Poslední symfonie - 13. kapitola: Praha

Hlavní město Českého království působilo ponuřeji než Vídeň, avšak tajuplná atmosféra klikatých uliček stověžatého města v Nannerl zároveň vzbuzovala fascinaci. Pobývala s Wolfim a Stanzi u rodinných přátel, manželů Duškových, kteří je občas navštěvovali, když ještě žili v Salzburgu.

Salzburg...Nannerl se tato kapitola jejího života zdála nekonečně vzdálená a cizí.

Kvůli blížící se korunovaci a s ní spojené premiéry Wolfgangovy Velkorysosti Titovy, do Prahy přijíždělo ohromující množství lidí a místní hotely a hostince se rychle naplňovaly nad limity svých možností. Nannerlina poněkud jednotvárná existence v domě Duškových tak byla osvěžena novými tvářemi, které se objevovali na návštěvě u českého skladatele a jeho půvabné manželky.

Když byl však do salonu Duškových uveden dvorní kapelník Salieri, málem se udusila čajem.

"Nemohl jsem si pomoci a musel jsem ho pozvat hned ten den, kdy jsem se doslechl o jeho příjezdu do Prahy," odůvodnil pan Dušek, když si všiml jejího šoku. "Ten slavný intrikán," zasmál se, "co já si o něm od Wolfganga už vyslechl. A pak - autor Danaidek! Ten skandál se dostal až k nám a to je co říct," pokrčil pobaveně rameny a vstal, aby se s mohl jít přivítat s nově příchozím hostem.

Josefína Dušková se naklonila k Nannerl. "Wolfgang tak jako tak stráví celý večer na zkouškách. Nemusíte se bát, kohouti se nepoperou."

Nannerl se chabě pousmála.

"Jaký jen pan dvorní kapelník společník?" vyzvídala Josefína.

"Nanejvýš zdvořilý, ale odtažitý," odvětila Nannerl stručně.

"Ach tak. Nu, asi už chápu, že si s Wolfgangem nepadli do oka."

"Co tu vůbec dělá?" nechápala Nannerl. "Myslím tím v Praze."

"Ach, vždyť je přece součástí panovníkovy družiny. Má na starosti hudební složku všech korunovací. Nejspíš přijel napřed, aby všechno zajistil."

---

Nannerl s třeskotem odložila čajový šálek. "To mi nedošlo. Wolfgangovi podle všeho rovněž ne."

"Snad jste před ním do Prahy neutíkali?" zasmála se Josefína.

Nannerl dělalo velké obtíže smích opětovat. "To jistě ne."

Josefína rázně sklapla vějíř. "Tak mě pojďte představit, má drahá. A netvařte se tak! Tak jako tak se s ním musíte pozdravit."

Nannerl se zhluboka nadechla. "Ano. Ovšem."

Přešly k osamělému Salierimu vyhlížejícímu z francouzského okna. "Maestro Salieri?" oslovila ho tiše.

Salieri se pomalu otočil, skoro jako by nevěřil svým uším. "S-slečno Mozartová?" zakoktal se udiveně a dokonce nabral narůžovělý odstín v obličeji. Rychle se uklonil, aby to skryl. "Netušil jsem, že se zde setkáme."

Nannerl a Josefína opětovaly poklonu. "Bertramka je naše pražská adresa," objasnila Nannerl s mírným pobavením.

"Ach tak...a váš bratr s chotí-" Salieri se rozhlédl po přítomných, jako by se bál, že na něj zpoza rohu vyskočí Wolfgang.

"Jsou teď v divadle," přerušila ho Nannerl a pokynula k Josefíně. "Dovolte prosím, abych vám představila hostitelku, paní Josefínu Duškovou."

Salieri Josefíně políbil ruku. "Je mi ctí, madam. Sice jsem nikdy neměl to potěšení slyšet vás zpívat, ale zvěsti o vašem umění dolehly až do Vídně."

"Děkuji," usmála se Josefína a zvědavě se na něj zahleděla. "Poslední týdny pro vás musely být nanejvýš vyčerpávající, není-liž pravda? Snad na našem malém večírku naleznete rozptýlení."

Salieri se korektně pousmál, ale jeho oči zůstaly bezvýrazné. "Nevýslovná čest být po boku mého panovníka veškeré útrapy zastíní, ujišťuji vás. Ale ano, připouštím, jsou to náročné události spojené s velkým cestováním." Salieri si založil ruce za zády. "Nejprve Frankfurt nad Mohanem, Prešpurk a konečně Praha... přesto ani v nejmenším nelituji a pražský pobyt je mi velmi milý. Nejsem příliš dobře obeznámen se zdejší politickou situací a nejsem ani v pozici, abych ji směl komentovat, ale pochopil jsem, o jak zásadní věc se pro České království jedná," odvětil jemně.

