La Légende du roi Arthur

Ráda bych přesvědčila (vás i samu sebe) že ještě umím psát o něčem jiném, než o MOR.

Takže: tady máte článek o tom nejhorším zatraceném muzikálu na světě, nemáte zač!

Důvod, proč jsem se na Artuše dívala se jmenuje Florent Mothe. Budeme k sobě už od začátku upřímní. Sledování tohoto muzikálu jsem dlouho odkládala, protože kdykoliv jsem z něj něco uslyšela nebo uviděla, řekla jsem si "meh" případně "COŽE?" a vrátila se k Salierimu, což je opravdu to nejlepší co můžete udělat.

Trpěla jsem za vás a podívala se na Artuše, takže vy nemusíte.

---

A první bod, který chci probrat je…

Florent Mothe

V první třetině je Artuš takové trdlo, opomíjený bratr, který všechno plete a je ten poslední člověk, od kterého byste čekali, že vytáhne Excalibur z šutru. Musím říct, že tuhle hereckou polohu jsem mu úplně nevěřila...ale vydatně si pomáhal psím pohledem a ten je vždycky fajn. Nicméně Artuš v prvních asi deseti minutách působil jako hloupý Honza, takže odkud se vzal všechen ten heroismus později…?

To hlavní na co jsem se těšila - jeho vztah s Guinevrou byl spíš nuda. Převážně za to mohlo libreto - uviděli se, zamilovali se, zazpívali si velice popíkový duet bez emocí... (Tenhle duet byl první, co jsem z Artuše kdy slyšela, když jsem ho náhodně objevila na YT, a taky se stal důvodem, proč jsem Artuše tak dlouho odkládala, hahaha.)

Jakmile se ale objevil Lancelot a vložil do jejich vztahu konflikt, hodně se to zlepšilo. Jejich trio "Je te promets" je asi nejlepší písnička z muzikálu. Ale mezi slepými je fakt jednoduché být králem. Pěkně to okomentovala Bára, když se vyjádřila v tom smyslu, že když už nic, jsou tam alespoň emoce.

Na konci mě monsieur Mothe tak trochu odrovnal. Není žádný spoiler, že to Artušovi a Guinevře tak úplně neklaplo, takže jestli mě něco nutilo dokoukat to do konce, tak to byla ta závěrečná scéna, ve které jsem tušila nějaké to rozpolcení, zklamání, prostě Florentův salierovský okamžik, tbh.

Flo se tam rozplakal - opravdické slzy a všechno. Kdo tipuje, že Lotte začala okamžitě bulet s ním, hádá správně.

Jojojo. Brečela jsem nad muzikálem, který jsem o pár řádků výš označila za to nejhorší, co jsem kdy viděla. Ale předpokládám, že tohle čtou lidé obeznámení s Florentovým Salierim, takže si dovedete představit, jaké zázraky s tou plytkou rolí udělal.

Což mě přivádí k poslední myšlence ohledně Florenta: nekonečný údiv.

Proč plýtvat svým sametovým hlasem, svým talentem, svojí schopností být dojímavě rozpolcený, utajeným talentem brečet na povel, svojí krásou na Artuše? Ten muzikál nestojí za tu energii, za ty slzy, za tu námahu, za nic z toho.

Proč, Florente, proč?

O čem to vlastně je?

Sice jsem to dokoukala do konce, ale sama nevím. Dál.

Ok, ok, tak já to teda zkusím nějak popsat.

Libreto a příběh celkově je vážně bolavé místo. Jak už jsem naznačila, na začátku máme Artuše jako toho posledního možného adepta na vytažení Excaliburu. Právě proto žádného diváka nepřekvapí, že se mu to povede, protože tahle troupe je ohromné klišé.

Artuš je králem a jeho mentorem se stává Merlin, což je skvělá postava. Skvělá proto, že většinu času absolutně NECHÁPE co se to právě odehrává před jeho vlastníma očima a tak je neustále vyvrací v sloup a myje si nad tím vším ruce. S tím se jako divák můžu ztotožnit, přesně tak jsem se taky cítila.

Konflikt v příběhu v podstatě neexistuje. Artušově zemi ze všech stran sice hrozí nebezpečí, ale nikdy není ukázáno, pouze se o něm mluví. A to nikoho nezajímá. Je sice fakt, že se Artuš při boji s nepřáteli zraní a nejdřív se tváří, jak je to strašně vážné, ale ve chvíli, kdy přijde Guinevra, vyskočí na nohy a jde s ní zpívat energický duet s tendencemi přehánět své zamilované reakce.

