Drewlock část první

Drew jako Krolock = Drewlock. Nejsou fanoušci občas úžasně vynalézaví? :D A čistě teoreticky, kdyby Drew někdy hrál Sherlocka Holmese, mohl by mít stejné "krycí jméno". :D

Zkrátka a dobře, Drew Sarich je můj veliký oblíbenec (you don't say, Lotte), takže mám potřebu řádně se ponimrat jeho výkonem v mé zamilované muzikálové roli, hraběte Krolocka. Předem říkám, že tenhle článek je šíleně podrobné rozebírání prakticky každého výrazu co kdy Drew během show nasadil, kvůli své délce rozdělený ve článcích na jednání, takže když to ve výsledku nikdo ani nepřečte, nebudu vám to mít za zlé. :D Ale stejně to s nadšením napíšu. :D

Jak už si hodně z vás všimlo a zmínilo v diskuzi pod posledním Tanz článkem, kompletní představení s Drewem a to dokonce i s anglickými titulky se dá najít na YT, což je nevídaný, radostný luxus. Nicméně já bych se spíše zabývala jiným představením, kde Drewovou Sárou byla Angelina Markiefka, protože spolu měli opravdu zajímavý onstage vztah se spoustou malých detailů navíc, což prostě miluju. Vždycky objevím něco nového, když se na ně dívám, což je obvzlášť unikátní.

Let's do it! :D

Začátek show - myslím, že mrznoucího Alfreda nalézajícího útočiště v hostinci Chagalových můžeme přeskočit.

První seznámení se s Drewem je hned v podobě sóla Gott Ist Tot. Ach, už od první chvíle, kdy začne zpívat, tak já prostě...ach, ztrácím komunikační schopnosti, to prostě.....:3. (Zajímalo by mě, kdy můj projev konečně začne odpovídat mému věku. Meh, ale takhle je to zábavnější. :D ) A hudba k téhle písni je dokonalá, tak jemný a tklivý klavír a tak ponurý a odevzdaný text tvoří kombinaci, co se vám zkrátka vryje do paměti. Ve chvíli, kdy se Drew otočí k divákům čelem (protože úvod písně zpívá otočen směrem k domu Chagalových) a zpívá ono "Gott Ist Tot", podívá se na okamžik vzhůru a tváří se napůl pohrdavě, napůl jaksi vyčítavě. Hrabě věří, že Bůh musí být mrtvý, protože jinak by nepřipustil tak nešťastnou existenci jako je ta jeho a navíc od Drewa jsou v tom ty zmíněné vibrace jako by mu to měl ve skrytu duše za zlé. Takový bezmocný vztek vyjádřený jedním pohledem, jednou pomíjivou vteřinkou. Tomu se říká herectví! Je úžasné, jak se s každým hercem mění podání hraběte.

---

Já už vám mnohokrát, MNOHOKRÁT, básnila o Drewových očích a jak v nich dokáže vyjádřit všechny svoje emoce, ale myslím, že v téhle písni to vyniká jako v žádné. Asi, že je to velmi statické - hrabě stojí na místě, za ním v okně Sarah a Magda. Věřím, že herec tady musí hodně hrát očima a tím pádem je to prostě Drewova chvíle. :)

A to hlavně v pasáži, kdy zpívá o tom, jak ho to táhne ke světlu, ale přitom se bojí slunce - to se tak nešťastně zahledí kamsi do dálky, ale pak nad tím jen povytáhne obočí a chvíli sentimentu okamžitě přebíjí chladnou poznámkou, prakticky nepřeložitelnou do češtiny. "Co ne-nenávidíme, to nemilujeme." To je ten špatný překladatelský moment, kdy naprosto přesně chápu co říká, ale prostě nenalézám slov, jak to převést do češtiny. Asi bych to obešla stylem "K čemu nechováme nenávist, to nemusíme milovat." Pořád kostrbaté, že? No překladatelka ze mě nebude, to jste beztak zjistili už dávno. :D