"Je od vás velmi vlídné, že to říkáte, s takovým porozuměním se od vídeňské delegace setkáváme málokdy. Věřím, že korunovace bude pod vaším hudebním vedením o to velkolepějším svátkem," řekla Josefína jemně.

"Madam," poklonil se Salieri děkovně.

"Pokud mě omluvíte, musím vyhledat svého chotě. Přeji krásný zbytek večera," Josefína se s úsměvem vzdálila a Nannerl na něj ztraceně pohlédla.

"Tak tedy….mít na starost všechny korunovace, to je…," rozhodila rukama a jen stěží lovila slova, "ohromné," vyblekotala a vzápětí by nad sebou nejraději protočila oči. "Zdá se, že i s novým císařem vás čekají dobré časy, na rozdíl od některých méně šťastných."

"Ach," protáhl Salieri, "slyším tu narážku na hraběte Rosenberga?"

"Na koho? Myslím, že mi to jméno zní povědomě, ale obávám si, že si nejsem jistá," opáčila Nannerl suše.

Salieri se strojeně usmál a nic neřekl. Zřejmě se mu nezamlouvalo, že si z Rosenberga utahovala, ale bránit ho nehodlal.

Nannerl sklopila pohled. "Maestro…," kousla se do rtu a jen s velkými obtížemi mu pohlédla do očí, "je mi moc líto, co vám můj bratr posledně řekl. Ještě nikdy jsem se necítila tak zahanbená," dořekla polohlasem.

"Pro jednou měl pravdu, slečno Mozartová," pronesl Salieri tiše.

Nannerl ztěžka zavrtěla hlavou. "Přestaňte o sobě pořád říkat takové věci. Wolfgang na to neměl právo...a už vůbec ne takovým ponižujícím způsobem."

"Ale on to tak přece nemyslel, on o tom takhle neuvažuje. Neříkáte mi to pokaždé, když mě něčím urazí?" neodpustil si Salieri.

Nannerl naklonila hlavu na stranu. "Ano, ale nikdy bych se nenadála dne, kdy ta slova řeknete vy mně."

Salieri se s mírným náznakem pobavení ušklíbl. "Snad mi došlo, pokolikáté už debatu tohoto typu vedeme, kolikrát jsme mezi sebou otočili ty stejné fráze...a kolik vzácného času ve vaší společnosti jsem tím vyplýtval."

Nannerl se rozbušilo srdce. "Ale musíte vědět, že jsem mu nic neřekla o…," nedokázala vyslovit slovo 'nás', protože nic takového pro ně neexistovalo, a Salieri pochopil.

"Nemusíte mi nic vysvětlovat, opravdu," ujistil ji. Sklonil hlavu a vrhl po ní téměř bojácný pohled. "Takže tohle znamená konec?" zeptal se téměř neslyšně.

"Vždyť nebyl žádný začátek," zašpitala Nannerl, prudce zamrkala a odvrátila se. "Já už nemůžu," vysoukala ze sebe se staženým hrdlem. "Nedokážu s vámi vést tenhle rozhovor, odpusťte…," otočila se a bez rozloučení od něj utekla.

***

Zkoušky a zdlouhavé ceremoniální přípravy na uvedení Velkorysosti Titovy Nannerl zcela míjely. Neměla o nic z toho zájem, stejně jako nechtěla být v Praze. Wolfgangův špatně skrytý plán, jak ji odvézt od Salieriho nevyšel, a ona musela zrušit své hodiny hudby, to poslední co v jejím chaotickém životě ještě udržovalo řád, nadarmo. Zlobila se na něj a tvrdohlavě odmítala jeho nabídky k účasti na zkouškách, ačkoliv by jí dopřály vytoužené osvobození od nudy. Pražské dny se rychle naplňovaly stereotypní šedí. Ráno ji komorná nastrojila do šatů, vypila si čaj v ranním pokoji, potom si četla nebo vyšívala, oběd trávila s manželi Duškovými a Wolfgangem se Stanzi, po obědě ji Josefína většinou vzala na procházku, kde se zdravila s lidmi, které Nannerl neznala, potom ji čekalo další převlékání a čekání na večeři...a tak pořád dokola, každý den. Malý život malých lidí, napadlo ji jednou hanlivě, ačkoliv si manželé Duškovi takové označení vůbec nezasloužili.

