Remember, love never dies! 31. část

Když Erik poprvé - nebo lépe řečeno když se domníval že poprvé - vystoupal po schodech do svého pokoje, zůstal na malý okamžik ztuhle stát ve dveřích a těkal očima po známém - neznámém prostoru před sebou.

Místnost byla potemnělá, z nábytku viděl jen temné obrysy. Jediným zdrojem světla byly záblesky světel z oken. Očividně chtěl, aby tam bylo hodně oken a světla. Nevěděl jak, ale byl si jist, že se k oknům odhodlal jen díky tomu, že jsou tak vysoko a nikdo nemá šanci do nich nahlédnout. Přísahal by, že touha po světle byla pouhá zvědavost, náhrada za temná léta. Ale co si představit pod slovy temná léta už nevěděl.

---

Propetl se spletí stolků překypujících papíry a bez problémů našel a rozsvítil svíčky. Bylo jisté, že to je přece jen jeho dům. Ve chvíli, kdy se napřímil, zasyčel nepřátelsky na svůj vlastní odraz v zrcadle. Dal si sem zrcadlo? Nanejvýš obezřetně k němu dokráčel a ruka mu sjela k masce. Vlastně svůj obličej pořádně nikdy neviděl. Tedy nejspíš viděl, ale příliš se nesnažil si jej vybavit. Prudce rukou škubnul a odhalil svoji tvář. Vzápětí od zrcadla zacouval a se zoufalým odporem zasténal. Raději si masku spěšně znovu nasadil a přitiskl na chladivou plochu zrcadla čelo, s pohledem upřeným přímo do vlastních očí. Potřeboval přemýšlet. Prahnul po chvilce klidu a samoty a teď když se mu jí konečně dostalo, najednou netušil jak s ní vynaložit. Co si jen má myslet o jeho podivné společnosti, která ho přeplavila do Ameriky?

Byla tu Christine - ta Christine o které se mu zdálo? Musela to být ona, kdo jiný. Chovala se v jeho přítomnosti plaše, klopila pohled a podstrojovala mu s láskyplnou péčí. Erika občas uvádělo do rozpaků, jak moc se snaží vyhledávat jeho přítomnost. Děsil se její přítomnosti, která ho zbavovala smyslů. Přitahovalo ho na ní všechno. Melodie jejího hlasu, vůně jejích vlasů, každičká křivka jejího těla mu připadala tak známá...

Byl tu Gustave. Malý a na svůj věk nezvykle bystrý chlapec. Kdykoliv si myslel, že Erik nedává pozor zvědavě si ho měřil, téměř analyzoval a bezelstně s ním navazoval znovu a znovu řeč. Bylo překvapivé, nakolik si toho měli co říci, Erik nevěděl jak, ale věděl, že se ještě nikdy v životě nesetkal s nikým, jehož uvažování by bylo na stejné vlně jako jeho vlastní. Až doteď.

A konečně Meg. Její nálady se střídaly jako aprílové počasí. Ráno se probudila rozmrzelá a celou snídani provzdychala - nejspíše po tom policistovi, jak se Erik dovtípil. Odpoledne už se najednou opět usmívala a to vždy ve chvíli kdy pohlédla na Erika. Byl to úlevný pohled člověka, který se polekal, že ztratil klíče, ale vzápětí je našel ve své kapse.

Kleknul si na podlahu u klavíru a po jedné zvedal a probíral se zmuchlanými notovými papíry. Byla to jedna a tatáž píseň, pořád dokola opravovaná jeho písmem. I přes tento důkaz v jeho rukou, se na tu píseň nemohl vzpomenout. Unaveně zasednul ke klavíru a trochu znuděně začal nejjednodušší melodii vyťukávat jednou rukou. Roztrpčilo ho, že zjevně nenašel tu správnou a konečnou verzi písně. Jedna z jejích původních verzí, kterou právě lenivě hrál zněla dobře, ale věděl, že to není ono. Dráždilo ho, že si nemůže vybavit jak ta píseň je - vždyť je jeho! A ta zkratka - LND - ta znamená co? Přestal hrát a netrpělivě vzhlédnul, když vycítil, jak jej někdo pozoruje.

"Omlouvám se! Bylo otevřeno a uslyšela jsem tu hudbu..."