Ani nevíte, jak si teatrální část mého já užívá pasáž, kdy ta píseň plynule přejde do melodie Totale Finsternis, přičemž Drew do rytmu efektivně pohodí pláštěm (miluju dramaticky rozevláté pláště, ani nevíte jak miluju dramaticky rozevláté pláště :D). A Drewovo "er" v Tanzu dělá prostě divy. Nevšimla jsem si toho v žádné jiné jeho německé roli, ale jako hrabě to dělá. Já nevím jak to popsat. Prostě třeba slovo retten od něj vyloženě zní jako rrrrrretten. A můj mozek nestíhá fakt, že to er je zároveň po německy neznělé, ale zároveň tak protáhlé. Jak to...? Nechápu. :D On teda podle všeho asi má přízvuk (je Američan), já to teda nepoznám, v němčině to fakt nepoznám, ale Němci říkají, že ten přízvuk má, tak ho teda asi má. :D Ale mám teorii, že Němce od někoho kdo není rodilý mluvčí nachytáte na slově "zurück", tohle slovo prostě.....:D Ovšem s výjimkou Steva Bartona, který podle všeho dovedl cokoliv. :)

A tajně si myslím, že ta pasáž, kdy ta píseň na okamžik přejde do Totale Finsternis je taky Drewova oblíbená chvíle. Je vidět, jak se do toho v tu chvíli úplně obuje. I když ne že by předtím nebyl plně nasazený. No však víte jak to myslím. Doufám, že víte, zním zmateně i sama sobě. Duh. :D

No a už jsme na konci písně. Drew ještě přidal zlověstný smích a s posledním ohlédnutím důstojně aristokraticky odejde. Nicméně spolu s tím ohlédnutím ještě hladově vycení upírské špičáky. Drew je stejně nejpřesvědčivější upír. Nevím, jestli je to tím, že už upíra hrál ve třech různých muzikálech, nebo prostě že je tak úžasný herec, ale na takové cenění zubů si moc herců zvlášť netroufá, protože to většinou spíš vypadá komicky a bizarně. Ale Drewovi toho hladovějícího upíra co ve vzduchu cítí krev opravdu věříte. Je prostě garnierózní (třikrát sláva BJ za vynalezení toho slova, já už bez něj nemůžu žít :D).

Mimochodem na konci téhle písně odchází do zákulisí tím stylem, že sejde dolů k divákům, projde kolem nich a pak zatočí k bočním dveřím a můj Bože, ta představa, že by Drew v kostýmu hraběte prošel takhle těsně kolem mě..... *dýchá do papírového pytlíku s očima navrch hlavy*

Nyní si dovolím přeskočit k večerní scéně v domě Chagalových a můžeme se chvíli bavit i o Angelině plus samozřejmě Alfredovi Michaelovi Hellerovi.

Když Sarah vejde do koupelny a nachytá Alfreda, jak se ji snaží šmírovat klíčovou dírkou u dveřího jejího pokoje, Angelina tam docela dlouho jenom tak stojí, pobaveně ho pozoruje, obecenstvem se ozývá smích a pak tak pohodí hlavou ve stylu "Uh, no když to musí být" a až pak pokračuje ve své pasáži. Nice little touch. Alfred má v té chvíli mini-infarkt, který Michael zahrál tak dokonale, že publikum se směje podruhé, ale zároveň s ním soucítí. Kdo kdy taky nezažil vážně trapný okamžik, žejo?

Sára se otáže, jestli neruší, načež Michael reaguje krásně, zdá se, jako by tu otázku ani nemohl pochopit. Rušit, Sára a rušit? To přece ani nejde, když okamžiky kdy ji vidí žije. :)

Angelina následně předvádí můj obličej, když prosím učitele, aby mi odložili test. Je vtipné, že mi tohle zatím prokoukl a vyzdvihl jako jediný ještě na střední nikdo jiný než...němčinář. :D Náhody neexistují. :D

No zkrátka mluvím o pohledu jménem psí oči.

