Poslední symfonie - 14. kapitola: Kouzelná flétna

Brzy po premiéře Velkorysosti Titovy nastal čas návratu do Vídně. Ještě před pár dny to byl okamžik, na který Nannerl čekala jako na smilování, ale teď z Prahy odjížděla ještě zmatenější a rozpolcenější, než přijížděla.

Od noci, kdy políbila Salieriho, se s ním nesetkala. Nevyhýbala se mu, ale jednoduše nebyla příležitost. Nebyla si jistá, jak se k němu po tom všem chovat a bojovala s pocity úzkostných rozpaků. Připadalo jí, jako by ta jedna pražská noc byla začarovaná a její křehké kouzlo prasklo jako mýdlová bublina hned následujícího rána. Pronásledoval ji Salieriho šokovaný výraz, když se mu vrhla kolem krku a políbila ho. Stačilo by tak málo a nic z toho by se nestalo, ale zvláštní souhra okolností je tu noc přivedla k sobě. Nemělo se to stát, ale zároveň se nemohlo stát nic jiného.

Wolfgang z Prahy přijel nemocný a jeho první kroky ve Vídni vedly k lékaři. Jednalo se o nachlazení, na které dostal předražené léky, které v podstatě spolkly podíl z Velkorysosti Titovy.

Wolfi býval často nemocný už od raného dětství, což jejich otci sloužilo jako další z mnoha záminek, proč ho úzkostně kontrolovat a střežit každý jeho krok. Nannerl si teď bez něj nevěděla rady a měla podezření, že Wolfgang poněkud zneužívá dávkování onoho záhadného léku. (Když se doktora zeptala na podrobnosti, se shovívavým úsměvem ji poklepal na rameno a blahosklonně odvětil, že je to pro ni příliš komplikované.)

Wolfi byl nicméně na lůžko upoutaný jen krátce, a ač bledý, brzy se vrátil zpět k práci a dokonce omezil pití. Nebyl sice ještě úplně ve svojí kůži, ale podobnými nemocemi prošel už mnohokrát a všechny projevy starostlivosti odmítal.

Bylo to tehdy, kdy do jejich života vstoupili manželé Schikanederovi.

---

Byl to pohledný pár energických lidí s výbušnou povahou, která na sebe narážela s takovou vášní, že Nannerl musela obdivovat, jak dlouho spolu vydrželi v relativně harmonickém manželství.

Wolfi, který byl v té době věčně unavený, ztratil touhu zalíbit se novému císaři a vrátit se do dvorního divadla. I v době, kdy nad ním Salieri držel ochrannou ruku, se mu nepodařilo zapsat do srdcí aristokracie a zbortit jejich předsudky a zdálo se, že už ztrácel naději.

Eleonoře a Emanuelovi Schikanederovým tak nečinilo příliš potíží Wolfganga přesvědčit, aby napsal operu pro jejich divadlo.

Nannerl Schikanederovy obdivovala za jejich nefalšovanou lásku k umění, ale byl to docela jiný svět, než dvorní divadlo. Jejich repertoár byl podbízivý a jejich inscenace překypovaly lacinými pozlátky, které marně parodovaly lesk dvorního divadla.

Ale bylo to divadlo pro všechny - bylo ve finančních možnostech obyčejných lidí, a když se Nannerl přišla usadit do lóže, nikdo ji tajně nešpehoval divadelním kukátkem, neposmíval se jejím šatům a nelamentoval, že "dnes dovnitř pustí každého chudáka".

Nannerl nevyhovoval prvoplánový humor, který se v tomto divadelním domě s oblibou uplatňoval, ale nemohla říct, že by tvorba Schikanederových byla hloupá, nebo podřadná. Chtěli bavit a chtěli být dostupní pro všechny bez rozdílu. Jak by jim to mohla vyčítat, nebo se jim za to dokonce smát?

Wolfi dostal zakázku na zhudebnění pohádkového libreta pod názvem Kouzelná flétna z pera Emanuela Schikanedera, za což se mu kolegové skladatelé brzy začali krutě vysmívat, protože pohádka byla obecně považována za druhořadý žánr.

Možná byly časy, kdy by se to Wolfganga dotklo a horlivě by se hádal, ale teď se s horečnatě lesknoucíma očima zavíral do své pracovny a na nic z toho nedbal.

