DSOCI - 29. kapitola

Peníze od Nicka vystačily na to, aby se Arielle dostala z města. Ale to ji před Williamem neochránilo, ne to rozhodně neylo dost. Vzpomínala, jak málo času Williamovi stačilo posledně, aby ji dostihnul, zabránil aby skočila z toho kopce v lese...jenže čas pro ni tehdy neplatil. Tehdy přece....přece zešílela.

Ocitla se uprostřed ničeho, zase byla v lese. Coney Island byl řídce osídlený, mimo město byla šance, že někoho potká minimální. Drožkář si ji určitě bude pamatovat. Roztřesenou dívku v okázalých plesových šatech, kterou vysadil s udiveným výrazem na kraji lesa.

Už to ví? Zjistil, že je pryč?

Musí zrychlit. Píchalo ji v boku, ta bolest se s každým krokem jen zhoršovala, ale přesto postupovala dál. Tápala ve tmě, zakopávala o šaty, které se trhaly a zachycovaly o křoviny, vysoké podpatky střevíčků se jí bořily do hlíny, ale bosá jít nechtěla.

Určitě už je jí na stopě...chce ji zabít?

Vyjekla, když ve tmě narazila do něčeho kovového a studeného. Posbírala se na nohy a opatrně ten předmět ohmatala. Byla to nějaká cedule, ale přirozeně ji nedokázala přečíst, ani neměla myšlenky se jí podrobněji zaobírat. Vykasala si spodničku sukně, která se uvolňovala a znemožňovala jí chůzi. Znovu se rozeběhla, aby vzápětí zakopla. S překvapením zaznamenala, že že za to mohla změna půdy pod jejíma nohama....sundala si rukavičky a mezi prsty ucítila jemný písek. Musela být na nějaké pláži. Šla dál a po chvíli skutečně uslyšela šplouchání moře, které dnes bylo rozbouřené zrovna tak jako její nitro. Za chvíli měla v botách nejen písek, ale i mořskou vodu, což ji roztřáslo chladem, ale šla dál, protože jedině v tom spatřovala naději na záchranu. Jakkoliv absurdní to bylo. Kam vlastně šla? Před ní nebylo nic a za ní William. Muž, který zabil její matku. Muž, kterého většinu svého života považovala za svého otce. Co po ní vlastně chtěl? Stála mu za všechnu tuhle námahu jen proto, že v ní kolovala krev Ashley? Část jejího já - které se ozývalo čím dál tím hlasitěji - si prostě jen přálo brodit se v blátivém písku tak dlouho, až padne mrtvá vyčerpáním. Nebo tu bude chodit tak dlouho, dokud nezemře žízní. Co jiného by se tak mohlo stát? Nejlepší variantou byla smrt. Už tehdy ji to přece napadlo. Skočit a být svobodná...

---

Vzhlédla k obloze, když se jí zdálo, že je najednou více světla, aby zjistila, že se nemýlila - skutečně už vycházelo slunce. To ovšem znamenalo, že už po téhle zatracené pláži chodí celé hodiny! To nemá konce? Vycházející světlo jí přesto trochu přidalo na náladě, ačkoliv si uvědomovala, že to rovněž znamená, že pro Williama bude snažší ji najít. Přesto se zastavila a klesla na kolena. Už prostě nedokázala udělat ani jeden jediný krok, víčka jí padala za chůze, ač si myslela, že něco takového není možné. Spánek či lépe řečeno bezvědomí přišlo ještě rychleji než její tělo dopadlo na zem.

Byl to ten nejhorší odpočinek v jejím životě. Spaní na mokrém písku by samozřejmě samo o sobě nebylo dvakrát pohodlné, jenže Arielle se zhroutila příliš blízko moře a každou chvíli se přes ní převalila přílivová vlna. Dusila se, prskala vodu, na chvíli se probrala z nevědomí, ale ne na dostatečně dlouho, aby vstala a šla dál, nebo se alespoň o pár metrů posunula. Po dvou hodinách a asi stovce probuzení se z minispánku zapříčeněného divokým živlem se přece jen pokusila odplazit se o kousek dál. Ale už bylo příliš pozdě, byla promočená do po poslední nitky, třásla se tak zuřivě, až se bála, že si snad vyrazí zuby. A i přesto nějakým způsobem znovu usnula.

Co se dělo dál si pamatovala jen v záblescích a nedokázala si oddělit co se jí jen zdálo a co byla skutečnost.

