The Dreamcatcher - 25. kapitola

V půl čtvrté ráno, což byl poměrně přesně vypočítaný čas, kdy je příliš pozdě na noční život a příliš brzy na ten ranní, se na Hřbitově Nevinných duší ve staré čtvrti Horního Tvayburgu, sešla nesourodá čtveřice lidí. Byli to doktor Colliere, Erik, Daniel a Mercy v doprovodu páté postavičky, kněze v černém, který vedl poslední rozloučení s Julií.
Tajný a značně riskantní pohřeb Julie vyšel z iniciativy Mercy a jejím prostřednictvím barona Ludwiga. Ten se korunní princezně tento pošetilý nápad snažil vymluvit, nebo ji přinejmenším přesvědčit, aby se jej kvůli vlastní bezpečnosti neúčastnila, ale zjistil, že s ní nebude snadné vyjednávat a už vůbec ne manipulovat. I hřbitov vybrala Mercy. Už dlouhá léta se sem nepohřbívalo, ale jeho tajuplný název ji už od dětství fascinoval, stejně tak, jako příběhy, které se k němu vázaly.
Mercy to brala především jako gesto omluvy Erikovi, vůči kterému se od celé té ztrápené záležitosti s pitvou, cítila velice provinile. Celý svět se jí od základů měnil a převracel vzhůru nohama a ona ztrácela nadhled a pochopení pro ostatní. Možná to bylo sobecké, ale občas se toho na ni nahromadilo tolik, že zapomínala, že i ostatní mají své vlastní problémy, nezávislé na těch jejích.
Nechápala Erikův vztah s tou ženou, zdráhala se mu vůbec chtít porozumět, ale neměla právo být k němu krutá. Právě k němu, nejvěrnějšímu příteli, jakého kdy měla.
Juliina rakev ztěžka dopadla na dno vykopané jámy a Erik se zamrkáním vzal do rukou hrst hlíny a vysypal je na ni. Mercy ho napodobila a natáhla pěst plnou hlíny nad její rakev.

Odpouštím vám, pomyslela si se sevřeným hrdlem, ať už jste byla vinná nebo ne, odpouštím vám.
Ještě předtím, než stihla rozevřít prsty, se ale zastavil čas. Nikoliv v metaforickém slova smyslu, ale doslova, aniž by přitom věděla, jak to vlastně poznala. Snad podle nepřirozeně teplého vánku, který jí vehnal vlasy do očí, snad podle pocitu odtrženosti sama od sebe, jaký zažívala jedině v přítomnosti…
"Příhodné místo. Doufám ale, že si uvědomujete, že bez ohledu na to, kam ji pohřbíte, její duše patří mě?" zeptal se jí Woland, stojící za jejími zády.
Rychle se k němu otočila a spustila ruku stále plnou hlíny. Nacházel se pohodlně usazený na zašlém náhrobku asi dva metry od budoucího místa odpočinku Julie. Přešla k němu a kupodivu nepociťovala strach.
"Zdravím vás, Maestro."
"I vy buďte zdráva, Markétko," odvětil s pozdviženým koutkem.
"Přišel jste mi připomenout, že osud její duše závisí na mě? Dát mi časovou lhůtu?" zeptala se hořce.
Plavně zavrtěl hlavou. "Ne. Ostatně, co s časem? Mě na něm nezáleží, mě nic neodpočítává. Ale přišel jsem vám dát ještě jeden dárek za vaše hostitelské schopnosti na mém plese."
Mercy nedůvěřivě naklonila hlavu na stranu. "Opravdu?"
"Vím, že jste dnes zvlášť nešťastná."
"Jsme koneckonců na pohřbu," odtušila Mercy.
"Ne, slečna Drawleyová vás netrápí. Je vám líto, že nevíte, co se stalo s ostatky vašeho bratra, trápí vás, co s nimi Ferdinand provedl."
"To….to je pravda. Předpokládám, že nemá cenu před vámi cokoliv zastírat."
Woland se tiše uchechtl a významně sklonil pohled.
Mercy na něj chvíli ohromeně hleděla a pak zalapala po dechu. "Chcete mi říct, že….," zděšeně zacouvala. "Na něm právě stojím?"
