Remember, love never dies! 32. část

Erik a Christine seděli naproti sobě u jednoho z oken v jeho pokoji. Pomalu pili čaj, o kterém Erik tvrdil, že je výborný na hlasivky. Christine usoudila, že to je možná dost dobře možné, ale chuťově se o slově výborné mluvit nedalo. Když se nedíval, tak se nad tou hořkostí zašklebila, ale po chvíli se to odnaučila. I když se zdálo, že jí Erik nevěnuje pozornost, tak mu rty docela jasně tu a tam zkřivil pobavený úsměv. Sám pil čaj bez mrknutí oka.

---

"Vedla jste si velmi dobře, Christine. Na to, že to byl první večer." prohlásil a něžně na ni pohlédnul. Stále si připadal jako v nebesích, po vyslechnutí jejího přenádherného hlasu, kterému zatím chyběla křídla. Jen pár dalších takových večerů a bude je mít, mohl by na to přísahat při vlastním životě. "Měl jsem během dnešního večera neustálý pocit déja vu, víte? Už jsem vás učil." nebyla to otázka, ale konstatování. "Povězte mi o tom." dodal prostě a upřel na ní ten svůj zkoumavý pohled. Christine odložila poloprázdný šálek.

"Bylo to, když mi bylo 17 let, v Opeře Garnier. Byla jsem sboristka, jedna z mnoha. Meg byla má nejlepší kamarádka, známe se odtamtud. Zjevně jste ve mě viděl jistý potenciál, vzal jste si mě pod ochranná křídla. Vlastně jsem se domnívala, že jste tomu tak učinil doslova. Vždy jsem slyšela jen váš hlas, nic víc." sklonila pohled a rozechvěle se nadechla. Erik povytáhnul nechápavě obočí.

"Asi jste se bál, jak bych zareagovala kdybych...totiž...víte..."

"Kdyby jste spatřila jak vypadám, chápu." podotknul Erik s děsivým klidem. "Pokračujte." vyzval ji nenuceně.

"A abyste odůvodnil, že se mi zjevujete jen jako hlas, tak jste, tak jsem...věřila, že jste můj Anděl. Anděl hudby." dořekla Christine koktavě.

Na okamžik se rozhostilo naprosté ticho. Erik na ni překvapeně zahlížel ze svého křesla. Pak se pomalu chytil za spánky a zavřel oči.

"Jste v pořádku?" lekla se Christine a rychle vstala. Erik malátně zvednul jednu ruku a zastavil její další pohyby. "V naprostém. Myslím, že to pro dnešek stačí. Dobrou noc, Christine."

"A-Ale...."

"Ujišťuji vás, že mi nic není. Prosím, běžte už."

Christine do očí vstoupily slzy. Není zkrátka ta úžasná Emma, nemůže se k němu ani přiblížit. "Dobrou noc." špitla a odešla.

Ve chvíli, kdy slyšel z přízemí zaklapnout vchodové dveře se Erik svezl z křesla na zem, obličej stále v dlaních. V hlavě mu vířilo až přiliš výjevů, příliš vzpomínek, příliš tváří ke kterým nedokázal přiřadit jméno....

Vybavilo se mu všechno a vlastně nic. Nerozuměl ničemu, nesvedl si proud vracejících se událostí chronologicky zařadit. Byl jen ještě víc zmaten a frustrován, než předtím.

***

Schůzky Erika a Christine pokračovaly večer co večer. Erik je záměrně protahoval co nejdéle to šlo, každá chvíle bez ní mu připadala mučivě prázdná. Christinina přítomnost zaplnila laskavým světlem jeho zádumčivý pokoj, její hlas už prakticky nepotřeboval jeho pomoci, přesto si ji sobecky držel při sobě. Nenáviděl se za svoji slabost, ovšem pomyšlení, že by s ní bojoval ho zraňovalo. Chvíle, kdy musel krásného Anděla propustit ze svých spárů však zákonitě přišla.

"Nemáte už otázku?" pozvedla k němu Christine udivený pohled.

"Mám jich přímo tisíce." povzdechl si Erik a nešťastně se na ni podíval. Christine ze smutku v jeho tváři projel tělem nepříjemný pocit. Udělala snad něco špatně, nesplňuje její hlas Erikova vysoká očekávání?

"Ale toto je náš poslední večer, Christine. Váš hlas je to nejkrásnější co jsem kdy slyšel, oáza pro mé zmatené myšlenky. Ale už není nic čemu bych vás měl učit, žádný čaj, který musíte pít. Už nejde váš zpěv učinit dokonalejším." pronesl zasněně, oči upřené do neviditelného bodu v okně.

"Pak nechte pro ten poslední večer, abych byla na řadě já." pronesla Christine horoucně.

"Co mysl...ach!" Erik zmateně vydechnul když ho Christine těsně objala ve zbrklé rychlosti, během které mu nešťastně sjela z obličeje maska. Ruka mu automaticky vyjela k zohyzděné tváři. Christine si však ničeho nevšimla, nebo dělala jako nic. "Projednou. Jen projednou se neodtahujte, ach prosím! Pořád si ode mne držíte takový odstup, někdy mám pocit, že vám na mě už nezáleží."

Erikova ruka strnula uprostřed pohybu ke svému obličeji a zlehka dopadla do jejích vlasů. Váhavě, až bojácně ji pohladil. Co jen toto něžné stvoření přimělo dobrovolně se tisknout k takové stvůře? Zlehka se usmál při jejích zoufale znějících slovech. " Alespoň chvíli, chviličku mě jen držte." Skryl obličej v jejích vlasech a pocítil závrať z vůně jejích vlasů. Vybavovalo se mu s tou opojnou vůní tolik věcí. I přes její prosby ji vzal za ramena a odtáhl ji od sebe na délku paže.

"Gustave. On....on je váš - náš syn. Ne vikomtův, můj." zašeptal v naprostém šoku. Proto ho ten chlapec tak zvláštně pozoroval, proto tak nezvykle rozumněl hudbě a pociťoval ji stejně jako on. Je to jeho vlastní krev.

Christine na něj chvíli udiveně zírala, pak krátce kývla. "Ano. Vzpomněl jste si." hlesla a opřela se drobnými dlaněmi o jeho hruď.

"Přesto si vykáme." prohlásil Erik zmateně.

Christine se zatvářila žalostně. "To vy jste s tím začal. Nikdy jste mi nevykal...."

Erik se z jejího sevření jemně vyprostil. "Dejte mi čas. Zjistit kdo vlastně jsem. Kým jste vy."

"Já se bojím, že ve chvíli, kdy to zjistíte už mne nebudete chtít ani znát, natož ke mě projevit nějakou důvěrnost..."