Poslední symfonie - 16. kapitola: Černý posel

Z nebe padaly husté provazce deště, ale Nannerl to bylo jedno. Místa, kterými procházela se zdála povědomá, ale nedokázala je zařadit. Je ve Vídni, ve městě, které jí vzalo bratra, víc vědět nepotřebuje.

Z vlasů a klobouku jí crčela voda a ve střevících měla hotové jezero, takže tady musela bloumat už dlouho. Možná i několik hodin. Nedokázala si vzpomenout. Nechtěla si vzpomenout. Takhle to bylo dobré, takhle to nebolelo.

Nebe proťal blesk a osvítil holé větve stromů. Říká, se že za bouřky by se pod stromy chodit nemělo. Ale i to bylo ostatně jedno.

Hlasité zahřmění jí kohosi připomnělo. Ale koho? Někoho důležitého. Ale Nannerl se nechtělo věřit, že na tomhle světě ještě zůstává něco důležitého.

Kde se pořád berou ty stromy? Proč se jejich větve tak zuřivě kymácí? Vztahují ruce, modlí se, zoufají si. Všude ty holé stromy. Podzim z nich serval všechnu zeleň a život. Zbyly jen kostry.

"Proboha, proboha, Nannerl!"

Někdo ji sevřel v drtivém objetí. Z hlasu mu čišela úleva. Někdo důležitý.

"Nannerl, podívejte se na mě," prosil ji. "Prosím vás, řekněte něco. Jste celá promáčená. Nannerl, prosím. Cara mia, podívej se na mně."

Její skelné oči konečně zaostřily na obličej před sebou. Jeho hlas zněl tak zoufale a to ona z nějakého důvodu nechtěla.

"Antonio," zašeptala mělce.

---

Pomalu přikývl a pohladil ji po tváři. "Co tu děláš?" zeptal se úpěnlivě a odkašlal si. "Děláte. Chci říct, co tu-"

"Já nevím," snažila se vzpomenout si. Opravdu se snažila. "Kde to vůbec jsem?" zeptala se malým hláskem.

Antonio vypadal zděšeně. Ne, Salieri vypadal zděšeně.

"V parku, Nannerl," znovu zahřmělo a on bezděčně chňapl po její ruce a roztřeseně se nadechl.

"Po pohřbu svého bratra jsi beze stopy zmizela."

"Neříkej to," zacpala si uši jako malé dítě, ale Antonio její ruce trpělivě odtáhl.

"Po pohřbu jsme vyprovázeli rakev k branám města," pokračoval.

"Ne," zakňourala.

"Já a ostatní jsme zůstali u bran, ale ty s Frau Mozart a Weberovými jsi rakev doprovodila až na hřbitov," přešel po jejím vzoru k tykání, aniž by to zřejmě postřehl. Nebo to bylo schválně. Opravdu lidem na takových věcech záleželo?

"Přestaň, přestaň, přestaň…," zapřísahala ho.

"Odešli jste spolu, ale vraceli jste se roztroušeně. Jenom ty ses nevrátila. Všichni si dělají starosti. Považ, madam Mozartová mi dokonce povolila, abych se připojil k hledačům," vyprávěl jemně.

"Moc...moc mě to mrzí, já nechtěla...přidělávat nikomu...starosti," mumlala trhaně.

Nebe proťal další blesk. Antonio útrpně zavřel oči a opřel si své čelo o její. "Na tom nezáleží. Hlavně, že jsem tě našel."

"Ale vždyť je bouřka…," uvědomila si malátně.

"Opravdu? No, skoro bych si nevšiml," zamumlal nervózně.

"Ty v bouřce běháš po Vídni? Kvůli mně?" zajíkla se.

"Nannerl," uchopil její tvář do dlaní, "samozřejmě, že kvůli tobě běhám v bouřce po Vídni. Víš, jak jsem se bál? Cara mia, vždyť já tě miluju."

Nannerl se roztřásly rty a téměř agresivně se mu vrhla kolem krku. Jednou rukou ji objal kolem ramen a druhou zabořil do jejích mokrých vlasů.

"Co se stalo?"

"Nemůžu," Nannerl se k němu přitiskla jako klíště.