"No, no, nebuďte tak přecitlivělá, stojíte na hřbitově, který je," zhluboka nasál ranní vzduch, "přímo přehlcený smrtí. Pohřbívalo se sem přes sto let a je to skutečně...pozoruhodné místo. Obávám se, že za své zvláštní jméno vděčí mě, což jak uznáte, je ironie."
"Existuje osud, Maestro?" zeptala se ho slabě.
"Osud? To záleží na vás," odvětil lhostejně. "Jestli chcete věřit tomu, že je osud, že jste vybrala právě tohle konkrétní místo pro pohřeb slečny Julie a nalezla tu přitom i svého bratra - prosím, třeba."
"Mohl byste pro mě ještě něco udělat?" zeptala se nejistě.
Pohlédl na ni s povytaženým obočím a seskočil z náhrobku, jehož majitel, Robert Restarik, měl zřejmě nečekaného posmrtného společníka, jejího bratra. Mercy se v duchu pokárala za takové morbidní myšlenky a polkla, když ďábel najednou stanul přímo naproti ní.
"Mohl byste….mohl byste zařídit aby baronu Ludwigovi přišel anonymní dopis, informující ho o místě, kde dal Ferdinand uložit tělo mého bratra? Totiž, já nevím, jak bych ospravedlnila, že jsem tak náhle přišla k informaci tohoto druhu," žádala ho tiše.
Woland se zatvářil pobaveně. "Ale prosím. Kňour ohromně rád píše dopisy. Hlavně ty anonymní," poznamenal a mávl rukou. "To je pro tuto chvíli vše. Dokončete svoji pietu, ale nezapomínejte, že dokud nesplníte svůj slib, neopustím Tvayburg."
Mercy na něj dlouze pohlédla. "Ano, loučím se s vámi pouze slovem nashledanou."
"Správně, nashledanou," přikývl Woland potměšile.
Mercy se vrátila na své místo u Juliiny rakve a znovu natáhla ruku s hlínou nad jámu. Čas se znovu rozeběhl a vše bylo jako dřív, jen s tím rozdílem, že Mercy se teď poněkud třásla ruka. I po tom všem pro ni bylo stále těžké, žít s vědomím, že skutečně existuje ďábel.
Upustila hlínu a s bizarním pocitem ustoupila od rakve.
Po obřadu Erik přítomné požádal, aby ho chvíli nechali o samotě. Colliere i Daniel se rozptýlili po prapodivném historickém hřbitově, jen Mercy se pořád držela na dohled a z neznámých příčin upírala pohled na úplně cizí náhrobek, starý už sedmdesát let.
Erik vzdychl a stočil pohled zpět k Juliinu hrobu. Stále nemohl uvěřit tomu, že je pryč. Její smrt přišla příliš náhle, příliš rychle. Věřila, že si ji zasloužila a on ji až do posledního výdechu nebyl schopen přesvědčit o opaku. Bál se, že jí nebyl dostatečnou oporou, že selhal, když se jí snažil ochránit. Myslel si, že jí zachránil život a ve skutečnosti jen prodlužoval její trápení. Ale nelitoval a to z něj dost možná činilo sobce.
Chytil se za spánek, ve kterém mu pulzovala tupá bolest, a znovu pohlédl na nehybnou Mercy. Třásla se jako lístek ve větru a upřeně pozorovala něco ve své ruce. Po pár minutách mu to už nedalo a ačkoliv neměl chuť se s někým bavit, přistoupil k ní.
Zjistil, že upírá vytřeštěný pohled na trn růže, který se jí zabodl do ukazováčku.
"Ale, Mercy!" zvolal a vzal jí za ruku. Štíhlými prsty jí trn vytáhl a obvázal krvácející prst svým bílým kapesníčkem.
Zamrkala a odvrátila se. "To je tak hloupé. Já jen, že jsem ještě neviděla vlastní krev, víš? Tedy ne co si pamatuju. Je to takový zvláštní pohled, sledovat jak ti prýští z těla."
"Prýští je v tomto případě poněkud přehnaný obrat," neodpustil si Erik ale poplácal ji po rameni. "Ale měla by se ti na to podívat doktor."
Upřela na něj vyděšený pohled. "Proč?"
