TI: TCOMH - 2. kapitola

Source: http://sir-mycroft.tumblr.com/

Po chvíli zmateného ticha, které zapůsobilo na oba pány, Sherlocka i Johna, poměrně těžce, se druhý zmíněný konečně zmohl na odpověď.

"Mycroft...a vrah - nebuď směšný, to si prostě nedovedu představit."

"Zdá se, že je hodně věcí, které si o mém bratrovi nedovedeš představit a přesto jsou pravdou," odtušil Sherlock ponuře.

"Přítelkyně....milenka....no, budiž, ale vrah? To už je trochu moc. I od tebe mi přijde trochu zvláštní, že podezříváš vlastního bratra...."

"Ale Johne," vybuchl Sherlock, "rodinné vazby, emoce, sentiment...zase to samé pořád dokola. Všechny tyhle nesmysly jen narušují lidské vnímání - co po mě teď vlastně chceš? Abych Mycrofta kvůli mému příbuzenství s ním považoval za imunního vůči všem zločinům? To je v jeho pozici dost dobře nemožné," dodal stále trochu iritovaně.

"Nemluvíme teď o jeho práci - mluvíme o tom, že si myslíš, že zavraždil ženu, kterou kdysi....mám to vážně říct? Miloval....myslíš, že ji opravdu miloval?"

Sherlock zamítavě mávnul rukou a to byla jediná odpověď, které se John dočkal. Do takových rovin Sherlock zabrousit nechtěl.

---

***

Z Mycroftova čajového šálku stoupal slabý obláčkek páry. Mycroft nedůvěřivě vzhlédl k osobě, která před něj čaj postavila, jeho asitence Anthee (jejíž pravé jméno vůbec nebylo Anthea).

"Co se děje?" zeptal se se svraštěným obočím.

"Proč? Co by se mělo dít?" opáčila Anthea pevným hlasem. Až příliš pevným - celé držení jejího těla bylo tak okázale vyrovnané a klidné, až to působilo křečovitě a...co byl s pravděpodobností devadesáti devíti procent onen případ - jen před ním ten úžasný vnitřní mír hrála. Ale nechal to být.

"Přinesla jste mi čaj - to jste udělala naposledy před moha lety, když jste u mě pracovala první den a chtěla jste zapůsobit," pronesl Mycroft s lehce zkroucenými ústy.

"A poněvadž jsem zatím jediná osobní asistentka, kterou jste kdy měl a která pro vás vydržela pracovat déle než dvanáct hodin, už druhý den jsem od toho upustila," odvětila Anthea a trochu zmírnila svůj nepřirozeně napřímený postoj vojáka v pozoru.

Mycroft cosi zabručel a upil čaje. V tuto chvíli už mu začínala být skutečně podezřelá.

"Kontaktovala nás znovu Irene Adlerová?"

"Ne, pane."

Mycroft se v první chvíli neovládl a vrhl po ní velmi překvapený pohled, když si uvědomil, že lže. Zamrkal a odložil šálek.

"Jak dlouho už pro mě pracujete?" zeptal se znenadání.

Tentokrát to byla Anthea, kterou tím dotazem vyvedl z míry. "Šest let..."

"Hmm...první a jediná asistentka, která se může pyšnit takovým rekordním časem," téměř zašeptal Mycroft.

"Proč poslední? Nikdo neví, jestli mě někdo schopnější nenahradí a nepřekoná..." zavrtěla hlavou Anthea.

"Nebo mě...." dodal Mycroft.

Anthea sebou téměř neznatelně škubla, ale on si toho všiml a potvrdil si své teorie.

"Pamatujete si, co jsem vám dnes řekl do telefonu?"

Mycroft se rozhodl kout železo dokud bylo žhavé a skutečně si všiml, že Anthea poněkud zjihla. Její odpověď přesto byla neutrální.

"Nedávalo to moc smysl, abych byla upřímná....pane," dodala, aby její odpověď vyzněla zdvořileji.