Možná prostě neměl sílu, ale hádat se stejně nemělo cenu. Vídeňská kultura za vlády Leopolda II. žalostně upadala a ti, kteří se Wolfgangovi smáli, byli ve většině případů bez práce, což nebylo o moc lepší. Kdyby Nannerl měla být spravedlivá, musela by uznat, že vzhledem k válkám, které říši hrozili ze všech stran, měl císař dost jiných starostí, než aby se aktivně zapojoval do divadelního řízení a dokonce rozsuzoval zákulisní intriky, jako to dělával jeho starší bratr. Přesto na adresu nového panovníka v domácnosti Mozartových nepadala zrovna lichotivá slova.

Ani Salieri neuváděl nové opery, takže o něm od příjezdu do Vídně téměř neslyšela. Jediné co věděla bylo, že přišel o některé své funkce a ačkoliv si udržel post dvorního kapelníka, dostal smlouvu na pouhou jednu operu ročně. Stejně jako mnoho jeho kolegů se proto stáhl do ústraní a mlčel.

Ostatně - i kdyby se mohli vidět, co by se stalo? Jak by před ním po tom všem mohla nasadit zdvořilostní masku a hovořit s ním o počasí?

Teď, když Wolfgang odhalil její city, by jim nejspíš nebyla umožněna ani taková fádní konverzace.

Tou dobou se do jejich domu znovu nastěhovala Aloisie Langeová, protože ji Wolfi obsadil do nesmírně obtížné role Královny noci, kterou jí napsal přímo na míru. Aloisie v ní byla uhrančivější, než kdykoli předtím a Nannerl postřehla, že její hlas za dobu, co se neviděly, získal příjemný sytý odstín.

"Zpívala jste nádherně. Zdá se mi téměř nemožné, že je v něčích silách takovou árii uzpívat. Je to jako vokální akrobacie" přiznala jí Nannerl, když vyslechla část Aloisiny soukromé hodiny u Wolfganga.

Aloisie se potěšeně usmála a zasvítily jí oči. "Wolfi je génius, přesně ví jak napsat hudbu, která bude jen moje. Vzal můj hlas a vyleštil ho jako diamant," pronesla zaníceně.

"Aby ne, jste jedna z mála lidí, kteří za ním vždycky stáli. Zpívala jste mu donu Annu, pomáhala mu v předem prohrané soutěži, dokonce jste ho bránila před Rosenbergem...myslím, že jsem vám zpočátku křivdila a nechovala se k vám dobře. Teď mě to mrzí," vypověděla upřímně.

Aloisie na ni překvapeně pohlédla. "Ale to je v pořádku. Ženy mě málokdy mívají rády. I moje vlastní sestry se mě bojí."

Nannerl na ni zůstala ohromeně hledět.

Aloisie ji poplácala po rameni a s vážným výrazem přešla k oknu. "A co se Wolfganga týče - nikdo mi to nikdy nevěřil, bojím se, že ani on sám ne, ale já ho opravdu milovala."

Nannerl k ní opatrně přešla blíž. "Ale nestačilo to."

Aloisie se usmála a složila před sebe své útlé paže. "Takhle je to lepší. Constanze mu dává ten druh lásky, které bych já nebyla schopná. Láska nutně neznamená šťastný konec. To vy přece moc dobře víte, ne?" vrátila úder.

Nannerl uhnula pohledem.

***

V den premiéry Kouzelné flétny byla Nannerl zodpovězena jedna spalující otázka.

Salieri přišel.

Nannerl tušila, že přijde. Nedělala si naděje, že se večera účastnil kvůli ní, ačkoliv přesně z toho ho podezíral Wolfgang. Přesto se za ním před začátkem představení přišel pozdravit do jeho lóže a překvapivě klidně si potřásli rukama.

"Neměl jsi mu děkovat za to, že přišel. Copak on ti někdy děkoval, když jsi chodil na jeho premiéry?" spustila Stanzi a Wolfi s mírným úsměvem pokrčil rameny.

"Tohle je trochu odlišná situace. Nikdo jiný z mých kolegů nepřišel. Ohrnují nos nad pohádkou, nebo Divadlem na Vídeňce. On přišel - veřejně, pod svým jménem. Pravda, jeho motivy mohou být zpochybňovány," Wolfiho pohled zalétl k Nannerl, "ale přesto věděl, co to gesto bude znamenat a jakou zprávu tím dá veřejnosti," Wolfi si utřel zpocené čelo a něžně pochybovačnou Stanzi políbil. "Musím už jít. Uvidíme se po představení."

Nannerl hned o první přestávce vylétla z lóže jako střela, s hlavou plnou kouzelných melodií a lítostí, že se víc nesoustředila. Postřehla, že Wolfi s Schikanederem do příběhu vložili několik skrytých motivů, ale věnovala jim méně myšlenek, než by si zasloužily.

Určitě ji taky bude hledat.

Nebo ne?

