Remember, love never dies! 30. část

U snídaně byli Meg a Henri natolik zahleděni do sebe, že Raoul i Christine své pokusy o konverzaci s nimi brzy vzdali.

"Ach, omlouvám se!" potřásl hlavou, zaskočen vlastní nemotorností Henri, když převrhl skleničku s vodou.

"To je už třetí." odtušil Raoul a kývnul na sluhu. Meg skryla smích v ubrousku. Celý dnešní den jí přišel jako za těch sladkých časů v Coney, ale s tím rozdílem, že si už nepřipadala jako oživlá mumie. Henri jí dal život.

"Henri? Henri!" zamával mu Raoul rukou před obličejem.

"Potřeboval jsi něco?" podíval se na něj nepřítomně tázaný.

Raoul pozvedl oči k nebesům. "Promluvme si raději později, příteli."

Po snídani Henri se zasněným pohledem opouštěl Raoulův dům. Když míjel bránu domu, nedokázal se široce neusmívat.

"Promiňte, monsieur Ledouxi?" ozvalo se za ním.

"Ano, madame?" otočil se ke Christine, která vyběhla narychlo za ním.

"Víte, slíbil jste, že mi řeknete v kolik hodin dnes pojedeme vyzvednout Erika, ovšem zřejmě se to zamluvilo." pousmála se.

"Ach! Dočista bych zapomněl. Ve tři hodiny. Stále jste rozhodnutá vrátit se s ním do Ameriky?" zajímal se rádoby lhostejně.

Christine přikývla a Henri sklopil pohled a nakopnul kamínek u jeho boty jako malý roztětakný kluk. "Nepodařilo se vám přesvědčit Meg aby zůstala v Paříži?" uhodila hřebíček na hlavičku Christine.

Henri spěšně vzhlédnul. "Tedy víte, že Meg a já, inu..." proč jen měl najednou pocit, že ho oblíbená košile tak škrtí?

Christine zacukaly koutky. "Toho si už na Coney nešlo nevšimnout, jak bez sebe neuděláte ani krok a pak..."

"Raoul!" dořekl Henri trochu zlobně.

Christine se zasmála. "Nesmíte mu to dávat za zlé, Gustave z něj vždycky všechno dostane."

"Takže i Gustave?" vytřeštil Henri oči, ale pak mávnul rukou. "Budu se ji snažit chápat, cítí se, že mu něco dluží a i kdybych se jí to snažil vyvracet...asi má pravdu. A pak, chce mu vrátit ten park. Snad si váš přítel vzpomene brzy. Tak ve tři hodiny, madame." rozloučil se a nasednul do kočáru.

---

***

Henri a Meg zůstali nehybní v dlouhém objetí. "Opravdu tam musíš?"

"Snaž se mě chápat..."

"Věř, že snažím."

"Vrátím se brzy, začneme nový život, tady v Paříži."

"Přijedu si pro tebe, jestli tam budeš příliš dlouho."

"Nebudu."

Opodál se loučili Gustave a Raoul, mezitím co Christine a Erik už byli na lodi. Raoul se ohlédnul po špitající se dvojici s lehkým úsměvem. "Ještě chvíli a odplují bez vás..." nadhodil trochu pobaveně.

Odrhli se od sebe a Henri ji však ještě i přesto na chvíli vzal stranou. "Cítím se tak nesvůj, že tě nechávám odplout s ním...ach, slib, že ho nemiluješ!"

"Už jsem to slibovala tolikrát, Henri." sklopila Meg pohled. "Snad mi důvěřuješ."

"Tak jako nikomu, ale bojím se."

Meg se k němu naklonila a ukryti ve stínech se poprvé políbili. Kolikrát už se jejich rty mechanicky dotýkali cizích, za účelem chorobné msty ženám či obchodním cílům? Kolikrát se po nechtěném polibku zašklebili...

Nechali na sebe dopadat jiskry z ohňostroje emocí, podlamovala se jim kolena a překotně se ujišťovali o své věrnosti.

Nakonec na mole zůstali stát už jen Raoul s Henrim. Dívali se za lodí a Henri by tam stál snad to noci, kdyby ho Raoul nepoplácal po zádech se slovy "Tak pojďme."

Dalšího dne Raoul zamířil do své oblíbené kavárny. Nebyl tam nejspíš celou věčnost vzhledem ke všem těm starostem a opileckých skandálech.

"Oh! Proboha! Odpusťte mademoi...vy?!" zamrkal, když si blíže prohlédnul ženu, do které nechtěně vrazil.

"Já!" uculila se Claire a rozpřáhla ruce. "Není to rozkošné setkání?"

"Rozkošné." Raoul to slovo v puse převaloval jako nedopečený kus masa.

