Lottin (ne)divadelní deníček: Frank V.

Komedie jedné rodinné banky, aneb Frank V., pojednává o gangsterské rodině Franků vládnoucí pevnou rukou svým gangsterským zaměstnancům kteří ve skrytu duše touží být dobrými občany vedoucí klidné životy. Ale život je jakýmsi svým podivuhodným řízením dostal do zmíněné banky a oni se tomu po dürrenmattovsku nediví ani s tím nebojují a jejich životy tak dostávají na značné absurdnosti, ve které se všechno převrací a mafiánská nadvláda se vedle demokracie a zákonů zdá jako ta lepší varianta.

Popsat děj je téměř nemožné, přišlo mi jako bych sledovala seriál na jevišti - spousta epizodních zápletek rozuzlených v rámci dvou tří scén, postupné představování více a více postav, z nichž se ne všechny potkají, ale zato všechny ovlivní a hra samotná končí tak nějak přirozeně, prostým nástupem nové generace Franků do čela banky. Ani se nestydím sem ten spoiler psát, děj té hry neřeší žádnou velkou zápletku, takže její závěr vlastně ani není žádné zvláštní rozuzlení.

Friedrich Dürrenmatt je zkrátka velmi specifický autor. Nezkoumá psychologii svých postav, zkoumá lidstvo jako druh. Nezkoumá konkrétní situace, zkoumá společnost a její pravidla a absurdnosti obecně. Na Frankovi pátém se to projevuje výrazným způsobem. Ačkoliv jsem v inscenaci objevila několik univerzálních pravd o člověku (přičemž ne všechny byly radostné) s postavami jsem se nijak zvlášť nesžila, jejich osudy mnou zvlášť nepohnuly (ostatně v závěru hry se začnou všem postavám dít tak neuvěřitelné náhody, které jim tak zdrcujícím způsobem zhatí všechny plány, až jedna postava sama upozorní na to, jak je to zvláštní).

---

Chladného a sterilního rázu byly i kulisy a kostýmy. Děj se odehrával buď v bance, což nikdy není moc přátelské prostředí, případně v baru, kam si postavy chodili vylévat srdce a chovat se trochu lidsky. Takže se hlavně pracovalo s židlemi, stoly, za zdobné prvky tu platily pouze ozdobné sloupy mužů, kteří strop podpírají svými hlavami….pokud mě paměť z Dějin umění neklame, říká se jim Atlas?

Dobově byla inscenace zasazena zhruba do současnosti, takže kostýmy tvořilo současné oblečení odpovídající prostředí bance, tj. obleky, kancelářské šaty a tak dále. Nejvýrazněji chodila oblékaná snad paní Franková, která přišla na pohřeb s pozoruhodným monstrózním stojatým límcem, který mě nechtěně trochu pobavil.

Titulní roli Franka V. hrál Jan Mazák, který mu vdechl jakousi dobráckost, se kterou své zbabělé nerozhodné postavě dodal eleganci a jistý šarm, který způsobil, že mu diváci svým způsobem fandili, protože vyvolával dojem, že má dobré úmysly, ač neměl.

Jeho choť, Ottilii Frankovou hrála Alena Antalová, které dokázala zahrát jak chladnou hlavu rodiny, konající namísto svého slabého muže, tak i zdrcenou matku, vedoucí nešťastný monolog nad zklamáním ze svých dětí, který na mě z celého představení udělal nejsilnější dojem.

Roli personálního šéfa Richarda Egliho ztvárnil Igor Ondříček, jehož postava byla svými až shakespearovskými monology záměrně napsána jako lehce "over the top", čehož se pan Ondříček zhostil s bravurou a zvlášť svůj květnatý úvod hry si očividně velmi užíval a spolu s ním i obecenstvo. V zaměstnání se ale měnil na chladnokrevného zabijáka, dokonce i příležitostného gigola pro svoji banku, který v soukromí ztrácí nervy, podlamuje se mu zdraví a bance nakonec obětuje všechno a všechny.

Ač jsem proto toto představení shledala nanejvýš zajímavým, do určité míry fascinujícím, přece pozorný čtenář tohoto blogu musí hned uhádnout, že nyní úplně Lottiným šálkem čaje. Já, která se chci přenést do děje celou duší, já která mám takovou slabost pro rozebíraní psychologie fiktivních postav (a hlavně těch divadelních!), zkrátka já snílek vs Dürrenmatt pyšnící se tvorbou zbavenou veškerých iluzí, tvorbou, které chce být strhána všech dekorativních příkras a odhalit tak holou kostru věci, byl impozantní střet, ovšem minul se obvyklým účinkem.

(A proč přesně je ta hra napsaná tak dlouhá, upřímně řečeno nechápu. Tři hodiny jsou na činohru docela dost a z mého pohledu nebyly nutné.)

Zdroj obrázku:

mdb.cz