The Dreamcatcher - 26. kapitola

Bylo něco kolem druhé hodiny ranní, ale dům doktora Colliera opět nespal. Probíhaly v něm nanejvýš horečnaté přípravy na odjezd korunní princezny do Markova údolí. Na cestě ji měli doprovázet i její dva zachránci, kteří se tímto svým činem ocitli na seznamu psanců, Daniel a Erik, a samozřejmě i její věrná dvorní dáma, Zuzanka.

Ta právě sbíhala schody s tím ubohým množstvím zavazadel, které měly s Mercedes k dispozici, když narazila na Colliera.

"Už jsem se bál, že se nestihneme rozloučit," řekl tlumeně, když se sešli na jednom schodě.

Zuzanka na okamžik sklonila pohled a pustila kufry.

"Ať už se mezi námi odehrálo cokoliv, doufám, že se rozcházíme v dobrém," řekla konečně, když nalezla slova.

Colliere se lehce uklonil a stisknul jí ruku. "V nic jiného nedoufám," ujistil ji.

"Nikdy jsem vám tak úplně nerozuměla, ale…."

"Myslím, že vím, co chcete říct, a prosím vás, především pro vaše dobro, abyste nepokračovala," řekl slabě.

Zuzančiny tváře pokryl nepatrný ruměnec.

"Mohl bych být vaším otcem a taky jsem dost...inu, dost zapšklý člověk," vysvětloval jí mírně.

"To je vaše volba," řekla s odvráceným pohledem.

"Víte," začal Colliere s pohledem upřeným někam pryč z reality, "moje matka, odjakživa co si pamatuji, měla problémy s duševním zdravím. Tehdy se to tajilo...dnes by se to ostatně tajilo taky. Jednoho dne, bylo mi osm let, jsem vešel do její ložnice a našel jsem ji zhroucenou na posteli, léky na spaní rozházené všude okolo. A já ve své dětské neprozíravosti matku přikryl, úhledně posbíral pilulky zpět do dózy na její toaletní stolek, potichu se vyplížil a nechal ji spát. Samozřejmě že nespala - umírala na předávkování, které si sama způsobila. A já, namísto abych zburcoval okolí a třeba ji zachránil, po ní uklidil místo činu."

---

Zuzanka mu pozorně naslouchala. "To proto jste nebyl schopen vyrovnat se se smrtí té Drawleyové, úplně cizí ženy? Připomněla vám vaši matku?"

Colliere ztěžka polknul. "Zase to bylo, jako bych jí pomáhal umřít, přičinlivě jí čistil neškodnou ránu na povrchu, zatímco ji zevnitř zabíjel jed. Opět jsem jen slepě uklízel po smrti."

"Je tohle ten důvod, proč jste se stal lékařem?" Zuzanka svraštila obočí. "Kajete se za něco, co se stalo ve věku, kdy jste tomu zkrátka ještě nemohl rozumět?"

"A vy nemáte nic, co se s vámi jako břímě táhne celý život? Pracuji s lidmi, a čím důkladněji je poznávám, tím jasněji si uvědomuji, že jsme všichni nějakým způsobem poškození. Že se na každém z nás podepsala naše výchova, prostředí, ze kterého jsme vzešli, sadističtí učitelé, nešťastná první láska, zklamání dospělosti, kdy se iluze poprvé střetávají z realitou, zkrátka nějaký bod zlomu…? Upřímně věřím, že nikdo z nás není tak úplně normální, nebo chcete-li, nepoznamenaný."

Zuzanka ho lítostivě vzala za rameno a bylo to vůbec poprvé, kdy Colliere okamžitě nesetřásl jakýkoliv její dotyk. "Pane doktore….smím vám na rozloučenou říct jménem?"

"Ovšem," zamumlal překvapeně.