Nemůže se přece po tom všem tvářit jako by nic.

Ano, sice to byla ona, kdo políbil jeho, jenže potom políbil i on ji. Nejednou.

Brázdila chodby divadla s pocitem horečky.

I kdyby se potkali, copak by si mohli otevřeně promluvit? Tady, na očích všech? Byla pošetilá a vyváděla všechny ty hlouposti, kterým se už od začátku snažila vyhnout.

"Slečno Mozartová?"

Stanula tváří v tvář nesnesitelnému pohledu jeho očí. Sice nesnesitelnému v dobrém slova smyslu, ale pořád nesnesitelnému. Nechápala, jak se někdo mohl dívat do těch jeho velkých očí a zachovat klid.

"Hledal jsem vás," zašeptal.

Roztržitě přikývla a nechala se zavést za roh.

"Nannerl," oslovil ji znovu a celý jeho obličej jako by roztál.

Nannerl polkla. "Neměli bychom-"

"Byla to věčnost!"

"Najdou nás tady-" blekotala nervózně.

"Jak dlouho jsme se už neviděli?" naléhal s každým drobným krůčkem, který k ní učinil.

Nevěděla, jak se to stalo, ale brzy mezi prsty svírala klopy jeho saka. "Týdny," zašeptala rezignovaně, "tolik týdnů."

Salieri se k ní sklonil a ona věděla, že je ztracená. Chovali se tak lehkovážně...přímo hloupě. "Antonio," zašeptala mezi tisíci drobnými polibky.

"To by už stačilo, ne?" odtušil za nimi Wolfgangův hlas. Odskočila od Salieriho tak rychle, až narazila zády do zdi. Srdce se jí propadlo někam do žaludku a sotva popadala dech, ale měla podezření, že za to druhé nemohl její bratr.

Salieri se překvapivě rozvážně narovnal. "Mozarte-," ale Wolfgang ho nenechal domluvit.

"Když jsem přišel do lóže a Stanzi mi řekla, že jsi vyběhla ven ve chvíli, kdy spadla opona a já se rozhlédl a uviděl vaši prázdnou lóži, maestro, tak jsem věděl. Prostě jsem to věděl," zavrtal potemnělý pohled do Nannerl, "ale do poslední chvíle jsem si odmítal připustit, že bys mi slíbila, že se od tohoto muže budeš držet dál a potom -," Wolfgang k nim vágně zagestikuloval, jako by ani nedokázal vyslovit, při čem je přistihl.

"A ze všech míst zrovna tady!" pokračoval Wolfgang zuřivě. "Máte štěstí, že jsem to byl jenom já, kdo vás přistihl!"

"Tím, že zvyšujete hlas, tomu štěstí příliš nepomáháte," opáčil Salieri suše.

Nannerl do očí vhrkly ponížené slzy. "Nech už toho, Wolfgangu! Tolik let jsem musela sledovat, jak se vrháš na všechno, co nosí sukni, a ty teď máš ty nervy se mnou takhle mluvit?"

Wolfgang vytřeštil oči. "No jistě! Tak mi to teď všechno vrať! Ale komu z vás dvou tohle zničí pověst a život? Hm? Vždyť se na něj podívej, jemu už projde úplně všechno, dokonce i zfalzifikované autorství opery!"

"To je od vás dost laciná poznámka," zavrčel Salieri.

"Vzhledem ke všem laciným podpásovkám, které jste kdy udělal vy mě, si něco takového mohu s naprostým klidem dovolit!" nezaváhal Wolfgang a obrátil se zpátky k Nannerl. "Copak to nevidíš, Nannerl? Musíš toho nechat, dokud máš ještě čas," napřáhl k ní ruku, "pojď se mnou a zapomeňme na to."

Nannerl se nešťastně zahleděla na jeho dlaň.

"Je možné, že tě má rád, ale bude tady pro tebe? Postará se, bude schopný vidět někoho jiného, než sám sebe? Je tenhle muž schopný nesobeckých citů? Co myslíš, je? Když jsi mu tenkrát zachránila život - udělal by to samé pro tebe?" Wolfgang ze sebe sypal slova s takovou rychlostí, že mu sotva rozuměla.

Salieri těkal očima od jednoho k druhému, než je sklopil a nejistým pohybem si uhladil pomačkané klopy saka. "Běžte s ním, slečno Mozartová."

Wolfgang ze sebe vydal pohrdlivé uchechtnutí a popadl šokovanou Nannerl za ruku. "Slyšíš ho? On o tebe ani nebojuje! Při první překážce nasadí ublížený výraz a odejde se litovat do kouta," vzal Nannerlinu tvář do rukou a pronikavě se jí zahleděl do očí. "Pojď se mnou a zapomeňme na to," zopakoval znovu.

