Drewlock část třetí

Část první, část druhá.

Začátek druhého jednání pokračuje po Totale Finsternis ve své vysoce nastavené laťce dechberoucí Carpe Noctem. Scéna začíná lehce neprozaicky chrápajícím profesorem, který děj prokládá odlehčenou vtipnou linkou. Potom už však začne zvolna hrát hudba - jak jsem už vyzdvihovala u Gott Ist Tot, jemný nástup klavíru, při kterém mi zaručeně naskočí husí kůže. Na nebesích Alfredovy a profesorovy postele se zjeví upír s teskným hlasem, který se báječně hodí pro úvod písně.

Potom už to však muzikanti řádně rozbalí s elektrickou kytarou a bubny, což je pro diváka, který má s Tanzem první zkušenost možná překvapující po obřadním začátku písně, ale funguje to. Těžko říct jak, ale funguje. Spolu se změnou hudby přichází i obměna osvětlení, které je v Tanzu skutečně úchvatné, když si člověk udělá chvilku a zaměří se jen na něj. Potom už se zpod postele vynořují zvláštní příšerky. Nejsou to ani upíři, ani lidé, ani vlkodlaci nebo něco v tom duchu...zkrátka výjevy nočních běsů, protože celá tahle scéna má představovat Alfredův sen, či spíše noční můru.

Potom se u sloupků postele znovu objevuje náš upír spolu s upírem číslo dva. Toho se mi podařilo identifikovat jako Roberta D. Marxe, protože je prostě taková má zábava hledat ho v company a těšit se, když se mi ho skutečně podaří najít. :D Ještě lepší je, když hraje hraběte, to to hledání není tak pracné. :D :D (Robert hrával cover hraběte).

---

K upírům jedna a dva (což je teda blbý pracovní název) se pak se zpěvem přidávají i tanečníci spolu s dalšími příchozími upíry v pozadí a píseň se začíná skutečně se vším všudy rozjíždět a divák už je v očekávání rychlého tanečního čísla.

Jaký údiv, když píseň nečekaně zase zpomalí, ozve se popěvek, který zní až chrámově a ještě k tomu je v latinštině a na scénu přichází taneční dvojnice Sáry vedená Herbertem. Zajímalo by mě, proč Alfred sní o rozcuchaném Herbertovi. Nicméně Marcovi tenhle look převelice svědčil. :D :3 Zároveň se objevuje i snový dvojník Alfreda s hrabětem. A tady zase musím přemýšlet, proč je hrabě v Alfredově snu svalnatý mladík bez košile. Uh, okay. :D

Dovolte mi teď složit našemu hlavnímu tanečnímu triu, doublům pro Sáru, hraběte a Alfreda mé nejhlubší poklony. Jmenovitě se jedná o tanečníky jménem: Paula Ferreira, Csaba Nagy, Pierre Damen. Odpusťe jak jsem se kostrbatě vyhnula skloňování, ale jsou jména, co je asi lepší neskloňovat. :D

Zpět k tématu. Jedná se o velice náročnou choreografii, rychlou, plnou zvedaček, skoků, piruet, tanečníci se neustále pohybují z jedné strany jeviště na druhou, ale zvládají být přitom sehraní, ladní a ještě i své charaktery výjimečně hrát. Nemám pro ně slov, naprosto uchvacující.

Na jevišti se pak ještě objevuje už upírka Magda, která se přidruží spolu k Herbertovi do pozadí, kde společně zpívají.

Motiv taneční choreografie, či chcete-li Alfredova snu je asi takový, že Sarah ač v pokušení kvůli Krolockovu svádění, chce nakonec přece jen utéct s Alfredem. Hrabě je však zastaví, kousne Alfreda a přemění ho. Alfred pak Sáru dovede do pasti, kde ji hrabě zabije a o její krev se podělí i s Alfredem. Oba dva pak celí od krve spokojeně odchází a Sarah zůstává zabitá ležet na zemi. Znovu se ozývá chrámový latinský popěvek a mrtvou Sáru odnáší ona neidentifikovatelná stvoření.

Je na zamyšlení, jestli je opravdu tohle Alfredův největší strach - že je ve skutečnosti zlý a nejen to, že je přímo nestvůra.

Přijde mi, jestli nad tím takhle neuvažuje Herbert Marc, když pozoruje jak mrtvou Sáru odnášejí. Zdá se, jako by trochu lítostivě vzdychnul, ale ani tak ne nad ní, jako nad Alfredem...? Ha, kdo ví.