"Nannerl, prosím," vydechl zoufale.

"Vyprovodili jsme ho na hřbitov…," začala váhavě.

"Ano?" povzbudil ji jemně.

"Můj bratříček ležel v té ohavné věci. V té rakvi s odklápěcím víkem. Víš co udělali? Prostě ho vyklopili do jámy a spěchali pryč, aby do ní rychle mohli strčit někoho dalšího. Je to prostě jen…," Nannerl se podlomila kolena, ale Antonio ji držel pevně, "jen další zakázka….další mrtvola," zašeptala.

"Je mi to tak líto..."

"Byl zabalený do prostěradla. A oni ho prostě vyklopili do jámy plné těl. Mého bratříčka," Nannerl za celý pohřeb neplakala. Snad šokem, ale částečně i vlastní odtržeností od situace. Tohle přece nemohla být pravda, takové hrůzy se odehrávají jen v nočních můrách.

Ale teď se rozvzlykala tak, až se celé její tělo otřásalo.

"Nedali si nijak zvlášť záležet se zakrytím těch ostatních těl. Myslím, že jsem viděla něčí ruku," zaškytala namáhavě.

"Nannerl," zasténal a sevřel ji pevněji.

"On tam teď leží...mezi hnijícími mrtvolami, posypaný vápnem. Chápeš to? Wolfgang - jeho zlaté vlasy, velké oči, jeho smích, jeho radost a živelnost. Všechno na dně té jámy. Jak je to možné? To nemůže být pravda. Jak je to možné? Antonio, jak je to možné?" doléhala na něj, jako by snad měl odpovědi.

"Nic z toho v té jámě neleží, Nannerl. Nic z toho. Leží tam tělo, ale ne tvůj bratr. Oba jsme ho v jeho posledních chvílích drželi za ruku. Opravdu věříš, že něco z jeho energie, kterou jsme v tu chvíli tak jasně cítili, tam zůstalo? Všechno odešlo spolu s ním," přesvědčoval ji něžně.

"Ale kam?"

"Na místo, kam doposud dosáhl pouze svou hudbou. Nyní je tam i jeho duše," zašeptal.

"Já myslela, že na nic z toho nevěříš? Bůh opustil tebe a ty jsi opustil jeho, neříkal jsi to tak?" zamumlala unaveně.

"Čím víc jsem si takhle lhal, tím víc jsem jenom trpěl."

Bouřka z posledních sil vydala poslední hromové zahřmění a oba se nepatrně zakymáceli. Rozdíl mezi tím, kdo podpíral koho, se začínal stírat. Kdyby se pustili, upadli by oba.

***

Od Wolfgangovy smrti uběhly asi dva měsíce a Nannerl začala žít dvojím životem. Navenek nasazovala důstojnou masku truchlící sestry v černých šatech a pokračovala ve svém vyučování. Po Wolfiho smrti zaznamenala morbidní nárůst zájmu o své služby, jako by lidi přitahovala aura smrti, která se kolem ní vznášela.

Občas ji při hraní na piano zvědavě pozorovali, jako by čekali, jestli ji náhle nepolíbí jeho duch a nezačne zničehonic komponovat druhou Malou noční hudbu a ona se musela tvářit, že nic z toho nevidí a že ji tím neubližují.

V domě Weberových, který oficiálně přestala pošetile nazývat "domovem", nasazovala další hluchou masku. Předstírala, že nevidí jedovaté pohledy paní Weberové a vyděšené pokukování Josefíny a Sofie a pokoušela se nebrat na vědomí výpady, které tu a tam zaslechla. Už ji nepřekvapovalo a neponižovalo, když občas zpoza otevřených dveří zaslechla poznámky o přítěži, staré panně a podobně. Prostě to teď byla součást její existence, kterou brala na vědomí jen na půl ucha.

Pod všemi těmi maskami, které neúnavně nasazovala, se totiž skrývaly mnohem horší věci než soucitné pohledy, případně nepochopitelná nenávist. Věci tak nepopsatelně horší, že jí všechno z toho, co jí pod nohy házeli ostatní lidé, připadalo k smíchu.