Erik se v duchu pokáral, za to poskočení srdce, když uviděl ve dveřích Christine. "To nic."

Bylo zvláštní, že pokaždé, když ji uviděl měl pocit, že je mnoho co jí chce říci, ale nakonec z něj vycházely ty nejstručnější odpovědi.

Christine plaše popošla blíž. "To co hrajete, zní to jako Love Never Dies, vzpomínáte si na ni?" nadhodila.

Erik se napřímil. "Love Never Dies?" zašeptal. "Jak to víte?"

Christine zrozpačitěla. "Já - zpívala ji."

Erik zaplál zvědavostí. "Umíte ji zahrát?"

"Vy - teď jste ji hrál...."

"Ano, ale to byla jen nějaká zkušební verze, co tu ležela na zemi. Chci slyšet jak zněla - zní ve výsledku!" přesvědčoval ji sametovým hlasem.

Christině na něj zůstala bez dechu zírat. "Nejsem moc dobrá ve hraní..."

"Jsem si jist, že to bude dobré. Prosím." Erik poslední slovo zašeptal a upřel na ní hluboký pohled.

Christine pomalu přikývla a posadila se vedle něj. Nasucho polkla a prsty se jí poněkud toporně rozeběhly po klávesnici. Erik netušil, z čeho je tak rozrušený. Jejich kolena se občas lehce dotkla. A pak ta hudba! Erik z ní byl uchvácený, oči mu zářily a po chvíli se ke Christine přidal, místy zachraňoval situaci pokud hrála falešně.

Ještě dlouze po utišení klavíru oba zamyšleně mlčeli. "Tak, vy jste ji tedy zpívala?" ozval se Erik, který ticho překvapivě přerušil jako první.

"Ta píseň je moje. Chci říci, pro mě. Napsal jste ji pro mě." hlesla Christine.

"A vy jste ji zpívala, tady v té koncertní hale!" vyhrknul Erik a postavil se k oknu, kde na ni měl výhled. Chytil se za čelo. "A já stál v zákulisí, celou dobu strašně napjatý, ale nevím proč...tak on ten sen měl přece jen význam. Emma měla pravdu!" uvažoval nahlas a posadil se, když se mu zamotala hlava.

Christine odhodlaná nějak na jeho vzpomínky reagovat rychle sklopila pohled, když se zmínil o Emmě.

"Co kdybyste mi ji zazpívala? Vybavil bych si více." nadhodil Erik nevinně.

"Nezpívala jsem rok, od té doby co..." Christine zavrtěla hlavou. "Je to těžká árie, nevěřím, že bych ji uzpívala. Nikdy jste mne nešetřil a psal mi velmi těžké písně. Ale překrásné." vzdychla slabě.

"Já vám jich napsal víc?" vyskočil Erik znovu.

Christine se zarazila. "Mluvím víc, než mi doktor doporučoval. Měla bych už jít a nechat vás se vyspat." zamumlala rychle a vstala, ale Erik ji chytil za zápěstí.

"A co kdyby..." Christine těkla očima mezi jejich rukama a jeho obličejem. "Kdybych vám se zpěvem pomohl? Nějak si jsem jist, že bych to dokázal."

Christine slabě zbledla. "A za to budete chtít, abych porušovala nařízení vašeho lékaře? Jen kvůli tomu mě chcete učit?" zeptala se s podtónem ukřivděnosti.

Erik zavrtěl zmateně hlavou. "Já vás musím slyšet. Jestli opravdu zpíváte tak, jako v mém snu....Ach! Vždyť jste v tom snu zpívala právě tuhle píseň!" hlas mu přeskočil a sklonil se pro další notový zápis. "Já vám pomůžu znovu se stát divou. A vy mi pomůžete s mými vzpomínkami, co říkáte?"

"Jak to myslíte?"

Erik od ní ustoupil a zamyšleně si ji přeměřoval pohledem. Tak zkoumavě, až si Christine nervózně uhladila záhyby šatů.

"Budete ke mě chodit každý večer. Já vás budu učit a pak...pak mi odpovíte na jednu otázku, bez vytáček, upřímně."

"Lékař ale...."

"Jedna otázka. Jen jedna." protáhnul Erik hlasem jako tekutý med.

Christine zamrkala. "Dobře, tak...tedy dobře."