"Vážně ne? Vyjádřil jsem jisté nepřiliš pozitivní pocity ohledně své pozice ve vládě..." opáčil s přivřenýma očima.

"Vaše pozice je nejistá...to je ovšem permanentní stav. Někdo jako vy si nikdy nemůže být příliš jistý sám sebou....možná právě proto, že to co vykonáváte nemá a s nejvyšší pravděpodobností po vašem odchodu ani nebude mít obdob," řekla Anthea takticky.

Mycroft se zle usmál. "Ano, můžu ztratit všechno lusknutím něčích prstů...nejde jen o práci, ale možná i můj život - je vám něco? Snad nevolnost?" zeptal se nevinně, když se lehce zakymácela.

"To nic...to....se vám jen něco zdálo," dostala se zebe Anthea.

"Když říkáte," zamumlal Mycroft nepřítomně. Mysl mu jela na plné obrátky. Něco mu tají, týká se to Irene Adlerové...a jak se zdá, tak s nejvyšší pravděpodobností i jeho samotného.

Irene Adlerová řekla, že zná jeho tajemství.

Ale podle toho jak hloupě mluvila, nebyla zdaleka tak zasvěcená, jak si myslela, že je.

Jenže toho zjevně i tak věděla víc, než bylo zdrávo.

"Hmm," zapředla Darcy, která se vynořila z nejukrytějších koutů jeho mysli, jak by Sherlock řekl 'paměťového paláce', "musíš to z ní nějak dostat, to je zřejmé. Můžeš být v ohrožení, něco tu očividně nehraje. Zkoušel jsi to oklikami a nepřímým naznačováním, ale myslíš, že to je správná taktika?"

"Ne..." ujelo Mycroftovi.

"Pane?" podivila se Anthea.

"To nic...jen....přemýšlím až příliš rychle..."

"Ano to se vám stává často," přitakal Anthea.

"Řekla bych, že má pro tebe skrytou slabost, nemyslíš? Co na ni jít přes city?"

Mycroft pevně stiskl víčka, aby tu nepříjemnou vidinu odehnal.

"Neste to spíš vy, komu je nevolno?" zeptala se Anthea nervózně.

"Ne," Mycroft se hbitě napřímil a s radostí seznal, že Darcy je skutečně pryč, "jsem v pořádku."

Viděl ale, že Anthea je pořád jaksi nesvá, dokonce snad znepokojená jeho chvilkovým poblednutím.

Kdepak přes city, pomyslel si Mycroft s odporem sám nad sebou, klesl jsem na citového vyděrače. Měl už toho rozhovoru dost.

"Možná bych měl jít chvíli na čerstvý vzduch," usoudil a vydal se ke dveřím.

Anthea mu ale zaterasila cestu. Mycroft povytáhl obočí a zastavil se.

"A možná taky ne...." špitla.

"Andreo," oslovil ji Mycroft jejím pravým jménem, "obávám se, že už není návratu. Očividně mi něco zatajujete a já vás za to nezatracuji, protože mám takové tušení, že to děláte na základě nařízení z vyšších míst. Snad tak činíte pro vlastní dobro, co já mohu vědět? Ale tímhle chováním si moc nepomůžete. Musíte se rozhodnout - povíte mi pravdu, nebo mě necháte....nu, necháte ať se se stane, co se má stát. Snažíte se neutrálně stát někde na pomezí, ale obávám se, že takhle to v našem byznysu nechodí. Musíte si vybrat," Mycroft chtěl znovu odejít a uzavřít jejich rozhovor touto lehce melodramatickou řečí. (Ve skrytu duše se ve všem tom dramatu, kvůli kterému si utahoval ze Sherlocka, velmi vyžíval).

Anthea či Andrea, ho ale znovu zadržela. "Prosím, pane, vím o co se snažíte ale....dobrý Bože, hlavně teď nikam nechoďte....ach, jestli se tohle dozví, tak mě zabijí..."

"Tak se postarejme, ať se nedozví. Dost s tou pokerovou hrou, Andreo. Oč jde?"