Ve chvílích samoty často sedávala na schodech na pomezí bytu paní Weberové a bytu...toho bytu. Zas a znovu se přistihla, jak ty schody bezděčně vybíhá, jako by byl Wolfgang pořád naživu a ona ho šla navštívit, nebo tiše pozorovat při práci. Obvykle se pak asi v polovině studené chodby zarazila, uvědomila si svoji chybu a celé hodiny zůstala paralyzovaně sedět na místě. Občas plakala, ale poslední dobou už neměla sílu ani na to. Prostě jen existovala. Existovala ve světě bez Wolfganga. Nudném, fádním, ale především tak strašlivě prázdném, prázdnějším než jeho byt.

Salieriho - Antonia? - neviděla ode dne, kdy ji v polovičních mdlobách přivedl domů po Wolfgangově pohřbu. Dodnes nevěděla, co se to s ní ten den stalo a jak se ocitla ztracená ve vídeňském parku uprostřed bouřky, ale snad to ani nechtěla vědět. Neúčastnila se žádných společenských akcí, kromě vyučování neopouštěla dům a tak jediná šance na jejich setkání by byla, kdyby se zničehonic objevil v jejich domě, což byla absurdní myšlenka, ačkoliv občas s otevřenýma očima fantazírovala, jak se zničehonic zjeví ve dveřích a upře na ni ten opatrný, téměř plachý pohled, jakým se na ni díval ode dne, kdy ho poprvé políbila v Praze.

Když se jí do zorného úhlu bezútěšného výhledu na schodech jednoho dne dostaly nákladné boty a ona vzhlédla přesně do těch oříškových očí, které si tak často představovala, zůstala jen hloupě zírat. To už se definitivně zbláznila?

"Antonio?" vypískla nejistě a jeho obličej se po tomto bezděčném důvěrném oslovení dojemně rozzářil.

Opravdu byl tady.

"Nannerl," oslovil ji opatrně a ona zaznamenala, že se už vypořádal s krkolomnými slabikami její přezdívky, a znovu úzkostně zakryl veškeré známky svého italského přízvuku, jako to dělával, když hovořil německy. K jejímu překvapení ji to zamrzelo.

Nechápala co tu dělal, nic nedávalo smysl, ale pocit úlevy při pohledu na jeho tvář byl tak ohromující, až se jí zatočila hlava. Jak už začínalo být jejím dobrým zvykem, bez nejmenšího náznaku varování mu vpadla do náruče, ale zdálo se, že ho to už nepřekvapovalo. Neztuhl na místě, jako to dělával, ale docela samozřejmě ji přivinul blíž a políbil do rozpuštěných vlasů.

"Já nechápu...co tu děláš," vykoktala tlumeně a opřela si tvář o jeho rameno.

"Já vlastně taky ne. Nejsem si jistý, co by se stalo, kdybych si nevšiml, jak tu sedíš. Možná bych si sedl na ty samé schody co ty, a čekal, až mě přijde vyhodit paní Mozartová nebo její...její pozoruhodná paní matka," odkašlal si. "Ale už jsem to nemohl vydržet - celé dva měsíce…," opatrně ji vzal za ramena a odtáhl se, aby jí viděl do tváře. "Jak se cítíš?" zeptal se tiše.

"Vrátila jsem se do života, zase vyučuju...a už nepříčetně nepobíhám po parcích," zhodnotila prázdným hlasem.

Nepatrně zavrtěl hlavou. "Ne, ne - jak se cítíš doopravdy?"

Užasle na něj pohlédla a přitiskla si ruku k hrudi. "Tak hrozný chlad….všechno umrtvuje," zašpitala. "To se nedá vysvětlit," rezignovaně zavrtěla hlavou, ale Antonio ji pohladil po tváři.

"A přesto dokonale rozumím," ujistil ji.

Sklonil se a opatrně, jako by v očekávání odmítnutí, ji něžně políbil. Nannerl zaklonila tvář a pevně ho sevřela kolem ramen. Možná až příliš pevně, ale pokud tomu tak bylo, nedal na sobě nic znát. Objal ji kolem pasu a přijal její nepatrné pobídnutí, aby prohloubil jejich polibek.