K Alfredově úlevě přichází ráno a on ze svého strašlivého snu procitá. Profesor se rozhodne jít na obchůzku po hradu a Alfred na chvíli osamní v jejich pokoji, protože ještě sbírá věci. Tu s překvapeným, následně lehce dojatým výrazem opatrně vytáhne nejcenější věc, co u sebe právě má - houbu, kterou ho podarovala Sarah. Michael úvod písně zpívá se zkřiveným obočím, jako by vzpomínal, jak těžce musel včera tento drahocený předmět získávat zpět od hraběte, který mu jej vzal ani nevěděl jak. Byl vedle něj tak bezmocný a přitom musí z jeho spárů zachránit Sáru. Potom se mu však obličej znovu vyjasňuje, když si vybaví tu, které ta mycí houba patří, tu pro kterou všechno tohle nebezpečí překonává....Für Sarah.

Michael píseň podává tak přesvědčivě, až mám pocit, jako bych měla malé okénko do Alfredovy mysli.

Vidíme, jak statečně zahazuje strach i pochyby, protože všechno to za záchranu Sáry stojí. Třeba i cena jeho vlastního života.

Michael velmi senzitivně reaguje na každou část textu, což jeho charakterizaci jen přidává další body navíc.

Ze snění ho ale vytrhne profesor, který na něj celou dobu čeká za dveřmi a diví se, kde je.

Co je dál víme: podaří se jim najít hrobku hraběte i Herberta, profesor se nešťastně zasekne, Alfred zase není schopen spící upíry zabít a jelikož promrhali moc času, nemají prostor na druhý pokus. V hradě se objevují i přeměnění Chagal s Magdou.

Profesor s Alfredem jako další najdou knihovnu, kde se profesor tak rozvášní, že ho Alfred raději nechává a hledá dál Sáru. Tu skutečně najde - jak jinak než ve vaně. A s tou neeeejvětší a neeeeejjemnější houbou z ceeeeeelé Transylvánie. Dobře, už toho eeeeeování nechám. :D

Angelinina Sarah se projevuje skutečně asi nejméně nadšeně, když zjistí, že ji Alfred našel. Já bych řekla, že víc "team Krolock" Sáru snad ani nenajdete. :D "Ah, du bist das," pronese dokonce s jistou stopou otrávenosti v hlase. Když ji vystrašený a v jednom kuse ohlížející se Michael rychle začne přemlouvat, aby s ním utekla, usměje se na něj trochu přezíravým způsobem (že by škola od hraběte Drewa? :D ).

Když ho napomene, že je dáma a on ji překvapil přímo ve vaně Michael korektně pokývá hlavou a otočí se a zavře oči a vypadá u toho hrozně sladce. :D Just saying. :D

Michael je skutečně dojemně nešťastný a bezradný, zatímco Angelina zasněně s širokým úsměvem hledí kamsi do dálky a mluví o hraběti aniž by moc vnímala co zrovna Alfred říká. Když je však tak neodbytný a ona už neví co s ním, na chvíli se zamyslí a pak s potutelným úsměvem znovu odvede řeč jinam. "Jak se ti líbí mé nové šaty na ples? Jsou dárek od hraběte."

Alfred ale svoji Sáru znovu a znovu přesvědčuje, připomíná jí, v jak nebezpečné situaci se nachází, ale ona místo toho s radostným povzdechem vykřikuje: "Hrabě bude tančit jen a jen se mnou!". Jedná se o poměrně bolestnou paralelu s Draussen ist Freiheit, protože i tam oba neustále každý mluvili o něčem docela jiném, aniž by se navzájem opravdu vnímali. Ale o tom už je jejich vztah, bohužel.

Potom Sarah Alfreda pošle pryč, protože chce vylézt z vany (a dokonce nad ním i v jeden okamžik i protočí oči). Nešťastný Alfred tedy odchází.

Když se Alfred do koupelny vrací podruhé, nalézá tam místo Sáry Herberta, s čímž rozhodně nepočítal.

Zde Marc zase jednou dokazuje, že je prostě ultimání a nejlepší Herbert, protože diváci se pobaveně hihňají ještě předtím, než vůbec řekne své první slovo. Everyone loves Marc.

Je tam pasáž, kdy Herbert Alfredovi říká něco ve smyslu "Otec se s tebou zdá být nadmíru potěšen," a Marc to říká velmi pyšně, jako by taková pochvala už sakryš něco znamenala. Náš upíří tatínek a syn bohužel nemají prakticky žádný prostor pro rozvinutí jejich vztahu, takže tyhle malé detaily navíc pak znamenají strašně moc.

Když se pak Alfred pokusí utéct a Hebert ho zastavuje, Marc ve slovech "Musíš na mě být hodný," ukazuje rozmazlené manýry hýčkaného syna, což je další prvek co se mi ohromně líbí. Když tohle jiní herci hrají spíš na takovou výhružnou strunu, tak sice nemám nic proti, ale s tímhle podáním se více ztotožňuji.

