Remember, love never dies! 33. část

Uplynuly dny, týdny, snad i měsíce. Erik měl mimo večerních hodin zpěvu s Christine i další denodenní rutinu. Odpolední procházky. Někdy s Christine a Gustavem, jindy s triem, nejčastěji ovšem s Meg, která se denně procházela tak i tak i kdyby to mělo být bez společnosti. Erik ty procházky měl nerad. Pociťoval jistou nechuť nad bloumáním po tomto místě, nenáviděl náhodná setkání s turisty, kteří nezdvořile zírali na jeho podivné vzezření. Vlastně je chápal, ale přesto ho to nevýslovně rozčilovalo.

Cítil, že selhal, nemohl se dívat na to všeobecné zklamání ze zmařených očekávání. Nevybavoval si nic zvláštního, při procházení Coney Islandem. Tahle lavička byla jeho oblíbená, ano. Na tamtu budovu byl obvzláště pyšný, hotový skvost. Ovšem nic víc. Už měl mlhavou představu o svém životě, jistý vzor člověka kterým by měl být, návod na to jak žít svůj život. Připadal si neskutečně hloupě, vše co dělal byl jen předpoklad toho, jak by asi člověk, kterým údajně byl činil. Možná by bylo lepší, kdyby tehdy ztratil život, jak se všichni domnívali. Byl by to alespoň čistý řez. Takto totiž ztratil sebe sama.

---

"Proč vlastně tak lpíte na těch vašich procházkách, Meg?" otázal se zvědavě, srovnávajíc svůj krok s jejím.

Meg naklonila hlavu na stranu. Nečekala by, že Erika někdy bude zajímat její chování, že bude chtít znát jeho příčiny. Vysmála by se sama sobě, kdyby si někdy pomyslela, že se s ním jen tak bude někdy procházet. Nepřipadala si zkrátka tak zajímavá aby si takové myšlenky kdy připustila.

"Tohle místo je tak....zvrhlé, nanejvýš pozoruhodné ale občas v člověkovi probouzí to nejhorší, nezdá se vám? Cítím to zas a znovu, kdykoliv sem přijedu. Když jsem pro vás pracovala chodila jsem ven sama, k moři. Myslela jsem si, že v moři ze sebe smývám to zlé, ale byl to jen klam. Jen jsem to potlačovala." vyprávěla smutně a Erik měl pocit, že něco podobného už mu musela říkat i kdysi. "Později jsem se hodně procházela s Christine, bylo to....ach v těžkém období mého života, moc mi pomáhala. A pak s Henrim, inspektorem Ledouxem." pokračovala a hlas jí přeskočil o oktávu výš. Teď už jsou ty odpolední procházky takříkajíc mojí srdcovou záležitostí, den bez nich není úplný." pokrčila rameny.

Erik se náhle zastavil, čímž ji vykolejil. "Eriku?"

"K tomu moři....jste chodila kvůli mě? Nic neříkejte! Ano, kvůli mě! Něco...nějak...jsem vám ublížil a vy....jste pak kvůli tomu...." Erik mluvil zmateně, nedokončoval věty a už začínal další. "Nevzpomínám si co se stalo pak." povzdechl si. "A vy mi to neřeknete, protože se držíte nařízeních lékaře, ano já vím." mávnul rukou. Meg nepatrně pobledla, ale ve své zamyšlenosti to přehlédnul.

Je jisté, kde je odpověď na jeho otázky. Je to právě to proklaté moře, nějaké molo které ho děsilo ve snech, jen tak samo o sobě. A to co prvně nevnímal, čeho si nevšímal mu náhle připadalo zásadní. To, jak mu nenápadně bránili aby k moři chodil, jejich plánováni tras tak, aby na moře neměli ani vyhlídku. Je to jisté, musí k tomu moři. Není dítě, rozhodně už vůbec jejich loutka...nezabrání mu, aby se na to molo podíval.

To molo. Nikdy se nepokládal za zbabělého člověka, nebo se domníval, že jím za svůj život nebyl. Žil v temném podzemí Opery, dokonce i zabil....

Ale cožpak právě vražda není tou největší zbabělostí? Přesto se tam musí vydat. Jenže k tomu se musí předčasně omluvit ze své procházky s Meg.

"Nerad to říkám, ale zapomněl jsem že...jsem slíbil, ještě...něco Gustavovi. Musím už jít, omluvte mě." lehce se pousmál a nasadil okouzlující tón. Meg nedůvěřivě přikývla.

Neměla si s historkami o moři vůbec začínat. Jak je hloupá! Něco na výrazu v jeho obličeji ji mátlo, vytvořilo pár starostlivých vrásek na čele. Byl to vrchol nezdvořilosti, navíc bolestné déja vu, ale už zase ho sledovala. Brzy si vzpomněla na nacvičenou vzálenost, na nejrůznější skrýše které používala. Jako by ji od toho všeho ten dlouhý, strašlivý rok vůbec neodděloval.

Erik mířil přímým krokem k moři. Bez ohlédnutí či zpomalení. Kráčel mechanicky jako bezduchý stroj, zachovával stále stejnou rychlost. Meg bušila krev ve spáncích, měla chuť otočit se a prostě utéct do Henriho náruče. Jenže Henri tu není. Od té doby, co na tom mole málem spadla do moře, tady ještě nebyla, dobře věděla proč. Erikovy pocity z toho mola byly nejspíše stejné, jeho ostré tempo se zvolňovalo, našlapoval opatrně, oči doširoka otevřené. Lapal po dechu zrovna tak, jako když se probouzel ze svých hrozivých snů.

Erik ztěžka vkročil na ono molo. Prkna pod jeho kroky zaskřípala a pak, bez varování zasténal a zhroutil se na všechny čtyři. Hlavou mu pulzovala tupá bolest, nedokázal snést ten nával vzpomínek, chybějící dílky skládačky které nemilosrdně zapadaly do sebe.

Meg se sevřel žaludek. Nebylo pochyb, že Erik si vzpomněl. Pomalu kráčela za ním, věděla, že tady není žádná možnost útěku. Erik pomalu vzhlédnul, se zraněným výrazem v očích. Meg mlčky poklekla k němu.

"To vy." hlesnul Erik a přerývavě se nadechnul.

"Já. Postřelila jsem vás." zašeptala Meg roztřeseně.

Erik zavrtěl hlavou. "Já už vím, jak to bylo. Už vím, proč mě ve snech mučilo tohle místo. A musíte něco vědět, nikdy jsem neměl větší nutkání něco povědět jako teď. Neobviňujte se. Hlavně se takhle kvůli mě nemučte. Za to nestojím." pomalu, snad si myslel, že tak činí aby ji nepoděsil ji vzal za nadloktí a zvedl ji. Jeho ruce starostlivě zůstali na místě, když cítil nestabilitu jejích nohou.

"Vy si asi neuvědomujete co jsem..."

"Ne, ne, vím to. Meg, já už to vím." řekl úlevně. "Celá se třesete, myslíte, že se na vás zlobím? Věřte, jsem to já, kdo chce žádat o odpuštění."

"Ach dobrý Bože." vzdychla Meg přidušeně a nebýt pohotového Erika upadla by do mdlob přímo na okraji mola.