Ten okamžik, kdy jí na to Alfred zcela naivně a bez zaváhání skočí je můj oblíbený. Angelina se na chvíli odvrátí a jakoby bojovala se smíchem, ale když se k němu následně znovu otočí, zase má ten pohled krásky v nesnázích, ale než tak učiní, ještě se tak zhluboka nadechne, jako by si říkala "zpět do akce". I luv her. :D

Polibku se mezi nimi nedočkáme, na Alfredův první pokus ho zhatí Sarah, když schválně upustí mycí houbu, na pokus druhý zase přejde odvaha Alfreda. Michael chvíli ztraceně těká očima a pak přiškrceně vypískne "Houba!" :D Ti dva jsou spolu opravdu přímo dream team. :)

Ještě vyzdvihuji Michaelův nepokrytě nadšený výraz, když mu Sarah tu houbu věnuje plus, že ji přebírá tak opatrně, jako by mu právě dávala něco extrémně křehkého.

Na druhou stranu se prostě musím smát jak zcela otevřeně Sáře zírá do výstřihu ve chvíli, kdy se před ním začně nakrucovat a svádět ho a jak bleskuryhle otočí hlavu do strany, když se na něj následně podívá. :D :D

Narozdíl od originální produkce je tu vyškrtnutý Alfredův komentář, když je o samotě a dochází mu, že ho Sarah oklamala aby ho vystrnadila z koupelny. Na jevišti se rovnou zjevuje Drew. Tedy nejdřív jeho dvojník na střeše a až pak Drew. :D Mimochodem pokud se nepletu, tak mu tam toho dvojníka zrovna dělal jeho cover Florian Soyka. Na jeho hraběte se taky musím někdy podívat, jsem zvědavá. Ale zpět k Drewovi. :3

Líbí se mi jak se Drew do kontrastu k Angelině, která se ve vaně při jeho příchodu celá vymrští, tváří docela nevzrušeně, jako by to byla jeho koupelna do které právě vtrhnul. Na začátku tu píseň skutečně hraje na takové notě - ruce složené v nenuceném gestu, tváříc se zcela úměrně situaci - dvě stě let starý aristokratický upír pohlížející trochu přezíravě na nejtajnější přání osmnáctileté venkovské dívky, které čte v jejích očích, aby je následně použil pro své účely. Ale pak přijde moment, kdy se na Sáru konečně pořádně podívá a najednou jako by si uvědomil, že ona je přece jen trochu odlišná a výjimečnější, než prvně předpokládal a na tváři na kratičkou vteřinku vykouzlí lehký ironický úsměv. (Ach, pane, že vy jste se pro tu roli přímo narodil???). Od té chvíle, jako by jeho přístup trochu zněžněl. Moje úplně nejoblíbenější pasáž téhle písně "Eine Reise auf den Flügeln der Nacht..." je mi tak blízká právě díky Drewovi. Možná je to tím, že to od něj jsem tu píseň slyšela docela poprvé, ale v mých očích tohle vůbec nikdo nevyzpívá tak nádherně jako on. Je úžasné, jak v tu chvíli až zasněně zpomalí, aby vzápětí Sáru znovu vyděsil bleskurychlým pohybem, kdy se opře o její vanu. Ale Drew se jen usměje, nebo lépe řečeno skoro usměje a natáhne ruku k jejímu obličeji, ale pár milimetrů před dotykem ji zase stáhne a postaví se na hrany její vany. Ugh, tohle zní blbě, ale tak prostě - víte co myslím, jestli jste to viděli. :D A Drew vážně hodně pracuje s rytmem hudby, jak už jsem se zmiňovala u Gott Ist Tot. Následující pasáž zpívá s pohledem znovu upřeným neurčitě do dálky, ale pak hlavu skloní přesně v tu chvíli, kdy nějaký pán muzikant praští do činelů. To už nemůže být náhoda, Drew má všechno pečlivě vypočítané na efekt a nikdo mi nenamluví opak. :D :D

A pak na konci písně, když tahá slovo "Ball" - jeho hlas je hotové tekoucí zlato, ale co mě spíš upoutá, jak hrozně spokojený sám se sebou v tu chvíli vypadá, jak si myslí bůhvíjak dokonale má situaci pod kontrolou, jak má Sáru omotanou kolem prstu, já už jen čekala, kdy se začne plácat po rameni. Vypadá v tu chvíli naprosto rozkošně. :D :D No ale upír míní, Alfred mění a hrabě musí brát do zaječích.