Čím déle pak Marcova Herberta sledujete, tím více doceníte každý jeho výraz a gesto. Herbert je bezpochyb zženštilý charakter, tudíž zahrát ho tak, aby pobavil, ale nebylo to přehnané je těžší, než se zdá. Marcův pohyb po jevišti, zejména rozkošná gestikulace rukou je čirá perfektnost, to vám povím.

Vždycky se nejvíc těším na pasáž, kdy Herbert popisuje, jak bude chystaný ples gigantický a romantický, přičemž názorně rozhazuje rukama a pak si při slově romantický přejede rukou po tváři....hehehe, to je taková Marcova specialitka. :D

Potom si Herbert vyděšeného Alfreda vezme do náručí a začne s ním v zápalu předplesového nadšení i tančit, přičemž Marc na Michaela upírá takový lačný pohled, že v tom roztomilém upírovi v záplavě krajek vidíme i jeho děsivou upírskou stránku, což dodává jeho Herbertovi na hloubce.

No a pak Marcův výraz, když Michaelovi sahá na zadek...to...na to není komentář, to se musí vidět. :D :D

U pasáže, kdy Herbert Alfredovi sebere knížku básní vždycky přemýšlím, jak si to asi vykládají herci Herberta. Jakože jestli to hrají spíš tak, že si Herbert myslí, že je Alfred zakoukaný do něj, nebo si to pouze chce myslet, nebo jestli raději sáhnou po tom ztvárnění, že Alfredovy city pro Sáru prokouknou a nebudou si nic nalhávat? Um, mám pocit, že Marc to nejspíš hraje tak, že ví dobře která bije a baví se škádlením Alfreda. Ale tohle je zase jedna z těch kouzelných chvílí, kdy je čas na hlášku: "každý si to může vyložit jinak a je to fajn".

Michael má ve chvíli, kdy mu Herbert sděluje "Já taky někoho miluji, ano, miluji....tebe!" naprosto geniální výraz. Nejdřív tak chápavě pokyvuje hlavou 'no vidíš, tak mě vlastně chápeš' a pak když mu Herbert dopoví zbytek věty, tak se mu ten suverénní výraz z obličeje přímo rozteče a vystřídá ho naprostá, čirá hrůza. :D

Alfredovi se pak podaří od Herberta utéct, když si vypomůže tím, že mu strčí do pusy knihu, ze které si před chvílí utahoval. Ironie. :D Alfred si pak myslí, bůhvíjak úžasně Herberta neoklamal až do okamžiku, než si uvědomí, že ho má přímo za zády.

Marc na něj v tu chvíli upírá narosto kouzelný pohled. :D Tak laškovně se pohupuje a široce se usměje, když se k němu Michael otočí čelem, úplně ignorujíc fakt, že se od něj právě pokusil utéct na hony daleko. Potom se na něj zahihňá tak vtipně, že tím rozesměje i publikum a ještě si nadšeně zatleská, což prostě vypadá hrozně roztomile. Ale Marc jako Herbert vypadá roztomile jen tak, sám o sobě, ani nemusí nic dělat. Což je zvláštní, protože make-up Herberta je k hercům většisnou spíš nelichotivý.

Když pak na jeviště přiběhne profesor a přetáhne Herberta deštníkem přímo po zadku (:D) Marcova reakce je zase fascinující. Nejprve se tváří naprosto nechápavě (zase jsem u teorie láskyplně hýčkaného dítěte, které nikdy bití nezažilo) a potom je už spíš takový pobouřený vzniklou situací, ale pořád mu na tváři vidíme naprostou zmatenost a to je prostě geniální.

Když pak vyskočí na nohy, hned se snaží získat zpět ztracenou důstojnost, takže nasadí pokud možno ten nejvznešenější postoj, ale je na něm vidět, že se pořád musí jaksi uklidňovat.

Možná, že Herbert je většinu času postava spíše v pozadí, ale to neznamená, že by Marc třeba jen na vteřinku vypadl z role a zůstal jen pasivně postávat. Neustále reaguje na všechno, co se děje na jevišti, takže se po chvíli přistihnete, že pozorujete spíše jeho, než právě mluvící/zpívající herce.

Když potom odchází s ukřivděným "pch!" což tedy po německy zní spíše jako "ph!" :D diváci opět tleskají, protože jeho grimasy jsou prostě na medaili. :D

Střih. Hřbitov. Temná silueta hraběte Drewa. Znovu ta tklivá klavírní melodie. Die Unstillbare Gier, píseň písní Tanzu.

