Remember, love never dies! 29. část

Chladný noční vítr nelítostně profukoval skrz župánek Meg, přesto jí nespavost a jakási zádumčivost nedovolovala vrátit se spořádaně do svého pokoje pro hosty v domě Raoula, kde s Christine po dobu jejich pobytu v Paříži přebývaly. Bloumala po zpustlé zahradě a prázdnýma očima bloudila po nebi posetém hvězdami. Minula fontánku, kterou voda neprotékala už roky, přešla kolem záhonku zvadlých květů. Od té doby, co Raoul přišel o všechny peníze musela jít péče o zahradu stranou. Ve dne vypadala zahrada zanedbaně, v noci smutně. Z rozmaru se posadila na houpačku u košatého stromu a nechala vítr, aby si pohrával s jejími vlasy. Neustále se nervózně ohlížela, po domě kde už nesvítilo jediné okno, napříč zahradou, rozhrnovala keře a nedůvěřivě si měřila každý stín. Měla nepřetržitý dojem, že ji něco sleduje, cítila na sobě upřený pohled a krev se jí nahrnula do spánků.

---

Ve chvíli, kdy usedla na Gustavovu starou houpačku na ten pocit zapomněla, ztratila se ve svých myšlenkách a zasmála se své vlastní paranoie. Byl to neskutečný den, když je Henri dovedl do nemocnice, kde opravdu byl Erik. Nedokázal si vzpomenout kdo je, ani Christine a choval se k nim s chladnou zdvořilostí a odstupem. Lékař jim doporučil nespěchat, netlačit aby si vzpomněl a na jeho zvídavé otázky odpovídat pokud možno co nestručněji. Zastával názor, že Erik si musí vzpomenout sám.

Děsila se chvíle, kdy si vzpomene, že to byla ona, Meg, kdo jej postřelil, ale snažila se na to nemyslet. Proto se zaměstnávala dumáním, co se to jen dělo s Christine, proč plakala předtím, než je lékař uvedl do společenského pokoje kde čekal Erik. Zvláštní bylo, že i on sám měl narudlé oči...

Ať se snažila sebevíc, skutečný důvoc jejích nočních potulek nebyla starost o Christine, ani panika z hlubin Erikovi paměti. Šlo o Henriho. Celou tu dobu jen o něj. Pozorovala jeho pohublý profil, když s nimi jel do nemocnice. Vypadal tak ztrhaně a byl snad ještě bledší, než když jej vytáhli zpod zřícenin. Měla jeho ruku na dosah, hlas nejdražšího Henriho vibroval tak blízko u ní...! Ještě teď cítila motýlky v břiše, když si vybavovala ty vzácné chvíle, kdy se na něj znovu odvážila pohlédnout. Bůh k ní byl krutý po celý život, ale nejkrutěji se zachoval, když jí do cesty přivolal Henriho, aby jí ukázal co by mohla mít, kdyby nezaprodala duši Coney Islandu.

Málem se jí zastavilo srdce, když by přísahala, že u mřížované brány které se začínala zmocňovat rez zaslechla nějaký šramot. Pud jí radil uteč, přesto se s opatrným našlapováním k bráně přiblížila. Vystrašeně vyjekla a přišlápla si šaty, když u brány uviděla mužskou siluetu. "Ach, Bože!" zašeptala slabě, přimražena děsem na místě. Zloděj, či snad vrah? Kdo jiný by v noci číhal u bran sídla bohaté rodiny?

"Nebojte se, Meg." ozval se přiškrcený hlas.

"Henri?" užasla "Co tu děláte? V tuhle dobu?"

I Henri přišel blíž, zoufale se chytil za mříže zamčené brány. "Jsem jako šílený, nemohu spát, nemohu jíst, teď když vím, že jste v Paříži. Nejsem šílený, jsem nemocný. Ach, vy mě ničíte! Zbožňuji vás, žiji pro váš jediný pohled, ale nestojím vám za něj, uhýbáte, děláte že mne nevidíte. Ani nevíte, kolikrát jsem si vyčítal, že jsem vás k němu znovu dovedl! Ten váš pohled, když jste jej znovu spatřila! Proč se tak nikdy nepodíváte na mne? Nejraději bych ho zabil, nebo sebe! Ale teď se na mě díváte! Polekal jsem vás, viďte, ale přilákal jsem vaši pozornost!"

