13. Kapitolka - Chvíle klidu

Ahojky vážení, měla jsme trochu času, tak je tu další povídka, ještě že jsem si jí napsala trochu napřed, protože v tomhle časovém presu co tento týden mám bych ji napsat nezvládla a ani nestihla :-)

dnes se podíváme na to, co prožíval Raoul, když Christine odešla za Erikem :D

"Odešla, skutečně odešla za ním. Jak jen může být tak sobecká. Ano je pravda, že jsem ji za ním poslal, ale musela skutečně odejít? Proč jen na toho lotra nemůže zapomenout. Proč jen se nemůžeme sebrat a odjet z tohoto proklatého místa." Stále my tyto myšlenky proudily hlavou a nemohl jsem se jich zbavit.

---

Nalil jsem si dobré whisky a sedl si do křesla a přemýšlel, co mám

dělat dál.

"Ona mě podvedla." Vyšlo mi z úst, napil jsem se whisky a přemýšlel co dělat dál.

Plameny v krbu tančily svůj tanec a dřevo příjemné žárem praskalo do rytmu jejich tance. Whisky propalovala hrdlo a hřála údy, které zapíjely žal.

"Jak jen mi to mohla udělat." Ptal jsem se sám sebe dál. "Tehdy v opeře jsem jí zachránil z jeho spárů a ona mi nyní poví, že se za ním vrátila a strávila s ním noc? Co si myslí? Že to nechám jen tak? Jak mi to jen mohla udělat? Co špatného jsem udělal?" napil jsem se opět té dobré whisky a uvažoval dál.

Mám mu ji teď nechat? Nebo mám dělat, že se nic z toho nestalo? Když mě podvedla je

dnou nepodvedla mě i víckrát? Čí je tedy naše dcera? Je vůbec moje, nebo někoho jiného?"

Napil jsem se ze své sklenky a vyprázdnil její obsah. Došel jsem si k baru a nalil jsem si další sklenku. Rovnou jsem do ní nalil dvojitou whisky a nasypal do ní hromadu ledu. Sedl jsem si opět do křesla a uvažoval co dál. Nechtěl jsem se už tím zabývat a tak jsem otevřel knihu, která ležela na stolku u křesla.

Četl jsem ji jen do chvíle, než jsem si uvědomil, že její obsah vůbec nevnímám a duchem se zaobírám nevěrou své ženy.

O chviličku později vběhly do salónku děti a začaly si hrát. Uvědomil jsem si, že celou dobu pozoruju Gustava, jak si hraje s mojí dcerou a skutečně jsem na něj začal pohlížet jako na cizí dítě.

Nejprve jsem hledal podobnosti, které by mohl mít se mnou, ale žádné jsme nenacházel. Byla v něm ovšem dobrota Christine, ta se přehlédnout nedala.

Ovšem co jsem nedokázal opomenout byla podobnost s tím netvorem. Nejen že se jeho tělo pohybováním začínalo podobat jemu, například když podával pomocnou ruku Lizzie, která upadla. Jeho úsměv, který ukazoval celou řadu zubů, což nikdo z nás nedělá, jen ten netvor. A ty oči. Měl jeho oči!

Že já hlupák si toho nevšiml dříve. Ten zlotřilec je otcem mého syna! A to ani nemluvím o chvíli, kdy si ti dva sedli ke klavíru, a můj synek začal hrát na klavír. V ten moment jsem si vzpomněl na slova Christine, která mi pověděla, když se chlapec začal soukat ke klavírní aparatuře. "talent hudební po mě jistě má." Omyl Christine, myslíš si, že mi to nedochází? Je celý po něm. "Ach, Christine, jak jen si mohla."

Nemohl jsem se už na syna mého nepřítele déle dívat, ale pak jsem si uvědomil, že bych mohl přijít na to, zda je Lizzie vůbec mou dcerou.

Začal jsem si tedy i tu maličkou prohlížet. Podobná vzhledově byla rozhodně po Christine, ale ze mě tam také něco bylo. Seděla u svého bratra u klavíru, ale nebavilo jí to příliš dlouho a raději běžela ke knížkám na zemi a prohlížela si obrázky a hledala známá písmenka.

Vždy když je večer jí Christine, nebo občas já čteme pohádky a ona si vždy najde písmenko, které hledá všude možně. Nyní to dělala také tak.

Můj otec než zemřel mi vyprávěl, že jsem tohle dělal také tak. Takže můj rodičovský rys se v ní také ukázal. Lizzie je rozhodně mou dcerou. A já jí rozhodně budu chránit před tím netvorem a jeho zvráceným synem levobočkem.

Dopil jsem opět sklenku whisky a uvažoval, jak to všechno vymyslím. Christine brzy zemře a nechá po sobě dvě děti a každé z nich má jiného otce. Mám toho bastarda nechat u něj? Ano toho oslovení jsem se chytil nějak rychle, a to hned poté, co jsem zjistil, že to není můj syn. Ovšem on za činy své matky a toho bestiálního vraha nemůže. To dítě by si možná zasloužilo šanci, kterou nikdo z nás neměl. Ovšem mám dopustit, že bude vychováván společně s mou dcerou? Mou dcerou, kterou miluji nade vše.

Christine chtěla, abych je vychovával společně, ale mám vychovávat dítě, které není mé?

Dělalo se mi z toho všeho zle. Jenomže jak vysvětlím své dceři, že její brat nebude vyrůstat společně s ní. Navíc už si na něj přílišně zvykla a ten cizí zmetek Gustave si na ni také zvykl, co mám teď proboha dělat?

Myslím, že až se Christine vrátí, měl bych se s ní o dětech vážně promluvit. Já toho klučinu miloval, ale když nyní vím, že nejsem jeho otec, mám předstírat city dál, nebo ne? Předstírám ty city vůbec nebo ne? Skutečně k tomu chlapci něco cítím?

Začínal jsem z toho všeho být dost silně zmaten a za všechno může Christine. Ovšem nemohl jsem si také nevšimnout, že začínám uvažovat jako pravá stvůra a zhrzený muž a nemožný otec. Možná už Začínám chápat, proč mi to Christine vlastně neřekla a navíc proč chce, abych se také brzy oženil.

Ví, že budu nemožný otec, a nechtěla ty dva rozdělit. Přílišně si na sebe zvykly, a pokud je rozdělím, nebude to dělat dobrotu.

Christine udělala si mi právě ze života peklo, čím jsem si to zasloužil?