Drew pomalu ze stínů vstoupí do světla (i když technicky vzato na něj jen nastaví reflektor :D) a podívá se na oblohu. Nejprve je jaksi dychtivě zvědavý, ale potom se zatváří pohrdavě, následně jaksi stísněně....jaká to přeháňka emocí ještě předtím, než vůbec začne zpívat!

Když zpívá pasáž o tom, že i měsíc se před ním schovává, skoro ta slova vykřikne, ale ne docela...prostě je zpěvavě vykřikne (:D) jakoby měsíc vyzýval, ale potom se sám nad sebou zatváří trochu znechuceně a znovu pozvedá oči k obloze....žádná hvězda na dohled, žádné světlo falešné naděje.

Ve chvíli, kdy se začne rozhlížet po hřbitově, který z velké části naplnil on sám, zatváří se až nechápavě. Jak je to možné....je to všechno tak dávno, ale kdy se z něj vlastně stalo to monstrum, kterým je? Opravdu na jeho tváři vidíme usilovné a bolestné rozpomínání se, což pak samozřejmě dává smysl když začne zpívat další část písně. Nicméně je to ten okamžik, kdy máte chuť obejmout a utěšovat upíra. :D

Jak víme, tak hrabě postupuje po hřbitově a zarazí se u jednoho z náhrobků...hrob jeho docela první oběti. To je část, kterou skutečně každý herec hraje docela jinak a kterou Drew podle mě hraje prostě nejlépe. Zrak mu na onen hrob padne docela náhodně, jako by si neuvědomoval do které části hřbitova se to vlastně zatoulal, ale když si pořádně prohlédne náhrobek, ze rtů mu unikne tichý povzdech, zatímco v jeho očích se zračí skutečný šok. Člověka při Drewově interpretaci pro jeho hraběte napadne takový canon, že se Krolock vždycky snažil tomuhle jednomu konkrétnímu hrobu vyhýbat, protože vzpomínky, které k sobě váže jsou i na dvě stě let starého upíra příliš silné a bolí.

Drew nad tím místem chvíli stojí a jakoby se snažil z toho překvapení rychle vzpamatovat, pohled se mu vyjasní, zněžní. Ano, ty vzpomínky bolí, ale zároveň jsou to nejlidštější, co v něm ještě zbylo. A pak - což je okamžik na který už vyloženě čekám a který miluju - mu po tváři přeběhne kratičký, ale přece docela vřelý úsměv a je očividné, že v tu chvíli se myšlenkami ocitl někde úplně jinde. Poklekne a přejíždí rukama po studeném náhrobku tak láskyplně, jakoby skutečně byl zpět v roce 1617 když bojoval s krvavým pokušením docela poprvé a vedle sebe cítil teplo nic netušící zamilované dívenky.

Když se ovšem výjevy v jeho mysli dostanou až do okamžiku, kdy mu umírala v náručí, jak zpívá, ruce stáhne a tváří se tak provinile, že se nedokáže už ani dívat na její jméno vytesané do kamene a ztěžka vstává ze země.

Dalším takovým význačným prvkem choreografie je, když se hrabě na kolena sesune podruhé a praští do jiného náhrobku, aby ulevil své frustraci, neboť momentálně zpívaná pasáž jeho textu je skutečně deprimující ("Přál bych si být andělem, či ďáblem, avšak nejsem nic víc, než jen stvůra, která vždycky bude toužit po nedosažitelném." Toť můj slabší překlad. :D). Už jsem viděla hodně herců tuhle pasáž zahrát skutečně zuřivě, což dává smysl, ale Drew na to šel docela jinak a vidíme tu gesto jakési zatrpklé rezignace. A i v tomto případě to funguje, protože další pasáž zpívá skutečně smutně, takže to jen navazuje na tu předcházející obměnu. Geniální, co mám říct než prostě geniální.

Vzpomínání pokračuje dál, je tu pastorova dcera, jejíž krví napsal verš přímo na její bledou pleť. Při téhle lince Drew zavře oči a přiloží si ruku na tvář, což z popisu může znít trošičku silly, ale ve skutečnosti je to velmi senzitivní chvíle, zvláštní kontrast mezi vinou a prožitkem, který mu to přineslo. Drew a Steve Barton jsou skutečně jediní Krolockové, kteří mě donutí zamyslet se nad hrabětem tolik do hloubky a docenit tragičnost této postavy.

Drew si jako herec nikdy na moc význačné gestikulace nepotrpěl, je ten typ herce, u kterého stačí, aby třeba jen klidně stál a každičký záchvěv emoce mu bez potíží vyčteme v obličeji. U hraběte to ovšem musel udělat jinak, protože tam je zkrátka už tak zavedené, že dělá elegantní gesta a tak celkově se na jeho ruce klade pozornost, jakkoliv divně to zní. Považme už jen to velice efektvní líčení a stínování, díky kterým jeho prsty vypadají aspoň o polovinu delší. Drewovi očividně vůbec nedělalo problém na tohle najet a v téhle písni především to vyniká.