Meg natáhla roztřesené ruce a vrávoravě se zachytila mříží, zrovna tak jako Henri. "Vy, že nejste hoden mého pohledu? Henri, jak se mýlíte! Já - já se bála. Tak se bála, co bych viděla ve vašich očích!"

"Budeme tam mít, cokoliv si budete jen přát! Jen si řekněte!" vykřikl Henri, až se Meg poplašeně ohlédla na spící dům. "Nenajdete v nich nic, než zbožňování, lásku, úctu -"

"Úctu?" zopakovala Meg zajíkavě. "Úctu? Potom všem? Potom, když víte, čím jsem?"

"Kým jste byla." opravil ji Henri měkce. "Kdybyste jen znala moji minulost, Meg, vy ani netušíte...ach, co to povídám, však se to k vám muselo donést. Sukničkář, záletník, bez kouska citu...." Henri přiložil na mříže rozpálené čelo "měl jsem city, to přísahám! Tolik jsem jich měl! Ale vzali mi je a rozcupovali...ale pak jste přišla vy!...Abyste mě znovu zničila. To vám ani trochu není líto vašeho Henriho, který se vám plazí u nohou? Nikdy jsem se u žádné ženy tak neponížil, nevydal všanc svoji kariéru, svoji svobodu...jestli přijdou na to, že jsem nechal uniknout Fantoma - i vás, mohli by mě i zatknout, popravit...dávám všanc svůj život jen pro vás. Cožpak si nezasloužím soucit?"

"Vy jste takový hlupáček!" ujelo Meg tiše.

Henri svěsil ramena a nešťastně se na ni podíval. Tak nešťastně, že i kámen by se nad ním ustrnul. "Vy mě přece jen tak nenávidíte!"

Meg ho ale chytila za rukáv, když z mříží sejmul ruce. "Já se na vás nedívala, protože vím jak chladný váš pohled umí být. Ani to v tu chíli nejste vy, můj rozpačitý a milý Henri! Mohla jsem se vystavit tomu riziku a vidět u vás opovržení nad ženou co ublížila dítěti? Co mu vzala otce? Která pro výnosný obchod prodávala..." polkla a větu nedořekla. "Copak vy byste někomu takovému věnoval tak vřelé city?" vzlykla a chytila jej za ruku. Stejně jako tehdy, u zbořené koncertní haly, byla jeho ruka jako led.

Henri překryl její dlaň svojí a lehce se zapotácel. Pláče? Pro něj?

"Vy jste přece jen takový hlupáček. Můj hlupáček." a přitiskla se těsně k mřížím, které je od sebe nemilosrdně oddělovaly.

"Co je to tu za povyk?! Meg, snad jsme si už ty vaše noční procházky vyjasnili nebo..." to k nim rázně kráčel Raoul. Z očí měl jen dvě rozmrzelé a rozespalé škvírky a během chůze si zavazoval župan. "Co se to tu...Henri?" zamrkal a když uviděl jejich spojené ruce přes bránu poklesla mu brada. "Ehm, tedy...asi sem pošlu sluhu aby...aby..." uviděl jak blízko se k sobě tisknou a zapomněl co chtěl říci. "Co jsem to...sluhu! Sluhu co odemkne a připraví ti pokoj. Ano. Přece se už nebudeš tak pozdě vracet." pokýval si na svá slova hlavou a svižnými kroky se vracel k domu, mumlajíc si pro sebe.

Ve chvíli, kdy mezi Henrim a Meg padla poslední zábrana, v tomto případě zhmotněna bránou sídla de Chagnyových a kdy stařičký sluha s kolébavým krokem zmizel z doslechu oba stáli v rozpacích naproti sobě.

"Říkal jste, že si zasloužíte soucit. Po všech těch věcech co jste řekl si především zasloužíte vědět, že já vás miluji Henri." špitla Meg, vděčna za temnotu noci, ve které Henri nemohl spatřit ruměnec, jež se rozlil na její tváři.

"Meg!" Henri se nezmohl na jiné slovo, než na sladkou melodii jejího jména opakovaného stále a pořád dokola, mezitím co ji sevřel v náručí. Byla tak drobná, přímo se ztrácela v jeho objetí. Opřela si hlavu o jeho rameno a se zavřenýma očima naslouchala šeptání Henriho. Tentokrát to byl on kdo jí konejšil a líbal zbožně do vlasů.