Podzimní pohádka o Barbaře Jane: Kapitola 18: Sněžní andělé

Páni, tomu se říká dlouhá odmlka, že? I missed you, guys! :) Neblogovala jsem a ani nekomentovala ne proto, že bych se nestarala, nýbrž jsem nestíhala v kombinaci s vyšilovala.

Minulý týden bych charakterizoval asi jako week of creep. Exams! Exams everywhere!!! Ani nechtějte slyšet tu historku o tom, jak jsem tři noci spala maximálně čtyři hodiny a seděla s jedním či dvěma nervovými zhrouceními nad matikou. :D :D Ale vyplatilo se to, protože mě to zachránilo - u hodně příkladů jsem tím, jak jsem si je hodiny propočítávala jela už tak nějak po paměti, než že bych použila svoji úžasnou matematickou logiku. Eheh. :D

A příští týden bude zrovna takový...ale bez obav, tentokrát se na to připravím předem aneb viva la přednastavování! ^^

A teď už k pohádce! :)

Padla noc. Stáli na lesní mýtině daleko od civilizace, lidských hlasů a světel Smaragdového města. Elphie a Fiyero bok po boku sklonění nad kouzelnou knihou si něco šeptali. Glinda se usadila na pařezu a pilovala si nehty, obklopena svítícími bublinkami.

Barbara se probojovala křovinami k nim a ve chvíli, kdy měsíční svit ozářil louku se jako přízrak zjevila mezi nimi. Rozhlédla se a sundala si kápi černého pláště, který si půjčila od Elphie, když se vydala na výzvědy.

---

Nebyla to tak velká mýtinka jako ta, na které seděla před pár dny s Elphií. Bylo to zarostlé místo, na kterém jen chybělo pár jinak všudypřítomných stromů, pravděpodobně ani nebyl účel vytvořit tu nějakou lesní oázu. Už jen proto, že se to místo skoro nedalo najít - bez Glindiných bublinek by ho nenašla ani Barbara. Posadila se vedle Glindy a vděčně se napila kafe, které leželo na skládacím piknikovém stolku hned vedle celé kopy módních časopisů. Glinda docela lehce ráz nebezpečné až smrtící mise kazila. Ve chvíli, kdy se hnědá tekutina rozležela v jejích ústech vytřeštila oči a vyprskal ji do dálky šesti a půl metrů. Vida, nový ozijský rekord! V tom kafi byl jar!

"Co děláš?" ohradila se Glinda "To je na moje kofeinové bublinky!" potřásla hlavou a majetnicky si vzala hrníček.

Barbara se zakuckala. Fieyro a Elphie už mezitím přešli k nim. "Co jsi zjistila?" otázal se Fiyero, víceméně ignorujíc fakt, že se Barbara div nezadusila. Ta se k němu celá zrudlá obrátila. "Čaroděj je možná samolibý cvok, ale účel dnešní návštěvy se podařil. Řádně jsme ho vystrašili - vojsko Oz je v pohotovosti, každý cítí, že je něco ve vzduchu, jen neví co." vypověděla, těkajíc očima z jednoho na druhého.

Fiyero jen kývnul a zase se od nich vzdálil. Šel nenápadně vytrhnout z knihy zaklínadlo, co proměňuje lidi na strašáky do zelí. Elphie si ho z neznámých příčin pořád pletla s tím, na které se dnes chystali a měl nepěkné tušení, že by to odskákal on. Když se na to zeptal Barbary, která opět z neznámých důvodů očividně znala nejen celé jejich příběhy, ale i konce mu na to pokrčila rameny. "Buď ti to pomůže, nebo zabije." odvětila záhadně, čímž mu nepomohla. Ale teď už to stejně bylo jedno. Šlamastyka do jaké se dostali nabrala takových otáček, že přestal věřit v dobrý konec, ač to nedával nijak najevo.

"To je dobré, ne?" zeptala se Glinda.

"Ano...myslím. Kdyby nic, nemusíme mít špatné svědomí, že jsme na nepřipravené Oziany poštvali bílou čarodějnici." spekulovala Elphie prázdným hlasem.

"Je čas." přerušil je Fiyero tlumeně, pociťující, že jde to tuhého.

Zraky všech se přesunuly na Elphie.

"Postavte se do kruhu. Já a Glinda musíme být naproti sobě, takže po pravici dám Fieyra, po levici Barbaru, jasné?"

Nikdo z nich neodpověděl, jen mlčky vykonali co nařídila. Do středu položila na zem knihu. Svítící bublinky osvítily další instrukce. Chytili se za ruce a písmenka v tu chvíli z knihy vylétla do prostoru mezi nimi. Svítila jasnou zlatou barvou a tančila před očima našich přátel. Každému před obličejem poletovala jiná, neustále se měnící slova, která museli předříkávat. Bylo těžké soustředit se na to, když z každé strany slyšeli něco jiného, stěží vyslovovatelného a především je to mátlo a věděli, že přeřeknutí by v tuto chvíli bylo kritické.

Neuvědomili si, že s každým slovem svět kolem nich černá a mění se v nicotné prázdno i když ve skutečnosti se na mýtince nezměnila jediná větvička. Okolní zvuky lesa nadobro zmizely a nic neprozrazovalo na fakt, že se právě vznesli do vzduchu, takže to ani jeden z nich nepostřehl. Pod nohama stále cítili lesní půdu, ač tam bylo vzduchoprázdno. Vítr, který je štípal do tváří, jako by nebyl.