Anthee se zatřásly rty. "Obávám se, že...máte v autě bombu a že...že to nebyli nepřátelé ani teroristé, kdo ji tam nastražil, ale..."

Mycroft si přejel rukou po čele. "Ano, chápu. Irene Adlerová zalobovala u vyšších míst. S čím přesně?"

"Prozradila vaše tajemství."

"Co řekla?" obořil se na ni Mycroft prudčeji, než sám od sebe čekal.

"Já nevím pane, opravdu - skutečně ne. Ale ať to bylo cokoliv, nějak to souvisí s Naryškinem a vámi a...ať je to cokoliv, chtějí vás za to odstranit" špitla Anthea.

***

Záblesky výbuchu v televizi Sherlocka probudily z dočasné apatie, do které po posledním rozhovoru s Johnem upadl. Natáhnul se a palcem u nohy vypnul paní Hudsonové vysavač, kvůli kterému neslyšel, co se ve zprávách BBC říká.

"....kdo umístil bombu do automobilu drobného vládního úředníka Mycrofta Holmese, staršího bratra slavného soukromého detektiva Sherlocka Holmese, zatím podle tiskové mluvčí Scotland Yardu není známo. K tragédii došlo dnes kolem šesté hodiny večer. Bylo zraněno celkem pět lidí, kteří se momentálně nacházejí v péči lékařů. V případě Mycrofta Holmese nemohla přivolaná záchranná služba udělat už nic, než ho prohlásit za mrtvého. Pro televizi BBC....," Sherlock s nanejvýš překvapeným výrazem televizi vypnul. Zdálo se mu to tak absurdní, že se ani nezmohl na pořádnou reakci. Pomrkával s pohledem upřeným za rameno paní Hudsonové, která upustila vysavač a hleděla na něj s doširoka otevřenýma očima a rukama přes ústa.

John se proto pochopitelně polekal, když přišel z koupelny a našel Sherlocka a svoji domáci v tak bizarní pozici.

"Děje se něco?" otázal se vcelku zbytečně.

"Aaach, Johne....SHERLOCKU!" zavřískla paní Hudsonová a vrhla se Sherlockovi kolem krku. Toho to probralo z jeho "erroru" a s protaženým obličejem ji poplácal po zádech, než se vyprostil z jejího sevření.

"Mycroft zase zkouší nějaké své hry..." odpověděl suše.

"Neposlouchej ho, Johne, je v šoku," vzlykla paní Hudsonová, jak už měla v dobrém zvyku, s nádechem hysterie v hlase.

"Nejsem v šoku!" ohradil se Sherlock. "Mycroft není mrtvý...prostě nemůže být. On si to naplánoval, určitě."

"Mycroft - mrtvý?" John vytřeštil oči.

"Před chvílí to hlásili v televizi, někdo mu dal do auta bombu!" pospíšila si s vysvětlením paní Hudsonová.

"Proč proboha myslíš, že by si Mycroft dal do auta bombu?" zeptal se John Sherlocka zvláštním tónem. Zaznívaly v něm obavy.

"Jsi otravný, máš teď úplně stejný výraz jako ona!" podotknul Sherlock otráveně a ukázal na paní Hudsonovou. "Netvrdím, že si tu bombu dal pro nějaký neznámý efekt do auta sám. To je trochu moc i na Mycrofta. Ale potvrzuje to ten podivný telefonní rozhovor, který u nás vedl dnes ráno. Někdo po Mycroftovi jde, to je teď už velmi zřejmé, má to co do činění s velvyslancem Naryškinem, jeho mrtvou sestrou a ještě někým kdo, mám-li velmi nerad citovat Mycrofta 'je na dně, ale brzy tam bude mít společnost'. Mycroft se jen někam potřeboval uklidit, než vymyslí co dál."

John ani paní Hudsonová se však jeho vysvětlením nezdáli být spokojeni a hleděli teď na něj ještě ustaraněji, ačkoliv John to lépe skrýval.