"Tak tedy, Jacku, jestli chcete slyšet, čemu upřímně věřím zase já, tak tomu, že vy byste mohl být opravdu šťastný, kdybyste chtěl. Kdybyste se přestal neustále týrat a možná k sobě pustil někoho, kdo bude mírnit tu vaši poškozenou část a naopak. A taky, kdybyste změnil povolání, které má být posláním, nikoli trestem za něco, za co ani nemůžete. Odpusťte ta troufalá slova, vím, že pokusem o podobnou dotěrnost jsem vás už jednou velice rozčílila. Ale teď, když se spolu tak jako tak loučíme, mi to snad prominete. Myslím, že se určitě ještě někdy zase setkáme, ale kdybyste tomu nevyzpytatelnému osudu někdy chtěl vyjít naproti….," odkašlala si, "víte, kde mě nalézt." rozpačitě se usmála a natáhla se k němu. Políbila ho na tvář a Colliere při tom doteku zavřel oči.

***

Mercy se svojí "družinou" za nejvyššího možného utajení opouštěla sídelní město a prchala před Ferdinandem, aniž by tušila, že ani on se v Tvayburgu už nenachází. Nejen to, odjel dokonce s týdenním náskokem, takže zatímco Mercy teprve vyjížděla, on už byl dávno v místě svého cíle, ve Valentě, hlavního města království Titairy.

Když poprvé vylézal z kočáru, a jeho nohy se dotkly vydlážděného hlavního náměstí Sv. Ondřeje, a on pohlédl na známou radniční věž, v jejíž dálce se rýsoval královský zámek, proti jeho vůli se ho zmocnilo pohnutí. Bylo to poprvé po třiceti letech, co byl znovu doma. V zemi, které by mohl vládnout a které by mohl pomoci, kdyby ho její vlastní obyvatelé pošetile nevyhnali. Co bylo jeho provinění? Že byl bratr krále? Tolikrát se ho v jeho marnotratném počínání, které Titairy zatratilo snažil zabránit, ale bral to někdo v potaz? Chtěli ho popravit spolu s Maxmiliánem, panovníkem, kterému se podařilo zruinovat nejbohatší zemi Evropy, který bral své postavení krále jako úlohu svěřenou mu Bohem a považoval za samozřejmou adoraci svých poddaných, bez ohledu na to, jak se k nim chová, jak vysoké daně od nich vybírá, aby si mohl nechat pozlatit střechy zámku, aby se mohl pokoušel proměnit svůj dvůr ve Versailles, myslel si, že je v pořádku krvavě potlačovat protesty, že jeho lhostejnost a život v pohádkách v lidech nevzbudí zuřivost a touhu po krvi. Jak mohl někdo být tak pošetilý a krutý jako panovník a přitom jako soukromá osoba člověk vcelku laskavý, byť výstřední? Jaká hloupá náhoda ho nechala narodit se jako prvního!

Ne, nebyla to jeho vina. Nic z toho, co musel udělat, aby se dostal zpátky svůj trůn, nebyla jeho vina.

V Titairy už byl očekáván. Původně ho chtěli vyslyšet na radnici, ale on chtěl domů….schůzka se sněmem lordů Titairy, což bylo nejblíž, jak se kdy Titairy dostalo k vlastnímu parlamentu, se konala na zámku, který žádný panovník od smrti jeho bratra neobýval. Doteď.

"Dobrá," řekl později toho dne, v dlouho nevětraném poradním sále lord Suttcliffe, muž, který kdysi Matthewa žádal o ruku Mercy, ale kvůli císařově náhlému úmrtí se nikdy nedočkal odpovědi, "ale ta důkladná znalost jeho života stále nedokazuje, že skutečně jste Ferdinand, korunní princ titairijský. Máte v obličeji jisté rodové rysy Valentinovců, ale to je velmi nejasný důkaz."

"Po popravě mého bratra," začal Ferdinand poněkud pobaveně, "se na tři naivní dny zdálo, že se stanu králem. Lid si ale namísto toho vyvolil, že chce na špalku i moji hlavu, že se namísto samostatnosti chtějí plazit před twighburským císařem. Nicméně jsem obdržel jisté předměty, které vy už nejspíš znáte jen z učebnic historie. Panovníkův prsten," vypočítával a vykládal jmenované předměty na stůl před překvapené muže, "pečetidlo a korunovační šerpu. A pokud byste snad i nadále pochybovali, zde jest můj doklad o narození, opatřený pečetí mého otce, která by se dnes už jen velmi těžko padělala."

