The Dreamcatcher - 9. kapitola

Přišly první jarní dny a veřejnosti už byla známá dlouhodobá absence císaře Alberta kvůli nemoci. Přestože se nyní tlak na korunního prince o to zvětšil, nebylo na něm znát, že by se tím trápil.

Právě postával v Alexanderově parku, nikde jinde než na onom mostu, kde se tak nečekaně setkali Daniel s Mercy, a se zlostným výrazem v očích pozoroval kalnou hladinu řeky, půlící dolní a horní Tvayburg. Její hladina se vlivem tání znatelně zvýšila, ale letos na rozdíl od posledních let záplavy nehrozily. Přemítal, kdy se zima přehoupla do jara. Nevšiml si toho. Poslední dobou měl často výpadky paměti, kterých se děsil, ale že by si nevšiml změny ročního období?

"Jaro přišlo velice znenadání," pronesl vedle něj zvučný, příjemný baryton.

Matthew se s povytaženým obočím ohlédl. Nejspíš promluvil nahlas a neuvědomil si to. Vedle něj stál muž ve středních letech s vlasy tak světlými, že v přímém slunečním světle vypadaly jako bílé. Nejvíc Matta zaujaly jeho nestejnorodé oči - pravé černé a levé zelené. Jedno mrtvolné, druhé zběsilé. Kdyby tu byla Zuzanka, poznala by v tom muži onoho podivína, který je s Mercy na stejném místě minul těsně předtím, než šlápla na hřebík.

"Jistě...," odtušil Matt a usoudil, že onen muž neví, s kým mluví, protože jinak by si netroufal použít tak neformálního tónu.

"Ale vím," ujistil ho muž a Mattovo obočí vylétlo do výše podruhé. Tentokrát jisto jistě nepromluvil nahlas. "Jenže," pokračoval muž, "já se už velice dlouho nikomu nepoklonil. A ještě nikdy to nebylo jen na základě náhody u narození."

"Jak se opovažujete!" rozohnil se prchlivý Matthew.

Muž v obraném gestu zvedl ruce. "Ale, Vaše Výsosti, přece žijeme v době revoluce a osvícení. Sám musíte uznat, že...."

"Varuji vás!" usykl Matthew.

Muž pokrčil rameny. "Nu, jak tedy myslíte. Vím, že nejste zvyklý upřímně vyjevovat své myšlenky nahlas - vaše postavení vám v tom brání. Přesně to, které si teď tak majetnicky chráníte. Ptám se vás však na jedno: má to cenu?"

Matthew se chystal odvětit něco úderného, případně mu za jeho drzost pohrozit zatčením, ale formulace cizincovy otázky ho chtě nechtě zaujala. "Co jestli má cenu?"

---

"Míním tím, zda má cenu chránit si myšlenky, které tak jako tak už nejsou vaše?" upřesnil muž s přezíravým výrazem.

"Nerozumím vám. Jste pomatený," odsekl Matthew.

"Ano," pokýval muž hlavou, "tak to u vás chodí, pravda? Něčemu nerozumíte a tak to odvrhnete jako zvrhlé, vybočující z norem. Kolika takových případů já už byl svědkem..." se snivým pohledem upřeným na horizont řeky tiše vzdychl: "dalo by se to datovat tisíce let zpět. Zas a znovu zjišťuji, že se lidé nezměnili. Je jedno kolik času uplyne, kolik vládců," vrhl příkrý pohled po Mattovi, "se vystřídá..."

"Poslyšte," došla Mattovi trpělivost, "laskavě mi vysvětlete, proč by mi neměly patřit vlastní myšlenky? Jaká hloupost!"

"Hloupost to je, pravda," souhlasil muž a poklepal svou vycházkovou holí o lehce blátivou cestu. Matthew měl pocit, že v tu chvíli se za cizincem zjevil nějaký stín, ale mrknutím oka byl zase pryč.

"Alespoň, že to uznáváte," odtušil Matthew chladně.

"Uznávám, že vaše situace je hloupá. Nedostal jste se do ní záměrně, to se vám musí nechat. A dokonce mě zaujala natolik, abych po dlouhých staletích znovu navštívil Tvayburg."

