečno Adlerová. Doufám, že půjdete dobrovolně...," Mycroft lenivě protáhnul následující slova, čistě pro ten úžasný efekt, který to mělo, když někomu mohl vyhrožovat, "nebo vás mám donutit?"

Irene se sarkasticky uchechtla. "Donutit, pane Holmesi? To je špatná volba slov. Vy mě k ničemu nutit nebudete...na to máte své lidi. Vy si ruce nikdy nešpiníte....jen ze stínů taháte za nitky."
Mycroft se zle usmál. "Já za nitky tahám, vy jimi šleháte přes záda slabé, svázané ubožáky. Hleďme kam nás tyto odlišné taktiky oba dovedly...."
Irene zvedla koutek rudých rtů do úsměšku. "Berete si moji metaforu příliš doslovně. Ale proč bych měla chtít poetickou duši v někom jako jste vy? Ledový muž...."

"Nehledejte u mě poetickou duši a nehledejte u mě ani soucit....odejděte a nesnažte se na mě používat svých zbraní," poznamenal Mycroft.
"Já vím, že nejste schopen soucitu....Darcy by mohla vyprávět," pronesla Irene s očima vpitýma do jeho. Blýsklalo se v nich zoufalství, ale i zvědavost.

Mycroft sebou nepatrně škubl a přimhouřil oči. Irene mohla přímo vidět, jak mu to rotuje v hlavě, jak se ta jeho proslavená geniální mysl probírá fakty, jejím životopisem a hledá, kde by mohlo vést nějaké vodítko k ženě, jejíž jméno právě vyslovila....

"Jak o ní víte?" vyštěkl nakonec.

"Znávala jsem ji...za těch zlatých časů v Rusku, kde jsme spolu začínali..." pronesla Irene neurčitě.

"No ovšem," ušklíbl se Mycroft, "svět je malý a Rusko je oproti tomu přímo vesnice. Nejde mi o to, odkud ji znáte, ale jak....jak víte, že jsem jí říkal Darcy? Nikdo jí tak neříkal kromě mě...a to výhradně když jsme byli sami...."

"V tom případě mi to musela povědět ona sama, co říkáte? Není to jediné logické vysvětlení, na které byste si měl přijít vy sám?" zeptala se ho Irene výsměšně.

"Pokud ji znáte z dob, kdy žila v Moskvě, pak nemůžete znát přezdívku, kterou jsem ji dal o jedenáct let později," zavrčel Mycroft výhrůžně.

"No ano," příkývla Irene a znovu se posadila na desku jeho stolu," odkud to tedy vím? Já znám víc vašich tajemství, nejen to, jak jste svého času přezdíval svoji milenku, Mycrofte. Ano, přesně tak....na kolik si ceníte svých tajemství, ledový muži? Mají cenu mého života?"

Mycroft se znovu posadil na židli u stolu, na kterém seděla, a nečekaně se rozesmál. "Darcy je mrtvá...k čemu vám slouží vytahování jejího jména? Blufujete a unavujete mě. Jen si svou pozici zhoršujete."

Irene ho chytila za rukáv. "Jenže kdo ji zabil? Kdo ji hodil do Temže jako pytel odpadků?"

"Vy mě opravdu bavíte, slečno Adlerová. Snažíte se naznačit, že to já jsem ji zabil, že ano? Musíte být skutečně zoufalá," ucedil Mycroft skrz zaťaté zuby.

"Oba víme, že věci se odehrály trochu jinak, než jak tvrdíte. Vím, co na vás chystá její bratr a měl byste se mít na pozoru..." opáčila Irene chladně.

"Naryškin mě netrápí," odsekl Mycroft.

"Buďto jste blázen, nebo lžete. A já už si troufám říct, že vás znám natolik, abych mohla poznamenat, že to druhé je pravda," usmála se Irene.

"Nemůže se ke mně dostat....nikdo nemůže."

Irene sklouzla z jeho stolu. "Čeká vás brzký pád, Mycrofte Holmesi, strmý pád ledového muže, který si myslel, že může ze stínů řídit celý národ. Předcenili jsme se, pane, oba jsme se předcenili, to máme společné. Jsem na dně, ale brzy tam budu mít společnost...." prorokovala Irene Adlerová předtím, než vyšla ze dveří.