"Jen aby ti to vyčistil, nic víc," ubezpečoval ji a proti jeho vůli mu trochu zacukaly koutky.
"Ach, odpusť. Chovám se jako dítě. Ale je těžké znovu objevovat svět ve třiceti letech. Na to už jsem trochu stará, ne? Je to strašné vyslovit, ale občas si skoro přeju být zase slepá. Ale netroufla bych si to před nikým říct, jen před tebou," Erik na ni ze strany vážně pohlížel. "A navrch mě dnes čeká schůzka s hrabětem Razumovským a jestli ho přesvědčím, získám vojenskou podporu a šance, že se stanu císařovnou, nabude skutečné podoby. Zůstal bys potom, Eriku? Kdybych se stala císařovnou a já ti vrátila divadlo a postavení, zůstal bys tu se mnou?" zeptala se úzkostlivě. "Odpustíš mi, že jsem se k tobě chovala tak krutě? Nevím, proč to pořád dělám - nejdřív Danielovi a pak tobě. Možná, že je se mnou něco špatně, možná, že jsem podobná svému otci mnohem víc, než jsem si myslela."
"Mercy," přerušil ji laskavě, když se nadechovala k dalšímu průchodu paniky, "já zůstanu, ať to v Twighburgu dopadne jakkoliv. Tahle země mě přijala, když se každý jiný odvrátil," smutně ji políbil na obvázanou ruku, protože v tu chvíli mu došla skrytá narážka v jejích slovech. "Já nikam neodejdu," ujistil ji znovu.
Zamrkala a chytila ho za ruku. "Jak se ale cítíš ty? Já tu už zase mluvím jen o sobě a přitom..."
"Ten pohřeb pro mě nebyl těžký, vlastně naopak. Její smrt, ve které viděla akt sebeočištění, konečně získala zpět ztracenou důstojnost. Ulevilo se mi. Děkuji ti, vím, že za to vděčím tobě," řekl tiše.

***

Odpoledne toho samého dne, poté, co celé dopoledne neklidně prospala, seděla Mercy u psacího stolu v přijímacím salonu a s prsty zamazanými od inkoustu trénovala psaní. V tolika ohledech musela začínat úplně od začátku a připadala si jako směšné, přerostlé děcko, co se znovu učí malé ef.
Do místnosti vplula Zuzanka a uklonila se. "Hrabě Razumovskij, Vaše Výsosti," ohlásila.
Mercy sebou trhla a jen tak tak na sebe nepřevrhla kalamář. "Co prosím, už? Ztratila jsem pojem o čase," vypískla a nešťastně pohlédla na své zašpiněné prsty.
"Mám Jeho Milosti vyřídit, ať počká?"
"Eh, ne, to by nebylo vhodné," zamumlala Mercy rezignovaně a kvapně si utírala prsty do kapesníčku. "Uveď ho."
Do místnosti vstoupil muž střední výšky a s Mercy se na okamžik zhoupl svět. Bylo mu něco málo přes padesát let, na vojáka a navrch nositele svatoalexandrovského řádu měl neuspořádaně dlouhé vlasy sahající v černých loknách až k uším. Pohled jeho hlubokých hnědých očí vypadal laskavě a i rysy jeho obličeje působily velmi smířlivě. Zkrátka, nebyl vůbec takový, jakého si ho představovala. Ale co bylo nejhorší, vypadal jako starší slovanská verze Daniela a to Mercy připadalo vysoce znepokojující.
Natáhla k němu ruku a Razumovskij obřadně poklekl na jedno koleno, aby ji mohl políbit. Pokynula mu, aby se posadil na křeslo naproti ní a když se zotavila z nejhoršího překvapení, odkašlala si a složila si ruce do klína. "Jsem potěšena, že jste přijal moje pozvání, hrabě."
"Potěšení je zcela mé, Vaše Císařská Výsosti," odvětil příjemným hlasem.
Mercy ostře vydechla a zahleděla se kamsi za jeho rameno. Má začít přímo, nebo dělat politické tanečky okolo? Kdyby ji oslovil jako Veličenstvo, všechno by bylo o tolik snazší, protože už tím by jí vyjevil svoji podporu. Ale Razumovskij jí to zjevně nehodlal nijak ulehčovat.
