DSOCI - 20. kapitola

Jen letmý pohled Nickovi stačil na to, aby si uvědomil, že něco, těžko přesněji specifikovat co, bylo v salonku, kolem kterého prošel jinak. Špatně. Zadumaně nakrabatil čelo a zacouval o pár kroků zpět. Něco přebývalo. Lépe řečeno někdo.

Půvabná rudovlasá dívka zvedla hlavu a dlouze se na něj zpod dlouhých řas zadívala. Na tváři vykouzlila rozkošný úsměv, v očích jí hrálo jakési uspokojení. Dočista Nickovi vyrazila dech, jen na ni němě zíral.

"Vzpomínáte si?" pravila zvolna, aniž by přerušila na Nickův vkus poněkud intenzivní oční kontakt.

"Co prosím?" zamrkal Nick a konečně se odvrátil.

"Co jsem vám tehdy na večírku slíbila? Že se ještě určitě uvidíme. Za pár let, až dospějete." znovu se usmála. Teď, když stál blíž, už mu na jejím úsměvu vůbec nic nepřipadalo rozkošné. "Docela jste se změnil. Víte o tom, že vám hodně zesvětlaly vlasy?"

"Inu, tohle je zřejmě věc genů. Ale já nechápu...um. Obávám se, že se jedná o nějaký omyl slečno...slečno-"

"Victoria de Chagny." řekla s nakrčeným nosem, "Ovšem domnívala jsem se, že jako první by se měl představit kavalír dámě."

Nick na okamžik poníženě stisknul oční víčka k sobě. "Hluboce se omlouvám, mademoiselle. Ale my jsme přece staří známí."

Victoria k němu kvapně přešla a natáhla k němu ruku. "Tak si vzpomínáte. Já věděla, že nezapomenete."

Nick se strojeně uklonil. "Léta pokročila a snad jsem nyní dostatečně 'vyzrálý', abyste byla s naší dnešní konverzací spokojenější, než jako tomu bylo kdysi na oslavě narozenin Fleur. Mohu znát příčinu vaší neočekávané, však nadmíru milé návštěvy?"

Victoria na něj potměšile zamrkala. "Jsem tu v doprovodu vašeho budoucího učitele. Snad jste slyšel, že vás za pár dní začne učit hrabě de Chagny?"

Nick se znovu cítil na rozpacích. "Ano, ovšem. V první chvíli jsem si neuvědomil....znovu se musím omluvit, eh, hraběnko."

---

Victoria se rozesmála. "Ne, ne. Není to můj otec, nejsem hraběnka. Navíc by to správně bylo komtesa, ale kdo dbá na detaily, že ano. Oslovujte mě jménem, Nicholasi. Vy smíte."

Znovu ten úsměv. Proč jen v něm viděl cosi zlověstného?

"Jsem poctěn vaším přáním, ale obávám se, že si něco takového nemohu dovolit." zamumlal překvapeně.

"Tak to zůstane mezi námi. Už máme společné tajemství, to z nás nečiní jen 'staré známé', ale staré přátele. Spiklence." znovu se usadila v křesle a přejížděla ho pohledem. Neuniklo jí, jak si Nick poněkud nesvůj, třel ukazováček pravé ruky s palcem.

"Jak si přejete, Victorie." Nick se musel na okamžik kousnout do jazyka, aby neutrousil nic o jejím teatrálním vystupování. Byla tak zvláštní a vůbec se tím netajila. Naopak, pásla se na vyjevených reakcích, na tom, že se na ni vzhledem k jejímu postavení nikdo nemohl ani křivě podívat, ačkoliv jejich rodina na tom byla tak špatně, že se musela snížit k práci, aby se vůbec uživila. Jak moc jim muselo francouzské srdce rodu utáhnout kohoutky? Jistě se jim za zády polovina Coney posmívala. Na druhou stranu si nedovedl přestavit, jak by se jí někdo posmíval. Zdála se být nad tím vším povýšená. Žila si ve vlastním světě, do kterého s nedobrovolně zatahovala ostatní. Včetně mě, napadlo Nicka nepříliš potěšeně.

"Mohu vědět, kde se váš strýc momentálně nachází? Doufám, že mu někdo dělá společnost." vypravil se zebe nakonec.

Victoria pokrčila rameny. "Je v zahradě s tou neduživou dívkou."

Nick si nemohl pomoci, ale ve chvíli, kdy to vyslovila, se mu večer, kdy Victorii poprvé potkal začal vybavovat jasněji. Právě zmínka o Arielle to všechno spustila.

"Už zase na ni zíráte. Všimla jsem si, že to děláte celý večer." přerušila jeho úvahy Victoria.
"Pozorujete mě?" Nick rychle vracel úder.
"Jen si příliš nefanděte, ráda obhlížím, je to už taková má slabost, že musím mít nad vším přehled." usoudila. "Je to poměrně…neduživé děvče, že? Takový typ je asi těžké přehlížet." pokračovala povýšeným tónem.