Velká premiéra za přítomnosti nového českého krále se tak stala vítaným rozptýlením. Vůbec poprvé na ní mohla zahlédnout Leopolda II. - byl trochu podobný svému bratrovi, ale měl jemnější rysy ve tváři a melancholický výraz v očích. Někde zaslechla, že se císařem nestal právě rád, a při pohledu na jeho výraz měla pocit, že drby pro jednou nemusí být daleko od pravdy.

Operu samotnou ale vnímala jen s obtížemi. Wolfgangova hudba rozechvívala každičkou částečku jejího těla, vibrovala potlačovanou energií, kterou si do díla vybil po týdnech zahálky ve Vídni, ale námět příběhu ji příliš neoslovil. Vzhledem k příležitosti uvedení byl vybraný nanejvýš opatrně, což úplně nekorespondovalo s Wolfgangovou osobností.

"Maestro Salieri je ve vedlejší lóži," všimla si Josefína o přestávce a Nannerl odtrhla pohled od stropu, kam už celých deset minut nepřítomně zírala.

Vyděšeně se ohlédla a všimla si, že se ve vedlejší lóži skutečně zjevil Salieri, který se tam zřejmě přišel pozdravit s jakýmsi obézním mužem.

"Josefíno," zasténala přidušeně, když na něj žena zamávala.

"Podle mě vůbec není tak nesympatický, jak se mi všichni snažíte tvrdit," opáčila Josefína vzdorovitě.

"Snažil se sabotovat Figarovu svatbu," odtušila Stanzi, sedící z opačné strany vedle Josefíny.

"Ale taky ji potom vrátil na repertoár dvorního divadla, ne?" nenechala se Josefína.

"To ano…," souhlasila Stanzi neochotně.

O chvíli později Salieri na Josefínino pozvání vstoupil do jejich lóže a věnoval třem ženám hlubokou úklonu.

"Povězte, maestro, jaká byla korunovace? Jen průvod městem byl ohromující, pozorovali jsme ho z oken domu našich přátel. Jaký velký den!" Josefína se široce usmála a roztáhla vějíř. "Musíte teď samozřejmě říct, že pražská korunovace byla ze všech nejkrásnější."

Salieri se pousmál. "Na žádné jiné korunovaci nepanovalo tak velké dojetí o čemž svědčí i atmosféra dnešní premiéry," odvětil takticky.

"A to jste nebyl na premiéře Dona Giovanniho. Pražané umějí Mozarta docenit jako málokdo," pronesla Josefína ledabyle, ale pozorně sledovala jeho reakci.

Salierimu zaškubalo v obličeji. "Rozhodně je pravda, že kamkoliv v Praze přijdu, hraje tam maestro Mozart."

Josefína se rozesmála. "Mám nápad! Měl byste dnes večer zase přijít do Bertramky, maestro, co říkáte? Pořádáme takovou menší sešlost. Mohl byste nám zahrát něco z Danaidek, považte tu nehoráznost, že je u nás ještě neuvedli. Uvidíte, že Pražané umí docenit i Salieriho," dodala s širokým úsměvem.

"Možná že jsou Danaidky na Prahu příliš kontroverzní. I ve Vídni mi málem zlomily vaz," odvětil Salieri lehkým tónem. Zdálo se, že se mu Josefína líbila.

"Tím lépe. Přijdete?" Josefíně zajiskřily oči.

"Jak bych mohl odmítnout," Salieri se poklonil a Nannerl docházel vzduch v plicích.

"V tom případě jsme domluveni. Poslyšte, ve které lóži sedíte, maestro?"

Salieri zkřivil obočí. "V patnácté. Smím se ptát proč?"

"Ale kdo vás usadil tak na stranu? Doufám, že tam nejste sám?"

Salieri pokrčil rameny. "Ano, ale to mi nevadí."

"Ale kdepak! Přidejte se k nám, maestro! Máme volná místa - můj muž všechna představení nejraději sleduje ze zákulisí a Wolfgang teď má poněkud napilno," uculila se.

Salieri zalétl nervózním pohledem ke Constanze, ale potom se zahleděl na Nannerl a pomalu přikývl. "Jste příliš laskavá, paní Dušková."