Záhadný instinkt ji ale přiměl otevřít oči. Ztuhla na místě a prudce od něj odskočila a Antonio po ní zmateně vztáhl ruku. Z odpočívadla o patro níž, kde byl bohužel naprosto jasný výhled na jejich počínání, na ně šokovaně hleděl pár pronikavých hnědých očí. To bylo poprvé, co Lorenza da Ponteho viděla vyvedeného z míry.

"Proboha," zašpitala, "proboha, proboha, proboha," zopakovala a s rudnoucími tvářemi bez jediného ohlédnutí seběhla schody, aby mohla zmizet za dveřmi bytu Weberových.

Da Ponte za ní něco zavolal, ale stěží jeho slova vnímala. Byly jen dvě možnosti - zastavit se a propadnout se do země, nebo utéct.

Přísahala by, že předtím, než za sebou zabouchla dveře, zaslechla da Ponteho pobavený hlas.

"Jste cattivo, dvorní kapelníku."

Nannerl zasténala a ztěžka se opřela o oprýskané dveře.

"Stalo se něco?" oslovila ji Constanze. "Vypadáš, jako bys měla horečku."

Nannerl si ztěžka odkašlala. "Ne-ne, jen...asi k nám někdo jde. Možná pan da Ponte? Měla jsem pocit, že jsem ho zahlédla na chodbě."

Constanze pokrčila rameny. "A to tě tak rozrušilo?"

"Mám pocit, že ho doprovázel maestro Salieri," zašpitala Nannerl.

Constanze si založila ruce v bok. "Máš pocit?" zopakovala a když se na dveře za Nannerlinými zády ozvalo zaklepání, povytáhla obočí.

"No tak se přesvědčíme o kvalitách tvého zraku, ne? Budeš tak laskavá a otevřeš? Nebo je v tom nějaký problém?" zeptala se s povytaženým obočím, když Nannerl očividně zaváhala.

"Ne," opáčila Nannerl vzdorně, prudce otevřela dveře a stanula tváří v tvář da Pontemu a Antoniovi. Znovu nekontrolovatelně zrudla.

"Signore da Ponte, pane dvorní kapelníku," zamumlala polohlasně a oběma se uklonila.

Da Ponte se kousl do rtů, aby skryl úsměv, a oba jí oplatili poklonu.

Když byli uvedeni do salonu, Stanzi složila ruce do klína a na oba se v očekávání zahleděla.

"Přišel jsem," da Ponte si odkašlal, "přišli jsme v záležitosti Wolfgangova Rekviem. Süssmayr mi svěřil, že jej už zkompletoval."

Stanzi po něm střelila podezíravým pohledem. "Ano, to je pravda. Wolfi ho měl dokončené asi ze tří čtvrtin a zbytek byl na Süssmayrovi, přesně…," Constanze se zlomil hlas, "přesně jak si Wolfi přál," dořekla přiškrceně, rychle vstala a přešla k oknu.

"A ten anonymní zadavatel - už si pro něj přišel?" vyzvídal da Ponte.

"Ne, má přijít dnes. A vy to jistě dobře víte, protože si nedovedu představit, že jste sem v ten samý den přišel samou náhodou. Takové pošetilosti se dějí jen ve vašich libretech," vypálila Stanzi, když si rychle otřela oči.

"Zadavatel Rekviem byl anonymní?" zpozorněl Antonio.

"Co tu vůbec děláte, jestli jste tak špatně informovaný?" odsekla Constanze.

Antonio ale vraštil obočí a nezdálo se, že by její výpad vzal na vědomí. "S neznámými zadavateli je to vždy...ošemetné," řekl nakonec tiše.

"Dostali jsme štědrou zálohu," vyštěkla Constanze, "a jak jistě víte, finančně jsme na tom nikdy nebyli dobře, jelikož se od nás všichni postupně odvraceli," založila si ruce na hrudi a zpříma se mu zahleděla do očí.

"Nejsem si jistý," začal Antonio měkce, ale neměl šanci větu dokončit. Na dveře hlučně zaklepala Josefína a když spatřila osazenstvo v salonu, rozšířily se jí oči.

Da Ponte na ni zamrkal a ona okamžitě zrudla. Antonio na něj ze strany vrhl všeříkající pohled a zavrtěl hlavou.

"P-přišel ten pán...pro Rekviem," vykoktala Josefína s očima navrch hlavy.