"Doufám, že v údolí Markova moře máte vy a zbytek vojenského pluku příjemné počasí. Vím, že začátek léta tam bývá velmi bouřlivý," odtušila suše.
Razumovskij bedlivě sledoval každý její pohyb a ona se musela velice ovládat. "Jsme vojáci, Výsosti, na nepohodlí jsme zvyklí. Ale Markovo údolí je k nám zatím laskavé."
"Nic vám tam neschází?" hlesla Mercy.
Razumovskij se pohodlně opřel a na chvíli zavládlo ticho. "Postrádáme řád a panovníka. Nemáme se pro koho bít a nerozumíme lidu. Nevíme koho chránit a koho potrestat. Schází nám toho skutečně hodně. Nestáhli jsme se, protože jsme nějací ubozí dezertéři. Stáhli jsme se, protože nebudeme bojovat za císařskou rodinu, která odtud utekla jako psi se staženým ocasem."
Mercy od něj demonstrativně odvrátila pohled a pevně semkla rty. Jeho potměšilý úsměv ji rozčílil ještě víc, než jeho slova. Rozhodila rukama. "Nicméně já tu zůstala a já jsem také nástupnice trůnu. To je vše, na čem záleží."
"Ano, ale kde jste celou tu dobu byla?"
"Ukrývala jsem se a navrch jsem byla slepá!" vyskočila na nohy a došla k oknu. "Neztratil byste se mnou ani slovíčko, kdyby se mi nevrátil zrak," řekla, hledíc z okna do zahrady.
"Křivdíte mi, ani mne neznáte," ohradil se Razumovskij.
Prudce se otočila a došla až k němu, kde se nad ním s lesklýma očima tyčila . "Ne, nekřivdím vám. Ale ani vás neurážím. Vy jste to nezažil a tak to nechápete. To jak vás opomíjejí, považují za méněcenného nebo politováníhodného. Já moc dobře vím, jak se s postiženými lidmi zachází a vím, jak se někteří nonšalantně snaží tvářit, že jim to nevadí a že mi tím tedy prokazují laskavost. Nevím, do které skupiny byste patřil, ale nenamáhal byste se se mnou dnes hovořit, kdybych byla slepá. Nikdy bych se nemohla stát císařovnou, nikdo by mě nebral vážně. Nesnažte se tvářit, že jste takový moralista. Možná byste ke mně byl upřímný a pozorný, ale svoji podporu jako císařovně byste mi nedal, alespoň to si sám sobě přiznejte."
Mercy od něj odstoupila a obrátila se k němu zády. A dílo zkázy je dokonáno. Teď jí nepomůže, ztratila hlavu při první možné příležitosti, nedokázala se oprostit od jeho minulosti a vyjela po něm.
I Razumovskij povstal a slyšela jeho kroky za svými zády. Vzápětí se jeho hlas ozval přímo za ní. "Opravdu mi křivdíte, ačkoliv teď už chápu proč. Zpovzdálí jsem vás pozoroval už celá léta, když vás císař Albert stáhl z veřejnosti a pak vás do ní znenadání zase hodil. Vždycky jsem si myslel, že jste pozoruhodná žena," řekl laskavě.
Mercy si přiložila ruku na divoce tlukoucí srdce a znovu se k němu otočila čelem.
"Prosím, nechme toho. Cením si vašich slov, ale říkáte je jen proto, že jsem dcerou své matky," pronesla těžce.
"Ne, Výsosti, vaše matka je teď na lepším místě, kde se jí žádné z našich starostí, chvála Bohu netýkají. Nechme to tak."
Zmateně si odhrnula pramen vlasů z obličeje. "Budeme se tvářit, že vaše minulost s ní neexistuje? Nebo že o ní nevím? To, hrabě, nejde!"
"Nechte ji spát," pravil Razumovskij smířlivě.
