DSOCI - 30. kapitola

Valčík od Strausse. Páry vířící po místnosti, splývající do masy barev, smíchu a hovoru. Nejlepší plesová sezona se dá zažít jedině a pouze ve Vídni, řekla Ashley kdysi její matka, když vzpomínala na svá mladá léta. Ashley s ní nyní musela souhlasit. Stála ve středu místnosti obklopena lidmi, kteří se k ní lepily jako můry ke světlu. Její kouzlo ani s léty nezmizelo, přestože už nebyla tak dokonalá jako kdysi. Její tvář byla ošlehaná větrem, jemné rysy ztvrdly, tělo chřadlo a ztrácelo se v záhybech temně rudých šatů takového střihu, který jí i přes narůstající léta lichotil. Ve vlasech se jí třpytila smaragdová tiára, která byla zasazená do jednoduchého ale elegantního účesu. Nepřítomně se zasmála vtipu nějakého ministra a pohled jí náhodně přejel k zrcadlu na protější stěně. Nepatrně vzdychla - ach, ano už stárla. Neustálé utíkání od Williama či jeho poskoků ten proces jen urychlovalo. Cosi uvnitř jí namítlo, že jeho vina to tak docela není, věděla, že skutečný viník jejího vadnoucího půvabu je jinde, ale rychle ten protivný hlásek umlčela. Teď už bylo stejně příliš pozdě na to, snažit se něco napravovat. S každým dnem jí docházelo, že už je pozdě na...prakticky cokoliv. Bylo snažší soustředit se pouze na sebe a přítomnost, než se strachovat z budoucnosti, nebo se užírat minulostí a dítětem, které zmizelo v jejích útrobách.

---

Se zářivým úsměvem si připila s dámou po své pravici, ale zaznamenala, že ruce, které svíraly skleničku se šampaňským rozhodně nejsou ženské. Zvedla pohled, aby se setkala s dobře známým párem ocelově studených očí. Rozhodně Williamovi nedopřála to potěšení a nezatvářila se nijak překvapeně, či lépe řečeno vyděšeně, protože její hrdlo se při pohledu do jeho zlověstné tváře bolestivě sevřelo. "Ach!" vyjekla jen a znovu nasadila svůj falešný úsměv, léty náležitě vyšperkován tak, aby nevypadal křečovitě. "Jaké úžasné, úžasné překvapení! Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představila svého dávného a milovaného přítele, samotného generála Williama Fitzgeralda," zašveholila ke svým přátelům, kteří se zatvářili překvapeně, protože jeho příchod vůbec nepostřehli. Zdvořile se s ním přívítali, ačkoliv jim jeho jméno vůbec nebylo povědomé, což bylo v rozporu s přímo hvězdným uvedením Ashley. Nejeden z přítomných pánů se zatvářil dotčeně, protože se jim ještě nikdy nedostalo té cti, aby je madame představila jako "milované".

William se ocitl uprostřed hloučku lidí, kteří mluvili přes sebe v němčině, která se mísila do sebe a stávala se nesrozumitelnou. Pro Ashley nebylo moc složité vytratit se ze sálu do zahrady. Neutíkala, věděla, že v tuto chvíli je to zbytečné, navíc pociťovala jakousi rezignaci. Už není v pozici, kdy byl útěk nutným. Nakonec to bude William, kdo si bude přát aby utekl dokud ještě mohl, napadlo ji zlomyslně. Chtěla Williamovi ukázat, že není sám, kdo ovládá tuhle hru. Umí se nečekaně zjevovat a mizet stejně tak efektivně jako on. V první chvíli ji zastihl nepřipravenou a tuhle chybu už nehodlala opakovat.

Tiše si gratulovala, když se její slova vzápětí naplnila. Nečekaně se otočila, když vycítila cizí pohled ve svých zádech. William jí s potměšilou úklonou předal růži, kterou musel utrhnout zatímco se za ní plížil jako pes. Ashley natáhla ruku a převzala od něj květ s lehkým úsměvem, který se zdál zasněným i pobaveným zároveň. Vypadali jako lidé, kteří si předávají němou zprávu, které nikdo jiný nemůže porozumět.

"Ples ve Vídni? To je poměrně...okázalé. Jak si to mám vykládat?" ozval se nakonec William. Jeho pragmatický tón zničil atmosféru a Ashley se zamračila.

"To je na tobě. Nevím, proč žiješ v domnění, že se celý můj život odvíjí na základě toho tvého. Přišla jsem sem bez jediné myšlenky na tebe," odtušila Ashley zrovna tak věcným tónem.

William se zasmál a jako vždy ten zvuk v Ashley evokoval poryv ledového větru. "Takže celé ty roky, co se přede mnou všemožně skrýváš to...," rozhodil nenuceně rukama, ale hlas mu zakolísal, "to sis se mnou jen hrála? Protože takové hry se mohou nebezpečně zvrtnout," procedil skrz zaťaté zuby.