Salieri měl na výběr mezi dvěma židlemi u zdi potažené rudým sametem, jedna po boku Constanze, druhá vedle Nannerl. Bez váhání se posadil po Nannerlině pravici a ta se s bodavou bolestí, která jí vystřelovala až do konečků prstů, upřeně zahleděla na jeviště pod sebou, a drtila v prstech růži, kterou jí před představením daroval Wolfi. Prý mu ji jakási obdivovatelka hodila do orchestřiště.

Nasadila ztuhlou grimasu zdvořilého nezájmu, která spadla ve chvíli, kdy začalo druhé dějství a pozornost v lóži se obrátila zpět k jevišti. Snažila se vnímat hudbu, ta se ale rozplývala, doléhala k ní s dutou ozvěnou, jako by ponořila hlavu pod vodu.

Ucítila vedle sebe drobný pohyb - Salieriho ruka spadla přes opěradlo křesla, čímž napodobil její bezvládné gesto poté, co se vedle ní usadil. Se zrychleným dechem upřela odhodlaný pohyb na jeviště a všechno ostatní se snažila vypustit.

Sopranistka přešla doprostřed jeviště a s tragickým výrazem sevřela v náručí košili tenoristy. Salieriho prsty se zlehka otřely o její a ona se ostře nadechla a urputně přimhouřila oči na nasvícené postavy na jevišti.

Do popředí pomalu přicházel sbor a Nannerl ve spáncích divoce pulzovala krev. Soustředila se na dění na jevišti tak úporně, že dokonce neslyšně pohybovala rty a předříkávala si všechno co viděla, vrývala si do paměti pohled na křiklavou vázanku sboristy nalevo, velké květy ve vlasech černovlasé ženy vedle něj, na nevýrazné brunetce uprostřed nemohla najít nic zvláštního a tak rychle pátrala pohledem po drobnému muži vedle ní...Salieriho ruka na jejím zápěstí...cítil jak divoce jí proudí krev v žilách? Rezignovaně vzdychla a z ochablých prstů jí vypadla vadnoucí růže. Nemohla. Nevnímala nic, než konečky jeho prstů přejíždějících po hřbetu její ruky a veškerá snaha nevnímat jeho přítomnost byla jen sebeklam.

Sopranistka prudce vztáhla ruce a s ohnivým pohledem vzhlédla ke stropu. Nannerl měla pocit, že všechno vidí a obviňujícím gestem na ně žaluje. Pevně zavřela oči a zbrkle chňapla po jeho ruce, jako když se žíznivý vrhá po kapce vody. V uších ji duněl slib, který dala jak Wolfgangovi, tak sama sobě, ale všechno marně.

Potlesk po árii, ze které neslyšela ani tón, na ni zapůsobil jako kyblík studené vody. Prudce otevřela oči a vyprostila se z jeho sevření.

"Musím na vzduch," oznámila Stanzi a Josefíně přeskakujícím hlasem. Rychle vstala a neodpověděla na žádné z jejích otázek. Stalo se něco, mají jít s ní, proč je tak bledá? Jejich hlasy bzučely a zanikaly ve zběsilém toku jejích myšlenek. Neurčitě zavrtěla hlavou a rychle za sebou zavřela dveře. Klopýtala chodbami divadla, než našla opuštěnou židli, na kterou se zhroutila a skryla tvář v dlaních. Už nemohla.

***

Hned po premiéře odjela zpět do Bertramky a zavřela se ve svém pokoji. Omluvila se z večerní zábavy a všem trpělivě vysvětlovala, že jí nic není, jen ji bolí hlava. Ne, nepotřebuje lékaře, děkuje za optání. Ne, ani obklad nebude potřeba, stačí, když se pár hodin vyspí.

Jakmile osaměla, zhroutila se oblečená na postel a schovala si hlavu pod polštář. Křečovitě zatínala pěsti do přikrývek a bojovala s touhou frustrovaně křičet. Vždycky tu ruku mohla odtáhnout, položit si ji do klína, zkrátka cokoliv. Salieri by přestal. Ale ona nepřestala.

Letargicky naslouchala dunivému tikotu velkých hodin na chodbě za jejími dveřmi, než ji ponurý zvuk ukolébal ke spánku.

Když se probudila, prudce se vymrštila do sedu a chvíli zmateně pomrkávala po stínech svého hostinského pokoje. Svíčka na jejím nočním stolku vyhořela a něco bylo špatně.

A potom to uslyšela. Tóny klavíru. Nářek, úpěnlivý, znepokojující nářek. Árie Hypermnestry z Danaidek, postavy zmítané nejistotou, bolestí, pocitem zrady, postavy, která by si přála být silná, ale ocitla se ve víru, kterému není schopná čelit a mlčky odvrací tvář od zla, aniž by mu vzdorovala.