Pak je tu ta emotivní chvíle, kdy hrabě probíhá mezi náhrobky a upadne a zpívá dál na zemi, tentokrát už ovšem přímo čelem k divákům, zatímco kulisy hřbitova pomalu mizí z jeviště. To je ta chvíle, kterou většině hercům moc nevěřím, protože zkrátka padají moc opatrně. Drew na tohle nedbá a klesne k zemi velmi spontánně, vlastně mám pocit, že ten pád musí dokonce i trochu brzdit, aby to zase nepřehnal a neupadl doopravdy. Stoprocentní nasazení jako vždy. :)

Hrabě dále zpívá něco v tom smyslu, že by všechno utrpení klidně překonal, jen kdyby věděl, že se někdy dočká alespoň jednoho okamžiku štěstí, přičemž Drew právě to "jednoho" vyloženě ucedí skrz zaťaté zuby, ruce sevřené v pěst. Alespoň jednou, jedinkrát, doufá a oči se mu rozšíří, protože pan Sarich zkrátka moc dobře ví, že když chce, tak se umí tvářit jako ztracené štěňátko s těma jeho velikýma hnědýma očima. :D

Následně v jeho tváři vidíme konflikt sám se sebou. Touha po štěstí versus beznaděj, touha po živově versus věčná žízeň, vidíme jak se to v něm všechno pere a on až bezradně zavrtí hlavou.

Další část písně pojednává o smyslu života tak, jak ho vidí lidé. Peníze, víra, umění, divy světa atd, atd. A opět - většina herců tohle spíš vidí jako hraběte vysmívajícího se lidem a zpívají to trochu povzneseně. Drew se naopak nebojí na to jít zase trochu jinak a je zcela vážný, vlastně je v tom dojímavá beznaděj. Podává to tak, jak se s tím spíše ztotožňuji i já sama. Jako by si za těch upírských dvě stě let tohle všechno vyzkoušel, hledal onen smysl života spolu s pošetilými smrtelníky, zkoušel jejich metody a zklamával se tak dlouho, dokud to prostě nevzdal....takhle vidím konec té písně spíš a jsem moc ráda, že někdo je na tom stejně a ještě raději, že je to Drew, protože on to navíc dovede TAK zahrát. Vypadá tak unaveně, že byste mu věřili jeho dvě stě let (což mě zatím u nikoho jiného nenapadlo takhle brát), zároveň ho to neskutečně popuzuje, postupně rozčileně zvedá hlas a vstává, hekticky přechází po jevišti, když pokračuje v tom výčtu vznešených ale mylných lidských idejí, jako by se mu z toho měla rozkočit hlava.

Nakonec však chvíle slabosti pomíjí, on znovu dostává pod kontrolu své emoce a poslední noty písně zpívá s chladem v očích, s nenávistnou zprávou pro všechny smrtelníky které tak nenávidí....právě za jejich smrtelnost o kterou přišel. Drew odchází z jeviště přímo za jásotu a být tam, tak jásám taky. A do toho brečím. Tahle písnička. Ach, jak ta mi láme srdce.

Další střih. Jsme v plesovém sále, hrabě Drew stojí na vrcholku točitého schodiště a sleduje hemžení se svých "oveček" dole. Usmívá se na ně, blahosklonně kývá, jako pravý aristokrat. Drew je skutečně vůdcovský hrabě, takže k němu i jako divák v tuhle chvíli musím pociťovat jistou dávku respektu. Sděluje jim, že loňský rok byl sice velmi slabý co se potravy týkalo, ale on jim sliboval, že přijdou lepší časy a oni mu podle všeho moc nevěřili. Jaký vítězoslavný výraz je na jeho tváři, když se jeho slova přece jen později vyjevila jako pravdivá. Jako by jim to chtěl dát, jak se říká, náležitě "sežrat" se skrytou výhružkou, že jestli o něm budou pochybovat i příště, nemusí už být tak shovívavý.

Co je moje nejoblíbenější věc na celém tom plesovém úvodu předtím, než se zjeví Sarah, je asi vteřinová chvíle, která mě i tak neskutečně těší. Drew sejde po schodišti, stále promlouvá k ostatním upírům, ale přitom se otočí a očima vyhledá Herberta a lehce mu zamává kapesníčkem, na což se Herbert Marc potěšeně usměje a gesto mu oplatí a tohle se může zdát jako miniaturní improvizace navíc, ale TAK DŮLEŽITÁ improvizace navíc. OMG. :D

Sáru pak ostatním představuje s výrazem lovce, ale má okamžiky, kdy mu tváří probleskne i jistá něha, takže ač se může zdát, že se od Die Unstillbare Gier už dal dohromady a uklidnil, pořád v něm vidíme jistý konflikt, což neskonale obdivuji.

