12. Kapitolka - Učitel ze stínu

Ahoj vážení, song tady nehoře je takový na navození atmosféry pro druhou polovinu povídky, ale myslím, že si jí můžete pustit i nyní. omlouvám se za to, že jste museli na novou kapitilku čekat tak dlouho ale zkouškové je v plném proudu další pokračování bude pravděpodobně až o prázdninách

---

Ani můj chabý pokus o humor nezměnil výraz v jeho zachmuřilé tváři. Ach měla jsem v tu chvíli tak silné nutkání ho políbit, nějak ho utěšit, ale myslím, že v tuto chvíli by to nebylo nic platné.

Začal hrát krásnou melodii a já se pokoušela od ní pět, ale náhle bouchl do kláves a prudkým mrštěním je zabouchl.

"Ne, ne ne, celé je to špatně. Christine ty se nesoustředíš. Musíš se více soustředit."

"O čem to mluvíš?"

"Hlas máš strašně nevyvážený, musíš více zvednout oktávu v této pasáži." Přešel ke mně a chytil mne za rameno a druhou rukou mi ukazoval, kde a jak jsem udělala něco jinak, než jsem měla.

Opět si sedl ke klavíru a soustředěně hrál na něj. Během hry mě lehce napomínal a já si připadala opět jako ta mladičká naivní dívenka, kterou obalamutil a musím uznat, že se mu to opět dařil. Opět jsem propadala jeho kouzlu, jeho umu, nadání.

Ovšem po chvíli jsem začínala mít dojem, že u mého zpěvu začíná opravovat i to, co už dávno opravil a já se snažila víc a víc a víc, ale on stále nacházel nedostatky. Jako kdybych snad nikdy neuměla zpívat.

"Pojedem znovu." Hlesl zase soustředěně a ani se na mě nepodíval, místo toho stále dolaďoval svou skladbu.

"Já už zpívat nebudu." Hlesla jsem a až tehdy se jeho oči zvedly a pohlédly přímo na mě.

"Nebudeš?"

"Ne nebudu, Eriku, ty už si i opravil neopravitelné. Jsi mimo z toho co ses dozvěděl. Já to chápu, ale pochop, že nemáš důvod být rozhozený, že…"

"Prosím!" zahřměl jeho hrozivý hlas a tón podbarven rozhořčením byl na světě. Stejně jako oheň na střeše, jak se říká, když je malér na světě.

"Ty mi máš umřít a já z toho nemám být rozhozený?!"

"Eriku, ty mě opravdu začínáš děsit."

"Já tě neděsím, ne já jen konstatuju fakta, fakta, která mi ten navoněný panák přišel s úsměvem na tváři vmést do té mé a já nemám být rozhozený?! A ty! Proč si mi to neřekla ty?!"

Opět mě pevně sevřel a lomcoval mnou, dokud ze mě nevymámil, co chtěl. "Já… já ti to povím, jen mě pust." A skutečně se jeho ocelové sevření umírnilo a nyní mě jen lehce držel. "Eriku já ti to nechtěla říct, protože jsem se bála tvé reakce. Vím jak všechno prožíváš a vím že kdybys o mě přišel, už by ses z toho nevzpamatoval a proto jsem nic neřekla."

"Co tím myslíš? Myslíš si, že bych na to nepřišel?"

"Já nechtěla, abys na to přišel, chtěla jsem všechno utajit a odjet dříve než něco poznáš. Pak jsem mohla v klidu zemřít."

"Tak si jeď, jeď, odjeď, dokud můžeš."

"Eriku neodjedu, ne dřív dokud nesplním to, co jsem slíbila. Já ti zazpívám, jen mne nech vydechnout." Pustil mě a stočil se do klubíčka ke klavíru.

"Vydechnout?! Myslíš vydechnout naposledy?" Vyhrkl ze svého nitra pln bolesti.

"Eriku!" rozhořčeně jsem vykřikla a to tak, že to až mě samotnou překvapilo.

"Omlouvám se, jsem nevrlý, ale cos čekala, po této sprše, kterou mi tvůj manžílek uštědřil."

"Já vím, to od Raoula nebylo správné, ale ty ses taky nezachoval příkladně. Proč si mu řekl, že Gustave není jeho syn?"

"Chtěl mi tě odvést." Ach ta mužská ješitnost.

"Eriku." Pronesla jsem a objala ho, jako když objímám poraněného, či uraženého Gustava a utěšuji ho svými slovy, nebo jeho ukolébavkou. Přesně to jsem nyní udělala s Erikem a broukala jsem mu ukolébavku, kterou měl náš syn rád.

"Myslím, že bychom měli dnešní hodinu skončit."

"Ne." Hlesl a chytil mě za paži, když jsem hodlala odejít. "Neodcházej, neopouštěj mě. Prosím." Hlesl každé slovo velmi zlomeně. "Posunu tvé vystoupení na dřívější termín. Chci, aby ses toho ještě dožila." Zase zesmutnil. "není tu… opravdu tu není naděje na tvou záchranu? Udělám cokoliv."

"Eriku, neuděláš s tím nic, protože nic se udělat již nedá. Ale jestli máš obavu o to, zda jsem či nejsem tu teď a tqady s tebou šťastná, tak ti mohu s klidným svědomím sdělit že šťastná jsem. Vždycky jsem byla s tebou šťastná." Pověděla jsme mu s úsměvem, abych odvedla jeho myšlenky pryč.

"Ne nebyla, tenkrát jsem ti málem zabil tvého manžílka, vzpomínáš?"

"Ale zapomněl si, že jsme se za tebou tehdy vrátila a strávila s tebou noc. Tak to znamená, že jsem s tebou byla šťastná. Nebo si myslíš, že jsem za tebou šla jen tak?" chvíli seděl a hleděl na mě. Nebyl schopen to ticho přerušit. "Já tě milovala, ano milovala a ty to víš."

"Ano vím, i já tě miloval a stále tě miluju." Hlesl a já jsem se opět k němu sklonila a chytila jeho tvář do dlaní.>

"I já tě stále miluju, ale mám své závazky k rodině. Ovšem teď na ně zapomeňme." Hlesla jsem a políbila ho na jeho rty. Byl překvapený asi jako tenkrát, když jsem ho políbila a on přitom málem zabil Raoula, tehdy v jeho sídle hudby. I toto je jeho sídlo hudby. Historie se nejspíše opakuje.