Nannerl přeběhla ke dveřím a přitiskla ucho k jejich oprýskanému povrchu.

Byl tady. Tak Josefína si přece jen prosadila svou. Ostatně, kdy ne. Byla to živelná, okouzlující žena s ohněm v očích a břitkým rozumem. Nebylo divu, že se okamžitě stala blízkou přítelkyní jak Wolfganga, tak i jejich otce. Nannerl ji občas podezřívala, že k Wolfgangovi chová víc než jen přátelství - ten způsob, jakým se na něj dívala, jak se hlasitě smála všem jeho vtipům, jak zapomínala dýchat, když hrál..opravdu jsou lidé tak nápadní? Byla i ona?

Nannerl si zacpala uši a odvrávorala ode dveří. Jeho hudba se nedala snést. Prosila, žadonila, klečela na nohou a vztahovala ruce. Zašmátrala po klice od balkonu, ale skleněné dveře se nepovolily. Rychle sáhla po klíči, který s cinkotem dopadl na podlahu. Roztřesenými prsty ho zvedla a na několikerý pokus ho znovu vsunula do klíčové dírky. Po nekonečných vteřinách tichého souboje dveře konečně otevřela a utekla ven. Rychle sbíhala schody do zahrady, na které s jemným cinkotem dopadaly uvolněné sponky z jejích rozcuchaných vlasů. Netrpělivě si odhrnovala osvobozené lokny z očí a napadlo ji, že musí vypadat jako divoženka.

Zhroutila se pod rozložitý ořech, jehož hrubý kmen ji rozdíral záda, ale to jí bylo jedno. Stísněně pohlédla na oblohu. Jak to tehdy Salieri říkal? V Itálii je nebe blíž. To pražské na ni padalo. Objala si rukama kolena a skryla tvář v ohnutých loktech. Hudba z večírku k ní doléhala i ven, nebylo úniku. Bylo sice už září, ale léto letos odcházelo jen velmi neochotně, a pořád bylo velmi teplé počasí. Všechna okna v salonu proto byla otevřená a když hudba dozněla, zřetelně slyšela i potlesk hostů a Wolfgangův hlas: "A teď něco veselého!"

Nedovedla si představit Wolfiho a Salieriho na jednom večírku. Proč sem Salieri vůbec chodil? Představa, že přišel oslavovat Wolfgangovu premiéru byla absurdní.

A jestli přišel kvůli ní, podstupoval to utrpení zcela zbytečně. I kdyby tam teď byla, nejspíš by ani nedostali šanci k hovoru, to přece musel vědět. Teď, když se do všeho zamotal Wolfgang….

Prudce sebou škubla, když zaslechla přibližující se hlasy. Rychle vstala a skryla se za tlustý kmen stromu. Někdo z hostů se zřejmě vydal na procházku po zahradě. Nevnímala jejich tlumený rozhovor, dokud ji zvuk vlastního jména neprobudil z apatie.

"Nebylo jí dobře, bolest hlavy. Spí ve svém pokoji. Vidíte támhle? V jejím okně se ani nesvítí," Nannerl rozpoznala Josefínin hlas. "Už v divadle byla zvláštní - jak rychle vyběhla z lóže v půlce druhého dějství! Inu, dotyk vaší ruky musí mít podle všeho skutečně zničující následky," rozesmála se.

Nannerl si přitiskla obě ruce na ústa. Josefínin doprovod byl Salieri! Co víc, Josefína je viděla!

Salieri byl podle všeho zaskočený stejně jako ona, protože zavládlo užaslé ticho a zahradou se znovu rozlehl Josefínin smích. "Vždyť já přece Wolfgangovi nic neřeknu! Toho se bojíte, že? Musím se přiznat, že jsem si mezi vámi všimla jistého...napětí už tehdy při našem prvním seznámení."

Salieri si odkašlal. "Nic mezi námi není. Nic, co by slečně Mozartové mohlo poškodit pověst, ujišťuji vás."

"Nic podobného jsem nenaznačovala," opáčila Josefína, "je mi chladno. Vrátíme se dovnitř?"

Salieri zaváhal. "Nebude ode mě neomalené, pokud vás nedoprovodím? Rád bych se ještě trochu prošel."

"Ach, vy nebohý! Snad vás taky akutně nerozbolela hlava?" bavila se Josefína.

Nannerl zaslechla vzdalující se kroky.