Po způsobeném poplachu se Sáře všichni nahrnou do koupelny, profesor jí začne profesionálně kontrolovat krk, přičemž ona ho netrpělivě a podrážděně rukou jemně odstrčí. No a pak přiběhně tatínek, Sarah dostane pořádný výprask a tak dále a tak dále.

Střih a jsme před domem Chagalových s Alfredem, netušícím, že tam s ním je i Sarah. Líbí se mi, že když Angelina zpívá "Ne tak nahlas, probudíš tatínka", tak opravdu téměř šeptá. Jen téměř, protože jinak by zároveň nemohla i zpívat, žejo. :D

Michael se na ni mezitím dívá naproto oddaným štěněčím pohledem, awww. :)

Je to zvláštní píseň. V jednu chvíli se zdá, že Sarah má stejné sny jako Alfred a zpívají v naprostém souladu. Potom však Angelina přepne a zase začne s mladíkem manipulovat, aby dosáhla svého - což je útěk na hrad hraběte.

A ještě mimochodem - ta část písně, kdy Sarah Alfredovi nabízí, že ji může kousek k hradu doprovodit a přitom ho cvrnkne do nosu...awww, my favourite. :D

V Michaelových očích se poté, co mu Sarah sdělí tyto její záměry, rozhostí absolutní děs a chvíli skoro jako by proto neměl ani slov, načež se mu od Angelininy Sáry dostane trochu netrpělivé reakce (Angelina ten moment vlastně zahrála tak trochu jako ukřivděné dítě, které nedostalo co si právě umanulo, což je hezký little touch. Sarah v podstatě je ještě takové dítě, což je způsobeno především tou zvláštní vychovávací metodou naprosté izolace - mám nutkání teď připomenout, že Dark Stories jsem začala psát PŘEDTÍM než jsem viděla Tanz :D), kdy jí dojde, že ho bude muset odlákat pryč, protože jinak taky může ztropit poplach a zhatit její plány.

Takže druhý refrén už rozhodně není zpívaný v takové jednotě, člověk si uvědomuje, že zpívají to samé, ale oba tím myslí něco jiného, což je taková tragédie jejich vztahu shrnutá v písni. To se vygraduje, když Alfred učiní jakýsi nesmělý pokus Sáru políbit, na což Sarah reaguje rychlým úhybným manévrem a pošle ho pro mycí houbu (samozřejmě), kterou si údajně zapomněla v koupelně.

Následující scéna je úchvatná. Jedním slovem prostě úchvatná. Sarah rozbaluje balíček od hraběte, nalézá rudé botičky (Angelina má nad nimi opět jaksi dětskou radost), obuje si je a ocitá se ve své říši snů, na svém obláčku naivního mládí. Chudý domek Chagalových mizí, ocitáme se v tanečním sále, objevují se taneční páry, fialově nasvícený dým...naprostá dokonalost. Naživo to musí být naprosto spektakulární zážitek. V tom se ozve Drewův hlas znovu, ačkloliv na jevišti se neobjeví - je to asi metafora pro ozvěnu svádění, která vede Sarah do nočního lesa. Zároveň na pódium vstupují taneční dvojníci Sáry a hraběte v dechberoucí, rychlé a místy až akrobatické choreografie. Tanz má tak obecně asi nejlepší taneční choreogfafii jakou jsem kdy viděla, ale uznávám, že jsem fanouškem muzikálů, kde se na tanec moc důraz neklade, takže moje vyjádření rozhodně není vyjádření znalce. :)

Věřím, že publikum v té chvíli neví kam dřív s očima. Na jednu stranu naprosto dokonalí tanečníci, na stranu druhou v popředí stojící Angelina se svým andělským hlasem. :)

Jen přemýšlím, jestli je hlas hraběte pro tuhle scénu nahraný, nebo vážně v zákulisí zpívá on. Hmm.