"Staletích?" zopakoval Matt tónem, který jasně svědčil o tom, co si myslí o cizincově duševním zdraví.

"Já cestuji poněkud odlišným způsobem než jak jste zvyklý vy," poučil ho muž nevzrušeně.

"Vy jste tak obecně poněkud odlišný," zkonstatoval Matthew bez servítek a sjel mužův na míru střižený bílý kabát.

"A zase se dostáváme k tomu lidskému nutkání zapadat do davu. Ještěže vy se tím jako korunní princ nemusíte zabývat - těžko říct, kolik z toho, co poslední dobou vyvádíte, by vám v opačném případě prošlo."

Matthew se na něj za takovou poznámku chtěl obořit, ale nechal toho a sklonil hlavu. Ten muž byl bezesporu šílený, nejspíš sám nevěděl co mluví, tak proč by to měl vědět, nebo se o to zajímat on.

"Jste na odchodu, Výsosti," vypozoroval muž. "Usoudil jste, že se mnou ztrácíte svůj drahocený čas a chcete mě tu, blázna starého, nechat napospas svým bludům. Nebo vás to prostě jen nutká někam jít?" dodal škodolibě.

Mattovi vyschlo v ústech. "Jak tohle všechno víte?"

"Jak jsem už jednou řekl," pronesl muž s laskavou shovívavostí, "já cestuji trochu jinak než vy. Jinými slovy jsem už všude byl, všude jsem a všude budu."

Matt soustředěním přimhouřil oči, ale přece z jeho slov nebyl schopen nic vyvodit.

Muž se na něj znovu usmál, tentokrát soustrastně. "To nic. Stačí jen jít kam vás to tak nevyhnutelně táhne a ty vaše chmury zmizí. Problém je, že se ve vás perou dvě síly, takže spokojen asi nebudete nikdy. Tak či tak - čekají vás těžké časy a ač to na mě budete svádět, moje zavinění to není," odtušil a nabídl rámě štíhlé rusovlásce, která se vedle něj zjevila jako mávnutím kouzelného proutku. Společně pak odkráčeli. Matthew se za nimi ztuhle díval, ale nemohl o nich déle uvažovat. Otočil se na podpatku a pospíchal za Julií do domu mistra Ferdinanda.

***

Zaklepání na dveře v ponurém domě plném spálených tulipánů nikoho nepřekvapilo. Korunní princ byl očekáván. Julie mechanicky otevřela dveře a se zarputilým výrazem nastavila svá ústa těm jeho.

"Tolik jsem vás toužil spatřit...," vydechl Matthew.

"Vskutku?" zapředla Julie a odvrátila se od něj při první možné příležitosti. Vpustila ho dál a zavedla do salonu s vyrudlými tapetami, kde pokuřoval Ferdinand. Ten se širokým úsměvem vstal a nabídnul princi cigaretu a Matthew ji přijal, ačkoliv Julie věděla, že nekouří.

"Dobrý den, Vaše Císařská Výsosti, jsem poctěn vaší návštěvou."

"Alespoň někdo je," odtušil Matthew.

"Prosím?" otázal se Ferdinand zdvořile, avšak bez zájmu.

"Potkal jsem po cestě sem velmi drzého člověka a trochu mě popudil. To nic," zamumlal Matthew a posadil se. Po něm tak učinili i Fedinand a Julie.

Ferdinand po Julii vrhnul postranní pohled ze kterého ji zamrazilo. "To mě mrzí. Snad Výsost v našem skromném domě nalezne tolik potřebné rozptýlení..."

Julie polkla a sklopila hlavu. Žaludek se jí nebezpečně přetáčel.

Ferdinand namáhavě vstal a zasténal, Julie však věděla, že to jen hraje. Ve skutečnosti to byl zcela zdravý muž.

"Domnívám se," začal Ferdinand a s věrohodnou bolestí v obličeji se protahoval v zádech, "že největší předností starých lidí je schopnost rozpoznat, kdy jsou už nepotřební," s tím se poklonil a odešel z místnosti.