Mycroftovi v tu chvíli spadla ze tváře maska klidu. Prohrábl si řídnoucí vlasy a zlostně vyhlédl z okna, kde se z oblohy pomalu spouštěl déšť. Co ta žena ví?

Začátek jeho pádu...

***

Dalšího dne, kdy se počasí ještě zhoršilo a venku zuřil silný déšť, se Mycroft rozhodl navštívit svého malého bratra v jeho bytě v Baker Street.

Sherlock jeho příhodem samozřejmě nebyl nadšen a většinu času trucovitě mlčel.

To ale Mycrofta netrápilo, nepřišel za ním, aby si popovídal, spíše chtěl vidět v jakém stavu se Sherlock po včerejším "incidentu" s Irene Adlerovou nachází. O tom jak se cítil sám Mycroft, bylo lepší nepřemýšlet...nechtěl si to připouštět, ale z velké části se zabýval Sherlockem jen proto, aby odvedl své myšlenky sám od sebe.

V kapse saka mu zazvonil telefon a Sherlock protočil oči. "Nezdvořilé."

Mycroft mu oplatil podrážděný výraz. "Jako bys ty něco věděl o vychovanosti, bratře drahý," pronesl a zvedl hovor od své asistentky.

Vzápětí vyskočil z křesla, tak prudce, až mu odskočil a upadl deštník. Ucítil na sobě zvědavé pohledy Sherlocka a Johna a znovu se posadil, s lehce poškubávajícím obočím. Na okamžik zavřel oči.

"Kdy?" otázal se nezvykle slabě. Sherlock a John si vyměnili pohledy.

"Rozumím," pokračoval Mycroft, "ještě něco?"

Sherlock si nenápadně přitáhl židli blíž ke svému bratrovi, ale přesto nezaslechl, co mu jeho asistentka vyprávěla do telefonu.

Mycroft náhle znovu vyskočil z křesla a co bylo nevídané - zdálo se, že ztrácí nervy. Ale byl to jen záblesk okamžiku, než se dal znovu dohromady a jeho tvář opět získala svůj typický kamenný výraz.

"Jak to spolu souvisí?" zeptal se klidně. Hlas na druhém konci mu odpověděl a jeho tvář potemněla.

"Je na dně, ale brzy tam bude mít společnost..." řekl Mycroft vzápětí zamyšleně a ukončil hovor, aniž by své asistence tuto záhadnou větu, kterou zdánlivě pronesl mimo kontext, vysvětlil.

"Co má to divadélko znamenat?" zeptal se Sherlock. "Nacvičený monolog, který mě měl navnadit na nějaký tvůj nudný vládní případ?"

Mycroft se na bratra povýšeně podíval. "Já s někým telefonoval, takže to byl stěží monolog, jako spíš dialog. A co týče případu - nevím o čem to mluvíš, nic pro tebe nemám. Mé vládní záležižtosti jdou mimo tebe a tak to i zůstane."

"To ti ještě připomenu," opáčil Sherlock.

"Inu, bratře, myslím, že tady tě opustím. Vidím, že jsi uprostřed pozoruhodného experimentu s lidským srdcem, nebudu tedy rušit. Mám před sebou důležité schůzky....hezký den, doktore Watsone," rozloučil se Mycroft a odešel, aniž by si vzpomněl na zakutálený deštník.

"Co to mělo být? Vážně jen trik?" zeptal se John ve chvíli, kdy se za Mycroftem zabouchly vchodové dveře.

Sherlock se zamyslel. "Myslel jsem si že ano ale...zřejmě jsme právě skutečně byli svědky chvíle, kdy můj bratr ztratil nery, což se nestalo od doby, kdy mě poprvé uviděl sjetého ale....tohle je trochu jiný problém," zamluvil to Sherlock, protože viděl, že tahle historka by Johna skutečně zajímala a vylovil z kapsy u kalhot telefon, "týká se to jeho práce, nějaký velký skandál...něco z toho se muselo dostat ven, náznak....."

John přešel k Sherlockovi blíž a nahlédl mu přes rameno. Viděl že prohledává zprávy, současné dění...a zastavil se na zprávě o únosu ruského velvyslance.