Pak už se objevuje Sarah osobně. Angelina se odhodlaně usmívá beze stopy jakékoliv nejistoty. Drew se těsně předtím, než k ní natáhne ruku znovu ohlédne k Marcovi jakoby u něj hledal schválení či radu (awwwwwwwwwwwwwwwwwwww - ignore me).

Drew si pak Angelinu přitáhne k sobě a položí ji ruku na tvář. Tohle je chvíle, kdy si fanoušek občas v duchu frustrovaně říká to známé "And noooow - kiiiiiss!". Povím vám, že pár vzácných videjí, kdy tak hrabě skutečně učiní vážně existují. Vím, že Mathias Edenborn jednou svoji Sáru skutečně vyloženě políbil a pak tu dále máme Roberta D. Marxe, který na okamžik přiložil své rty na Sářiny, ale i to se počítá, i to se počítá. A určitě je jich víc, ale já znám jen tyhle dva "líbající hrabata".

Drew pokud vím v téhle scéně Sáru nikdy nepolíbil, nicméně tu máme s Angelinou skutečně intenzivní oční kontakt a Drew ji dokonce v jednu chvíli i palcem přejede po rtech (být já na její místě, tak jste svědky historicky prvního samovolného roztátí člověka z masa a kostí). Drew se k ní nakloní, jako by ji políbit skutečně chtěl, ale touha po krvi nakonec vítězí a on se vrhá po jejím hrdle. Když pak lačně olizuje její krev ze svého prstu, podívá se po ní s nečekanou přísností, snad až nenávistně, ale zároveň jde poznat, že ty negativní pocity jsou jen a jen z něj samotného, je to okamžik, jeden z mnoha okamžiků, kdy pohrdá sám sebou, zatímco v jeho rukou tiše uniká další život.

Když padne záběr na Marca, tak ten se do kontrastu shovívavě uculuje a když se jeho pohled střetne s Drewovým, zdá se, jako by ho němě chválil.

Když Sára zase přichází k sobě, tak jí hrabě jako vždy nabídne ruku, protože není ve stavu, aby se udržela na nohou. Sára ochotně přijímá a opírá se o něj.

A co jsem zatím u jiného herce neviděla - Drew pak položí svoji ruku na její, když opakuje slova z Totale Finsternis. "Kdysi sis vysnila, že někomu daruješ srdce," v tom se jeho ruka zachvěje a on ji sevře pevněji, dokonce se k ní i naléhavě nakloní blíž, "teď ale přicházíš o rozum." Je to jako by se jí snažil vysvětlit její chybu, v jeho hlase je pohnutí. Vyvaruje se toho, aby zněl posměšně, po čemž herci také sahají. A to je jedna z mnoha věcí, co na jeho hraběti skutečně a nefalšovaně uctívám. Angelina na tuhle interpretaci reaguje a nešťastně sklápí hlavu.

Hrabě však potom svoji ruku vytrhne a nechá Sáru padnout k zemi, zatímco si nenuceně otře ústa do kapesníčku. Sarah však zabrání jeho odchodu, když pokračuje v reprise Totale Finsternis. Z obličeje jí zmizely veškeré iluze, v písni pokračuje se zatvrzelým odhodláním, ale smutnýma očima. Mimochodem tohle je chvíle kdy se mi v company podařilo najít mého drahého Roberta D. Marxe v pozadí. You don't care, I know. :D

No nic, na Drewova hraběte tím Sarah udělá dojem a tak ji zvedá ze země a začne s tí tančit k úžasu ostatních upírů i Herberta. Netváří se u toho zrovna moc nadšeně, ale přesto se z nějakých příčin rozhodne splnit slib, který Sáře dal a tančí jen s ní na luxusním plese. Člověk se může ptát proč to dělá, proč od ní prostě neodešel poté, co dostal co chtěl a nepřesunul svoji pozornost na profesora s Alfredem, o kterých musel přece vědět. A i kdyby ne, pořád to nevysvětluje proč Sáře vypil tak málo krve, že pak byla schopná se prakticky okamžitě vzpamatovat a tančit. Očividně po ní toužil skutečně velmi silně, když se vrátíme zpět k Totale Finsternis, tak proč trápil sám sebe a zarazil se dřív, než musel? To mu tolik záleželo na tom, aby dodržel co jí slíbil, nebo co sehrálo roli v jeho rozhodnutí? Přece jen jsme v prvním jednání viděli na Chagalovi, že upíří člověka spíš napadnou tím způsobem, že ho vysají do poslední kapky krve a tím pádem několik hodin trvá, než se probudí, už rovnou jako upír.

