DSOCI - 28. kapitola

Tančíci páry kroužily ve víru valčíku do rytmu Strausse, kterého Arielle milovala. Byla to kouzelná, majestátní hudba. Bezděčně si vzpomněla na Elenu, pro kterou se nyní Vídeň stala domovem. Občas se jí její tvář vybavila na základě vjemů, které s ní nikdy spojené neměla, náhlé záblesky vyvolané vůní, náhodným slovem...hudbou.

Nick neměl ani v nejmenším pomyšlení na svoji bývalou guvernantku. Opětoval pronikavý pohled zelených očí Victorie de Chagny se kterou tančil. Periferním zrakem kousek od nich zahlédl otce a matku v otočce. Zdálo se, že je oba sledují se zájmem, který shledával za až podezřelý.

"Zlepšil jste svoji tanční techniku," pronesla Victoria.

"To jen kvůli vám. Trénovaljsem dnem i nocí," odvětil Nick kousavě. Už vedle ní ztrácel zábrany, tolik ho rozčilovala. Čas od času se mu zjevila v životě, natropila zmatky a zase zmizela. Zas a znovu doufal, že už ji tentokrát viděl naposledy. Jenže Victoria se vždycky opět objevila s posměšným úsměvem a hlubokým pohledem, kterým jako by se mu neustála snažila něco naznačovat.

K jeho údivu se ale jen tiše zasmála a odhalila řadu dokonalých bílých zubů, "Nuže, snažte se dál a třeba se z vás jednoho dne skutečně stane alespoň - řekněme přijatelný taneční partner."

Nick se nuceně usmál, ale spíše to vypadalo, jako by skřípal zuby. "Omlouvám se, ale nepostřehl jsem proč vlastně vaše rodina tento ples pořádá. Slyšel jsem, že se koná na počest radostného očekávání?" otázal se s neskrývaným úmyslem odvést řeč jinam.

---

Victoria se zatvářila podrážděně, viděl jak s námahou zadržela převrácení očí v sloup, "Ano, ovšem. Má drahá tetička Christine je v dobré naději."

"Je přítomna?"

"Nikoliv, žije se svým chotěm v Paříži," řekla Victoria ledovým hlasem. Jako by chtěla dodat ještě něco dalšího, ale zarazila se.

Nick povytáhl obočí.

"Ach ano, vím co si myslíte. Jak pošetilé pořádat ples pro někoho, kdo je stovky mil odtud! Celé je to provokace," lenivě přikývla a tvář ji na okamžik zohyzdil nepěkný úšklebek.

Nick se korektně usmál, což dělával vždy, když něčemu nerozuměl, ale předstíral opak. Přitom si ji za celý večer poprvé stihnul pořádně prohlédnout. Vlasy měla vyčesané do jednoho z těch moderních extravagantních účesů, který ovšem nebyl moc povedený, protože docela zřetelně mohl vidět místa, kde měla vložené příčesky a podložky. Jak ozdobu měla ve vlasech fialové hvězdičky, které byly kopií těch, které v posledních letech proslavila císařovna Alžběta. Purpurové šaty měla zdobené černou krajkou a kolem krku měla na černé stužce kamej.

V mysli mu zcela neočekávaně vytanulo, že Arielle v šatech co jsou už staromódní a možná příliš křiklavě rudé přece jen vypadá lépe. Vlasy upravené do jemných lokýnek volně splývajících kolem obličeje jejím strohým rysům dodalo něžný výraz.

Victoria si všimla, že se jí tanečník v myšlenkách zatoulal, ale protože na ni celou dobu upíral pohled s potěšením zkonstatovala, že předmětem jeho úvah musí být ona. Bylo to uklidňující, protože kvůli neočekáváným výdajům na ples si musely s matkou najmout levnější kadeřnici, která byla přímo otřesná.