"Měla bych ho přijmout sama," odtušila Stanzi.

Da Ponte spěšně vstal. "Myslím, že by bylo lepší, kdybyste nám dovolila-"

Stanzi si založila ruce v bok a da Ponte od ní okamžitě zacouval. "Nechci naznačovat, že nejste perfektně schopná přijmout ho sama, ale rád bych vám uctivě nabídl svoji asistenci. A potom," přispěchal k Antoniovi a poplácal ho po rameni, "máme tu autoritu dvorního kapelníka. Dneska už ten jeho titul pravda nic moc neznamená, ale pořád na lidi dělá dojem."

Antonio protáhl obličej a probodl da Ponteho vražedným pohledem. "Ano, děkuji pěkně."

Josefína s nejistým úsměvem postávala ve dveřích a klopila hlavu pokaždé, když se da Ponte jen vzdáleně podíval jejím směrem.

"Dobrý Bože, prostě ho uveď," vzdala to Constanze a zatvářila se iritovaně, ale Nannerl na ní poznala, že se jí vlastně ulevilo, že se s tím mužem nemusí setkávat sama.

Dovnitř vstoupil člověk, kterého Nannerl kdysi potkala na chodbě. Měl na sobě stejné oblečení jako tehdy - splývavý černý plášť a třírohý klobouk, který mu do obličeje vrhal stín.

Antonio přimhouřil oči, naklonil se blíž a nepokrytě mu zíral do zčásti odkrytého obličeje.

Muž přelétl očima místnost a bylo zřejmé, že ho přítomnost tolika dalších lidí podráždila. Když na sobě ucítil Antoniův upřený pohled, otočil se k němu a na okamžik ztuhl. Otočil se na podpatku a byl by utekl z místnosti, kdyby se Antonio spěšně nevymrštil ze svého místa a nechytil ho za zápěstí. Da Ponte očividně nechápal co se děje, ale duchaplně muži zastoupil cestu a vlastním tělem zatarasil dveře.

"Vy," ucedil Antonio štítivě a pustil ho, "tak vy jste toho se svým pánem nenechali? Varoval jsem vás," zavrčel a prudkým trhnutím muže usadil do křesla, ze kterého před chvílí vstal.

"O co tu jde?" zeptala se pobledlá Constanze, když po tomto dramatickým výstupu znovu nabrala klid.

Antonio se zhluboka nadechl. "To je sluha hraběte von Walsegga."

Da Ponte se krátce zamyslel. "To je ten, co dělává ty podprůměrné hudební dýchánky v tom svém zámku za Vídní? Jak se to tam jmenuje...takové ohyzdné typicky německé jméno..."

"Stuppach," odtušil Antonio a založil si ruce za zády.

"Dobře a proč začal zdrhat jako zajíc, jen co tě uviděl?" zajímal se da Ponte.

"Pan hrabě má takový nešťastný zvyk," Antonio si pročistil hrdlo, "anonymně si objednává kompozice a potom je vydává za své."

"A můžu předpokládat, že přesně díky tomuto zvyku ses s ním seznámil i ty?"

Antonio se sardonicky usmál. "Ano, ukradl i moji skladbu, jestli se ptáš na tohle. Když jsem na to přišel, nebylo moc, co bych mohl udělat. Sice jsem tehdy už byl dvorní skladatel, ale technicky vzato," kysele se ušklíbl, "hrabě von Welsegga je mi nadřazen původem.

Da Ponte pokrčil rameny. "Mohl jsi to říct císaři," potom mu zacukaly koutky, "nebo ses moc styděl, že ses nechal napálit?"

Antonio si založil ruce za zády a zřejmě usoudil, že odpověď je pod jeho úroveň. "Zapřísahám vás, paní Mozartová," začal tiše, "nedávejte mu tu skladbu. To Rekviem je…," polkl a sklopil pohled, "sublime. Nenechte, aby se jednou vepsalo do historie jako dílo hraběte von Walsegga."

Constanze přejížděla očima po všech přítomných. "Jak vám mám věřit, pane dvorní kapelníku? Je to pro mě obtížné."

