Lottin (ne)divadelní deníček: Hry o Marii

Začínám si všímat jistých divadelních tradic. Jít na Vánoce na Louskáčka - klasika. No a o Velikonocích se jde na Hry o Marii. Je to zážitek velice podobný návětěvě kostela, ale s malým háčkem. Sám Bohuslav Martinů svým operním dílem žádné náboženské cíle nesledoval, což vysvětluje, proč je z dějového hlediska příběh natolik rozporuplný a prvotní poselství "obrať se k Bohu", získává trochu jiný ráz.

Nejprve ale začnu přímo hudbou Martinů, která byla vystavěná jako barokní katedrála - byla ohromující, imozantní a člověk si citelně uvědomoval vlastní maličkost. Martinů rovněž vyznával ideu, že hudba by neměla děj vypravovat a popisovat, ale absorbovat jej a to mému zážitku z večera skutečně odpovídalo.

První dějství otevíral Prolog o pannách moudrých a pannách pošetilých, ze kterých pramení zmiňovaná dějová nelogičnost. Příběh vypráví o pannách čekajících na ženicha - Krista. Panny moudré hlídají světlo v lampě celou noc, panny pošetilé usnou a dojde jim olej. Prosí moudré panny, prosí obchodníky s olejem, ale nikdo jim nepomůže a Bůh je za jejich lenost potrestá a nevpustí je do ráje.

Další část se otevírá miráklem Mariken z Nimégue, což byl můj nejoblíbenější příběh. Vypráví o dívce Mariken, která se vydá na trh do města, nechá se oslnit jeho světly a výklady a nestihne se domů vrátit za světla a zabloudí v lese. Tam se setká s ďáblem, který ji svede a se kterým následujících sedm let chodí po světě a pomáhá mu v šíření chaosu, nenávisti, závisti a žárlivosti. Teprve když přichází do města, kde potulní herci hrají Hru o Maškaronovi, se v Mariken pohne svědomí a začne se kát. Ďábel ji v tom okamžiku zahubí, ale její duše je už spasena a ona smí vejít do ráje.

Druhé jednání opět otevírá mezihra, Narození Páně. Vypráví o Panně Marii marně hledající přístřešek, kde by mohla nocovat. Nechtějí ji v hostinci ani v kovárně a tak se uchýlí do kovářova chléva, kde se jí narodí syn Boží. Když za ní přijde kovářova dcera, která se narodila bez rukou, a ty jsou jí nemluvnětem zázračně navráceny, kovář pochopí, koho odehnal od svého prahu. Nejraději by se vrhnul do plamenů, ale Panna Marie mu v tom zabrání.

Večer pak zakončil příběh o Sestře Paskalině, která podlehla snům o lásce a utekla z kláštera za mužem. Ďábel však jejího muže zavraždil a jeho smrt svedl na Paskalinu. Paskalina je odsouzena k smrti, ale na zem sestoupí Panna Marie a zachrání ji. Kající se Paskalina se provinile vrací do kláštera, zjišťuje však, že Panna Marie vstoupila do stavu v její podobě, aby zatajila Paskalinino pochybení. Smířená Paskalina umírá za zvuků ranní mše, kterou před lety při svém útěku zmeškala.

---

Teď už jistě dává smysl avizovaná nelogičnost děje, kdy pošetilé panny jsou za jedno pochybení krutě potrestány, zatímco Mariken, kovář i Paskalina se kají ze svých provinění a je jim odpuštěno. Jen to dokazuje, že záměry Martinů nebyly náboženské, ale usiloval o návrat k původnímu divadlu s lidovými prvky a toužil zbavit operu estetických příkras, jelikož se domníval, že právě ty tento žánr činí v očích veřejnosti přežitým.

Na mě celý večer zapůsobil velmi impozantním dojmem, jako člověku, který se nikdy žádné mši v kostele nezúčastnil, mi to přišlo jako velký duchovní zážitek.

Jediné, co mi na večeru přišlo zdlouhavé, byly instrumentální pasáže, které Martinů skládal s úmyslem vložit do nich balet, ale v brněnské inscenaci byly vyplněny dramatickým pobíháním po jevišti, případně zpomaleným kráčením postav k sobě, či od sebe. Po jisté době jsem z toho, zcela upřímně řečeno, začala být rozmrzelá.

Po výtvarné stránce byla tato inscenace zpracována velice prostě a přitom malebně, evokovala zmiňovanou kostelní atmosféru, ale zároveň byla i ponurá, případně i moderně vyhlížející s flexibilním využitím kulis a světel. Měla od každého kousek a jednotlivé přechody na sebe plynule navazovaly.

Ta, na které to celé stálo, Panna Marie byla skutečně vrcholem každé scény, ve které se objevila. Majestátní, křehká, zářicí ve zlatých látkách a koruně, a přece skromná a něžná.

Daniela Straková-Šedrlová jako sestra Paskalina zahrála velmi skutečnou vnitřní rozervanost mezi dvojí láskou a následné tiché smíření.

Andrea Široká jako Mariken předvedla velice půvabný výkon dívky, která se ve svém mládí nechala příliš snadno okouzlit a pobláznit a jako takové, jsem jí její provinění nemohla mít příliš za zlé. Její pokání bylo velmi citlivé, ale přitom emotivní a silné, kdy musela zápasit se samotným ďáblem a zároveň si po dlouhém "spánku" uvědomovat sama sebe.

Igor Loškár jako správný Ďábel s jistým šarmem pokoušel, nechyběla mu arogance a krutost. Toužil ovládat a vlastnit a o to větší frustraci pociťoval nad silami, se kterými se nemohl měřit a nechápal je.

Závěr opery s mohutnou orchestrální sazbou mi způsobil husí kůži a s takto ohromeným dojmem jsem i celkově odcházela z divadla. Je pravda, že téma samotné mi nebylo příliš blízké, ale přesto mě donutilo zamyslet se nad některými věcmi, případně se na ně podívat z jiného úhlu. A i od toho máme divadlo.

VIDEO TRAILER

Zdroj fotky, více informací o inscenaci, vstupenky:

http://www.ndbrno.cz/opera/hry-o-marii