Vím, že se opakuji, ale opět - následující scéna - čisté zlato. Sarah se vrací ze svých snů zpět na zmrzlou zem, kulisy domu Chagalových se vrací ve scéně, která v originální produkci chybí, protože byla přidána dotatečně. A já říkám díky Bohu, protože fakt, že Sarah měla okamžik pochybností, kdy k nebi vysílala zoufalou motlitbu přidává jejímu charakteru na hloubce. Někteří fanoušci Tanzu jsou k Sáře občas vskutku krutí, ale já o ní vždycky měla vysoké mínění. Třeba se o tom ještě někdy rozepíšu.

Z písně Das Gebet skutečně naskakuje husí kůže. Začíná zvolna - nejprve motlitba paní Chagalové a Magdy, ke kterým se pomalu a zlehka přidává i company - všichni efektivně držící svínce. Ve výklenku se choulí i Alfred a nad ním - na samém konci písně se na střeše objevuje i hrabě jakožto zástupce pokušení do protikladu se zpívanou motlitbou.

Nevím proč mě to napadá právě v tuhle chvíli sledování Tanzu, ale že je Drew v kostýmu a líčení Krolocka, které obvykle hercům spíše škodí než lichotí, zatraceně pohledný? :D Podle mě je nejhezčí Krolock vůbec, což je zvláštní, protože v civilu bych za nejhezčího představitele role označila Jana Ammanna, jenže jemu následně nesedl ten make-up tak dobře. :D Co takhle zpět k Tanzu, Lotte, už moc žvaníš. :D

No, Drew je v tu chvíli asi slepý jako myš, protože v té tmavé scéně je ze všech zúčastněných nejvíc nasvícený a má reflektor přímo v obličeji, jak soudím podle jeho přivřených očích. Přesto vůbec nevypadává z role, na tváři má spokojený výraz, protože už vidí, že Sarah nakonec přece jen podlehla a utíká do jeho hradu.

Na konci písně člověku vskutku běhá mráz po zádech, píseň graduje ze svého poklidného začátku a já si říkám, jaké štěstí, že ji do show přidali.

Jak víme, Sářin otec se posléze vydává po jejích stopách, což si odnese životem. Jak se vesničané nejprve domnívají...

Na mrtvolu Chagala se přijde podívat zvědavá Magda Goele de Raedt ve svém sóle Tot Zu Sein Ist Komisch. Když jsem si kdysi ještě před samým shlédnutím Tanzu googlila děj muzikálu, na Wikipedii je popis téhle písně čisté zlato. Doporučuji. :D

No nic, co jsem chtěla říct je že hlas Goele je neuvěřitelný a ve výškách z ní přímo mrazí. Celý Tanz se nese v tom duchu, že si osudy našich hrdinů musíme domýšlet a tak i Magdin konec zůstává otazníkem. Jeden rozhodně lituje, že její charakter není víc rozvinutý a že víc nezasáhne do příběhu, ale od toho jsou hádám fanfiction. :D :D

Nebohá Magda je tedy pokousána Chagalem právě když si nad jeho domněle neživým tělem vylévá srdce. Její vraždu odhalí Alfred a profesor. Chagal je následně dovede do hradu hraběte, aby si zachránil holý život.

Profesor se tak konečně setkává s hrabětem, což je něco o čem mluví už od začátku show. Tak mu to přejme. :D

Naprosto miluju a miluju Drewův totálně falešný úsměv, který našim návštěvníkům věnuje na uvítanou. :D

Hodně fanoušků na Tumblr Drewa označuje za spíše chladného Krolocka ve vztahu se Sárou, což já osobně nikdy neviděla. Ale když přijde na tuhle jednu scénu totálně souhlasím. On se nad svými ustrašenými hosty vyloženě baví a diváka to pak baví taky. :D

Taky se mi líbí, že v jednu chvíli hraběte Drewa vyděšené pohledy profesora s Alfredem rozesmějí a podívá se na ně až jaksi něžně, jako by si říkal "Aach, ti hloupoučtí smrtelníci, nemůžu uvěřit, že jsem kdysi taky býval takový".