Nannerl se roztřásly rty a nebyla schopná odpovědi, ale Wolfi pochopil. Podepřel ji kolem ramen a bez dalšího pohledu na Salieriho odešli.

***

Jestliže se Nannerl ve Wolfgangově přítomnosti doposud cítila v rozpacích a nevěděla, jak čelit jeho pohledu, v následujících dnech se situace nepopsatelně zhoršila.

Styděla se za sebe, za svoji slabost, za to, že tváří v tvář její hlouposti musel být Wolfgang postaven do role toho moudrého a racionálního.

Občas dokonce předstírala, že ji bolí hlava a nemůže opustit svůj pokoj, nebo utíkala na smyšlené hodiny hudby, aby nemusela čelit svým chybám a jeho výčitkám.

Wolfgang nicméně neměl moc času, který by mohl trávit doma. Kouzelná flétna se stala okamžitým úspěchem a Nannerl ji dokonce začala slýchávat i na ulicích, což s Wolfiho hudbou doposud zažila pouze v Praze. Zvlášť chytlavý se vyjevil duet Papageny a Papagena, jehož melodie se téměř nedalo zbavit.

Jednoho večera, když byl Wolfgang v divadle, seděla s Josefínou a Sofií v salonu a předčítaly si ze společenské rubriky, nebo lépe řečeno z cenzurované přehršle klepů. Byl to vítaný způsob, jak na chvíli vypnout mysl a bavit se nad popisem šatů, ve kterých ta a ta paní velvyslancová přišla na ples. Zkrátka bezpečné a nevinné téma s jen docela nepatrnou dávkou škodolibosti.

Když z místnosti nad sebou, která odpovídala vstupní místnůstce apartmánu Wolfganga a Stanzi, zaslechly křik a šramot, s pocitem déjà vu zvedly hlavy a aniž by si mezi sebou vyměnily jediné slovo, svorně vyskočily na nohy a utíkaly nahoru. Paní Weberová ten večer nebyla doma, takže se celá akce oběhla bez křiku a hysterie, což bylo pro domácnost Weberových velmi neobvyklé.

Když bez dechu doběhly nahoru, s otevřenými ústy se zarazily ve dveřích.

Ten křik - to byl vřískot Constanze a byl zapříčiněný faktem, že uprostřed místnosti stál Antonio Salieri, podpírající bezvládného Wolfganga.

Salieri si všiml příchodu Nannerl a rozšířily se mu oči. "Váš bratr se zhroutil během představení a já ho přivedl domů," vysvětlil.

"Ano, to je celé dobré," přerušila ho Constanze s lesklýma očima, "ale proč jste ho přivezl zrovna vy?"

"Jeho kolegové museli dohrát představení, neměli na výběr. Já jsem byl...po ruce."

"Po ruce," zopakovala Constanze chladnokrevně a převzala od něj svého manžela. Nannerl s Josefínou a Sofií k nim okamžitě přispěchaly a společně Wolfganga prozatímně usadily do křesla.

Nannerl Wolfiho vzala za ruku, kterou sice stiskl, ale neotevřel oči. Opřela si čelo o jeho studenou dlaň a bojovala se slzami.

"Čím to je," nedala se odbýt Constanze a propalovala Salieriho očima, "že jste pořád, jak vy říkáte, po ruce? Proč kolem Wolfganga pořád slídíte, když ho podle vlastních slov nenávidíte?"

Salieri se zatvářil překvapeně, ale rychle nasadil svou chladnou masku. "Madam, za ta slova jsem vašemu manželovi nabídl upřímnou omluvu a on ji přijal. Vyslovil jsem to v afektu a bez přemýšlení."

"Nechce se mi věřit, že něco děláte bez přemýšlení," opáčila Constanze a otočila se k němu zády. Za pomoci Josefíny a Sofie zvedla Wolfganga a bez dalšího slova ho odvedla do ložnice. "Zavoláš doktora?" obrátila se ještě k Nannerl, která horlivě přikývla.

Protáhla se kolem Salieriho, aniž by na něj pohlédla, a panicky sbíhala schody.

"Slečno Mozartová!" zavolal za ní, ale ignorovala ho. "Nannerl!" snadno ji doběhl a chytil ji za zápěstí, ale vykroutila se. "Dovolte mi povolat svého lékaře."

"Pochybuji, že si vašeho lékaře můžeme dovolit," řekla třísce vyčnívající ze zábradlí.

"Pak tuto starost přenechte na mě."

