14. Kapitolka - Schůzka s lékařem

Vrátila jsem se domů pozdě večer. Erik mne doprovodil až ke dveřím pokoje, ale dál jít nechtěl. Nehodlal se zase vidět s Raoulem a dohadovat se s ním. Byla jsem za to i celkem ráda, nechtěla jsem to být znovu já, kdo by je přerušil v jejich hádání.

Když jsem vešla do salónku, našla jsem Raoula v podnapilém stavu, jak upíjí svou whisky a sedí u krbu, který upřeně sleduje.

"Raoule?" oslovila jsem ho a on na to zareagoval tím, že dopil celý obsah sklenice. Poté se vrávoravým pohybem zvedl a přešel ke mně. Chytil mě za ramena a já ucítila celou váhu jeho těla, jak se o mě podpíral.

---

"Něco ti řeknu Christine." Začal opileckým hlasem. Jeho alkoholový odér a opar mě omamovaly, div jsem se z toho neskácela k zemi. "ty, ty si mě s ním podvedla. Dokonce před svatbou si mě s ním podvedla. Proč?" zeptal se mě a škytl.

"Ach Raoule." Hlesla jsem a on mnou zatřásl a opět se mě zeptal. Pak zavrávoral a skácel se na nedalekou pohovku. Ihned jsem ho přikryla přehozem, který byl položen na křesle, a šla jsem si lehnout do ložnice.

Když jsem se ráno probudila, ležela vedle mě Lizzie. Často, když se v noci bojí, ke mně přijde po špičkách a schoulí se ke mně do náruče. Když byl Gustave malý, také to tak dělával.

Vstala jsem opatrně, abych malou nevzbudila, přehodila jsem přes sebe župan a šla si dát kávu do salónku. U kávy už seděl Raoul.

"Dobré jitro Christine." Zamručel a upil si své kávy. Ihned mi nalil do šálku kávu též a pokynul mi, abych si přisedla. Než jsme došla k židli, odsunul ji a pomohl mi, si přisednout k jeho stolu.

"Nač se Christine hádat. Co se stalo, stalo se. Zapomeňme na to. Změnil jsem názor, protože ty si vždy byla dobrou manželkou a ctnostnou ženou. Máme spolu dvě děti, třebaže jedno není mé. Ovšem stále si tu se mnou a nikoliv s ním, takže jsem se rozhodl, že za tím uděláme tlustou čáru a půjdeme v životě dál. Hneme se konečně kupředu."

Dost mě tímto zaskočil, nečekala bych od něj takovou reakci, ale přikývla jsme na souhlas s jeho názorem a dále už jsme to nerozebírali.

Chvíli poté přiběhly obě děti za námi a sedli si k nám. Malý Gustave pomohl Lizzie vylézt na židli a sám si sedl jí naproti. "Dobré ráno rodičové." Pronesl a stejně tak Lizzie.

"Dobré ráno, drahoušku a beruško." Pronesla jsem a začala jim mazat chleba marmeládou a Raoul jim naléval čaj. Hotová rodinná idylka dalo by se povědět, ale nebylo tomu tak, jak by se na první pohled mohlo zdát.

"Maminko, přišel ti dopis." Pronesl Gustave a podal mi lehce zamačkanou obálku, jak ji pro mě chránil ve svém kabátku.

"Děkuji ti drahoušku." Pronesla jsem, pohladila ho po vlasech a otevřela ji. Byl to dopis od mého lékaře, který mě dnes chtěl mermomocí vidět.

"Oč jde," zeptal se mě Raoul, a tak jsem mu pověděla, oč se jedná.

"Píše mi doktor Smith. Prý se s ním mám sejít v kavárně L'afériti, prý se mnou musí něco probrat." Pověděla jsme mu a podala mu dopis, aby mi věřil.

"A proč právě tam? Proč nemáš přijít od ordinace?"

"To netuším." Raoul byl toho názoru, že mě doprovodí, ale já mu pověděla, že je to zbytečné. Převlékla jsem se a šla do té restaurace.

Chvilku jsem počkala a pak přišel. "Dobrý den mademoiselle." Pověděl mi starý muž jehož čelo se již krabatilo vrásky a jeho vous byl barvy bílé. Byl to můj doktor Smith.

"Dobrý den. Pročpak jste se chtěl se mnou vidět?"

"Madame, jde o to, že mi byly poslány vaše lékařské záznamy z Paříže a když jsem je porovnal se svými záznamy o Vás, musím konstatovat madame, že Vám mnoho času nezbývá. Bohužel je tomu tak. Váš čas se dá počítat od několika málo dní, nanejvýš Vám madame zbývá měsíc." Pohlédl na mě a zkrabatil své čelo. "Netváříte se zrovinka překvapeně, madame."

"Upřímně. Pane doktore, vím, že je to se mnou zlé. Čekala jsem to takové." Podoktla jsem.

"Madame nebude to příjemný konec." Připomněl mi, jako bych to sama netušila.

"Ať je to tedy konec na scéně"

"Oh ne madame. Nemůžete zpívat." Pronesl zcela razantně.

"Proč ne, monsieur?"

"Madame, pokud zazpíváte, bude to pravděpodobně Váš konec. Vaše plíce toto neudýchají. Vím, že zde máte vystoupit, ale pro Vaše dobro, a dobro Vašich blízkých nezpívejte."

"Já to zvládnu."

"Nikoliv madame. Upřímně. Vaše plíce to roztrhá a nebude to zrovna nejpříjemnější a bezboles
tná smrt. Budete velmi trpět."

"Trpím celý život, pane doktore. Můj konec bude tedy stejný jako můj život, jedno velké utrpení, ale bude to na prknech, na prknech co znamenají svět."