DSOCI - 34. kapitola

Schůzky s panem Y byly vždy vedeny ve velmi teatrálním duchu. Ale v zásadě to bylo to samé pořád dokola, říkal si Christian, zatímco stoupal po schodech do jeho pracovny. Silueta pana Y v potemnělé místnosti, vzduch provoněný něčím, co Christianovi připomínalo růže a jeho oči zlobně blýskající tu z jednoho, tu z druhého koutu místnosti. Vždycky byl tak neklidný, přímo hektický. Neustále přecházel sem a tam, bral do rukou notové zápisky a pak je zase nepříčetně trhal na kusy, nebo kolem Christiana kroužil jako krvežíznivá šelma.

Dnes večer však tajemného muže s maskou zastihl usazeného za psacím stolem prakticky nehybného. Christian se po vyzvání usadil do křesla s vtíravým pocitem ohrožení, ale snažil se nedávat nic najevo.

"Dobrý večer, Christiane," zapředl pan Y hovor. Jeho sametový tenor dnes zněl jaksi napjatě a zvuk jeho hlasu Christiana přiměl napřímit se v nepohodlném křesle.

"Dobrý večer," odvětil prostě, bez nejmenší chuti mluvit víc, než bude nezbytně nutné.

"Takže vaše malá schovanka má za sebou první týden v parku, přičemž odpracovala pouze tři dny," začal pan Y posměšně.

Christian přešel to diskutabilní oslovení bez komentáře, spíš musel potlačovat překvapení nad pozorností, jakou pan Y té dívce věnoval. Její jméno stále zůstávalo tajemstvím, ale nad tím se tu nikdo zvlášť nerozpakoval. Mezi zaměstnanci parku se docela rychle ujalo oslovení 'Elle'.

"Onemocněla, není to její vina," odvětil suše s očima přimhouřenýma do úzkých škvírek.

"Ale?"

---

"Nic vážného, jen nějaké sezónní nachlazení," dodal Christian po chvíli ticha, kdy přemýšlel, jak na jeho zvláštní reakci odpovědět. Nedodal už, že podle něj Elle svoji slabší horečku poněkud zbytečně přeháněla a tvářila se, jako by ležela kvůli škrábání v krku na smrtelné posteli. Uvědomoval si, že si musí počínat opatrně, protože pan Y na ni z neznámých důvodů upíral neobvyklou míru pozornosti. Běžně se o zaměstnance absolutně nezajímal a nechával Christianovi, případně Giryovým volnou ruku.

"Nemyslíte si, že jste v jejím případě poněkud shovívavý?" otázal se pan Y.

Christian se trochu netrpělivě nadechl. Chtěl s ním probrat jisté marketingové tahy a ne rýmu nějakého zatoulaného dítěte ze snobské vrstvy. "Je jistým způsobem politovánihodná. Exotická choulostivá květinka ze skleníku, která se ocitla na docela obyčejném trávníku."

"Jak zajímavý přístup! Choulostivá květinka. Stačil by silnější poryv větru a její půvabný stonek by se zlomil. Tak jste to myslel?"

Christian překvapeně zamrkal a chvíli pozoroval tu část jeho obličeje, která nebyla zahalena ve stínu. "Co je to za hry...pane?" dodal zdvořile, protože si netroufal znít drze.

Pan Y se pohodlněji opřel a jeho obličej Christianovi z výhledu zmizel docela. "Nechci ji tady," řekl nakonec.

"Ale proč?" nechápal Christian.

"Do toho vám nic není!" obořil se na něj pan Y.

"Ne, to není, ovšemže," přisvědčil Christian s hlavou nakloněnou na stranu, jak se snažil prohlédnout tmu před ním a najít v nich jeho oči, které by mu snad mohly objasnit záhadu jejich nositele.

"Stalo se snad...čistě hypoteticky, že by se po parku nějak šířila tím, že se se mnou setkala tehdy na té pláži?" vypravil ze sebe nakonec pan Y.

Christian si nemohl pomoci, ale povytáhl obočí. "Pane?"

"Otázka snad byla příliš komplikovaná?" zavrčel pan Y.

Christian se kysele usmál. "Rozumím vaší otázce. Jen nerozumím, jak by to děvče mohlo tušit, že jste na té pláži byl, když nebyla při vědomí?"

"Možná, že na chvíli procitla..." nadhodil pan Y ostražitě.

"Celou tu dobu blouznila v horečce. Není šance, že by si vás pamatovala. Ostatně kdyby se o vás v parku v tomto duchu klevetilo, tak by se mi o tom doneslo a to se nestalo, ujišťuji vás," pravil Christan s těžko skrývaným znuděním. Nemohl uvěřit kolik času už té žábě dnes věnovali pro nic.

