Lottin (ne)divadelní deníček: Spící krasavice

Brno se po dvaceti letech znovu dočkalo své inscenace Spící krasavice, která se tak na repertoáru NdB zařadila po bok dalších nesmrtelných baletů od Čajkovského, Labutího jezera a Louskáčka. Spící krasavice je po technické stránce jeho nejnáročnější balet, protože se v jeho precizní čistotě neschová žádná chybička a nastudování díla je tak podle slov uměleckého šéfa Mária Radačovského, zvýšení prestiže baletu NdB.

Pro mě osobně je Šípková Růženka pohádka, při které mi lehce vlhnou oči, protože to byl v dětství můj nejoblíbenější příběh.

Mé malé já by zaplesalo, ačkoliv musím říct, že jsem díky této snové inscenaci příběh prožívala zrovna tak intenzivně, jako když jsem byla dítě, ne-li ještě silněji. A navrch jsem měla opravdu skvělé místo ve druhé řadě, což bylo štěstí, se kterým jsem ani nepočítala, jelikož jsem si lístky kupovala na poslední chvíli.

---

Příběh Šípkové Růženky (jejíž jméno se ale v baletu nepřekládá, takže Aurory) snad netřeba představovat, pohádku o krásné princezně, která je prokletá zlou čarodějnicí zná jistě každý. Aurora se v den svých šestnáctých narozenin píchne o vřeteno a ona i celý zámek upadne do stoletého spánku. Kletbu zruší až polibek z pravé lásky, která nakonec překoná všechno zlé.

Balet příběh beze zbytku dodržuje, jen snad pro lidi neseznámené s jeho baletní verzí dodávám, že osvobození Aurory předchází vize, kterou princi sešle Šeříková víla, kde se Aurora a princ Desiré setkají ve snu a zamilují se do sebe.

Dovedu si představit, že prvotní důvod pro tuhle změnu, byla velmi prozaická potřeba dát primabaleríně víc prostoru, protože jinak by hlavní postavou byla spíš Šeříková víla.

No na druhou stranu to oceňuju, protože to tak dává větší smysl, než kdyby se Aurora probrala po princově polibku, pohlédla na něj a okamžitě ho milovala. I když o pohádkách člověk přirozeně nemůže zase tolik přemýšlet.

Vizuál brněnské inscenace je velmi specifický, dá se snadno zařadit díky spojení stylů art deco a rokoka, což není kombinace, která by mě napadla, že může fungovat, ale na jevišti to do sebe geniálně zapadlo. Kulisy ve stylu art deco působily jako zdobné okraje stran pohádkové knihy a kostýmy s inspirací rokoka zase korespondují s tím, jak si představujeme, že hlavní postavy Šípkové Růženky budou vypadat, a oba prvky se tudíž efektně doplňovaly.

Jeden kostým jsem mohla obdivovat ze zvlášť dobrého úhlu, protože lektorský úvod před představením vedl dramaturg Karel Littera, který ten večer zároveň hrál krále, takže nám přišel popovídat již v kostýmu. Musím vám říct, že ty rukávy, zlaté detaily, šerpa, medaile, paruka, prostě všechno byla dokonalost, opravdu jsem si přišla na své.

Mimochodem, on byl jako král strašně skvělý. Já vím, že to není taneční role a teoreticky bych mu neměla věnovat zase tolik pozornosti, ale on je takový elegantní a strašně se na něj hodil a okamžik, kdy se probudil ze zakletí a uviděl Auroru šťastnou a zdravou mě dojal, to bylo z jeho strany zahráno přímo činoherně dobře. :)

Aurora v podání Andrei Popov Smejkalové si prošla úžasnou proměnou. V prvním jednání to bylo sladké, bojácné stvoření, co utíká k rodičům, protože nechápe, co po ní její nápadníci chtějí. V princově vizi působila jako duch, přítomná jen napůl, chladně krásná a nedostižná.

Ve svatební scéně překypovala štěstím, elegancí, úsměvy. Ale na okraj poznamenávám, že mi duet prince a Aurory ve svatební scéně připadal téměř zběsilý. Přemýšlím, jestli pan dirigent přepálil tempo, nebo to tak vážně mělo být. Nebudu si hrát na experta, opravdu nevím. :D

Prince Desiré zatančil hostující tanečník Karel Audy, který mě také potěšil svým propracovaným pojetím. Ve snovém duetu se na Auroru díval přímo úpěnlivě, uvědomoval si, že dívka, kterou miluje, je z nějakého důvodu vzdálená, přímo vedle něj a přitom tak daleko.

Zmínit ještě musím i představitele Zlé víly, kterým byl Thoriso Magongwa. Ten si užíval každou minutu, nebál si ze sebe udělat legraci a všechny scény, ve kterých se objevil s jeho energií získaly neskutečný drive.

Při děkovačce dostal kytici, načež udělal takové afektované americké "Oooooch!" a potom pomrkával do publika, což zaručeně rozesmálo jeho kolegy i publikum.

Na brněnskou Spící krasavici už budu vždycky vzpomínat jako na snový zážitek. Opravdu mi připadalo, jako bych se na dvě hodiny vznášela na obláčku a to jsem do hlediště vešla ve špatné náladě. Tohle umí jen divadlo. :)

Zdroj obrázku, více informací o inscenaci, vstupenky:

http://www.ndbrno.cz/balet/spici-krasavice