Nick se zatvářil ulehčeně když dozněly poslední tóny a jejich tanec byl u konce. Kvapně Victorii odvedl k čestnému stolu, kde byla usazená jejich rodina. Postřehl, jak se nadechuje, aby něco řekla, proto rychle zamumlal nesmyslnou omluvu o tom, že musí najít a postarat se o Fleur a hbitě prokličkoval mezi stovkou debatujících hostů tak, aby jí co nejrychleji zmizel z očí. Choval se jako zbabělec, ale ani s tímto vědomím se necítil provonile. Cokoliv, jen aby si od ní udržel odstup. Stejně měl pocit, že si ho znovu najde, ve slabé chvilce jí rezervoval poslední tanec.

Čím déle se proplétal mezi pokuřujícími gentlemany a ovívajícími se dámami, tím se stupňoval pocit, že musel vejít do špatného salonku. Nikoho tu nepoznával a nikde neviděl ani svoji sestru, jakožto vděčný cíl své výmluvy. Nazdařbůh vešel do modrého salonku, o kterém věděl, že tam určitě nikoho známého neobjeví, ale při příchodu si všiml, že je to nejméně osídlený pokoj a přesně po něčem takovém nyní toužil.

S lehkým úsměvem a omluvou ustoupil z cesty dámě ve středních letech, které vstoupil do cesty, díky čemuž si všimnul pootevřených dveří po jeho levé ruce. Když se nikdo nedíval nahlédnul dovnitř a zjistil, že se jedná o značně prostornou knihovnu. Po celém obvodu místnosti se táhly police těžkých zaprášených knih. Za jedním z regálů postřehl míhající se stíny z čehož usoudil, že je někdo uvnitř. Snad nějaká milenecká dvojice? Už se otáčel k odchodu, když tu ho zarazil tlumený výkřik. Podle všeho ho nikdo kromě něj nepostřehnul, protože jako jediný stál přímo u dveří knihovny. Vzápětí zazněl hlas, který by pro svoji unikátnost poznal mezi tisíci. Podivně, až nepřirozeně vysoko položený, ledový, neosobní, přesto jakýmsi způsobem líbezný....tam uvnitř byla Arielle.

Automaticky vkročil dovnitř, než si stačil svoji unáhlenost promyslet. Chtěl vědět s kým tam je. Jeho zájem opadl, když zjistil, že se ve skutečnosti jen potýká s naprosto opilou paní Brownovou, což bylo ironické, protože podle slov Arielle ji měla na příkaz generála hlídat. Možná, že Arielle jen přeháněla, ale v případě Fitzgeralda se dalo věřit čemukoliv. V tu chvíli dveře zvenčí někdo s ohlušující ránou zapráskl. Byl v pasti a pokud nechtěl být potupně odhalen, musel se rychle ukrýt. S nechutí zacouval za polici plnou map stočených do ruliček. Učinil tak právě včas, protože Arielle právě vyšla zpoza rohu, aby zjistila co se stalo. Naštěstí neprojevila žádnou aktivitu v oblasti prohledávání místnosti a Nick tak zůstal neobjeven. V nezáviděnihodné situaci, ale se skvělým výhledem. Stál tak, že měl na Arielle a paní Brownovou dokonalý výhlad v odraze lehce ušmudlaného zrcadla.

"Neměla sis brát tyhle šaty, slečinko," škytla její hospodyně.

Hlas Arielle zněl podrážděně. Ozval se dutý náraz, kdy svoji služebnou nechala upadnout na zem. "Ano já vím, jsou poněkud starosvětské, ale mají svůj půvab."

"O to nejde," vybretla ta žena.

Arielle vzdychla. "O co tedy jde?"

"Co jsi to jen měla za nápad, pošetilé děvče?"

"Mluvte buď jasně, nebo vůbec," uťala ji Arielle ostře.

"Jak chceš, jak chceš..." mumlala bez ustání hospodyně, zatímco se velmi namáhavě sbírala ze země. Vrhla po ní velmi ošklivý pohled, její zarudlé oči najednou nevypadaly tak nepřítomně jako předtím. "Tak jen abys věděla, tohle jsou přesně ty šaty, ve kterých před lety zemřela tvá matka. Ach ano, nikdy na ně nezapomenu. Karmínové jako krev....její krev! Krvácela tak málo - na to, že ji bodnul. Ach ano, příliš málo. Tolik mě to děsilo. Ani se mi nechělo věřit, že je mrtvá. Ale pak jsem jí rozvázala šněrovačku a přímo na místě srdce měla malou ranku."