"Je pozoruhodné, jak jste si jistý sám sebou, Christiane," pravil pan Y zvolna a na tu malou chvíli se přestal kontrolovat a do jeho hlasu se vkradl závan čiré nenávisti. Christian si nemohl pomoci a zachvěl se. Ano, moc dobře věděl, že ho pan Y nenávidí a důvody pro to byly tak iracionální až povrchní, že si Christian podobné výlevy jen stěží mohl brát osobně.

"Měl jsem tím na mysli, že vaše osobnost tu vzbuzuje zájem. Prakticky nikdo vás neviděl, přesto tu platíte za nejvyšší autoritu. V prostých lidech to vzbuzuje nutkání spekulovat. Dřív nebo později se to všechno vždycky donese i ke mně," vysvětlil trochu přeskakujícím hlasem.

"No ovšem," přitakal pan Y, ale z nějakého důvodu to znělo posměšně.

Christian už chtěl tuhle debatu uzavřít. "Takže, pane, přejete si abych ji propustil?"

"A jaký je váš názor?" Erik se předklonil, takže mu Christian zase mohl vidět do tváře. Zkroutil tu polovinu obličeje, kterou nezakrývala bělostná maska do zvláštního úšklebku, ze kterého Christian absolutně nemohl poznat, jakou emoci by měl vyjadřovat.

"Tedy, upřímně řečeno, docela dobře bychom se bez ní obešli. Na druhou stranu propustit ji znamená poslat ji na smrt. Raději bude bloudit po Coney dokud nevypustí duši, než aby se zachovala rozumně a vrátila se tam, odkud přišla," odtušil Christian poměrně lhostejně.

"A vám by jí bylo líto..." pokračoval pan Y.

"Přirozeně je mi líto každého zmařeného života," vypravil ze sebe Christian zmateně. Přestal chápat, kam se tahle debata vlastně ubírá.

"Korektní jako vždy," usmál se pan Y a opět skryl tvář do stínu.

"Kdybyste mi jen dovolil přeřadit ji na nějaké jednodušší práce...až mě bolí pozorovat ji na poli," zasténal Christian.

"Stal se z vás natolik senzitivní člověk?"

"Ne, tak jsem to nemyslel. Je tak nemožná, že nemám trpělivost se na ni ani dívat, natož ji ještě platit."

"Technicky vzato ji platím já," opravil ho pan Y jemně.

"Přirozeně. Já se starám jen o administrativu," souhlasil okamžitě Christian, aby vyvážil, jak se před chvílí zapomněl.

"Tak tedy," pan Y se zavrtěl a jeho ruce s ošklivě dlouhými vyzáblými prsty neklidně přejely po desce jeho psacího stolu, "dobrá, nechte ji tady. Vaše obrana oné mladé dámy je skutečně dojímavá. Ale nechte ji pěkně tam, kde je. Jestli nemá dostatek elánu na práci, kterou jsem jí já sám přidělil, není tu pro ni beztak místo. Jestli vydrží měsíc...."

Christian se zarazil. "Ano?"

"Tak mi s ní sjednáte osobní setkání. A přestaňte na mě tak třeštit oči."

"A-ano, pane."

***

A k onomu setkání skutečně došlo. Přesně o měsíc později, tak jak si Erik přál, protože on vždycky dostal všechno co chtěl. Tedy - téměř vše.

Zhluboka se nadechnul, a pročistil si mysl od dávných vzpomínek. Nakonec bylo příjemné mít rozptýlení - tuhle dívenku, která viděla víc, než bylo komukoliv dovoleno. Jak by s ní jen měl vynaložit? Vzácná květinka, tak křehká a naprosto bezmocná v jeho rukou. Usmál se, ale vypadalo to, jako by na ni spíše cenil zuby predárota.

Arielle se k němu při zaslechnutí toho zvuku otočila, v zatemnělé místnosti její oči až teď objevily siluetu muže, který ji svojí tváří tak moc - tak nevýslovně moc - děsil.

Viděl jak se třásla, jak zatínala ústa, aby jí nedrkotaly zuby. Přistoupil blíž a pouhý závan vzduchu, který tím pohybem způsobil a jemně rozechvěl konečky jejích vlasů ji málem přiměl k mdlobám. Ani s ní nemusel rozmlouvat, už měl jasno, jestli si jeho tvář pamatovala, nebo ne. Otázkou bylo, jak s tímto novým poznatkem naloží. Jaký nečekaně zábavný den.

"Nuže, posaďte se přece," pravil docela přátelsky, ale Arielle se přesto ani v nejmenším necítila bezpečně. Učinila jak jí nakázal a ztraceně těkala očima po místnosti, pomalu si přivykajíc na panující šero.

"Je tomu již podruhé, co se setkáváme, pamatujete si?" přešel Erik rovnou k tématu, když se mu již omrzelo její strašení.

"N-ne, pane. To musí být omyl, neznám vás," vykoktala Arielle.

"Tehdy na pláži - na malý okamžik jste procitla," pokračoval Erik jako by ho vůbec nepřerušila.

"Měla jsem horečku a nic si nepamatuji," zamumlala Arielle téměř až strojově.

