Lottin (ne)divadelní deníček: Paní z moře

Henrik Ibsen položil základy moderního dramatu a z jeho her vycházel ve svých teoriích i Sigmund Freud. Zkrátka to určitě není někdo, v kom by měl mít divadlofil mezery. A tak je honem doháním!

Paní z moře je přezdívkou Elidy Wangelové, kterou jí přisoudili obyvatelé městečka, ve kterém žije se svým manželem a dvěma nevlastními dcerami. Vznikla kvůli její zálibě koupat se za jakéhokoliv počasí ve fjordu. Elida se totiž narodila u moře a ačkoliv od něj byla manželstvím odtržena, její duše u něj zůstala. Stále ho hledá, touží po něm, nosí v sobě zármutek, za zády své rodiny žije život, kterého se oni neúčastní. Zrovna tak i doktor Wangel a jeho dcery tajně prodlévají ve vzpomínkách na jeho mrtvou ženu, což Elida samozřejmě pociťuje a cítí se kvůli tomu ještě víc osamněle a nepatřičně.

Bezútěšný život rozptyluje pouze příchod dvou mužů - učitele Arhnolma a nemocného Lyngstranda, který trpí na plíce, což mu zpočátku nikdo nevěří, ale později se jeho choroba vyjeví jako skutečně vážná.

Arnholm přijel na pozvání Wangela, ale zároveň i z osobních pohnutek, neboť chce požádat o ruku Wangelovu dceru, Boletu.

Lyngstrand coby poněkud ztracená postavička kolem Bolety rovněž velmi neobratným způsobem poletuje, ale coby podivína stojícího nad hrobem, ho nikdo nebere příliš vážně.

Skutečné drama pak přichází s příchodem třetího muže, cizince z Elidiny minulosti, muže, který měl být dávno mrtvý, který dokáže už tak vratké vztahy mezi postavami definitivně rozbourat. Kdysi byl s Elidou zasnoubený, ale potom musel odjet na moře, kde zabil jiného námořníka. Teď se pro Elidu vrátil a chce si ji odvést. Dává jí lhůtu na to, aby si rozmyslela, jestli s ním půjde, nebo ne. A Elida se ho hrozivě bojí a zároveň ji tolik láká, protože cítí, že ten muž v sobě má moře...

---

Ibsenovy hry jsou stále velice současné a téměř se zdá, jako by se jen velmi málo v lidském nitro od jeho dob změnilo. Z ženského pohledu je to smutné konstatování, ale na druhou stranu to svědčilo brněnské inscenaci, která jako dílo samé působila velice nadčasově a zároveň v sobě měla onu severskou atmosféru. Velmi čistá bílá scéna s květovanými závěsy (které jako by vypadly z vily Stiassni, kde jsem si právě odbyla měsíc praxe, jak příhodné), prosklené první patro s květinami a květy poházené i přímo po jevišti působící velmi esteticky, ale zároveň chaoticky, neuspořádaně, mísící se s prášky, kterými doktor Wangel ládoval svou ženu....

I kostýmy dotvářely pocit představení a povahy svých postav. Fádní i křiklavé, elegantní i kýčovité.

Eva Novotná jako Elida mi umožnila vidět naživo ten nejlepší herecký výkon, jakého jsem doposud kdy byly svědkem. Tak plný detailů, ona Elidě opravdu dala duši, která patřila moři. Právě to veliké pouto k moři, které je pro mě těžko pochopitelné, jsem díky ní nejenže chápala, ale pociťovala spolu s ní. To byl opravdu herecký masterclass.

Petr Halberstadt jako Wangel mě přímo fascinoval. Pořád své roli přidával nové a nové vrstvy a předvedl velmi komplexní podání, které ho ukazovalo jako dobrého i chybujícícho člověka.

Martin Siničák jako Lyngstrand byl zkrátka roztomilý. Ne všechno, co jeho postava vyřkla jsem mu mohla odpustit, ale jeho podání bylo natolik "srdce na dlani", že ho nešlo nemilovat a opravdu jsem jeho postavu litovala.

Závěren nutno říct, že tato inscenace prostě měla tu "jiskru", takové to něco navíc, co vás vtáhne do děje a až do konce nepustí. Mrazilo mě z ní a už od prvních scén jsem díky velmi citlivé režii dokonale a velmi intenzivně vnímala příběh, včetně mnoha jeho nevyřčených symbolismů. Byla to do jisté míry terapie pro duši, protože kdo se občas necítí vytrženě a ztraceně jako Elida...

Zdroj fotografie, více informací o inscenaci, vstupenky:

http://www.ndbrno.cz/cinohra/pani-z-more