Lottin (ne)divadelní deníček: Káťa Kabanová

Tuto sezonu jsem se rozhodla napravit co mě minulou sezonu míjelo, totiž chodit do Janáčkova divadla na Janáčka. A tak jsem šla na všechno co tuto sezonu NdB od Janáčka nabízelo. Hned první přestavení této sezony jak pro divadlo, tak i pro nás s BJ, byla fenomenální Její Pastorkyňa z režie ředitele NdB Martina Glasera.

Nechyběl ani velký trhák této sezony a festivalu Janáček Brno 2016 Káťa Kabanová, pod režijní taktovkou jednoho z nejúspěšnějších světových operních režisérů Roberta Carsona a NdB se tuto osobnost jako první podařilo získat pro Českou republiku. Brno vskutku zažívá zlaté časy. Poslední představení, které jsem v tomto roce stihla shlédnout, byl rovněž Janáček a jeho Věc Makropulos, ke které se v této rubrice ještě dostanu.

Tak tedy, na Káťu jsem se velice těšila nejen kvůli hvězdnému režisérskému jménu, ale velice mě navnadilo hlavní lákadlo této inscenace - totiž 15 000 litrů vody na jevišti, což se vskutku jen tak nevidí.

Režisér tento počin vysvětloval prostě, totiž že Káťa je v jeho očích velice spjatá s vodou, řeka Volha je v libretu opakovaně zmiňovaná a ostatně právě voda se nakonec stane Kátiným hrobem.

---

Káťa Kabanová, kterou Janáček složil podle dramatu Bouře A. N. Ostrovského je zjednodušeně řečeno taková Anna Karenina. Vdaná žena se zamiluje do jiného, prožije s ním románek, ale jelikož se dopustila toho hrozného biologického zločinu, totiž je ženou, tak ji tato láska stojí pověst i život.

Jak už naznačeno, prim na scéně měla voda, spousty vody, a efekt "nekonečné hladiny" totiž že se vodní hladina promítala na plátno za herci a třešničkou na dortu bylo, když pěvce seshora snímaly kamery, které byly opět promítány na plátno za nimi, takže jsme výjev na jevišti v živém čase mohli sledovat i z ptačí perspektivy, což bylo velice působivé.

S vodou nejvíce pracovaly sboristky, předpokládám, že to byly baletky, které se v ní rozpustile plácaly a cákaly na sebe, případně do ní chtěly zděšeně skočit, nebo jen apaticky ležely na její hladině…

Zbytek obsazení se pohyboval po lávkách, složených z dřevěných palet, které do příslušných pozic rozestavovaly právě tanečnice, takže každé změně obrazu předcházela jejich krátké choreografie a následné přestavění palet, což bylo velmi chytré a umožňovalo plynulost mezi scénami, což bylo přesně to, po čem Janáček dle svých dopisů v Kátě v mnoha jejích prvotních uvedeních marně toužil a často na to upozorňoval.

Tak velké množství vody na jevišti bylo samo o sobě velmi impozantní, ale to jak se s vodou pracovalo bylo ještě impozantnější. Tu byla mrtvolně klidná, tu se rozvlnila a díky důmyslnému osvětlení měnila i barvu a tím pádem i náladu. Prostě A+++, co víc říct.

Nejvíc se mi líbil duet Borise a Káti na rozloučenou, kdy stáli na dvou mostech z palet a mezi nimi neprostupně stála řeka. Perfektní symbolismus a zvlášť mě pak dojal moment, kdy Káťa poslala Borisovi polibek po řece a já fakt nevím jak udělali, že ta voda vážně začala tvořit kroužky na hladině směrem od Káti k Borisovi, ale wow….:D

Jak už to tak bývá, při tak výrazném prvku na jevišti, totiž vodě, kostýmy ustupovaly do pozadí, byly jednoduché, časově téměř nezařaditelné, nejvýraznější snad byla Borisova kožená bunda, která dokonale sedla k jeho postavě a byla i záminkou k romantickému okamžiku, když ji přehodil přes ramena Kátě.

V roli Káti jsem viděla Pavlu Vykopalovou, kterou jsem viděla i v již zmiňované Její Pastorkyni, a kdo dlouhodoběji čte tuto rubriku (asi tři lidé), tak ví, že od té doby, co jsem ji v únoru tohoto roku viděla poprvé, jsem její velikou obdivovatelkou. To jak se ona dokáže vžít do role je něco neuvěřitelného - ve všech třech představeních, ve kterých jsem ji do té doby viděla (teď už jsou čtyři), jsem viděla úplně jinou ženu. Výraz, řeč těla, způsob prožití příběhu...vždycky mi vezme dech. Jako Káťa byla zpočátku zasněná, lapené ptáče neposedně poskakující ve své kleci, které se postupně stává zamlklejším a melancholičtějším až do chvíle, kdy se poprvé opravdu zamiluje a to ji přivede na okraj smrti i šílenství. Úžasná, úžasná, Pavla Vykopalová, ať ji vidím v jakékoliv roli. V tuhle chvíli věřím, že dokáže zahrát cokoliv.

Jejího milého Borise zpíval Magnus Vigilius, kterému v první řadě smekám za češtinu, popral se s ní velmi statečně a dokonce mu i šlo dobře rozumět. :D (Nerýpám, čeština je prostě zatraceně těžká, a ne moc zpěvná). Měl v sobě takovou lehkou aroganci a světáckost, kdy mu vesnice, kde uvízl očividně byla příliš malá, ale jak se ukázalo, musel v ní zůstat a snášet hrubosti svého strýce, aby pro sebe a především svou sestru získal dědictví po babičce, která stanovila, že ho dostane až ve dne své plnoletosti a jedině pokud bude strýci vždy k vůli. Měl v sobě takové rošťácké chlapecké kouzlo, něco čemu se dnes s oblibou říká "bad boy", ale zároveň byl v jádru dobrý člověk, který se do Káti upřímně zamiloval a nikdy pro ni nezamýšlel nic zlého.

Kabanichu, Kátinu tyranskou snachu, zpívala Eva Urbanová, což pro mě samozřejmě byl velký svátek. Zahrála ji především jako mistrovskou manipulátorku a citovou vyděračku, ovšem bez patosu, velice autenticky a děsivě. Byla i velice náladová a nepředvídatelná, nikdy jsem netušila, co se bude dít, každopádně pokaždé, když se objevila na jevišti jsem měla tísnivý pocit, jak zase bude nebohé Kátě pasivně agresivně ubližovat. Za vše asi mluví úplně poslední obraz opery - lidé stojí na břehu Volhy, sledují Kátino bezvládné tělo na hladině a jsou zhrozeni, Kabanicha se dotčeně brání jakýmkoliv náznakům, že Káťu k sebevraždě přivedla ona, nicméně jakmile s nebožačkou zůstane sama, přezíravě se zahledí na její mrtvolu, chladně se usměje, věcným gestem si opráší kabát a poklidně odejde pryč a tenhle obraz se mi přímo vryl do paměti, bylo to asi nejpůsobivější ukončení operního představení, jaké jsem zatím viděla. V jednoduchosti je skutečně síla.

Ukázka z Teatro Real:

Zdroj:

http://www.ndbrno.cz/opera/kata-kabanova-2