DSOCI - 37. kapitola

Vlády se ujal podzim a s ním přišly nevlídné plískanice.

Sychravé počasí si odnesla madame Giryová a onemocněla. Nejednalo se o nic vážného - pouze nachlazení, které jí znemožnilo trénování jejích svěřenkyň. Její dceři tato nemilá záležitost přinesla okamžik potlačovaného radostného vzrušení. Znamenalo to, že převzala nějaké povinnosti, což zahrnovalo i funkci prostředníka mezi matkou upoutanou dočasně na lůžko a Erikem. A tak se stalo, že poprvé vkročila do zdánlivě opuštěného domu s gotickou věžičkou. A pak podruhé a potřetí...a vždycky odcházela o něco zmatenější a vystrašenější, nicméně se zároveň nemohla dočkat další návštěvy jeho domu.

Jednoho dne ho zastihla ve zvláštní náladě. Roztáhl závěsy na oknech a pustil do své pracovny sluneční paprsky, což ji hned ve dveřích přimělo překvapeně přimhouřit oči, které už instinktivně očekávaly přítmí a jeho temnou siluetu udržující si nedůvěřivý odstup. S hřejivým pocitem ji napadlo, že už jí důvěřuje natolik, aby se přestal ukrývat ve stínech. Upřela na něj dychtivé oči, které přejížděly po každém záhybu jeho drahého obleku, znovu se seznamovala s rysy jeho zlomené, však stále hrdé tváře, tentokrát zpoloviny zakryté maskou.

Erik ve skutečnosti vpustil do svého příbytku nelítostné světlo aby viděl on na ni, nikoliv naopak. Doteď slýchával pouze její hlas, který se nikdy netřásl, což ho přimělo obdivovat její statečnost. Nevyčítal by jí, kdyby z něj a jeho podivínského chování měla strach. Znovu si vybavil, když ho kdysi zachránila lží v Opeře. Tehdy se jeho zevnějšku bála, ale neštítila se ho....nebo si přál myslet, že o něm nesmýšlí s odporem. Ať tvrdil cokoliv, lidské předsudky ho stále zraňovaly, ubíjely jeho zmrzačenou duši.

---

Připadalo mu, že teď před ním stojí nová osoba, jiná Meg Giryová. Uviděl stejné zlaté kadeře, zmizela jen sněhobílá stuha, kterou si kdysi svazovala vlasy. Pomněnkově modré oči už se na něj nedívaly tak vytřeštěně, ani se v nich neodrážela mladická naivita. Byly to oči člověka, jehož mládí bylo násilně předčasně ukončeno, dívaly se na něj moudře, ale kdo se namáhal přehlédnout jejich masku, spatřil hořkost. Erik si všimnul že vedle drobného nosíku měla na tváři zatoulanou světlou řasu, ale nekomentoval to, ostatně proč by taky měl. Sevřené růžové rty se jí nepatrně třásly, ale Erik nedokázal odhalit jaká emoce probublávala pod jejím křehkým zevnějškem. Měla na sobě jednoduché krémové šaty s decentní krajkovou ozdobou a sešlapané střevíčky. Než promluvil, přejel ji posledním pohledem, ve kterém tiše ocenil půvabnou ladnost, která se v ní skrývala - musela být těžce vydřená pod neústupným dohledem madame Giryové.

"Jak se daří vaší matce?"

Meg pokývla hlavou a pramen vlasů se jí svezl na rameno. "Dnes poprvé vstala z lůžka. Lékař říkal, že pozítří už by se mohla vrátit do práce," odvětila nejistě. Bylo zvláštní vidět mu do tváře, když s ním hovořila.

Erik se slabě usmál. "Jsem potěšen vašimi zprávami, mademoiselle Meg," pravil a přešel k jedné z mnoha vitrínek a začal si mimoděk pohrávat s křiklavou škraboškou, kterou tam měl vystavenou. Meg se slabě zapotácela, když rozpoznala dekoraci z maškarního plesu v Opeře Garnier. Občas bylo tak snadné zapomenout na jeho ponurou minulost z časů ve Francii, dokonce bezděčně začala rozlišovat jeho minulé a současné já jako dvě odlišné osoby. Chvíle, kdy si chtě nechtě musela uvědomit jak nebezpečný ten muž je, byly jako procitnutí ze sladkého spánku v pět ráno káravým hlasem její matky. Preferovala zkoušky od brzkých ranních hodin.

Zbytek jejich rozhovoru dovedla ke konci bezmyšlenkovitě, Erik se jí dokonce musel dvakrát ptát na stejné otázky, což ho lehce překvapilo. Příliš často se mu nestávalo, že by musel bojovat o pozornost s něčí roztěkanou myslí.