"Proč jste nám to neřekl rovnou?" otázal se lord Suttcliffe bílými rty.

"Král," řekl Ferdinand se značným důrazem na tom slovu, "musí vládnout darem dobrého načasování."

V místnosti na okamžik zavládlo rozpačité ticho. Pak sněm lordů jeden po druhém povstal a poklekl před Ferdinandem.

"Má korunovace by měla proběhnout co nejdříve," podotkl Ferdinand nenuceně.

"Korunovace?" zopakoval Sutclife nevěřícně. "Ale my o právo nechat korunovat svého panovníka přišli před třiceti lety."

"Nuže, a já ho tímto Titairy zase navracím. Kdo mi zabrání? Mrtvý císař Albert, nebo mrtvý císař Matthew?" Ferdinand se rozmařile zavrtěl na monumentálně vyřezávané židli, "Jestli Twighburg pěkně poprosí, třeba je teď vezmeme pod ochranná křídla pro změnu zase my. Jaké krásné zadostiučinění po letech ponížení. Císařství pod správou království. To tu ještě nebylo."

Dvanáct mužů po sobě váhavě pohlédlo, ale všem se na tváři začal pomalu rýsovat spokojený úsměv.

***

O jeden den později dorazila Mercy spolu s Erikem, Danielem a Zuzankou do Rellevenova paláce v Markově údolí, kde je na nádvoří už očekával hrabě Razumovskij, který sám cestoval rychleji, než oni ve čtyřech. Vyšel jim vstříc a poklonil se Mercy. Poté z náprsní kapsy svého důstojnického pláště vyndal dopis.

"Vaše Výsosti, jelikož jsme se na odjezdu minuli, až nyní vám s dovolením předávám dopis, který mi pro vás posílá ministr války."

Mercy povytáhla obočí. "Jste seznámen s jeho obsahem?"

"Nikoliv, Výsosti."

Mercy natáhla ruku a Razumovskij jí dopis s další úklonou předal. Mercyina nejhorší krize, kdy byla přesvědčená, že neumí číst, už byla zažehnaná (z velké části díky Danielovi), ale pořád jí dělal problém ručně psaný text a tak očima po řádcích bloudila déle, než by bylo nezbytně nutné. Všichni se ale tvářili, že si toho nevšimli. Konečně Mercy dopis složila a zvedla bradu.

"Ferdinand se včera nechal ve Valentě korunovat titairijským králem. Všichni už znají jeho pravou identitu," ucedila skrz zaťaté zuby a dopis zmačkala. Briskním krokem se rozešla do paláce, ale zastavila se a ještě jednou se ohlédla na Razumovského. "Zítra můžeme očekávat příjezd barona Ludwiga a zbytku...řekněme, mých politických spiklenců, pro nedostatek lepšího výrazu. Ráda bych vás na té poradu viděla též, hrabě. Jistě přispějete užitečnou strategií proti Ferdinandovi."

Upřímně zaskočený Razumovskij ze sebe vydal jakési zakoktání, Mercy ale na žádnou odpověď nečekala a znovu se rozešla k paláci, kde ji na schodech u hlavního vchodu už očekával skromný personál.

Daniel se uchechtl a vydal se za ní. Měl Razumovskému celou tu záležitost s proslovem k vojsku poněkud za zlé. Jediný Erik se zatvářil omluvně a vyměnili si s Razumovským úklonu hlavy na rozloučenou.

V paláci se celá unavená společnost rozešla rovnou do svých pokojů, dospat brzké vstávání a únavnou cestu. Jen Mercy se vydala na průzkum, snažíc se pro tuto chvíli vypudit Ferdinanda z hlavy.

Jako dítě tu trávila hodně času, vlastně každé léto. Její rodina sem jezdila vždy na přelomu srpna a září a pořádal se tu tradiční ples na oslavu sklizně vína. Byla to malá událost nevýznamné důležitosti v poněkud ospalé přímořské oblasti, a právě proto, to byla pro místní akce roku. To, že se jí zúčastňovala i císařská rodina, budilo přirozeně velký rozruch. Tradice ale zemřela spolu s její matkou a zapadlý palác v Markově údolí vešel do zapomnění.