Ježišmarja, podívejte se na mě, kritizuju Florenta. Viním Artuše. Ale viděla jsem video z představení, kde zdvihl ruce k nebi a udělal melodramatické "fuuuuu", což mi připomnělo Zaca Efrona v HSM. To je docela průšvih, Florente.

A jo, viděla jsem vícero videí z Artuše, nejen oficiální nahrávku. Navzdory všem těm ošklivým věcem co o tom muzikálu říkám, jsem z něj viděla bezpočet videí z různých představení.

Tady neviním Artuše, tady viním Florenta.

Když se Artuš s Guinevrou zasnoubí, přichází na scénu Morgana a nejvíc traumatizující okamžik v historii muzikálového divadla. Je tam scéna, kdy na sebe Morgana vezme podobu Guinevry a v podstatě….jak to tak nějak kulantně říct...znásilní Artuše.

A tak tu máme scénu, kdy prostě….asi dvě minuty v kuse posloucháme Florentovo vzdychání "Aaaach, Guinevro, aaaaaaach, Guinevro!" a tohle jak si jednou vyslechnete, už se toho nezbavíte. Ta scéna se vám vryje do mozku s laserovou přesností a není cesty zpět. Je to trauma, co si už navždy ponesete svým životem.

Morgana potom čeká Artušovo dítě a Artuš se tím trápí přesně 0,1 vteřiny. Ale ne že by tahle zápletka k něčemu spěla. Do konce muzikálu se nedozvíme, jak to s Morganou a jejím dítětem dopadlo. Ale na to si zvykejte. V Artušovi žádné zápletky s výjimkou Guinevřiny nevěry nedospějí k rozuzlení. A to není žádný kousavý sarkasmus, to je prostě fakt. Zamotali tam x dějových linek, ale skoro žádnou nerozmotali, takže konečný efekt toho muzikálu bych přirovnala k pocitu, kdy si z tašky vytáhnete zamotaná sluchátka a jste z toho otrávení.

Příchod Lancelota znamená jeho poměr s Guinevrou. Ti dva se do sebe zamilují v podstatě ve chvíli, kdy na sebe pohlédnou, ale přesto je tohle moje oblíbená část muzikálu. Konflikt, který vnáší do příběhu je totiž první zajímavá (a netraumatizující) věc, která se stane. Co oceňuju je, že Guinevřina nevěra není pro Artuše velký šok a blesk z čistého nebe. Artuš něco tuší už od začátku, ale odmítá si to připustit, dobrovolně zavírá oči. Skvělá scéna je jeho dialog s Guinevrou, kdy se jí na to nepřímo zeptá, ale vlastně nechce slyšet odpověď a Guinevra neurčitě mlží a on se s tím spokojí, protože nedokáže přijmout pravdu. Když je na konci muzikálu postaven před hotovou věc, před kterou nelze schovat hlavu do písku, dává smysl, že oběma nakonec odpouští, protože je to něco, co podvědomě zpracovával už delší dobu. O tom jak jsem na konci brečela, ačkoliv tenhle muzikál s vášní nesnáším, už jsem psala. Prostě Florent kouzlo.

Protože už to začíná být zbytečně dlouhý článek a já se kvůli Artušovi nebudu zase tolik namáhat, ještě rychlé shrnutí a půjdu se zase učit. Teda. Snad.

Takže hudba je jakási nijaká. Oceňuju prvotní nápad - spojení středověkých melodií s modernou, ale výsledek je navzdory tomu dost prvoplánově popíkový a laciný. Celý muzikál mi hudebně splývá do jedné neurčité hmoty. Zapamatovala jsem si asi jen tři písně a za to může Florent, ne hudba samotná.

Kostýmy se mi taky moc nelíbí. To do čeho navlíkli Florenta je dost děs, Lancelotův kostým ještě ujde, ale vypadá trochu "plastově" a Morgana je taková typická "sexy dark witch".

Jediný palec nahoru zdvihám pro kostýmy Guinevry - jsou pohádkové, nápadité, líbí se mi, jak si vyhráli s barvami a asymetrií.

Ale její paruka vypadá jako vykrádačka té postavy z Her o trůny, nezdá se vám?

(To se na ten seriál ani nedívám.)

Závěr: spíš se na to nedívejte. Pro mě už není záchrany, ale pro vás ještě ano.

*dramatická hudba*

*dramatická hudba co není Artuš, proboha*

Zdroje obrázků:

http://www.lemondeducine.com/la-legende-du-roi-arthur-au-palais-des-congres-avis/

https://www.le-tout-lyon.fr/succes-annonce-pour-la-legende-du-roi-arthur-5024.html

https://brigadecinephile.com/2015/11/18/la-legende-du-roi-arthur-comedie-musicale-spectacle-critique/