DSOCI - 64. kapitola, Epilog

(Tak a tohle je konec. Až se mi nechce věřit, že jsem nad touhle povídkou strávila dva roky. Veliké díky všem, kteří s ní vydrželi od začátku do konce a ještě větší vděčnost chovám k těm, co mi k ní psali komentáře. To pro mě znamenalo víc, než si myslíte. Děkuji, děkuji, děkuji.:))

Jak tomu zpravidla bývá, dramatické události, ve kterých visel na vlásku lidský život, byly podmíněny mnoha faktory.
William, kterého Erik svými záměrně zvolenými slovy rozběsnil k nepříčetnosti, bez jediného zaváhání mířil na Erikovo srdce, protože v tom spatřoval nejjistější způsob, jak maskovaného muže zabít, aniž by si uvědomil tu ironii, neboť stejným způsobem ukončil i Ashleyin život.
O nějakém míření rány samozřejmě přestala být řeč ve chvíli, kdy před Erika skočila Arielle, což byl faktor první.
Dále tu byl výškový rozdíl mezi Arielle a Erikem, kvůli kterému by se dalo říci, že Erikovo srdce a její levé rameno se nacházelo na přibližně stejné úrovni, což by, mimo mnoho dalších okolností incidentu, mohlo vysvětlit, jak se nůž nakonec ocitl právě tam.
William instinktivně pustil rukojeť ve chvíli, kdy zaznamenal co se stalo, protože jak Erik správně vydedukoval, on jí opravdu nechtěl ublížit. Nůž tedy zůstal v ráně, což William i přes svůj šok, učinil záměrně, protože věděl, že to jediné ji teď zachrání před vykrvácením, než se k ní dostane pomoc.
Erik vrávorající Arielle po jejích slovech, která na všechny přítomné zapůsobila tak odlišně, jak jen to bylo možné, zachytil a velmi opatrně zvedl do náruče, ona však i přesto zkřivila tvář bolestí.
Williama takový výjev okamžitě probudil, ale nestačil už udělat ani krok, protože Gangle a Squelch konečně přestali plnit úlohu pouhých přihlížejících a vrhli se k němu. Silák Squelche se vzpouzejícím se Williamem rychle ztratil trpělivost a mnohokrát nacvičenou ranou ho omráčil.
V tu chvíli se k Erikovi otočily tváře všech přítomných, zjevně v očekávání nějakých pokynů. Jemu ale záleželo jen na jedné.
"Snažte se neusnout….vím, že je to lákavé…ale zůstaňte…zůstaňte se mnou," zašpital k Arielle tak jemně a něžně, jak to dovedl jen on.
"Musíme ji dostat pryč odsud…do mého domu by to bylo nejpříhodnější. Musíme sehnat drožku, nemůžu ji vzít na koni, to je jasné…"
"O to se postarám, pane," Gangle odběhl pryč a nechal zhrouceného Williama Squelchovi, za což si od něj vysloužil nepěkný pohled.
Erikovy oči vyhledaly Alexeje. "Potřebuji aby ses hned rozjel zpátky do centra a našel toho doktora - jmenuje se Nicholas Laurentis, je to ten Christinin příbuzný, o kterém jsme mluvili, a přivedl ho ke mně domů. Buď je touhle dobou ještě v zákulisí koncertní haly, nebo už v hotelu…"
"Do koncertní haly můžu zajet já. Mě do zákulisí na rozdíl od pána pustí bez problémů," vložila se do hovoru poněkud otřesená slečna Fleck.
Erik přikývnul a slečna i Alexej odešli.