"A to právě nemohu!" vykřikla horečně. "Myslela jsem, že to dokážu, ale nemohu!" sevřela v pěsti záhyby látky na své sukni a znovu se od něj odvrátila. Tak hloupě ztratila sebekontrolu a teď, jakkoliv usilovně se snažila, ji nemohla získat zpět a zabředávala hlouběji a hlouběji do minulosti. Stál před ní muž, který znal a miloval její matku, stejně jako její otec. Jenže otec o ní odmítal mluvit a když, tak jen proto, aby kolem její osobnosti vytvářel kult světice, vzoru laskavosti a něhy. Jenže tak dokonalá přece být nemohla, nebo ano? Je toho pouhý člověk schopen? Opravdu neměla chyby a ten muž ji s ní teď nemilosrdně srovnával, protože ona je měla?
"Vždyť to není spravedlivé. Vždyť to tak není spravedlivé," zasípala.
"Co není spravedlivé?" otázal se vlídně.
Pomalu k němu kráčela napříč místností. "Není spravedlivé," začala truchlivě, "že vaše láska byla tak nesprávná, ano, někteří by řekli hříšná, a přitom na ni máte tolik láskyplných vzpomínek a na mě nezbyla žádná. Můj otec vytvořil falešný obraz, kterému chci a nechci věřit. Neměla by ta moje láska mít přednost?"
Razumovskij svraštil obočí. "Vy si na ni nepamatujete? Ale…," zamyslel se, "Výsosti bylo jedenáct, když...když zemřela, nemýlím se?"
Mercy si pohrávala s prsty a neodpovídala. Nechápala, že mu svěřila, co neřekla ani vlastnímu bratrovi.
Razumovskij k ní přistoupil blíž a jeho přízvuk teď zněl zvlášť měkce. "Nevzpomínáte si, jak vám hrávala na klavír a co?"
"Figarovu svatbu. Ach, že zrovna Figarovu svatbu," zasténala, ale nevěděla ze kterého zákoutí své mysli tuto informaci vytáhla. Jen znovu slyšela ty hravé tóny tak živě, jako by je v místnosti právě skutečně někdo hrál. Vnímala i chyby v náročných pasážích, typické pro její matku.
"A jak se jmenoval pes, kterého vám dala?"
"Rob, ale…," mumlala Mercy.
"Vy ty vzpomínky máte, jen se jich bojíte," řekl téměř bezhlesně Razumovskij.
Mercy svraštila obočí. "Jak vy tohle všechno ale vůbec víte?"
"Vy se mě ptáte jak?" podivil se Razumovkij.
"Netvrďte mi, že proto, že vás moje matka milovala a tohle všechno vám vyprávěla. Ona vás nemilovala!" zahřímala Mercy.
"Ne?" otázal se Razumovskij. Nezněl rozčileně, spíš upřímně překvapeně.
"Milovala mého otce, ano! A...mého bratra a mě ale….ale vás ne," zamumlala přerývavě.
"Možná, že vašeho otce prostě milovala jinak. Nebo ho nebyla schopná nadále milovat, protože neuměl ukazovat city. Já se jí na to neměl odvahu zeptat. Ale nikdy nebylo pochyb o tom, že milovala vás a vašeho bratra. Cožpak by láska ke mně, zmenšovala tu k vám? Je lidská schopnost milovat tak omezená? Nebojíte se jen svých vzpomínek, bojíte se i těch mých, ale zároveň o nich nedokážete přestat mluvit," usoudil Razumovskij soucitně, což Mercy sklíčilo. Nenáviděla, když ji někdo litoval.
"Teď už mě nepodpoříte, že? Myslíte si o mě, že jsem směšná a ubohá," řekla přiškrceně.
"Nic takového si nemyslím. Ale nezáleží to na mě. Přisuzujete mi větší moc, než jakou mám."
"A na kom to záleží?"
Razumovskij se znovu zatvářil udiveně. "Na vojsku, samozřejmě."
"Ale to zastupujete vy," odtušila Mercy úzkostlivě.
"Ne, vojsko samo musí následovat svého panovníka."
"Co mám tedy dělat?"
"Rozjet se se mnou do Markova údolí a promluvit k němu."
Nevěřícně se na něj zahleděla. "Promluvit k vojsku?"
"Ano."

Komentáře

  1. Chudák Mercy, ta dobrá duše. Je na sebe moc přísná. (Když si vezmu, jak se k ní v dřívějších kapitolách někteří zachovali - ano, myslím tebe Matte! - tak ona se krutě nechovala.)