Vzhlédla k němu. "A proč byste to dělal?"

Salieri semkl rty. "Protože nejsem taková zrůda, za jakou mě zřejmě máte."

Nannerl potřásla hlavou a odvrátila se. Zase ten pocit ukřivděnosti a sebelítosti. Při první příležitosti je to tu zase. Proč si toho nevšímala, nebo ho ospravedlňovala, dokud nepřišel Wolfgang a neotevřel jí oči? Ze všech lidí zrovna Wolfgang!

Chytila se za čelo. "Dobrá, maestro Salieri, dobrá. Budeme vám vděční."

Vzal ji za ruku a stáhl ji z jejího obličeje. "Proč jste ke mně taková? Po tom všem-"

Vysmekla se. "Po čem všem? Potom, když jste mi řekl, ať odejdu?" zeptala se s úšklebkem.

"Váš bratr měl pravdu, nemohl jsem mu s čistým srdcem odporovat."

Nannerl rozhodila rukama. "V tom případě mě přestaňte trápit! Žádné sladkobolné pohledy těch vašich zatracených velkých očí, žádné držení za ruce v divadle, rozumíte? Jestli jste přesvědčený, že pro mě nejste dost dobrý - nebo jaká byla vaše motivace mě zahnat - budiž! Budiž! Ale nebuďte takový mizerný sobec a přestaňte mě pořád tak mučit! Moc dobře víte, co k vám cítím!" Nannerl se od něj odvrátila a zhluboka se nadechla. "A teď, jestli pořád platí vaše nabídka, buďte tak laskav a pošlete pro vašeho doktora. Teď nejde o nás dva, ale o Wolfganga."

"Samozřejmě. Postarám se o to," řekl přeskakujícím hlasem.

"Děkuji," řekla, stále tvrdošíjně otočená zády.

Potom už slyšela jen odcházející kroky.

Když Salieriho lékař o několik hodin později odešel (Constanze byla tak vyděšená, že se naštěstí nevyptávala, jak se jí povedlo získat nejlepšího doktora ve městě), všechny čtyři ženy se střídaly u Wolfgangovy postele, takže se relativně mohly i vyspat. Relativně proto, že žádná z nich nakonec stejně nemohla usnout.

Kolem půlnoci se na Wolfganga přišli vyptat manželé Schikanederovi a k hlídce u Wolfgangovy postele se připojily i Aloisie s paní Weberovou.

Ráno Nannerl s paní Weberovou v nebývalé shodě připravily snídani a s námahou všechny přinutily něco sníst.

Nannerl zůstala u Wolfiho, aby se ostatní mohli nerušeně najíst, i když měla podezření, že talíře zůstanou netknuté.

Když se do Wolfgangovy ložnice začaly vkrádat první paprsky ranního slunce, slabě se zavrtěl a otevřel oči.

"Wolfi!" zajíkla se a poklekla vedle jeho postele. "Jak se cítíš?"

"Nannerl?" oslovil ji nechápavě, když zaměřil na její obličej. "Co se děje? Vůbec nic si nepamatuju."

"Byl jsi v divadle a dirigoval jsi Kouzelnou flétnu," napovídala mu tichounce.

Wolfi zkřivil obočí, ale potom přikývl.

"A zhroutil ses," dořekla Nannerl a zlomil se jí hlas.

"Proč se mi vybavuje Salieri?" zachraptěl Wolfi.

"To on tě dovedl domů," odvětila neochotně.

"Ach tak," Wolfgang malátně zvedl ruku a protřel si oči. "Nannerl," začal ztěžka, "musíš vědět, že já si o něm nemyslím, že je špatný člověk," zdvihl ukazováček a přerušil její protesty a prosby, aby o něm nemluvil, "opravdu si to nemyslím. Ale on tě nevidí. Ne doopravdy. Víš jak to myslím?"

Nannerl tušila, ale nebyla si úplně jistá. Neměla ale nejmenší chuť začínat rozhovor o Salierim a mlčky přikývla. Popadla ho za ruku a vlepila na ni několik uslzených polibků. "Je mi moc líto, jak jsem se k tobě poslední dobou chovala a vyhýbala se ti. Tak moc líto!"

Wolfi ji nejistými pohyby pohladil po vlasech. "Neomlouvej se, Nannerl. Kolikrát už jsem se musel omlouvat já tobě," chtěl se zasmát, ale místo toho se rozkašlal.

Nannerl mu dala opatrně napít vody a odhrnula mu zpocený pramen vlasů z očí. "Půjdu pro Stanzi, vydržíš chvíli?"

"Doufejme, že déle než jen chvíli," odvětil s křivým úsměvem.