Meg rozhodně nebyla tak snadno čitelná jako madame Giryová.

Když se rozloučili, Meg se zarazila ve dveřích. Byla to jen vteřinka, ale Erik si toho povšimnul.

"Mademoiselle?" otázal se zdvořile.

"To nic...já...promiňte," zašeptala Meg překvapivě hlubokým hlasem, ale Erik si ji znovu zadržel.

"Můžete mi bez obav říci, co máte na srdci," vyzval ji a snažil se k ní promlouvat mírně, aby ji zbavil rozpaků, či strachu.

"Nechci být nezdvořilá," nadhodila Meg stále nerozhodně, aniž by se k němu v rámoví dveří odhodlala otočit čelem. Zvedla oči a setkala se s vlastním odrazem v naleštěné čajové konvici položené na stolku u dveří jeho pracovny.

"Nač takových formalit, vždyť my jsme přece stáří známí," pronesl Erik a sám nad sebou se zašklebil, jak familiárně vyzněl. Nicméně ho zajímalo, nad čím to celou dobu přemýšlela, zatímco s ním jako tělo bez duše vedla rozhovor.

"Byla jsem jen zvědavá...."

"Ano?"

"Vy jste se rozhodl situaci s Elle nijak neřešit?"

Erikova ramena poklesla. Tak to jí vrtalo hlavou! Trochu posměšně se na ni usmál. "Já 'situace' zaměstnanců tak obecně neřeším," odvětil suše.

"Ona je výjimka, já to vím."

Erik jen povytáhl obočí a Meg s panikou, která jí přiškrtila hrdlo rychle dodávala: "Já totiž vyslechla její rozhovor se slečnou Fleck....tajně."

Erik se konečně dovtípil kam směřuje její nesouvislý projev. Vystrčil bradu a zvrchu se na ni podíval. "Vysvětlil jsem Fleck, že by měla krotit svůj temperament. Myslím, že od naší rozmluvy už se k ní chová slušně, či snad něčím pochybila...?"

"Ne, ne," vyhrkla Meg, která se lekla vnucované role donašečky.

"Co jste tedy měla na mysli?"

"Vy to Elle prostě...." Meg se zarazila s úmyslem ošemetnou větu nedokončit, ale když zachytila Erikův pohled došlo jí, že z téhle nešťastné konverzace už nevyvázne, "projít?" zamumlala bezútěšně.

Erik se zhluboka nadechnul a k jejímu údivu se ostře zasmál. Meg zacouvala, jako by ji ovanul závan mrazivého zimního větru. "Jakým despotou musím být ve vašich očích!" potřásl hlavou a přestal se smát. "Odpusťte, mademoiselle Meg, ale co myslíte, že s ní udělám? Pokud vím, okolnosti jejího podřeknutí mluvily spíše v její prospěch, ať už se mi ten incident Fleck snažila interpretovat jakkoliv. Doufám, že jste mi za ni nepřišla orodovat. Pokud ano, vězte, že pan Christian je v tom případě vaším spojencem," v očích mu studeně zajiskřilo a zdálo se, že se tiše baví, čímž Meg dopálil. Tváří jí projelo horko.

"Já dobře vím, že to s Elle není jen tak! Jinak by nepracovala u slečny Fleck, tak blízko k vám se nikdo nedostane!" vyjekla.

Erik snížil hlas do polohy, kdy jeho tenor zněl jako samet, Meg pocítila úlevný pocit, jako by na rozpálené čelo dostala chladivý obklad z nejjemnější látky, která jí hladila po tvářích. Ukolébal ji ke klidu, vyhnal červeň z tváří. "Můžete vaši matku ujistit, že její ani vaše postavení v parku není a nikdy nebude nijak ohroženo."

Meg už docela klidně přikývla, podruhé se s ním rozloučila a odešla. Udržela si kamenný výraz až do chvíle, než automaticky dokráčela k opuštěné pláži za parkem. Tam už se méně důstojně posadila do písku, skryla tvář do dlaní a zbavena nepřirozeného ustrnutí, které zmizelo ve chvíli, kdy od Erika odešla, se vyplakala z frustrace nad jeho nezúčatněnou lhostejností, s jakou si špatně vykládal její slova čistě proto, že ji nepovažuje za samostatně uvažující lidskou bytost. Meg přece není nikdo, jen loutka své matky, baletka s falešným úsměvem, která se mechanicky otáčí do melodie hrací skříňky v jejích rukou. Ponoří se do tmy ve chvíli, kdy se zaklapne víko. Vzpomene si někdo na baletku když utichne vtíravá cinkající melodie?