"Pořád netušíte kdo jsem?"

Raoul rozhodil poněkud nešťastně rukama. "Ovšem pozvu vás na výbornou kávu, pokud mi to konečně prozradíte."

Claire naklonila hlavu na stranu. "Na to se asi nechám přesvědčit." prohlásila poté a přijala jeho rámě.

Na místě se oba usadili ke kulatému stolku u okénka. Kavárna nebyla příliš prostorná, místností neustále proudil rozjařený hovor a smích. Raoul využil chvíle, kdy se Claire zvědavě rozhlížela kolem, aby si ji konečně prohlédnul a uvažoval, odkud zná její tvář. Byla velmi drobné postavy, kdyby se postavila vedle Christine, nebo Meg, byla by téměř o hlavu menší. Měla zlaté vlasy, o pár odstínů tmavší než ty Meg a energické modré oči. Měla častý sklon zaujatě si skousávat dolní ret, aniž si to pravděpodobně uvědomovala.

"Takže?" odkašlal si tázavě Raoul a významně na ni pohlédnul. Claire mu pohled oplatila. "Jsem noční můra vašeho dětství." prohlásila vážně.

Raoul se na ni podíval neschopen slova. Nejprve mu zacukaly koutky, pak zvrátil hlavu a rozesmál se. "C-Co prosím?"

"Kdo vám pravidelně solil čaje a schovával hračky? A kdo vás oslovoval králíčku?"

"Ale ne! Ta malá otravná holka co mě tak neskutečně dopalovala...! Díky vám jsem večírky v saloncích nenáviděl už od ranného dětství!"

"Jsem to já!" zahalasila Claire, jako by právě Raoulovi předávala výhru v loterii.

"Neskutečné..." zavrtěl hlavou Raoul a poněkud obezřetně pohlédnul na svůj šálek.

"Nebojte se, už čaje ani kávy nesolím." uchichtla se Claire.

"Jeden nikdy neví. Byla jste vždy neskutečně vynalézavá. Hlídal jsem si svoje jídlo jako ostříž a stejně se vám vždycky nějak podařilo..."

"V tomto jsem opravdu vynikala." prohlásila s širokým úsměvem. "Ale už vám nebudu říkat králíčku, jestli vás to potěší."

"Nesmírně." přitakal Raoul, opět nadmíru pobaven.

"Skvělé, takže vikomte...Raoule...ehm." poprvé se zarazila a těkala po něm zmateným pohledem.

"Raoule." pravil vlídně a nepatrně se usmál. "Rozhodně to preferuji nad králíčkem."

Vesele se rozesmála.

"Mohu mít trochu nezdvořile zvědavý dotaz?" napřímil se Raoul.

Pokrčila rameny. "Záleží nakolik zvědavý bude."

"Jak je možné, že někdo z tak zajištěné rodiny, totiž, nechápejte mne špatně, je to samozřejmě velmi ušlechtilé a..."

"Proč pracuji jako dobrovolnice v nemocnici? Co víc, dobrovolnice co to dotáhla na hlavní sestru?" blýskla pyšným úsměvem.

Raoul tiše přikývl.

"Nevím, kolik si toho o mě pamatujete, Raoule - jsem sirotek. Žiju u tetičky, která...už na tom není tak dobře, jako dříve. Bylo nutné najít si práci..."

***

"Neuvěřil bys, koho jsem dnes potkal..." nadhodil Henri k zamyšlenému Raoulovi.

"Mhmm..." dostalo se mu neurčité odpovědi.

"Obrovskou krysu. Moc mi chválila moji novou vázanku. Že mi jde k očím."

"To je od ní milé."

"Ty mě vůbec neposloucháš!" praštil ho následně Henri do ramene, až Raoul poskočil.

"Eh! Omlouvám se! Co jsi chtěl říci?"

Henri se začal pohupovat na špičkách s pobaveným výrazem, který pro Raoula nemohl věstit nic dobrého. Ostatně, také že nevěstil. "Viděl jsem tě dnes s nějakou malou blondýnkou. Vypadali jste, že se dobře bavíte, tak jsem nevyrušoval." uculil se.

Raoul mávnul rukou a rázně přeložil potvrzenku od věřitelů. Ode dnešního dne je oficiálně nezadlužený člověk. "To byla ta zdravotní sestra, co tak divně mluvila v nemocnici. Ukázalo se, že se známe z dětství." odvětil ledabyle a vstal od svého pracovního stolu.

"Očividně po tobě pokukovala." pokračoval Henri.

"Jsem ženatý." prsknul Raoul a zadíval se z okna na zuboženou zahradu kritickým okem.

"To se přece brzy změní..."