Matthew okamžitě vstal ze svého křesla a přistoupil k Julii, ale kýženého soukromí, které jim chtěl dopřát Ferdinand, se jim stejně nedostalo. Hned vzápětí dveře prakticky rozrazil někdo další. Matthew se k narušiteli otočil a přejel ho rychlým pohledem. Poznal velitele tajné policie a překvapeně k němu přešel blíž. Muž Matthewa počastoval velice zvláštním, uctivým a lítostivým pohledem zároveň a předal mu obálku z kvalitního tuhého papíru zapečetěného známým erbem. Palácová pošta.

Matthew nevycházel z údivu a obálku převzal. Muž se poklonil, znovu po něm vrhnul ten pohled a odešel.

Julie k Matthewovi udělala pár nejistých krůčků a sledovala jak rozlamuje pečeť. Rozložil dopis, který byl uvnitř a jeho oči zběsile těkaly po řádcích. Jeho tvrdý obličej povolil s takovou náhlostí, jako by mu roztávala čelist. Svezl se zpět do křesla a jeho pohled byl stále upřen na hlavičkový dopisní papír, ačkoli oči byly nehybné a zamlžené.

Julie k němu udělala pár dalších kroků a on k ní konečně zvedl hlavu. Se staženým obočím a roztřesenými rty po ní natáhl ruce a ona je váhavě uchopila do svých.

Matthew do jejích dlaní náhle zabořil obličej a nekontrolovatelně se rozeštkal. Julie se zachvěla a nepatrně se odtáhla. Nikdy ho takhle neviděla. Věděla, že se stalo něco strašného a zrovna tak si uvědomovala, že by jí ho mělo být líto. Přesto se nedokázala přimět ani ke špetce empatie. Neobratně vyprostila jednu ruku a položila mu ji v chláholivém gestu na hlavu, prsty prohrábla jeho vlasy jako už tolikrát předtím - bez citu, z donucení síly, které nedokázala vzdorovat.

Oči jí zalétly k dopisu, jehož obsah se nyní dostal do jejího zorného pole. Ztuhla na stejném slovu jako Matthew. Mrtvý.

Císař Albert je mrtvý. Podlehl jedu, jehož účinky byly dvorním lékařem fatálně podceněny. Původ jedu zůstal do dnešního dne nevypátrán.

Matthew v ten okamžik zvedl oči plné slz. Julie s bodnutím pronivilosti rychle ucukla pohledem od kritického dopisu, ale pozdě, přistihl ji. Podíval se na dopis a posléze na ni. Zahleděl se do jejích očí a Julie si uvědomovala, že v nich pátrá po něčem, co tam není. Tragická zpráva z něj servala jeho brnění a Julie uvnitř ke svému překvapení nalezla křehkost. Jenže její maska zůstávala stále nasazená. Nemohla to ovlivnit a těžko říct, kolik pochopení by u ní nalezl, i kdyby snad mohla. Nenáviděla ho. Ničím si to nezasloužil, to věděla, byl to Ferdinand kdo je svedl na jednu zvláštní, společnou cestu. Oba tím trpěli. Jenže Julie si to na rozdíl od něj celé uvědomovala a nemohla si pomoci....nenáviděla ho.

Matthew byl vždy zaslepený, bezmocný a tak odporně svolný ke všemu, ale teď, v bodě duševního zlomu, kdy by měl být náchylnější než kdykoliv předtím, její maskou poprvé prohlédl a nespatřil nic než mrtvolný chlad a bezděčně se od ní odtáhl s ublíženým a snad i vyděšeným výrazem.

"Musím...," zašeptal ochraptěle, "musím jít. Můj otec.....já nemohu," vyrazil ze sebe a utekl před ní pryč.

Šťastlivec. To ona takovou možnost neměla.

***

Venku se spustil déšť, typický pro nestálé jarní počasí. Matthew zmateně pobíhal po ulicích Tvayburgu a chvíli mu trvalo než přišel k sobě. Styděl se za to, jak se zhroutil, ale ještě víc než hanba v něm ulpíval nepříjemný pocit z Julie. Její neupřímnost, otupělost v očích a nepřirozený způsob řeči...vždycky byla taková? Nemohl si vzpomenout.

Uvědomil si, že mu na tom nezáleží. Nejen proto, že mu právě zemřel otec. Mattova tvář se zkřivila bolestí a musel se zastavit. Zády se opřel o kmen stromu a po vlasech mu do obličeje stékaly studené dešťové kapky.