Erik povytáhl obočí. "Jak vidím, tak Christian vás na tuto schůzku pečlivě připravil. Já poznám, když mi někdo lže, víte?"

Tím naprosto zničil zbytky její chabé vůle. "Pamatuji si vás," zašeptala tak tiše, že ji málem přehlušilo zapraskání dřeva v krbu.

"Zdá se, že se konečně někam dostáváme," pronesl Erik a v hlase měl stále tu podivnou vřelost, která nezněla nijak křečovitě, přesto byla zcela otevřeně předstíraná.

Erik přešel do světla krbu a Arielle k němu instinktivně vzhlédla. Bez záchvatu zimnice v kombinaci s horečkou jí připadalo, jako by se na něj dívala poprvé. Ale to bylo tím, že na sobě měl svoji masku...

Měl tmavé uhlazené vlasy a pronikavé průzračně modré oči, které svojí barvou působily jaksi nepřirozeně. Bylo v nich tolik chladu! I přesto, že momentálně nad ní pouze bez pohnutí stál, vyzařovalo z něj tolik majestátnosti, že z něj Arielle nedokázala spustit pohled, ač se ho zároveň tolik děsila. Nepatrně pozdvihl bradu a stejně tak, jako si ona měřila jeho, krátkým pohledem zhodnotil i on ji.

"Tolik jste křičela...máte velmi otravný hlas. Nepěkně vysoko položený - teď vám ho strach přidusil, ale při našem prvním setkání jsem ho mohl posoudit v plném rozsahu. Upřímně smekám hold mým ušním bubínkům, nečekal bych, že takový nápor vydrží. Vždy jsem vyhledával poněkud libější tóny," promlouval k ní pomalu, sledoval jak na ni jeho slova působí a obličejem mu tu a tam kmitlo pobavení.

I přesto, že z něj Arielle měla nehynoucí hrůzu, musela se kousnout do jazyka, aby neodvětila něco neomaleného. Pořád si musela připomínat, že teď už nežije ve světě, kde nemusí poslouchat nikoho kromě svého otce. Ale tenhle muž měl s Williamem jistě jedno společné - tu zvrácenou potěchu z jejího tyranizování.

"Přijměte za rozčarování, které vám moje hlasivky způsobily upřímnou omluvu, pane," řekla nakonec už trochu přirozenějším hlasem. Ale ruce se jí třásly dál.

Erik si na chvíli ke rtům přiložil ukazováček a zamyšleně ji pozoroval. "Pan Christian měl tedy pravdu, když tvrdil, že vaše společenské zařazení se pozná už od chvíle, kdy poprvé otevřete ústa. A nejen to, asi se vám dostálo i vzdělání. Pocházíte z Anglie?"

Arielle v údivu pootevřela ústa. "Ne?" odpověděla prakticky otázkou, protože ji jeho dotaz překvapil.

"Vyslovujete er jako Angličani, zajímavé. Ale vlastně to rád slyším, americká er se mi protiví ještě víc než tónina vašeho hlasu. Takže od koho jste to odposlouchala?"

"Od naší hospodyně, předokládám," vyzradila Arielle rezignovaně. Nemělo smysl pokoušet se před ním cokoliv utajit. Bylo to, jako by ji těma studenýma očima hypnotizoval.

Erik se od ní odvrátil a začal přecházet napříč místností poklepávajíc prsty o sebe. "A jaké je vaše jméno? To opravdové?"

"Arielle," řekla dotazovaná téměř plačky. Tolik se bála prozrazení....ale před tímhle monstrem byla naprosto bezbranná.

Erik se zastavil. "Arielle - Elle. Hm, nikdo netvrdí, že vzdělání chodí ruku v ruce s kreativitou, že?"

Arielle nevěděla co na to říci a sklonila pohled k rukám složeným v klíně, které se jí začínaly potit.

"Proč jste nikomu neřekla o svém zážitku na pláži? Drby o mě by vám spravili reputaci. Lidé tady vás asi kvůli vaší povýšenosti nemají moc rádi, není-liž pravda?"

Arielle se usmála, ale vypadalo to spíše jako tik. "Další naprosto přesná dedukce, pane. Ujišťuji vás, že vím, kdy mám mlčet."

"Upřímně řečeno mi jako ten typ co má zmíněné nadání absolutně nepřipadáte," usoudil Erik příkře, ale zamával rukou a nechal tohle ošemetné téma být. "Jste zajímavá. Poměrně inteligentní - nijak závratně, ale přece je to v tomto parku poměrně nevídaný jev, když laskavě pominu pana Christiana. Zatím si vás nechám....možná s vámi dokonce i budu mít své plány," Arielle při této podivné větě poplašeně zvedla hlavu, "ale do té doby si vás ještě musím otestovat. Co kdybyste se příští týden pracovně posunula?"

Arielle nasucho polkla. "Kam, pane?"

"Znáte madame Giryovou?"