Za její rameno jí popadly ruce, ledově studené ruce. Její tělo se otřásalo pod náporem zimnice, přesto jí po tom dotyku po těle naskočila husí kůže. Jako by na ni sáhla samotná smrt.

Hlava jí spadla dozadu jako hadrové panence a znovu omdlela, ačkoliv na ni ten člověk promlouval. Tón jeho hlasu se náhle změnil, byl tak naléhavý, vložil do něj zvláštní podmanivost, která ji donutila od sebe rozlepit víčka. Nečekaně sebou trhla, jak se záchvat zimnice stále zhoršoval a zapříčinila, že se z tváře muže svezla maska. Až teď si uvědomila, že měl polovinu tváře zakrytou maskou. Jak si toho mohla předtím nevšimnout? Pohlédla tomu muži do tváře a rozkřičela se. Ta...ta tvář! Všechny hrůzy jejího života se zhmotnily ve stvůře, která si pro ni teď, když byla mrtvá přišla. Ach ano, musela být mrtvá. Taková tvář nemohla patřit lidské bytosti z normálního světa.

Ono stvoření ji znechuceně pustilo, smýklo s ní o zem a ona se znovu zhroutila. Její křik utichl a ve vyprahlých ústech ucítila pachuť písku.

Na místo přiběhl ještě někdo další, ozval se hluboký mužský hlas, příjemný, ale vedle toho, který k Arielle promlouval před chvíli se zdál nudný a tuctový. Došlo jí, že od této chvíle už nikdy nic tak krásného jako učarující zabarvení nepopsatelně nádherného hlasu toho Ducha se zdeformovaně rozšklebenou tváří neuslyší.

"Co se to děje? Někdo křičel? Ach...kdo je to?"

"To není moje starost. Každopádně na mém pozemku nemá co pohledávat!"

Nastala chvíle ticha, než se nově příchozí znovu ozval, "Co s ní ale budeme dělat, pane? Je mrtvá?"

Druhý hlas se mrazivě zasmál a Arielle se znovu roztřásla, "Ne. Ještě ne. Ale pokud ji brzy nepřetočíte, tak se s tváří zabořenou v písku jistě brzy udusí," odtušil nenuceně, jako by to nebyl on sám, kdo ji tak odhodil.

Ten druhý člověk se k ní skutečně sklonil a přetočil ji na záda. Arielle už byla nějakou chvíli při vědomí, ale neodvážila se otevřít oči.

"Nechápu. Je to očividně někdo z vyšší společnosti. Jak se sem dostala?" spekuloval onen muž, zatímco jí zvedl zápěstí a zkontroloval tep.

"Nedovedete si s ní poradit sám, Christiane? Vezměte ji do správcovského domku, tam ji zkřísíte, zjistíte co je zač a pošlete rovnou tam, odkud přišla. Anebo si to zkraťte a rovnou ji pošlete pryč, co je mi po tom, kdo to je."

Arielle zaregistrovala vzdalující se kroky.

"Vždyť je to ještě dítě, bude jí nanejvýš tak sedmnáct let," zarazil ho muž, nazývaný jako Christian.

Kroky na chvíli utichly, ale ani jeden z nich nic neřekl. Po chvíli, která se zdála jako věčnost se podrážděný muž s hlasem jemnějším než oblak na tyrkysové obloze vzdálil podruhé a Christian klečící u Arielle se ho už nepokusil zastavit.

V Arielle se sevřela dušička, když ucítila jak ji nadzvedává, jak se její tvář náhle dotýká ramene naprosto cizího člověka. Zvedl ji, jako by nic nevážila a narovnal se bez nejmenšího zaváhání. Znovu si nemohla nevzpomenout na paralelu, kdy ji tímto způsobem v náručí domů odnášel William. Ale na něm byla znát jistá námaha a to to byl voják. Musel ji tedy nést někdo mladý a silný.

Christian se náhle zastavil a cosi k někomu zamumlal. V dalších chvílích měla co dělat, aby s leknutím oči přece jen neotevřela, protože ji ze svého pevného sevření pustil na zem, kde ji dál podepíral, ale zároveň jí skláněl hlavu a pár dalších rukou jí popadl za kotníky. Znovu se uvolnila, když si uvědomila, že ji Christian s něčí pomocí nakládá do kočáru. Kdo ví, kam ji teď odvezou, ale získá další náskok od Williama a to bylo v tuto chvíli to nejdůležitější. Vydala ze sebe tichý povzdech a přestala se bránit milostivému spánku.