    Jé, Woland opět na scéně! :D Části s ním mě vždycky potěší. Moc se mi líbí, jak jsi jej zachytila - napůl "z muzikálu" napůl "z knihy". :-) Haha, Wolandova poznámka o Kňourově zálibě s anonymy mě pobavila. :-) Pokaždé, když se objeví v povídce Woland se svojí svitou, tak mám chuť si znovu přečíst Mistra a Markétku. :-) "Nashledanou" - super, takže se s Wolandem nevidíme naposled. :D
    Ach, dialog s Erikem... (asi se budu opakovat ale) jsem tak ráda, žes přidala Erika do povídky. Nechám-li stranou problematiku revoluce, tak Twiburg (nebo Tvayburg? Já zas nevím, který název je procelou zemi a který pro její část. :D) je pro Erika lepší místo než Coney Island. (Erik tu mohl řídit celé divadlo + se mohl plně věnovat hudbě, narozdíl od CI, kde si otevřel lunapark a skládal jazzové odrhovačky.)
    U další části jsem byla společně s Mercy jako na trní. "Slovanská verze Daniela" - ha! Myslím, že by Mercyina maminka pochopila, proč se jí zalíbil zrovna Daniel. :D Áááá, jak napjatá atmosféra tu byla během jejich rozhovoru. (Doufám, že nebyl poslední. :D) Těšila jsem se, až se tu tahle nová postava objeví a tys ji uvedla vskutku brilantně. :-)
    (Mercy bude mít k vojsku proslov? Tak to jsem zvědavá, jak se s tím vypořádá.)Opět nádherné čtení a moc se těším na pokračování. :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, taky mám hroznou chuť přečíst si znova Mistra a Markétku, ale musím se udržet až po zkouškovém. :D
    Twighburg je celá země, Tvayburg je hlavní město. Chápu proč je to matoucí. :D
    Twighburg je podstatně důstojnější, než Coney Island, pravda. :D Ostatně, když jsem se poprvé dozvěděla, že LND se odehrává v Americe v zábavním parku, byla jsem docela naštvaná. :D
    Haha, chtěla jsem dát twist té povídačce, že ženy si typově vybírají své otce. :D :D :D
    Tak jsem ráda, že se Razumovskij zatím líbil. :)

    OdpovědětVymazat
  3. MERCYYY! HRABĚ RAZUMOVSKIJ!!! Já jsem se do něho zamilovala od první chvíle! Ach! On se jí stane pojítkem mezi ní a matkou! Ach!
    Evokace na Annu Kareninu mi létá myslí a já si naprosto užívám každou větu pasáže s hrabětem Razumovskijem! Protože je to nádherné, přenádherné, a citlivé, ach! Ach! Já to miluji!
    Nedokážu popsat jaké emoce to ve mně vyvolalo, ale je to překrásné čtení a já se jej nemohu nabažit!I když, pravda, ze začátku jsem měla poněkud problém se začíst, ale to bude tím, že mi lítaly myšlenky všude možně. Jenom mi hřbitovní scéna připadala trochu roztříštěná a nesourodá, měla jsem problém sledovat pocity všech zúčastněných. Ale miluji Erika a jeho loajalitu a vděčnost zemi za to, že jej přijala, když jej ostatní odmítli. A jsem moc ráda že si Mercy uvědomila své nehezké chování vůči ostatním.
    A! Woland je opět na scéně! Jen... jen se přiznávám, že jsem pozapomněla jaký to slib mu Mercy dala... Mohla bys mi prosím, osvěžit paměť?

    OdpovědětVymazat
  4. Tak jsem ráda, že i tobě se Razumovskij líbí. I já pro něj mám totiž docela slabost. :)
    Tak reference na Annu Kareninu mě nenapadla, ale jsem ráda, že ti to evokovalo tak krásné dílo. :)Cokoliv, co souviselo s Julií, mi dělalo problém psát, takže jestli na tebe pohřební scéna tak působí, tak se tomu nešťastně nedivím. :D
    Inu, slíbili si, že pokud mu Mercy dá duši Ferdinanda, tak Woland propustí duše jeho obětí, mimo jiné i tedy duši Matthewa, který pod vlivem Ferdinandovy drogy zabil svého otce a pak i sám sebe.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky