Jak jsem se dostala na plakát Národního divadla Brno

...aneb jak se to celé vlastně seběhlo

Casting

Všechno to začalo asi tak: jednoho dne mi Barbara Jane napsala na Facebooku. A to není tak neobvyklé, za těch téměř pět let co se známe jsme si už vyměnily spoustu zpráv.

Jenže tenkrát mi poslala odkaz na akci pořádanou Národním divadlem Brno - to by asi taky nebylo zase tak nezvyklé, jelikož my dvě jsme schopné jít do divadla třeba i dvakrát za týden (ano, to se jednou stalo: Hubička a Labutí jezero v jednom týdnu, krása!). Jenže tohle nebylo žádné divadelní představení, nebo koncert, nebo tak. Tohle byl odkaz na diváckou kampaň, kterou se NdB do příští sezony 2016/2017 rozhodlo spustit. Totiž, že hledají sedmnáct diváků, které umístí na své plakáty premiérových inscenací. S chytlavým logem 17 premiér, 17 tváří, 17 příběhů.

---

Bára za odkaz na tuto akci připojila "Půjdem?"

Mě na jednu stranu z té představy polil studený pot, protože jsem stydlivá do takových rozměrů, až mi občas přijde, že jsem jen chodící klubko nervů. A snad právě proto jsem se do toho rozhodla jít a skrýt své úzkosti za žertovnou poznámku "Je to divácká kampaň a kdo je koneckonců větší divák než my dvě?".

No a tak jsme šly.

Casting se konal v divadle Reduta a Bára mi moc nepřidala, když se těsně před vchodem otázala, jestli je to dobrý nápad. Mě prostoupil jakýsi adrenalin a prohlásila jsem, že teď už utíkat nebudeme. No a tak jsme teda šly dovnitř.

Tam byly dvě slečny, které nám daly nálepky s čísly, které jsme si přilíply na trička. Opravdu jsem si v tu chvíli připadala castingově. Taky mě v duchu ohromně bavila představa toho, že ze všech lidí jsem já na divadelním castingu. Jasně - nebyl to konkurz na žádnou roli, ale člověk se přece jen cítí dobře, když si řekne "jsem na castingu Národního divadla".

Během čekání, než se dostaneme na řadu jsem se projevovala typicky lotťácky. Totiž že jsem pobíhala kolem a nadšeně sbírala brožurky NdB. Bára žertuje o tom, že by se NdB divilo, kdyby zjistilo kolik procent jejich tiskovin je v mém vlastnictví. Což je sice přehnané tvrzení, ale faktem zůstává, že nadšeně sbírám programy všech představení, na kterých jsem byla. A v té době zrovna vyšly katalogy k sezoně 2016/2017 ve trojím provedení - s baletem, operou a činohrou na obálce (přičemž kromě těch odlišných obálek byly všechny stejné). A já tak nějak musela mít všechny, takže jsem si krátila čas tím, že jsem kroužila kolem stolků a nenápadně si je pobrala. A Bára se dobře bavila.

A taky tam měli vlastní bonbony s logem NdB, což na mě udělalo větší dojem než by tak úplně mělo.

Když přišlo na řadu moje číslo, tak jsem samozřejmě zaspala a x lidí mě předběhlo a....klasika. Ale nakonec jsem se tam dostala.

Fotilo se v místnosti se skleněnými zdmi, takže na mě všichni viděli a já doposud relativně klidná, znervózněla.

Když mě pan fotograf požádal, ať se usměju, začal mi cukat horní ret. Fakt! Bylo to hrozné, připadala jsem si trapně, ale nešlo s tím nic udělat. Pán to asi chtěl zachránit tím, když mě následně požádal, ať se zasměju a já udělala křečovité "hahaha" a on to vyblejsknul.

Jelikož ráda přeháním, tak jsem odtamtud odešla s přesvědčením, že jsem ho tím musela hrozně pobavit a sebe ztrapnit a že na tento den chci šťastně zapomenout a už nikdy ho nevytahovat na světlo Boží. Málo já tehdy věděla, že opak bude pravdou!

Telefonát

Když mi zavolali z NdB proběhlo to asi tak:

Já: Prosím.

Pán: Dobrý den, tady Národní divadla Brno.

Já: .... *absolutní oněmění*

Pán: *Pobaven nastalým tichem se rozesměje*

Já: ... *stále nemám slov a navrch rudnu*

Pán: Vybrali jsme vás do divácké kampaně na plakát, máte stále zájem?

Já: Ó, ano, mám zájem! (Těžko říct proč přesně jsem použila toho uctivého "ó". Možná je to to standardní reakce divadelních fanoušků. Možná prostě Lotte byla Lotte).

Pán: My už potřebujeme sestavit itinerář, takže bych potřeboval vědět, jestli by se vám to víc hodilo 31. května nebo 1. června?

Já: A co je to prosím za dny?

Pán: Úterý a středa.