V téhle písni má charakter hraběte takový "svůj okamžik", kdy se zapomene a začne nahlas přemýšlet o svém životě, což ho samozřejmě uvede do menší melancholie. V případě Drewa se zdá, jako by začátek téhle pasáže hrál vyloženě těm dvoum na city, aniž by svá slova myslel nějak vážně, ale jak text jde dál a dál, najednou viditelně posmutní a zapomene na celý svět okolo. Awww, Drewe. Následkem téhle slabší chvilky působí jako by měl problém svoji roli hostitele sehrát do konce, jako by se nejraději sebral a šel celou svoji příliš dlouhou existenci ukončit. Jedině kámen by v tu chvíli pro hraběte necítil, povím to tak.

Pak ovšem přijde "probuzení", kdy si uvědomí, že tu má dvě večeře (:D), které musí nalákat dovnitř a přemýšlí jak situaci zahrát do autu. Kdybyste v tu chvíli viděli Drewovu grimasu. :D :D Je jedno kolikrát to vidím, vždycky se směju a publikum zrovna tak (tahle scéna je prostě kolotoč emocí v jednu chvíli mám svůj typický před-slzící výraz a o vteřinu později se chichotám jako cvok). No prostě tak srandovně našpulí pusu a pomalu otočí hlavu k profesorovi a Alfredovi aby je našel v jaksi hypnotickém rozpoložení, protože jeho malý výlev srdce na ně zapůsobil zrovna jako na mě. :D Potom na ně udělá "baf" ovšem od Drewa do zní jako "bééééé" hrdelním hlasem. :D :D :D Jsou asi věci, co se nedají popsat a musí se vidět a slyšet - do takového seznamu bych přidala i jeho smích, když profesorovi povídá "Ach, vidím že mám čest se vzdělaným mužem." :D Sassy Krolock mode activated. :D

Když obrátím pozornost i na Michaela - ve chvíli, kdy se hrabě profesora na Alfreda zeptá, profesor mávne rukou "Pff, jenom Alfred, můj asistent,", Michael se zatváří tak kouzelně ukřivděně.

Potom už na scénu KONEČNĚ přichází Herbert, syn hraběte. Píšu KONEČNĚ protože kdo tuhle postavu nemiluje, tak prostě nemá pravdu. :D A zvlášť když ho hraje Marc Liebisch, ten je top, top, top. :D Výraz s jakým hodnotí Alfreda a následně spokojeně uzná, že výhled před ním ani zdaleka není špatný, právě naopak je k nezaplacení. "Konečně někdo, kdo ukrátí mé nudné dny."

Přesouváme se dovnitř do hradu a profesor hned špičkuje. "Ach, odpusťte, Vaše Excelence, neuvědomil jsem si, jak pozdě je. Musíte být ospalý."

Na tohle každý herec reaguje trochu jinak. Některým to ani nehne, jiný tu poznámku přejde poněkud netrpělivě. Drew se nejdřív blahoskloně usměje, ale potom, když profesor přidá to o únavě/ospalosti, jde vidět, že se musí hodně držet zpátky, aby mu za takovou drzost nevyčinil. Oba přirozeně v tuhle chvíli dobře vědí, s kým mají tu čest a jen hrají zvláštní hru na předstíranou formální zdvořilost.

Společnost se nám pak rozpustí, ale hrabě si ještě podrží Alfreda, když ho obere o houbu od Sáry. Michael je v tu chvíli naprosto úžasný, představuje Alfreda přesně tak, jak ho vidím. Dětsky naivního a čistého. Zpočáku je jasné, že ho poslouchá vyloženě útrpně a tiše se modlí, aby už mohl odejít, následně je jeho slovy zmatený a postupně svádění hraběte docela propadá, až omámeně zavře oči, když si představuje všechny ty báječné věci, co mu hrabě předkládá. Když pak od něj Drew odstoupí, tak se s trhnutím vzpamatuje a ne jeho tváři čtete jasné "Co se to se mnou děje?".

Drew pak vyzpívá konec písně, která je typicky muzikálová, takže po dlouhé vteřiny drží vysoký tón, což já zásadně sleduji se spadlou čelistí a to je v podstatě konec prvního jednání. Nejlepší ještě před námi v dalším článku. ^^