Odešla jen ona, nebo ji Salieri nakonec přece jen doprovodil? Doufala, že odešel.

Ne, už zase se snažila sama sobě lhát.

Tolik - tak nevýslovně moc - si přála, aby zůstal. Aby ji našel. Zároveň se ale nebyla schopná pohnout, paralyzovaná strachem.

Sjela podél kmene ořechu na studený trávník a pevně semkla oči, jako když ji v divadle vzal za ruku.

Běž pryč.

Najdi mě.

Běž pryč.

Najdi mě.

"Antonio," zašeptala a bylo to nejen poprvé, co nahlas vyslovila jeho křestní jméno, ale i poprvé, co o něm přemýšlela jinak než o "Salierim" a "maestrovi".

"Antonio," zopakovala a zažívala při vyslovování jeho jména stejný pocit, jako když jako malá tajně ochutnala víno.

Uslyšela praskot větviček a otevřela unavené oči. Zjevil se přímo před ní. Salieri. Antonio. Takže neodešel. Slyšel ji.

"Slečno Mozartová," vykřikl zděšeně, když ji uviděl. Nejspíš musela vypadat stejně příšerně, jako se cítila. Zastrčila si zvlášť rozcuchaný pramen vlasů za uši, ale byl to marný boj.

Salieri poklekl na zem vedle ní. "Co tu děláte? Třesete se." rychle se vysoukal ze svého kabátu a přehodil jí ho přes ramena. "Stalo se vám něco?"

Nannerl se zajíkla, když chtěla vyslovit snad tisíc slov najednou. Všechna se smrskla do jednoho. "Vy. Vy jste se mi stal. Vy," setřásla z ramen jeho kabát a namísto toho se mu oběma rukama vrhla kolem krku. Nepřemýšlela nad tím, co dělá. Bylo jí to jedno. Zabořila tvář do místa na pomezí jeho ramena a krku a přísahala by, že cítila jeho zrychlující se puls, tak jako on dnes v divadle mohl cítit ten její. Byli si kvit.

Salieri udiveně ztuhl, ale potom ji oběma rukama pevně sevřel kolem ramen. "Nannerl," řekl jemně.

"Já už to nedokážu," vyslovila svoji jedinou myšlenku, která ji pronásledovala celý den. Narovnala se, aby mu viděla do očí. "Co když už nedokážu být ta silná? Kdo mě chytí, když spadnu?" vzala jeho tvář do dlaní a prudce se jí zhouplo srdce. "Padám," zašeptala.

Sklonila se a s dětskou nešikovností ho políbila. Její rty se sotva dotkly těch jeho, když mu vyplašeně pohlédla do očí z té nejbližší možné blízkosti.

Salieri její pohled něžně opětoval a jeho řasy ji polechtaly na tváři. Když se naklonil, aby prohloubil jejich polibek, spadla jí víčka a nesnesitelný hluk v její hlavě utichl. Celý svět se jako na povel zklidnil. Celý svět byl on. Antonio. Jeho rty na jejích, jeho ruce přejíždějící po jejích zádech, jeho dech, jeho kořenitá vůně, jeho vlasy pod jejími prsty.

Když se odtáhla, znovu k ní dolehly zvuky nedalekého večírku, jako by jí někdo necitlivě vytáhl špunty z uší. Nemohla uvěřit, co právě udělala. To nemohla být realita. Její vytřeštěný pohled se v jeho očích odrážel jako v zrcadle. Byl šokovaný stejně jako ona, ne-li víc. Vždyť to ona políbila jeho.

Jenže pak si ji přitáhl zpátky do své náruče a políbil on ji. A znovu. A znovu.

Nannerl věděla, že teď by měly následovat ty velké otázky.

Co jsme to udělali?

A co budeme dělat teď?

Místo toho mu přejížděla prsty po tváři, zlíbala linii jeho čelistí a zarazila se u vystouplé jizvičky na jeho pravé tváři.

"Vy máte jizvu," konstatovala překvapeně. "Nikdy jsem si jí nevšimla."

"Člověk musí být na vzdálenost polibku, aby ji viděl," opáčil Salieri.

Místo aby řešili velké otázky, vyprávěl jí, jak jako kluk spadl ze stromu a dodnes si na to nesl památku.

Potom mu svěřila, jak moc se jí líbí jeho řasy a kolikrát už kvůli nim v duchu klela. Smál se tak, jak ho ještě nikdy předtím neslyšela.

Ne, dnes velké otázky řešit nebudou.

Dnes budou předstírat, že žádné velké otázky neexistují.