Já: Tak ve středu, prosím.

Pán: A v kolik hodin by vám to vyhovovalo?

Já: Kolem třetí, prosím. (Všimněte si mého nutkání neustále říkat "prosím" do té míry, že už je to směšné.)

S tím jsme se už rozloučili a já se vrhla na Facebook, abych to napsala Báře. A v noci z toho následně nemohla spát. Protože chodící klubko nervů, to jsem já!

Focení

Focení na plakát se konalo v krásném Mahenově divadle. Já se hrozně cítila, když jsem vcházela do divadla služebním vchodem. Na vrátnici si mě přišla vyzvednout slečna z marketingu NdB. Jmenovala se Simona, byla tuze milá a potykaly jsme si. Opět jsem se tuze cítila, že si tykám s někým z NdB. Když mě vedla spletitými chodbami do šatny (divadla jsou fakticky bludiště), zeptala se mě, jak se těším, na což jsem jí pravdivě odvětila, že jsem nervózní. Strašně zlatě mě začala ujišťovat, že to nic není, že to bude super a řekla mi, že právě měli obědovou pauzu a tím pádem jsou všichni dobře naladění.

Když jsme dorazily do šatny, byla tam ještě další slečna. Jmenovala se Martina, byla taky z marketingu a rovněž jsme si potykaly! :D Podepsala jsem nějaké lejstro o tom, že můžou používat mé jméno a fotku a chvíli jsme se bavily, než došla slečna vizážistka a pan fotograf. Vyprávěly mi, že všech sedmnáct lidí fotí jen ve dvou dnech, takže tam sedí od rána do večera, ale že je to strašně super a baví je to. Pak mě zasvětily trochu do celé té kampaně - kde budou plakáty viset a že vybraní diváci nebudou pouze tvářemi na plakátech, ale stanou se patrony jednotlivých inscenací, dostanou lístky na premiéru, udělá se o nich nějaký medailonek atd.

Pak už došel pan fotograf Ivan Pinkava a slečna maskérka. Společně prodiskutovali mé líčení - vyžehlené vlasy, zvýrazněné obočí, přirozené a projasňující líčení kolem očí, pudr ale žádný make-up (zřejmě jim šlo o moje pihy, jak jsem pochopila :D), tvářenka a červená, přirozeně vypadající rtěnka.

Následně dámy přinesly ramínka s oblečením, ke kterém byla přišpendlená moje fotka - a já si začala připadat jako v televizi. :D Simona ke mě jednotlivé šaty přikládala a pan Pinkava je jedny po druhém zamítal, přičemž jedny zamítl se slovy "moc ladovské".

Od té doby je "moc ladovské" ustálená fráze mezi mnou a Bárou, kdybyste nás náhodou někdy potkaly naživo, tak ať se nedivíte. :D

Před samotným focením pan Pinkava pronesl věci jako že to budu mít ze všech nejtěžší a že je zvědav, jak to uhraju. Asi bych normálně znervózněla, ale v tu chvíli jsem v hlavě měla takovou mlhu, že mi už nic nepřišlo děsivé.

Zatímco mě slečna maskérka líčila a já nadšeně těkala očima po opravdické divadelní šatně, pan Pinkava s Martinou a Simonou hovořili o různých divadelních věcech, o plakátu k opeře Epos o Gilgamešovi/Dido a Aeneas a já si nemohla pomoci a hltala každé jejich slovo. :D Blíž k zákulisí divadla se už těžko kdy zase dostanu, chápejte mě! :D

Focení samotné bylo taková výzva proto, že jsem měla za úkol se na té fotce vyloženě řehtat. Ten nejširší možný úsměv krát sto. Úplně první fotka nebyla vůbec dobrá. Zase mi začal cukat ret (sakra!) a já všechno pokazila tím, že jsem si na pusu přitiskla ruku a začala se za to omlouvat. Načež mi pan fotograf začal vysvětlovat věci co během fotografování musím a nesmím. Nojono. Pan Pinkava byl tuze milý a především trpělivý, takže celé focení se neslo v uvolněné a pohodové atmosféře, to já se jen na tom začátku potřebovala chvilku rozkoukat. :D

Ve výsledku to celé uteklo jako mrknutím oka, ačkoliv jsem tam byla více než hodinu a nutno říci, že se mi odtamtud ani vůbec nechtělo odcházet.

Při loučení s panem Pinkavou jsem mu poděkovala za trpělivost, na což on žertovně odvětil, že za toho přece platí. :))

Z divadla jsem odcházela za deště, ale strašně veselá, přeskakující kaluže. Jsem za celou tuhle zkušenost a příležitost nevyslovitelně vděčná.

A jak krásně divácká kampaň dopadla, se můžete podívat níže. :)

Zdroj:

ndbrno.cz

foto: Ivan Pinkava
grafika: Robert V. Novák
produkce: Martina Mužátková, Simona Luteránová, Vít Vaněk