V dámském salonu pocítila silné nutkání odsunout kulatý stolek umístěný ve zvláštním úhlu u zdi. Spatřila, že zeď za ním má uražený roh a vzpomněla si, že to bylo její dílo, když v lítém zápase s dřevěnými šavličkami s Mattem, učinila nešťastný výpad do strany. S dojetím vrátila stůl zpět na místo, kde zakrýval důkaz jejích vzpomínek.

Konečně vstoupila do sálu, který od začátku hledala, místo, kde se konaly zmiňované plesy. Místnost, kterou si pamatovala z dětských vzpomínek, na ni nezapůsobila zdaleka tak silně jako kdysi, a ona pocítila nevyhnutelné zklamání. Kde byla ta nebeská místnost? Ach ne, člověk by se nikdy neměl pokoušet znovu prožít své dětské fantazie. Jen ztratí kouzlo.

Přesto to byla pozoruhodná místnost. Nebyla jako obvyklé plesové sály - žádné zlato a rudý samet, zrcadla, ani buclatí andělíčci. Byla čistě bílá, vzdušná s nádherným reliéfem na stropě s květinovým motivem, lomenými oblouky a majestátně, téměř až chrámově, zdobenými dveřmi po obou stranách prostoru. Byla tam spousta oken, která sálu dodávala přirozené světlo, které se odráželo od bílých zdí a podlahy a působilo až nadpřirozeným dojmem.

Mercy nestačila dojít ani do poloviny místnosti, než se jí začaly zmocňovat příliš silné vzpomínky. Pamatovala si na poslední ples, který tu zažila. Otec velmi vzácně svolil k veřejným veselostem a zatančil si se svou desetiletou dcerou polku. Mercy s roztaženýma rukama kroužila místy, kterými ji za jejího smíchu rozléhajícího se nevelkým sálem, kdysi vedl její otec. A pak, její bratr, malý Matt. Ten netančil s nikým a předvedl nanejvýš působivé sólo místního lidového tance. Mercy před chlapcem poklekla - jak bylo možné, že nebyl opravdový? Jak to, že kdysi tu byl a teď z něj nic nezbylo? Kdyby tehdy jen tušila, kdyby mohla zastavit ten okamžik...

Zvláštní potlesk za své vystoupení malý korunní princ obdržel od císařovny. Ta ten rok svoji róbu dovedla k naprosté dokonalosti - byla celá v bílém v šatech vyšívaných blýskavými diamanty, které od svící odrážely světlo jako čerstvě napadaný sníh. Zvláštní asociace v horkém srpnovém večeru, ale její šaty lichotily unikátnímu prostoru a ona zářila jako zimní královna, což zvlášť dotvářela masivní tiára typického ruského stylu, kterou dostala od své babičky, ruské carevny Alexandry Fjodorovny.

Viděla ale také, jak Matta při první příležitosti soukromí, za jeho předvádění důrazně pokárala. "Ano," mumlala si horečně, "matce velmi záleželo na tom, co si o nás myslí lidé. Na Matta jako korunního prince občas tlačila a…," svraštila obočí, "uměla byla náladová a nevyzpytatelná. Byla fascinující, ale občas naháněla strach. Byla něžná, měla úsměv, který jí rozzářil celý obličej, ale taky uměl vybuchnout záchvatem vzteku a...a," chytila se za spánek v zuřivém rozpomínání se, aniž by postřehla, že začala mluvit nahlas, "ale nebyla zlá. Ne, jen se ocitla ve špatné roli. Nikdy se neměla stát manželkou císaře, měla být panovnicí. Každý to o ní říkal a otce to zlobilo...byla člověk, byla jen člověk. Každý ji musel milovat a zároveň se jí tak trochu bát." Mercy se rozjasnil obličej, "Ano, i ze slov Razumovského něco podobného zaznívalo…je to tak, určitě je to tak, mé vzpomínky jsou správné, konečně správné….," otočila čelem k jedněm ze vstupních dveří a vyjekla, protože v nich stál Daniel.