"Myslíš, že to je ono?" zeptal se John pochybovačně. "Nezdá se mi jako pravděpodobné...."

"To mě taky ne," přerušil ho Sherlock netrpělivě, "ale to jméno....Alexander Naryškin....odkud jen znám to jméno? Nemůžu si vybavit...." Sherlock se posadil do křesla, kde před chvílí seděl Mycroft a začal poklepávat prsty o sebe. "Naryškin, Naryškin, Na...." zarazil se a podíval se téměř vyplašeným pohledem po Johnovi.

"Co? Přestaň s tím svým 'vím něco, co ty ne', dohání mě to k šilenství!"

"Já myslím, že to bylo její příjmení," poznamenal Sherlock se zkrabatělým čelem, "myslím, že se tak jmenovala Mycroftova minulost. Jeho přítelkyně, milenka....nevím, co pro něj znamenala. Nikdo neví jak se objevila, ani jak zemřela a já to mám všechno jako v mlze...."

"Mycroftova přítelkyně? V mlze? Cože....?" John vydal jakýsi neartikulovaný zvuk. Nedokázal uvěřit ničemu z toho, co Sherlock říkal...myšlenka na to, že Mycroft někdy někoho miloval, či lépe řečeno myšlenka na to, že by byl něčeho takového schopen se mu zdála tak neuvěřitelná, až na něj toto prohlášení zapůsobilo zneklidňujícím dojmem.

"Mycroft nemohl mít žádnou přítelkyni."

"Ach, máš snad lepší informace než já?" obrátil se na něj Sherlock trochu překvapeně.

"Ne, já jen že....to je jedno. Ostatně ani ty si nezníš příliš jistě sám sebou," obrátil John řeč jinam.

Sherlock rozhodil rukama. "Já si jistý nejsem, pro tento vzácný případ to musím uznat. Nesnáším to, ale je to tak. V to období, kdy se celá ta věc udála jsem byl indisponovaný...bylo to zkrátka v době, kdy jsem měl největší problémy s drogami a..."

"Ty si zkrátka nic nepamatuješ, protože jsi byl v jednom kuse sjetý!" vyjekl John hlasitěji, než zamýšlel, když si uvědomil, co se mu Sherlock snažil říct.

"Víceméně," pokrčil Sherlock rameny.

"Takže myslíš, že to s ní nějak souvisí?"

"To asi těžko...jak jsem řekl - je mrtvá," zopakoval Sherlock trochu iritovaně.

"A tenhle člověk....velvyslanec je s ní nějak spřízněný?"

"Očividně. Co jiného by mohlo Mycrofta vyvést z míry? Sentiment, vždycky je to sentiment....jen jsem se ho nenadál v případě mého bratra," řekl Sherlock pomalu a sepjal ruce ve svém přemýšlivém gestu.

"Já se rozhodně nenadál žádné přítelkyně, milenky.....čehokoliv takového," odvětil John téměř váhavě vyslovující tato slova v souvislosti s Mycroftem Holmesem.

Sherlock se k němu obrátil s ironickým úsměvem. "Myslíš, že se lidé rodí s jeho životními názory? Není pravděpodobnější, že se prostě popálí a stáhnou do sebe?"

"Jenže 'lidé' a 'Holmesové' jsou dvě oddělené kategorie," poznamenal John suše.

"To je co Mycroft chce, aby si o něm lidé mysleli....jestli jsi skutečně dospěl k podobnému názoru, tak jsi mu pouze skočil na udičku," zamračil se Sherlock kdovíproč velmi podrážděně.

"Jestli mi teď začneš vyprávět, že je kdesi uvnitř strašně citlivý člověk, tak asi proskočím zdí," varoval ho John.

"Ne, tak daleko bych rozhodně nezacházel," souhlasil Sherlock, "kdesi uvnitř je stejný jako navenek - chladný, vypočítavý manipulátor. A především nebezpečnější než se na první pohled zdá. Jak jsem říkal, všechno mám popletené dohromady a nejasné ale....vím, že i v tom bídném stavu mi na smrti Anastázie něco nesedělo...."

"Nenaznačuješ tím, co si myslím, že naznačuješ...?" povytáhl John obočí.

Sherlock mu věnoval dlouhý pohled.