Nick si musel jako nějaká hysterická ženština přiložit ruku na ústa aby nevydal výkřik, který se mu dral z hrdla. Cítil, jak se mu zrychluje tep.

Arielle ucouvla a celá zezelenala v obličeji. Ruce jí škubavě vystřelili k záhybům šatů, jako by si je ze sebe chtěla na místě strhnout, ale napřažené prsty, které pokroucené v podivných úhlech náhle připomínaly pařáty, na poslední chvíli změnily směr a vjely jí do vlasů gestem tak zvláštním, jako by nad svým tělem na chvili ztratila kontrolu. Tiára z její hlavy s cinkutím spadla na podlahu.

"O čem to mluvíte? Jste opilá! Odporná! Má matka zemřela na zápal plic!" zakvílela.

Paní Brownová se rozesmála. Smála se alespoň pět minut, tak hystericky, až jí vhrkly slzy do očí.

"Ano, to je co ti řekl. Jeho nejnovější lež. Kdy ji vymyslel? Tehdy když ho napadli ti rebelanti, že ano? Pamatuji si to, velmi dobře, vybrebtal ti tehdy v horečkách, že nezemřela při tvém porodu, jak to na tebe zkoušel napoprvé, že? Byl z toho tak podrážděný! Tahle údajná verze její smrti už nebyla tak efektní, říkal. Už jsi kvůli tomu neměla výčitky svědomí. A k čemu to pak bylo dobré? Vidíš, paměť mi slouží docela dobře."

Arielle třeštila oči div jí nevylézaly z důlků. Vypadala, že právě přišla o rozum - podruhé. "Nevěřím vám! Lžete! Ani nevíte co říkáte!"

"Ale vím. Ach, jak velmi dobře si uvědomuji každé tíživé slovo z mé viny, z mého mlčení, které ze mě udělalo zrovna tak ohavného vraha jako je tvůj otec."

Arielle se uchechtla a šílenství bylo v jejím obličeji v tu chvíli ještě znatelnější, "Nechcete mi doufám tvrdit, že to byl otec, kdo ji zavraždil? Jaká směšná lež! Miloval ji tak spalujícím a obsesivním způsobem, že láska je pro pouto, které ho k ní pojilo a stále pojí příliš čisté a neposkvrněné slovo!"

Paní Brownová ji neposlouchala. Upírala pohled přímo do její tváře, ale bylo očividné, že Arielle nevnímá. "Vešla jsem do místnosti právě ve chvíli, kdy z ní vytahoval nůž. Ten samý indický nůž co do dnešního dne skrývá ve třetí zásuvce svého psacího stolu. Byl klidný, tak stoický. Řekl jenom: 'Musíme ji někam uklidit, paní Brownová. Upravit okolnosti tak, aby na nás nepadlo podezření.'. Jako bych byla viníkem já. Jako by to byl on, kdo pomáhal ze zločinu mě! Dočista mě to omráčilo, poslouchala jsem ho jako ovce, převlékla její tělo....ach ano, znám každý centimetr látky, které teď halí tvé tělo."

Arielle vrtěla hlavou při každém jejím slově čím dál tím zuřivěji. Poslepu nahmatala okenní rám a otevřela okno. Zašla pryč z Nickova dohledu, ale měl jasnou představu co se odehrává soudě dle dávivých zvuků.

Když se znovu objevila v zrcadle, prakticky vzápětí mu zase zmizela. Klesla totiž na kolena.

"Proč mi to říkáte? Teď, po všech těch letech? V tomhle stavu?" zeptala se mnohem tišším hlasem.

"Bůh ví, že jsem musela vypít hodně džinu abych zahnala strach a tohle všehno ti vypověděla."