Antonio se poklonil. "Ano, a já si vaši nedůvěru zcela zasloužím. Ale tahle situace s mou osobou nemá nic společného."

"Věřte alespoň mně, madam. Vždycky jsem pro Wolfganga chtěl jen to nejlepší, stejně tak, jako pro jeho rodinu," ozval se da Ponte nezvykle vážně.

Constanze se chytila za čelo a znovu se ke všem přítomným otočila zády. Na okamžik zavládlo ticho a Nannerl se poprvé odvážila pohlédnout Antoniovi do očí. Nepatrně se na ni usmál, ale da Ponte jejich malou výměnu zaregistroval a tak raději sklopila pohled ke špičkám svých bot.

Constanze se zhluboka nadechla a pohlédla na neznámého muže. "Odmítám zakázku i peníze vašeho pána," řekla pevně. "Můj muž zemřel a už po mě nemáte právo nic žádat."

Muž v křesle se chladnokrevně usmál. "Dovolíte?" prohodil k Antoniovi, který stále svíral jeho rameno v železném sevření, snad pro případ, kdyby chtěl znovu utéct.

"Ale prosím," odvětil sarkasticky a pustil ho.

Muž bez dalšího slova odešel a Nannerl se propadlo srdce. Wolfgang se ještě na smrtelné posteli trápil kvůli….tomuhle? Křečovitě se objala pažemi a Antonio k ní udělal několik krůčků, než si uvědomil co dělá, a zastavil se na místě. Constanze ho probodla pohledem, ale potom se ohlédla a přešla k zamčené skříňce pod oknem. Energicky otočila klíčem a opatrně vytáhla kožené desky.

"Já jen chtěla, aby jeho hudba byla slyšená a jeho jméno opakováno s úctou, jakou si zaslouží," zašeptala s pohledem upřeným na partituru ve své ruce.

Všichni se zahleděli na desky v jejích rukou a na okamžik se ztratili ve svých myšlenkách.

Constanze udělala několik kroků k Antoniovi.

"Myslel jste vážně, co jste řekl? Už od první chvíle jste měl k hudbě mého manžela poněkud...diskutabilní vztah, pane dvorní kapelníku."

Antonio se zhluboka nadechl. "Sice jsem to neviděl celé, ale přesto vás ujišťuji o skutečné upřímnosti svých slov."

"V tom případě se podívejte na celou kompozici," natáhla k němu partituru a Antonio k ní pomalu vzhlédl s pečlivě nasazeným nečitelným výrazem.

"Madam?" zeptal se zdvořile.

"Můžete přece zařídit, aby se Rekviem uvedlo - pod jménem pravého autora. Pořád jste dvorní kapelník a potom je tu ta vaše Společnost, není-liž pravda?"

Nannerl poklesla brada a těkala zmateným pohledem po všech v místnosti. Dokonce se i přestala stydět před da Pontem.

"Madam, situace je trochu komplikovanější. Jestliže vám hrabě von Welsegga vyplatil zálohu, já ani vy na uvedení Rekviem nemáme právní nárok," vysvětloval trpělivě.

Constanze pohodila hlavou. "Tak mu tu zálohu vrátím z výdělku z koncertu."

"Což pořád činí uvedení, které se odehraje předtím," Antonio to slovo zvlášť zdůraznil, "poněkud problematické."

"Ale Rekviem je Wolfgangovo. Sám jste to řekl. K čemu mi bylo, že jsem toho muže vyhodila, když teď mám Wolfgangovu hudbu zamknout zpátky do kredence?" Constanze pohodila hlavou.

Antonio se odmlčel. "Kdyby Společnost přátel hudby uvedla Rekviem…," ztěžka se nadechl, "mohla by vám vyplatit zálohu...zálohu ve výši vašeho závazku vůči hraběti von Welseggovi. Musíme to...zlegalizovat. Jsem jeden ze zakládajících členů Společnosti a velice mi na ní záleží. Musíme se zprostit všech právních závazků, madam, nebo by to byl konec nás obou."

Constanze k němu znovu vztáhla ruku s Rekviem a Antonio partituru s třesoucími se prsty přijal. Pomalu pohlédl na kožené desky obsahující Wolfgangův poslední odkaz a lesk v jeho očích Nannerl vyděsil.