***

Mark Arielle nabídnul rámě, což jí vykouzlilo ruměnec na tváři. Ležérním tempem spolu kráčeli podél pečlivě udržovaných záhonků Laurentisových. Arielle se cítila tak nejistá, protože jí připadalo zvláštní, že muž jako hrabě de Chagny s ní ztrácí obdobnou procházkou vůbec čas. Jistě to pro něj byl nanejvýš nudně strávený čas. Kdyby se alespoň vzpamatovala a přestala koktat a vůbec - vypouštět z úst takové hlouposti.

"Prosím, buďte tak laskavá a povězte mi o sourozencích Laurentisových." požádal ji hlasem jako samet.

"Ehm, tedy Nicholas a Fleur. Nicholasovi je sedmnáct let, příští rok půjde na univerzitu a čeká ho jistě zářná lékařská kariéra. Fleur je stejně stará jako já, má tedy patnáct let a um, poměrně dobře ovládá matematiku."

"Ale to je báječné! Vždycky jsem miloval logický svět čísel. Velmi živě se zajímám o politiku a ekonomii a pak ano, matematiku. Máte tento vědní obor doufám také ráda?"

Arielle se zatvářila lehce kysele. Čísla. Matematické vzorečky. Už odmala se v rovnítkách a odmocninách bezmocně topila. "Tedy - nemohu říci, že bych právě...excelovala."

"Nic, co bychom nemohli napravit!"

Arielle mu oplatila úsměv, ale v duchu spíše panikařila. Nezdá se, že by monsieur de Chagny byl zaměřen stejně jako slečna Robertsová humanitně. Ekonomie, politika, matematika...to bude jistě ještě zajímavé.

Mark se shovívavě usmíval, jako by chápal, že v jeho přítomnosti se jí třesou kolena, že Ariellino srdce se proměnilo v těžký kámen, který ji spadnul až do žaludku. Jeho oči byly vyrovnané, na Arielle se upíraly ze zdvořilým zájmem, bylo ovšem poznat, že je pouze hraný.

Když se Arielle dostala přes jeho zdvořilou a uhlazenou masku, byl to velmi chladný a metodický člověk s chováním přesně vypočítaným na efekt. Právě jeho nadřazenost, kterou sice nijak nedával znát, ale přesto byla bedlivějším pozorovatelem čtena mezi řádky, očividná lhostejnost zabalená do nejlepších způsobů a převázaná půvabný zevnějškem, vytvořila kombinaci, která Arielle na tomto muži fascinovala. Ale nemohla si to nijak racionálně vysvětit. Občas mu ujela poněkud kousavější poznámka, za kterou by se za jiných okolností urazila, ale díky Markově daru za každou cenu zachovat dekorum, se smála spolu s ním.

Když to okolnosti dovolily, bedlivě si jej prohlédla a se svojí přirozenou citlivostí na detaily, se zaměřovala především na ně. Světle modrá byla jeho barva, vázanka tototo odstínu mu neobyčejně ladila s pletí. Měl nádherné kapesní hodinky s nadmíru krásným a jistě drahým řetízkem. Jeho vycházková hůl byla s nejvyšší pravděpodobností z dubového dřeva a při chůzi si s ní rádoby nevědomky plavně pohupoval, Arielle ale vypozorovala, že i tato drobnůstka je nacvičena pro udělání dobrého dojmu. Od špiček naleštěných bot až po elegantní klobouk, měla potřebu všimnout si všeho. Což bylo samozřejmě velmi hloupé, uvědomila si, když se přistihla u dumání, jaké má asi manžetové knoflíčky.

"Mademoiselle Fitzgerald, dlouho jsem uvažoval odkud znám vaše jméno, vrtá mi to hlavou od chvíle, co jste se mi představila." řekl po chvíli přemýšlení Mark.

"Vskutku? Snad kvůli mému otci generálu Fitzgeraldovi?"

"Nepřímo." oslnivě se na ni usmál, "Nyní si už vzpomínám, že jsem vás spolu s mým mladším bratrem Christianem pomáhali hledat, když jste byla za nevyjasněných okolností pohřešována."

Arielle těžce vzdychla. Ano, i on už tedy ví, že je blázen. Coney Island byl příliš malý pro někoho, kdo tak silně neodpovídá společenským normám.

Mark postřehnul změnu její nálady a okamžitě se ji jal ujišťovat o nekonfliktnosti svého zjištění. "Omlouvám se, jestli jsem vás touto vzpomínkou zarmoutil. Nechtěl jsem ani v nejmenším naznačit, že si od vás žádám jakéhokoliv vysvětlení, neboť ctím soukromí vaší rodiny. Jen velice nerad bych se vás svojí neuvážeností dotknul."

Arielle nedokázala zabránit zasněnému pohledu, který na něj vrhla. Vskutku, jako by k ní vystoupil z románů, které jí půjčovala Fleur.