"Proč?" zopakovala Arielle a do hlasu se jí znovu vkrádalo čiré zoufalství.

"Ty šaty....to ty šaty. Jsou mi varováním. Tvé dny se krátí stejně jako kdysi její. Jsou prokleté pro své majitelky, musí být! Ach, nechci! Nechci být podruhé spolu-vražedkyní! Dobrotivý Bože, spas moji duši!" zanaříkala paní Brownová.

Nickovi se samým odporem převrátil žaludek. Té ženštině nešlo o Arielle. Ani v nejmenším jí nešlo o její život. Bála se o sebe. A svoji duši. Někdo takový jako ona přece nemůže mít duši.

"On by ji nikdy nezabil....jak vám mám věřit? Proč by ji zabíjel?" Arielle se přerývavě nadechovala, prvotní šok mizel a ona začínala bezmocně plakat. Na Nickově čele naskočil studený pot.

"Utekla od něj - cestovala po světě, utrácela jeho peníze, psala mu nesmyslné dopisy v básních. Skrývala se, ale jednoho dne si ji našel. Našel a zabil. Čekal na svoji pomstu dlouho, obezřetně a bezcitně," vyprávěla paní Brownová s lehce zlepšující se artikulací. Snad už střízlivěla.

"Protože když ji nemůže mít on, tak nikdo. Ano, s touhle filozofií mě vychovává po celý život," zašpitala Arielle.

Ozvalo se zašustění látky, když se zvedala ze země. Vyběhla z místnosti tak rychle, že to Nick sotva postřehnul. Paní Brownová se zhroutila - možná usnula, třeba omdlela - to ho ale nezajímalo. Klopýtavě se vydal za Arielle, v hlavě se mu jako zaseklá páska pořád dokola opakoval výjev který právě vyslechnul. Nedokázal si přestavit co musela prožívat Arielle.

Vběhl zpět do modrého salonku, který byl tentokrát už zcela vylidněný - v sále se tedy muselo znovu tančit. Po stopách Arielle vyšel z francouzského okna na zahradu. Ve tmě, která v v této již pokročilé noční hodině panovala, jen stěží rozeznal její siluetu mířící směrem k zadní bráně domu. To snad....snad nechce utéct?

Zrychlil do tak rychlého běhu, jak mu to jen tělo dovolilo a chytil ji za zápěstí. Pronikavě zakřičela a začala do něj bezhlavě bušit pěstmi. Rychle ji chytil za kostnatá zápěstí. "Arielle! Arielle, no tak nech toho, to jsem jen já. Nick. Přestaň!"

"Ty?" ozvala se se znechucením v hlase, které Nick zaznamenal s podivným píchnutím v hrudi. "Hned mě pusť."

"Beze všeho, když mě nebudeš bít," opáčil Nick a uvolnil své sevření.

"Musíš zapomenout, že jsi mě tu teď viděl. Prosím! Prostě se vrať dovnitř a užívej si plesu." Arielle ze sebe musela každé slovo namáhavě páčit. Znovu se jí zmocňoval pláč z beznadějné představy svého útěku do prázdna.

Nickovi došla slova. Přál si - tak toužebně moc - jí pomoci. Ochránit, udělat něco užitečného. Ale byl malý a nicotný oproti generálu Fitzgeraldovi. Nebylo nic, co by v tuhle chvíli mohl podniknout. Nemělo cenu snažit se ji zadržet, pokud to byla její jediná naděje na život. Mizivá ale jediná. Sundal si sako a přehodil ho udivené a třesoucí se Arielle přes ramena. "Vezmi si to. Mám....mám tam nějaké peníze. Vezmi si drožku a ujeď tak daleko, jak to jen půjde," zamumlal v oparu nekonečného překvapení nad svým činem.

Tohle byla chvíle, kterou si Nick do konce života vyčítal. Snad přece jen mohl nějak více pomoci. Třeba byl způsob, jak to děvče, které před jeho očima utíkalo do tmy mohl zachránit.