---

Arielle po celou dobu upírala uslzené oči k obloze a hvězdám, které na ni z nějakého důvodu zapůsobily obzvlášť mocným dojmem, a zatínala zuby bolestí. V její bezprostřední blízkosti vibroval Erikův hlas, ale nevnímala jeho slova, pouze si nejasně uvědomovala, že nepatří jí.
Její myšlenky se vrátily zpět do reality, když se k ní znovu sklonil. Jeho oči se zdály být jiné…nebo se na ně možná ona sama začala dívat jiným způsobem. Jejich bezedná modř, kterou si v duchu vždy asociovala s mořem, ji i v tuto chvíli uklidňovala svým zvláštním kouzlem, na kterém už dávno neviděla nic odtažitého, jako spíš učarujícícho svým vlastním zvláštním způsobem.
A začala ty, pro ni náhle tak jedinečné oči, podrobně zkoumat, protože už se nebála jim čelit, co víc, bezděčně jim udělila výjimku ve svém zamítavém postoji k očnímu kontaktu, který jí byl normálně tak nepříjemný.
Erik poznal, nebo spíš vycítil, že ten upřený pohled, který mu věnuje není jen tak, že ho podrobně zkoumá, téměř jako by se z toho pouhého pohledu o něm naučila něco nového, co jí doteď unikalo.
Ať se jí hlavou honilo cokoliv, nepřerušoval během cesty do jeho domu tok jejích myšlenek a neodvracel od ní oči, ať už by se výsledky jejího zkoumání měly obrátit v jeho prospěch či nikoliv.
Ariellin zvláštní trans, kdy vnímala pouze zvuk vlastního dechu a tlukot rozbouřeného srdce, do jehož protikladu zářily konejšivé oči Erikovy, praskl jako mýdlová bublina, když byla uložena do neznámé postele.
"Kde to jsem?" hlesla zmateně.
"V mém domě," odvětil Erik, snažící se neznít znepokojeně.
"Já tuhle místnost ale nepoznávám."
"To je má ložnice," objasnil Erik.
Arielle se zamračila. "Nelíbí se mi," řekla sotva slyšitelně.
"Vážně? Proč?" vyptával se Erik především proto, že ji chtěl za každou cenu udržet vzhůru. Zmocnila se ho hrozná panika, že pokud teď usne, tak už se neprobudí.
"Protože je to tak prázdná, zanedbaná místnost…nemá vůbec nic z vaší osobnosti, jako třeba pracovna," vysvětlila Arielle mdlým hlasem.
"Povím vám tajemství, které nikdo nezná," začal Erik se slabým úsměvem, "tahle místnost je tak pustá a až sterilně čistá, protože ji taky nemám rád. Nemám rád ložnice, nemám rád místnosti určené pro spánek, bojím se spánku samotného. Kdysi jsem Christine řekl, že prakticky nespím, protože spánek nepotřebuji. To ale není pravda, jak by mohla být? Každý potřebuje spát…jenže mě pronásledují hrozné noční můry. Už od dětství…spánek je stejně podivný stav mysli, není-liž pravda? Jakými zvláštními procesy si mozek musí procházet, když nám předkládá všechny ty zvláštní obrazy, zvuky, dávno založené vzpomínky…a bohužel, od snů není útěku. Myšlenky se rovněž nedají spoutat, ale přece jen se dají omezit, nebo ovlivnit, ale sny? Čirá bezmoc. Zrovna jako teď, když vás musím sledovat, jak vám z těla trčí nůž. To já jsem měl být na vašem místě."
Arielle se během jeho vyprávění zalily oči slzami a procitla z malátnosti, která ji tolik sváděla ke spánku. Erikova upřímnost a ochota vyjevit nejskrytější dílky své duše ji překvapila…i přes to, že ji miloval. Bylo to vůbec poprvé, co si ten fakt plně připustila, přestala ho v myšlenkách považovat za absurdní, nebo za výplod vlastní fantazie. Natáhla se a vklouzla svou dlaní do jeho, což bylo nečekaně snadné gesto, ač se k němu odhodlávala dlouhých několik minut.
Erik se prudce nadechl a Arielle měla za to, že se přehlédla, když se jí na okamžik zdálo, že i jeho oči se naplnily vodou. Po této drobné chvilce zaváhání obemkl prsty kolem její drobné dlaně.
"Jenže to byste byl mrtvý," navázala Arielle tiše na jejich předcházející konverzaci a Erik měl téměř potíže vzpomenout si, o čem se vlastně bavili, "takže co je oproti tomu moje rameno?"
Erik sklonil hlavu a stiskl její ruku pevněji. "Vděčím vám za život - ať už zaslouženě nebo ne. Za to vám už budu navždy dlužit."
"Zapomínáte, že vy jste pro mě udělal to samé…a to vícekrát."
Erik se na ni znovu podíval a překvapilo ho, jak rychle mu pohled vrátila. "Na tom teď už ale nezáleží, že ne?" zeptal se jemně.
Arielle snadno pochopila jeho myšlenkový pochod…možná nakonec nebyl tak nečitelný jak se jí kdysi zdálo. "Ne, na minulosti nezáleží," vyslovila jeho myšlenky v přesnějším znění, tak jak tajně chtěl, aby je pochopila, ale neodvážil se vyslovit je nahlas.
Erik se sklonil a zlíbal její ruku, ale v té chvíli už dovnitř vstoupili Alexej s Nickem.
"Proboha, Arielle," hlesnul Nick, ale rychle se vzpamatoval, otevřel svůj lékařský kufřík a začal úkolovat Trio, které přišlo hned vzápětí s věcmi, které mu mají přinést.
"Obávám se, že vás budu muset požádat, abyste odešel," obrátil se Nick k Erikovi poněkud obezřetným tónem.
"Ano, ovšem…" přitakal Erik na jeho styl nezvykle povolně. Ve dveřích mu zaškubalo v obličeji a dřív než si stačil promyslet co dělá, ještě jednou se otočil.
"Myslela jste vážně, co jste řekla? Tam…tam v tom přístavišti když…vy víte."
Arielle se i přes znovu nastupující mrákoty a krutou bolest v rameni usmála. "Samozřejmě. Každé slovo,"
Nick netušil, o čem ti dva mluví, pouze měl intuitivní pocit, že se mu výrazy jejich tváří nelíbí. Zamračil se Erikovým směrem, ale ten to nezaznamenal. Alexej stojící hned za ním si ovšem přísného výrazu lékaře všiml a vyvedl Erika ven.