"Omlouvám se, měl jsem na sebe už dávno upozornit, ale připadalo mi, že ani nejsi v tomhle světě. Bál jsem se, že ten okamžik rozbiju zvukem svého hlasu," vysvětloval tiše.

"Nejsem blázen, já jen, tohle místo probouzí tolik vzpomínek…," ujišťovala ho zajíkavě Mercy, která si nebyla jistá, jak scéna, kterou Daniel pozoroval, musela vypadat.

"Já si nic takového nemyslím, jsem rád, že se ti vrací vzpomínky. Ale netrap se minulostí, prosím, netrap se jí tolik."

"Já se přece netrápím," ohradila se.

"Mercy, ty pláčeš."

Překvapeně si utřela mokré oči a vztáhla po něm ruce. Rychle k ní přešel a objal ji. Ona se mu ale jemně vykroutila. Nechtěla mu plakat na rameni. Její rty namísto toho vyhledaly ty jeho. Daniel překvapeně zamrkal, ale koutky se mu roztáhly v lehkém úsměvu. Vzal ji kolem pasu a přitáhl ji blíž k sobě.

***

Když Mercy následující den předcházela před "poradu u kulatého stolu", neboli barona Ludwiga a ostatní, kteří dorazili z Tvayburgu, cítila se podstatně jistěji, než když tak činila poprvé. Neodpustila si nečitelný úsměv směřovaný na Razumovského, když ho míjela při cestě k čele stolu. Tam všem s lehce pozdviženým obočím důstojně pokynula a posadila se. Poté usedli i přítomní muži a ona se zhluboka nadechla.

"Když jsem vám na našem posledním setkání vyjevila, že je Ferdinand ve skutečnosti korunní princ Titairy, nám všem v koutku mysli jistě vytanula možnost, že by mohl využít situace a nechal se korunovat. Byla to myšlenka natolik hrozivá, že ji nikdo z nás raději ani nevyslovil nahlas," Razumovskij při této, jemu nové informaci, překvapeně zvedl hlavu a upřeně se na Mercy zahleděl. "Nicméně, stalo se," pokračovala Mercy, jako by si ho nevšimla, "ať už se mu svoji identitu Titaiřanům povedlo prokázat jakkoliv, přesvědčil je a oni ho okamžitě prohlásili svým svrchovaným panovníkem. Ferdinand toho dosáhl, aniž by musel sáhnout po donucovacích prostředcích, což je velmi vypovídající, ale to teď není podstatné. Ten muž už není o jeden krok před námi, ale hned o dva. Jaké výsledky jste ze situace vyvodili, pánové?"

Ministr války Drawlight se napřímil. "Je jasné, že se bude chtít nechat korunovat i císařem. Musíme rychle zakročit."

Baron Ludwig zdvihl ukazováček. "Dovolil bych si nesouhlasit. Domnívám se, že Ferdinand se twighburským císařem stát nechce. Kdyby ano, už by to udělal."

"Možná, že se nejprve chtěl nechat korunovat 'svojí' korunou," opáčil Drawlight.

"Myšlenka barona Ludwiga by dávala smysl," vložila se do debaty Mercy. "Chápejme, že on sloučení Titairy a Twighburgu bere jako příkoří a uzurpátorství. Bylo by vysoce pravděpodobné, kdyby teď toužil obrátit role a pouze Twighburg centrálně spravovat a přisoudit mu tak podřízené postavení, jaké mělo Titairy za vlády otce. Ten se titairijským králem nikdy korunovat nenechal, dualismus v jeho očích nepřipadal v úvahu. Domnívám se, že ani pro Ferdinanda ne."

"Na tom se vší úctou nesejde, Ferdinand se twighburgským panovníkem nikdy nestane," řekl Drawlight ostražitě.

"V tom, aby se stal titairijským králem jsme mu ale nijak nezabránili. Je to facka do našich tváří, zejména do mé. A to ne od Ferdinanda, od kterého se to dalo čekat, ale od Titaiřanů. Lord Sutcliffe mě ještě před vypuknutím nepokojů žádal o ruku, no ano, netvařte se tak překvapeně, a teď to byl právě on, kdo Ferdinandovi ve Svatojakubském chrámu nasadil korunu. Z toho budeme muset vyvodit závěry."

