Lottin (ne)divadelní deníček: Dotkni se vesmíru a pokračuj

Málokoho by asi napadlo, že jeden z nejvýznamnějších současných dramatiků je teoretický fyzik, který se navrch vyžívá v mystifikaci diváků. Pod své hry se pojmenovává tak, jak se mu to hodí k atmosféře dané inscenace a k novému jménu si vymýšlí i trefný životopis a internet i divadelní programy jsou tudíž zahlceny nepravdivými informacemi o tomto autorovi. A on z toho má nejspíš bžundu.

Nicméně pod Dotkni se vesmíru a pokračuj se René Levínský podepsal svým vlastním jménem - Národní divadlo v Praze, které si od něj hru objednalo, chtělo nahlásit jméno autora ještě před napsáním hry, tudíž nevěděl, jaký pseudonym se k dílu bude hodit.

---

A co tedy teoretický fyzik přinesl divadlu? Levínského konverzační dramata jsou více či méně absurdní, postmodernistická a autor sám touží, aby divák odcházel z divadla a přemýšlel: "byla to naprostá volovina, která si hrála na něco vážného, nebo je to naprosto vážná věc, která se jen tváří jako volovina?" (slova autora).

Dotkni se vesmíru a pokračuj má svůj pozoruhodný název odvozený od pokynů, které zná snad každý, kdo někdy hrál nějakou počítačovou hru (press space to continue). Hlavní postava dramatu, Bohumil Plánovský (Petr Štěpán), se svým způsobem vesmíru skutečně dotkne, když učiní převratný vědecký objev. Přijde na mechanismus evoluce, zjistí, že stačí změnit jedinou bázi v genu a navrch ví, kterou.

Nad Bohumilem visí nominace na Nobelovku a všechno se zdá skvělé. Na jeviště však vstupuje Bohumilův starý přítel ze ZUŠky, Adam Šmíd, který se živí jako matematický lingvista. Bohumilův objev ho velice zaujme, zvlášť když se zahledí na aminokyseliny v genomu. Jsou označené písmeny a jako každý profesionál, je svojí prací poněkud deformovaný - okamžitě v písmenkách začne hledat zprávu od Boha, Stvořitele….jak jen ho chceme nazývat.

Bohumil se jeho nápadu vysměje, ale poněkud ho zarazí, když Adam v genomu rozšifruje návod, jak genom upravit a vytvořit dokonalejšího člověka.

Bohumilova doktorandka Anděla (Svetlana Janotová), se kterou vědec podvádí svoji manželku (Alena Antalová) je z takové představy zděšená a vytahuje etickou otázku věci.

Bohumil se nejprve zdráhá, ale nakonec mu to nedá a otestuje "Bohův návod" na octomilkách. Ke svému zděšení zjistí, že octomilky jsou díky "návodu" odolnější a žijí dvakrát déle.

Jelikož se Bohumilovi nikdy nezamlouval současný způsob plození dětí, totiž náhodný koktejl v šejkru dvou DNA, příliš dlouho mu to netrvá, než neodolá pokušení a pohraje si s vajíčky své ženy, které má zmražené v lednici, právě pro případ, že by chtěli mít děti. Problém je, že své ženě už je implantovat nemůže, protože ta se s ním rozvádí. A tady nastupuje ubohá zamilovaná Anděla…

Jediným možným rozuzlením této hry byl otevřený konec, autor zkrátka nemohl odpovědět na palčivou otázku, co se to Anděle vlastně narodí. Zvlášť po odhalení, že milý matematický lingvista celé dešifrování lidského genomu sprostě zfalšoval a žádný návod na "uptadovaného člověka" v něm nebyl. Je na divákovi, čemu chce věřit.