Takže hrabě chtěl dopřát Sáře pár posledních chvil lidskosti na jejím vytouženém plese, s ním po boku, na což si ji k sobě nalákal?

Tanz fandom důrazně tvrdí, že ve vztahu hrabě & Sarah není ani špetka romance, ale....proč ji tam teda i přes to vidím, když se nad tím zamyslím? :D Shipity ship, ship, ship. :D

Hezké je, že i Angelina se tímto jeho počínáním zdá být lehce zaskočená a neustále po něm pokukuje, jakoby se to tajemství snažila vyluštit z jeho tváře. Nice of her.

Když se pak otočí k divákům zády a sledují tančící comapny, Drew a Angelina se k sobě docela synchronizovaně otočí obličeji a...a....a Angelina se na něj usměje. Zcela nefalšovaně a opravdově a to i přesto, že ji právě kousnul, nechoval se právě něžně, nechal ji upadnout...jakoby pochopila všechno to, nad čím jsem se výše tak vehementně rozepisovala a tudíž se nebudu opakovat. Už chápete, proč říkám, že Angelina a Drew jsou spolu dream team? Takovou chemii a unikátní vztah mezi hrabětem a Sárou už asi nikdy neuvidíme.

Jen bych si přála vědět jak se v tu chvíli zatvářil Drew, ale bohužel je ke kameře docela zády a nevidím z něj nic.

Nicméně když se ti dva znovu dostanou do záběru, Drew už ani zdaleka nevypadá otráveně a má takový leeeehounký náznak úsměvu a ani na chvíli z Angeliny nespouští pohled. Jakoby pro ty dva nebylo vrcholem plesu její kousnutí, ale naopak tahle chvíle vzájemné blízkosti. (Kéž bych mohla ten muzikál ukončit v tuhle chvíli s titulkem Happy End. Kéž by.)

Mimochodem ať teď jsem si všimla, že herečka z company, která s Drewem dělala otočku, se na něj dost culila, což bylo tak trochu mimo charakter, ale kdo by se neculil na Drewa, žejo. :D

Když se pak všichni tancující odpojí, aniž by si toho smrtelníci, tedy Sarah, profesor a Alfred, všimli, Drew se tak úžasně ďábelsky rozesměje...na to nejsou slova popisu. :D

Když se pak Drew ptá ostatních upírů, zda jsou připraveni ty dva zabít (Sarah je jenom a jenom jeho, jak ostatní varoval předtím, než vešla na ples), říká to asi takovým tónem, jakoby se ptal, jestli zítra bude pršet, což působí úžasně zlověstně.

Angelina v tu chvíli upírá prázdný pohled kamsi do prázdna a zuřivě pomrkává, jakoby byla těsně před zhroucením, jak se její přeměna na upíra pomalu začíná blížit ke konci. To na ní skutečně zbožňuju, protože pak dává smysl, proč se tak snadno dala odvést pryč z hradu - vypadá docela mimo, nevnímá a nereaguje na nic, co se kolem ní děje a nejistě se kymácí na roztřesených nohou. Love, love, love, love her.

Alfred se snaží zachránit situaci, takže se vrhá do boje se svícnem, se kterým se rozeběhně proti hraběti. Drew se na to chvíli dívá naprosto nechápavě, jakoby rozvažoval Alfredovu příčetnost, ale pak mu tedy dopřeje co chce a rozhodí rukama a naoko zakřičí, což je tak neidentifikovatelný zvuk v tak prazvláštní tónině, zkrátka něco, co byste z Drewova hrdla vůbec nečekali, ale here we are. :D Diváky to samozřejmě rozesměje, to jinak ani nejde. :D Pak po Alfredovi bafne on sám - s mnohem větším účinkem, načež se rozesměje a otočí se k Marcovi, který pobaveně tleskne a tenhle moment pobavení sdílí jenom spolu.

Angelina ani na tohle nehne brvou a se stále nepřítomnějším výrazem se dívá mrtvě před sebe, když ji profesor a Alfred popadnou poté, co ze svícnů udělali kříž a utečou s ní pryč. Vůbec se nezdá, že by věděla, co se s ní děje.

Když pak Drew křičí "přiveď mi ji zpátky" na Koukola, stále vypadá otřesený z toho vystavení křížem (což pak dává smysl proč se za ní nevypravil on sám) a při závěrečném "zurück" mu hlas sjede do takového toho rockového zavřísknutí, jak to Drew dobře umí, což podtrhává, jak moc zoufalý z jejího únasu je. Ach.

Je tu závěr, kdy Alfred a Sarah dostanou po útěku z hradu chvíli soukromí, když se profesor vzdálí ke svým poznámkám.