"Co chcete udělat, Vaše Císařské Veličenstvo?" otázal se Ludwig a Mercy překvapeně zvedla obočí, ale rychle nasadila neutrální výraz.

"Promluvím s vojskem hned zítra. Dá se očekávat, že mě vyslechnou?" otázala se s pohledem zavrtaným do Razumovského.

"S největším zájmem, Madame," ujistil ji.

"Jde o to, jestli jejich zájem bude pozitivního nebo negativního rázu," odtušila Mercy suše.

"Jsou z vývoje událostí velmi frustrovaní a ztrácí víru. Ale věřím, že příjezd jejich panovnice jim vrátí pocit smysluplnosti."

Mercy chtěla poznamenat něco strohého, ale raději se odmlčela.

"Takže to celé stojí na mě, jak jsem si všimla. Pokud se mi podaří získat vojenskou podporu, okamžitě jednotku vyšlu do Tvayburgu. Jedině tak s Ferdinandem srovnáme krok," Mercy mluvila autoritativně, ale srdce jí při jejích slovech pokleslo. Tenhle plán se snadno vyslovoval, ale hůře prováděl.

"A Ferdinand?" otázal se Razumovskij.

"Za žádnou cenu nesmí utéct. To zdůrazňuji. Musí být zatčen a musí nad ním být veden nejvyšší soud, tedy rozsudek vydaný přímo panovníkem. Nehodlám vyslat vojska jen do Tvayburgu, ale také do Valenty."

Drawlight s očima navrch hlavy nadskočil na své židli. "Ale to z nás vůči Titairy učiní agresory. Poprvé v historii našich zemí!"

Mercy si složila ruce v klíně. "A Titairy vůči nám nevystupuje jako agresor, když korunovalo Ferdinanda? Chápu, že potřebujeme podporu Titairy, zvlášť teď, na okraji kolapsu visíme na jejich ložiscích cenných kovů, ale to oni nesmí vědět, protože jinak si začnou určovat podmínky! A ty už třicet let určujeme my! Sněm lordů musí být zatčen. Ferdinand musí být veřejně prohlášen za podvodníka a jakékoliv zvěsti o tom, že je Valentinovec, prohlášeny za bohapustou lež. Ponížili nás a my je musíme ponížit dvakrát tolik. Nejsem proti Titairy zaujatá, opravdu ne, ale každá akce vyvolává odpovídající reakci."

"Ve chvíli, kdy si spojení s Titairy začneme upevňovat vojenskou mocí, to bude znamenat konec mírového paktu podepsaného vaším otcem. Možná tuhle partii vyhrajete, ale posadíte se na velmi vratký trůn, Veličenstvo!" vysvětloval jí Drawlight přeskakujícím hlasem. "Doporučoval bych vyslat císařskou armádu pouze do Tvayburgu."

Mercy zavrtěla hlavou. "Ne, Ferdinand by toho mohl využít k útěku."

"Tak ať, tady jde o politickou diplomacii..."

"Ne, hrabě," uťala ho Mercy ledově. "Ferdinand musí být dopaden. Za každou cenu."

Hořce pohlédla do strany. Woland se teď někde jistě dobře baví. Bezpochyby už ve chvíli, kdy svolil s tou pošetilou výměnou duše Ferdinanda za klid duší jeho obětí, věděl, jaké obtíže jí to ještě způsobí.

Dokud mu nedá Ferdinandovu duši, neopustí Tvayburg. Je tedy možné, že by tu v případě jeho útěku zůstal už navěky? Co by se s městem, které by se stalo trvalou rezidencí ďábla, asi tak stalo?

A co duše Matta? Má už navždy trpět na tom hrozném plese? Má se stát rozbitou figurkou z hrací skříňky, která vyděšenýma, krvácejícíma očima pozoruje svá muka, neschopen křičet? Má být atrakcí pro vrahy a šibeničníky?

Ne, Ferdinand musí zemřít. I kdyby to mělo znamenat, že bude svržena v ten samý den, kdy se stane císařovnou.