Ashley si nemohla pomoci a usmála se. Kdyby jen věděl, že jeho vydírání už dávno ztratilo na významu. "A copak to někdy bylo jinak?"

William povytáhl obočí.

"Náš vztah, myslím," upřesnila Ashley lenivě, "už od samého začátku to byla jen hra na kočku a na myš."

William pozvedl koutek v úšklebku. "Otázkou až do dnešního dne zůstává, kdo byl kočka a kdo myš."

Ashley už se nadechovala k nanejvýš sebejisté odpovědi ale zarazila se a namísto toho si přivoněla k růži aniž by přitom z Williama spouštěla pohled.

William uhnul očima a s rukama založenýma za zády se zahleděl kamsi do tmy. "Takže co bude dál?"

Ashley mu téměř až něžně položila ruku na rameno. "Co by sis představoval? Že si mě odvezeš do Ameriky, zamkneš zpět do svého domu a budeš kontrolovat každý můj pohyb a myšlenku? A jak toho chceš dosáhnout? Jsi připraven sáhnout i po násilí, nebo zůstaneš zase u starého dobrého vydírání? Ne - jsem to já, kdo se ptá - a co dál? Jsem jen opravdu zvědavá."

William se velmi rychlým pohybem přetočil a její ruka se náhle ocitla v jeho studeném sevření. Ale ani to ji nezaskočilo, vlastně na to možná čekala. "A Arielle?" zašeptal s očima přimhouřenýma do úzkých škvírek.

Její ruka se zachvěla a vytrhla se mu. Vytasil zbraň jakou nečekala. "Nebohé dítě. Jednou pochopí, že by pro ni bylo lepší, kdyby nikdy nepřišla na tento svět."

William ostře vydechl nosem. "To není odpověď."

Ashley si začala podrážděně hrát se stonkem růže. "Nemohla jsem si ji vzít sebou, protože jsem z tvého domu odcházela jaksi narychlo....bez tvého vědomí. A pak...." potřásla hlavou a větu nedokončila.

"A pak," pokračoval za ni William, "by to znamenalo, že by ses o ni musela postarat sama bez mého služebnictva k dispozici ve chvíli, kdy by se ti omrzela, nebo hůř začala plakat či se jinak lidsky, tedy nedokonale projevovat."

"Děláš ze mě horší, než jakou ve skutečnosti jsem," špitla Ashley vyvedená z konceptu.

"Ach, vážně? Tak mě tedy pouč a vyveď z temnot. Teď jsem zvědavý zase já," William jí políbil hřbet ruky s předstíranou galantností.

Ashley se rozezleně podívala do strany. "Není mojí chybou, že jsem si k ní nevytvořila pouto, jaké matky obvykle cítí. Nevěděla jsem si s ní rady a nikdo mi nebyl ochoten pořádně pomoci. Čarodějnice Brownová byla cynická! A pak - když jsi zkoušel se mnou manipulovat jejím prostřednictvím - to byla poslední kapka."

William se uchechtl. "A ty jsi nedělala to samé? Nepřipomínala jsi mi zas a znovu, že nejsem její otec?"

Ashley k němu přešla o pár krůčků blíž. Dostatečně blízko, aby Williama rozechvěla a pohlédla mu zpříma do očí. "A nebude právě to jednou její největší prokletí? Možná by byla ve větším bezpečí, kdyby s tebou byla pokrevně spojená."

"Co tím chceš naznačit? Dobrý Bože nad námi, tolik jsi se změnila...nebo jsi byla tak odporná celou dobu?" otřásl se znechuceně William a odstoupil od ní. "Jen pro tvoji informaci - není to vina ani moje, ani paní Brownové, že nedokážeš milovat vlastní dceru. Viníka hledej jenom u sebe, ve tvém sobeckém nitru. Nikdy jsi nemilovala....jedině snad samu sebe."

"A ty jsi někdy miloval, Williame? Víš vůbec, co to slovo znamená? Dokážeš cítit...něco, cokoliv?" uťala ho Ashley tvrdým hlasem s nemilosrdným žárem v očích.

William stáhl rty do pohrdavé linky a odvrátil se od ní s úmyslem odejít. Nečekal, že ho zastaví, její hlas ho přímo přimrazil k zemi.

"Nechybí ti něco?" zeptala se hlasem v podivné tónině. Nedokázal rozluštit význam skrytý ve způsobu jejího projevu ani v obsahu a tak se obezřetně otočil. Nemohl zastřít překvapení, což se stalo poprvé v jeho životě. "Jak? To nemůžeš myslet vážně," zavrčel ponuře se špatnou předtuchou. Což bylo hloupé, on na podobné povídačky o zlých vidinách nevěřil. Rozhodně to ale nebylo poprvé, kdy by kvůli Ashley naprosto přehodnotil celý svůj život.

Ashley se usmála, ale její oči zůstaly strnulé.