Císař je mrtvý. Jeho tatínek je mrtvý. Zacpal si dlaní ústa, protože měl pocit, že se nejspíš rozkřičí. Tolikrát si představoval, jaké to bude, až se jednou stane císařem. Jako by mu ve chvílích toho snění nedocházelo, že to zároveň bude znamenat smrt jeho otce. Myslel si, jak je chytrý a kolik zázračných změn a reforem nevykoná, ale teď měl v hlavě ohlušující prázdno a na hrudi ho tlačil zármutek.

Považoval svého otce za příliš pomalého a hádal se s ním. Nikdy si od něj nenechal poradit, nedovolila mu to pýcha. Pýcha! A čím si ji vysloužil?

K jeho otci vzhlížela celá Evropa díky jeho diplomatickému umu při spojení Twighburgu a Titairy. Obdivoval ho za to a nikdy mu to neřekl. Co když jeho otec zemřel a nevěděl přitom jako moc ho Matthew miloval?

Matthew si už nezacpával pusu. Úpěnlivě se kousal do prstů zaťatých v pěst, aby nebylo slyšet, že přímo na ulici pláče jako malý kluk. Škubnul sebou, když se z truchlící oblohy nad ním ozvalo burácivé zahřmění. Uvědomil si, před jakým domem to celou dobu stojí a obličej se mu znovu stáhl. Samozřejmě, že ho všechny cesty ať už vědomě či ne vedly sem.

Jako ve snách doklopýtal ke dveřím a zabušil na dveře.

Když do salonu, kam ho uvedla Elvířina služtička se štěněčíma očima, vstoupila její paní, tvářila se překvapeně, ale ve chvíli, kdy její pohled padl na Matthewa, sklesla do křesla naproti němu a k jeho úlevě přeskočila veškeré formality.

"Co se stalo?"

Matthew, chodící obraz vší zuboženosti ze kterého na Elvířin drahý perský koberec odkapávala voda, jí nedokázal odpovědět. Slova se zadrhávala, zněla příliš pateticky a co hůř, vyslovit je nahlas z toho mohly udělat pravdu.

Elvíra k němu přešla a poklekla před jeho křeslo. Šustění jejích šatů mu zklidňovalo rozdrásané a napjaté nervy. Vzala jeho obličej do dlaní a Matthew se podvolil jejímu dotyku.

Tyhle ruce.

Upřela na něj pohled, ve kterém se odrážel jeho vlastní, jako by při pohledu na něj trpěla spolu s ním.

Tyhle oči.

Elvíra mu hřbety prstů utřela mokré tváře.

"To nejsou dešťové kapky, že ne?"

Matthew polknul a zavrtěl hlavou.

Elvíra se naklonila blíž. "Prosím, už mi řekněte co se stalo," špitla a hladila ho ve vlasech. Nebyl to nepříjemný mechanický dotyk od Julie. S každým dotykem její ruky se mu po vymrzlém těle rozlévalo teplo.

"Můj otec on.....," Matthew musel začít znovu, "můj otec je mrtvý."

Elvíře se úžasem rozšířily oči. "Ale to....jak?"

"Nikdo to neví ale...," Matthew se po ní natáhl a ona mu vložila ruku do dlaně a něžně ji stiskla, "...ale byl otráven. Už před pár měsíci. On...stihl toho vypít málo a bylo mu špatně, byl slabý a...lékaři ani policistům se nepodařilo vypátrat co to bylo za jed. Všichni jsme si mysleli, že to bylo vlastně štěstí....vždyť přežil. Stačilo jen, aby se vyležel z nepříjemných symptomů. Jenže pak se ukázalo, že to nebylo jen oslabení organismu neznámým jedem...ukázalo se, že jsme se všichni mýlili, podcenili situaci. Ve skutečnosti ho to celou dobu zabíjelo. Pomalu a jistě. Přímo," Matthew se nedokázal udržet a z očí mu znovu vytryskly slzy, "přímo před našima očima....celou tu dobu."

"Ššššt, už nemluvte...," tišila ho Elvíra roztřeseným hlasem.