Hvězdy na nebi jako na povel zhasly, ani měsíc už nebylo vidět. Mraky rozfoukala vichřice, která se v pár minutách přehnala nad celou Oz a na obloze tak nebylo doslova nic. Vynásobte si tu nejčernější čerň jakou si jen dovedete představit milionem a dostanete temnotu, jaká se náhle rozhostila nad Smaragdovým městem. O to konstrastněji si občané mohli povšimnout jevu, který by normálně přehlédli. Pár nesmělých sněhových vloček snášející se ve své běloskvostné nádheře k zemi.

"To je zvláštní. Tady přece....nesněží. Prostě - ne." podivila se madame Morrible a vzhlédla z balkonku u Čarodějovy kanceláře. Majitel místnosti stál se zkřiveným obočím před ní, oběma rukama svírající zábradlí tak pevně, až mu zbělaly klouby na rukou. "Tak oni měli pravdu." vydechl a sklonil hlavu.

"Kdo? O čem to mluvíte?" nechápala Morrible a udělala pár kroků blíž. "Nejste nemocný? Vypadáte tak..."

"Jak? Hloupě? Jako senilní idiot, co se nechal ovládat vypočítavou diktátorkou?" vyštěkl a shodil z hlavy cylindr. V záchvatu paniky po něm začal pro uklidnění dupat. Morrible přes očividnou vážnost situace zacukaly koutky. Málokdo by asi vydržel při pohledu na Čaroděje poskakujícím po svém klobouku.

"Nechcete si jít lehnout? Je už pozdě." zkusila to, protože dost dobře netušila co si s třeštícím mužem počít.

Čaroděj se překvapivě zklidnil a zkřížil ruce na paži. "Myslíte, že bych si měl odpočinout?" zeptal se, skrývající za svou otázkou jinou pointu.

"No...jen jsem vám to navrhla." pokrčila rameny, připravená k odchodu.

"I kdepak, má milá!" rozkřil se nanovo. "Stráže? Stráže!" houkl k ozbrojeným mužům u dveří. Od příhody, kdy se mu do pracovny jen tak dostali hned tři lidi už nic neponechával náhodě. Zvlášť po Glindiné znepokojující vizi. Jistě, mohly to být jen bláboly - vždyť to děvče prakticky nic jiného ani nevypouštělo z pusy, ale kdyby přece jen...

"Co - co to děláte?" v obličeji Morrible se poprvé, co ji Čaroděj poznal, objevil strach.

"Já vás, dámo, právě nechávám zatknout! Za velezradu, spiknutí, pokus o svrhnutí a...a manipulaci mnou! Tahle - tahle sněhová vánice je jen začátek hrozivé věštby!" zahřímal.

Morrible už s pouty na rukou povytáhla obočí. Jistě, vločky se z nebe snášely ve stále hojnějším počtu, ale vánice? Stěží.

"Zbláznil se! Dočista se zbláznil! Copak to nevidíte? Okamžitě mě pusťte! To jeho byste měli někam zavřít!" rozčilovala se a dupala podpatky strážným po nohou.

"Ohó!" rozkřil se Čaroděj a obličej mu zrudl jako krocanovi. "Ohó!" zopakoval ještě hysteričtěji. "Jen si ji poslechněme - tak zavřít mě? To byl tvůj zrůdný plán?! Do Oz
oweru s ní!"

S těmito slovy zadul vítr tak prudký, že shromáždění na balkonku mělo na chvíli pocit, že je odtamtud shodí. Zastudil je a vmetl jim za límce sníh, který nyní padal tak hustě, že nebylo vidět ani na metr před sebe. Nebyly to už žádné umělecké vločky, ale těžkopádné chucvalce, jako by na ně někdo seshora sypal kousky vaty.

Lotte a Kyla Čaroděj ze strachu propustil. Teď, když se plnila Glindina předpověď dokonce plánoval dojít se jim osobně omluvit, nakonec se spokojil s kyticí květin pro každého. Uvnitř neonově blikajících růží měli oba vzkaz: "Posílám srdečnou omluvu za velmi nešťastný justiční omyl. S láskou, Čaroděj."

"Copak mu přeskočilo?" zamrkal Kyle v pytlovitém vězeňském oblečení označeném jako 24601 #1 překvapeně na papír.

"Možná mu někdo něco nasypal do čaje? Nebo jede na houbičkách?" tipla Lotte, neboli 24601 #2.

"Musíme odtud zmizet, než si to ten cvok rozmyslí." konstatoval Kyle, což mu Lotte přirozeně odkývala.

Elphie, Fieyro a Barbara se elegantně ve zpomalených záběrech snesli k zemi. Zůstali ležet ve sněhu a dělali andělíčky. Po tak náročném kouzle je třeba trochu se odreagovat, to se ví.

Nedalo se teď dělat nic, než čekat. Objeví se královna Narnie, nebo ne? Jak zlá bitva, které Oz čeká bude? Co nevidět se objeví příležitost, které buď využijí, nebo ztratí poslední naději - a nejen naději, ale svůj život. Ano, Fiyero měl pravdu, teď šlo do tuhého.

Královna na sebe nenechala dlouho čekat. Ticho prořízl zvuk stovek vojenských trubek a mrazivé bubnování tisíce rukou. Na okamžik si stiskli ruce, než se podle všeho už navždy rozdělili. Teď už v tom byl každý sám s břemenem nesplnitelného úkolu, který na ně čekal.