(Btw - to je moje hejbátko, nezapomeňte ho pochválit. :D :D :D)

Upřímně říkám, že jsem zpočátku měla tak trochu nutkání to ukončit tady, protože - ruku na srdce - ten závěr do celého mého Graf&Sarah šílení dvakrát nepasuje. Ale zavírat před závěrem Tanzu oči taky není dobrá strategie, tak...pojďme na to a uvidím, jak se s tím popasuji.

Sarah se Alfredovi zhroutí do náruče, protože je velmi slabá, postupně se přeměňující. Zase taková čistě moje teorie: je možné, že hrabě tak špatně nesl, když ji unesli z hradu i z určité obavy o ni, protože věděl v jak choulostivém stavu na pokraji života a mrtvolné nesmrtelnosti se nachází? Nemůžu být jediná koho to napadlo, c'mon! :D

Jak se říká - člověk docení co má, až ve chvíli kdy to ztratí. Možná s tímhle přístupem Angelina pojala tuhle závěrečnou scénu, kdy s Alfredem tentokrát opravdu upřímně fantazíruje o společném útěku a šťastné společné budoucnosti, i když musí tušit - podle mě opravdu musí, protože já Sáru nikdy neviděla jako hloupou, skutečně nikdy - že co nevidět z ní bude upír.

O chvíli později už skutečně s přerývavým dechem zaboří tvář do Alfredovy hrudi - což je tedy jen naoko, ale v tomhle se tu dnes nešťouráme :D. Když se pak znovu otočí k publiku, už má upíří špičáky, což Alfred nevidí.

Mám pocit, že tuhle scénu si všechny herečky Sáry velice užívají. Konečně i ony mají šanci být "badass vampire". :D Angelina není výjimka a předvádí nové zoubky ve skutečně širokém, ale zároveň temném úsměvu.

Stejně by mě zajímalo, jaký přesný nápad je za upírskou přeměnou v Tanzu. Určitě víte, že každý upírský příběh tohle pobírá trochu jinak. Mám tím na mysli jednu věc na zamyšlení: když se koukneme na hraběte a Herberta, tak ti kromě své upírské stránky mají stále zachovanou i svoji osobnost, hodně silnou osobnost v případě obou pánů a i když je pro ně smyslem života nekonečná krvelačná honba, přece jen jsou schopni se jaksi taksi ovládat (ne dokonale, ale přece) a u hraběte to možná tolik nevidíme, ale u takového Herberta je očividné, že stále má i jiné zájmy a dokonce i ty romantické a že se na svět stále dokáže dívat optimisticky, což je velmi neupírské.

Takže usuzuji, že upírům zůstává jejich charakter i po ztrátě lidskosti.

Jenže když se pak podíváme na Chagala, Magdu a i tu Sáru, tak jim v první chvíli po přeměně úplně přeskočí a chovají se naprosto jinak, než do té osudné chvíle.

Chagal se absolutně přestane zajímat o Sáru, kterou do té doby přehnaně hlídal a dusil svou zvláštní péčí. Věděl, že je v hradě plném upírů a neudělal nic, vůbec nic. A přitom upíří rodiče dále mohou milovat své děti, nemusím pro případ chodit nikam daleko: hrabě&Herbert.

Magda, které byl Chagal protivný, se po něm najednou plazí usilovněji než břečťan po stěně a směje se Koukolovi, před kterým předtím utíkala s nefalšovaným děsem.

Sarah, která předtím měla Alfreda spíš jako hračku, se kterou bezostyšně manipulovala, aniž by o něj projevila skutečný zájem (zejména u Angelininy Sáry o tom není pochyb, u jiných hereček by to bylo diskutabilní) se s ním objímá, za ruku s ním utíká pryč....

Dají se tedy tyhle zvláštní odchylky v chování vysvětlit nějakou teorií, která by je všechny podchytila?

Odvážila bych se přijít s nápadem, že těsně po proměně upír zkrátka tak trochu zešílí a chvíli mu trvá, než se jeho bojující upírské a lidské já nějak sjednotí a nalezne rovnováhu. What do you think? :)

Oh, ok. Nejdřív jsem tyto články chtěla pojmout jako tribut k Drewovi a jeho postoji k hraběti, ale nakonec mi to přerostlo navíc v moje malé Tanz teorie, díky kterým vydýchám ten otevřený konec. :D Za to pardon. Ale to jsem se ještě krotila a nevytáhla na povrch úplně všechno. :D

Ohromně jsem tohle nimrání se v Tanzu zbožňovala a je dost možné, že něco v tomto duchu se tu ještě objeví i někdy jindy. :)

Prozatím díky za pozornost a páček. :)