Drama bylo upravené speciálně pro Brno, s mistrnými narážkami na místní reálie, které publikum ocenilo četnými výbuchy smíchu. Já si začala připadat jako echt Brňák, protože jsem většinu bonmotů pochopila. :D

Mimo to se v dramatu povedeně objevovaly velice odborné pasáže, kterým divák stíhal jen díky postavě televizní reportérky Svatavy Hovorkové (Ivana Vaňková), které vědci všechno museli vysvětlovat polopatě (a tím i nám divákům, přirozeně). V této dějové lince bylo zároveň úsměvně ukázán despekt, s jakým otitulovaní páni vědci vysvětlují laikům věci, co by přece měli znát, duh.

Odborné vědecké rozhovory pak byly střídány absolutně banálními dialogy, které tak působily přímo absurdně.

Zdánlivě nekonečná hádka o tom, jestli mají židle v domácnosti Plánovských kousavé potahy. Úmorně podrobný popis vaření kávy. Přímo hysterický rozhovor o tříkolce Bohumila. Ten bych si dovolila ocitovat, protože jsem z něj slzela smíchy. I když uznávám, bez geniálního ukřivděného přednesu Petra Štěpána to tolik nevyznívá.

Anděla: Proč jsi nikdy nejezdil na tříkolce, Bohumile?

Bohumil: Nejspíš mi Ježíšek žádnou nepřinesl.

A: A poslal jsi mu dopis?

B: Komu? Ježíškovi? No jasně, dost explicitní dopis jsem mu poslal.

A: A?

B: Přinesl mi Merkur.

A: A proto nemáš rád Vánoce?

B: To je nějaký pokus o amatérskou psychoanalýzu, nebo co tu provádíš?

A: Tak možná jsi tu tříkolku jen blbě nakreslil….to se lehce splete, tříkolka s Merkurem….obojí je červený…

(…) Nebo kolik ti bylo, Bohumile, když jsi nejezdil na tříkolce?

B: Já nevim….v kolika to tak člověka nejvíc bolí, že nemá tříkolku? Ve třech asi?

Šmíd: Tys neměl tříkolku?

A: Ježíšek mu přinesl Merkur, místo tříkolky.

Š: Tak z Merkura tříkolku postavíš, horší by to bylo naopak.

Jak už jsem naznačila, výkon Petra Štěpána v hlavní roli byl perfektní - on to jinak neumí. Jeho Bohumil Plánovský byl typický geniální, ale sociálně negramotný vědec, s minimálním ohledem na své okolí. Byl roztržitý, nevrlý, ale když mu to zrovna stálo za námahu, dovedl být velmi okouzlující.

Jako divák jsem jeho postavě hodně odpouštěla, protože jsem na něj do značné míry nahlížela očima Anděly v podání Svetlany Janotové, která si zkrátka nemohla pomoct, ale neuměla odolat jeho šarmu. Jejíma očima jsme viděli společné chvíle euforie, velmi vzácné citlivé okamžiky, ale zároveň jsme nevěřícně kroutili hlavou nad jeho arogancí a díky tomu působil tak nějak...lidsky, opravdově.

Divadlo má kromě úniku z reality nabízet i rozšíření obzorů a tohle představení mi to umožnilo bohatě. Dozvěděla jsem se o Iljovi Ripsovi, který studoval Tóru ekvidistantní metodou a hledal v ní jména nejvýznamnějších rabínů (kterýmžto počinem je inspirována Brownova Šifra mistra Leonarda), stejně jako Adam hledal v genomu poselství Boží.

Zvlášť pozoruhodnou znalostí, kterou jsem se ten večer obohatila, bylo, když si autor vzal na paškál spolek skeptiků Sisyfos, který uděluje anticeny - Bludné balvany - podle jejich názorů šarlatánům, kteří dělají pavědu. Předseda spolku si při udělování těchto cen dokonce obléká himation (starořecký plášť), což mi připadalo příliš teatrální, aby to byla pravda, ale ejhle…schválně si je vygooglujte. :D

Já tedy vřele děkuji teoretickému fyzikovi za nanejvýš zábavný večer a sama sebe vyslovením takové věty překvapuji. :)

Zdroj obrázku, více onformací o inscenaci, vstupenky:

http://www.mdb.cz/inscenace/414-dotkni-se-vesmiru-a-pokracuj