***

Vypořádat se s Williamem se nakonec ukázalo být úkolem mnohem snadnějším, než se na první pohled mohlo zdát. Už dávno ztratil svou vlivnou pozici, protože svým neústupným pátráním po Arielle, kdy odkládal stranou jakoukoliv diplomacii a takt, si proti sobě popudil tolik svých bývalých významných přátel, že titul "nejvlivnější muž Coney Islandu" byl dávno nenávratně ztracen.
Dále bylo veřejným tajemstvím, že se stal závislým na morfiu, což mimo jiné v následujících událostech sehrálo svou roli.
Další den po incidentu dorazil na Nickovo pozvání do Phantasmy Williamův ošetřující lékař, Henry Adler, který v konzultaci spolu s Nickem prohlásil Williama za nepříčetného a nebezpečného svému okolí. To by ještě před pár lety byl čin naprosto nemyslitelný a znamenal by velkou aféru a pravděpodobně konec lékařských kariér obou gentlemanů. Situace byla ovšem už dávno jiná a této velké novině se upřímně řečeno vůbec nikdo nepodivil, někteří ji dokonce přijali s úlevou. A tak William dožil své dny zavřený v ústavu pro choromyslné, kde mu mučivé abstinenční příznaky a obludné životní podmínky zkrátily život natolik výrazně, že zemřel pouhé tři roky poté.
Arielle se za Nickovy obětavé péče brzy plně uzdravila, aniž by měla ze zranění následky.
Tím byl konec všem dramatům a rovněž této nanejvýš pozoruhodné sezoně v Phantasmě.
Christine se ještě naposledy setkala s Erikem, aby si řekli poslední sbohem, což na oba zaúčinkovalo nadmíru osvobozujícím dojmem. Christinina kariéra i soukromý život ve vší poklidnosti a úspěchu pokračovaly dál.
Nick si Christine navykl často navštěvovat, protože v ní a Raoulovi spatřoval jediné přátelské tváře z celé své rodiny a vlastně celého svého opuštěného života. Přirozeným vývojem věcí se tedy stalo, že se Nick s Arthurem brzy natrvalo přesídlili do Paříže. Skandál z rozvodu s Victorií byl tehdy příliš nemyslitelný a tak pouze žili odděleně. Nick poznal, že si v Ariellině případě nemůže dělat žádné naděje a tak či tak by z ní nechtěl udělat svoji milenku. Proto se s ní naposledy rozloučil poté, co se uzdravila tím, že jí vrátil tiáru, kterou ztratila toho dne co utekla a on ji měl dlouhá léta ve své úschově.
Meg, která se za pomoci Christine odhodlala definitivně zapomenout na Erika, se začala velmi intenzivně věnovat své kariéře, která brzy přesáhla hranice Phantasmy a z Meg se stala velká broadwayská hvězda. V New Yorku našla štěstí nejen kariérní, neboť se zde seznámila se slavným divadelním režisérem, za kterého se nakonec i provdala. Ač tomuto hvězdnému manželství dvou celebrit zpočátku nikdo nevěřil, žili spolu velmi šťastně.
I Alexej opustil Phantasmu, aby se vrátil do rodné země za svým životem a především snoubenkou.
Erik i Arielle tak zmeškali nadcházející sezonu v Phantasmě, protože byli pozváni do Petrohradu na svatbu. Erik této příležitosti využil a radostný výlet do Ruska prodloužil o putování obdobnému tomu, které kdysi absolvoval s Triem, protože chtěl Arielle ukázat svět, odlišné národy a kultury a všechny divy, o které přišla kvůli izolaci, do které ji svého času uvrhnul William. Kvůli tomuto intenzivnímu cestování tedy nakonec zmeškali ještě další dvě sezony. Nikoho tak nepřekvapilo, když se nakonec do Phantasmy vrátili jako sezdaný pár.
Phantasma byla i nadále nejúspěšnější zábavní park, kam se s chutí každoročně vracelo stále více a více návštěvníků.
Následující roky spolupráce Erika a Christiana (a nepochybně i Ariellin vliv) konečně zmírnily tu nevraživost, která mezi pány vládla. To velké tajemství a totiž příčina jejich špatných vztahů se nakonec ukázal být boj o moc mezi těmito dvěma, neboť Christian si soustavně uzurpoval větší podíl na rozhodování, než se Erikovi líbilo. Jejich tvrzení, že spolu mají špatnou minulost se tak ukázalo jako poněkud nepřesné přikreslování trochu dětinské války, ve které hrálo velkou roli mužské ego. Všechno se ustálilo po několika letech, kdy se Christian konečně vzpamatoval ze zklamání z lásky k Meg, a i on se usadil.
Pánové se tak soustředili na poněkud podstatnější věci, které předtím přehlíželi snad proto, že je měli přímo pod nosem. Štěstí přichází v mnoho podobách.