Mattovi nepředstavitelně ztěžkla hlava. Malátně ji složil na Elvířino rameno a ona si ho k sobě přitiskla jako malé dítě.

"Já nemůžu být císařem, Elvíro," zašeptal.

"Budete výjimečný císař," odporovala mu rovněž tlumeným hlasem.

"Ne...ne takhle. Ne v tomhle stavu. Začínám se bát sám sebe. Otevřel jsem oči a procitl jsem. Ale teď se mi už zase chce hrozně spát. Bráním se, ale je to zbytečné. Tak moc se bojím, co se stane, až se zase octnu v té noční můře převlečené za malebný sen. Zase vás ztratím a octnu se ve splálené krajině..."

Elvíra ho sevřela o to pevněji a Matthew předtím, než přestal vnímat uslyšel, jak jí drkotají zuby, ačkoliv v krbu plápolal silný oheň.

***

Další týden byl vystrojen pohřeb. Město bylo opět vyzdobeno národními květy Twighburgu stejně jako při urozené návštěvě z Rakouska, ale že se tentokrát nejednalo o slavnostní událost velmi výmluvně demonstrovaly všudypřítomné černé prapory a státní standarty.

Pro Mercy to ale byly jen vůně a zvuky. Závan omamných a pronikavých bílých šeříků který ji lechtal v nose, praskání látky napínané ve větru nad její hlavou, metodické bubnování vojenského průvodu doprovázené pravidelným pochodem tisíce nohou, klapání koní vezoucích jejího mrtvého otce na poslední cestu....

Průvod do Chrámu sv. Emila byl veden následujícím způsobem: za rakví kráčela císařovna vdova Marion s nekorunovaným císařem Matthewem. Bylo to nejadekvátnější řešení, ale Marion by přes veškeré laskavé city k Mattovi preferovala, kdyby mohla kráčet za rakví milovaného muže podpírána vlastním dítětem. Jistě to byla krutá myšlenka, ale kdy jindy měla mít právo na to být sobecká než teď?

Za nimi kráčela Mercy, kterou za rámě z obou stran drželi Edmund a Andrew, následování Brendanem se smutně sklopenou hlavou, který si ještě nebyl ve věku, aby plně chápal tragickou situaci, kterého za ruku držela Sophie, jejíž slzy skrýval černý závoj stejně tak, jako všem ostatním dámám císařské rodiny v tento smutný den. Jako poslední za otcovou rakví kráčela Marie vedle svého chotě Teodora.

Když průvod dorazil do již zaplněného chrámu a rakev byla uložena před oltář, zazněla státní hymna následovaná Rekviem, které pro císaře složil Erik.

Když začala hrát Erikova hudba, Mercy se musela ze všech sil přemáhat, aby se nahlas nerozvzlykala. V každé notě byl její tatínek. Jeho laskavost spojená s bezradností jak se k ní chovat. Jeho trpělivost a vladařský um. Rezervovanost navenek, vášeň pro život uvnitř. Jeho sakrastický smysl pro humor pod kterým skrýval křehkou, tak krásnou duši.

Slzy jí padaly jedna za druhou po tváři. Skrápěly ji černou látku šatů, některé dopadly i na studenou chrámovou podlahu.

Pohřeb vedl arcibiskup Westbey, svoji úctu ve své řeči zesnulému císaři složil i předseda parlamentu Titairy (a Mercyin potencionální snoubenec) Nathaniel Weiss. Nelehký úkol složit hold svému otci náležel i Matthewovi, který ve své řeči zároveň musel vyslovit naděje na dobré zítřky ležící z vůle Boží v jeho rukou. Mercy snadno poznala jak těžko mu ona slova jdou přes jazyk a s jakou námahou během svého projevu potlačuje emoce. Ve chvíli, kdy vyslovil jméno Boží se závoj, který si během obřadu odhrnula dozadu z tváře, rozvlál, ačkoliv netušila, co ten náhlý průvan mohlo způsobit.

***

Po smutečním obřadu nebyl Matthew nikde k nalezení. Erik ho nakonec našel na místě, kde poslední dobou trávil nejméně času - doma v paláci.

Zaklepal a vstoupil do předpokoje jeho apartmánu v jižním křídle, ale jeho příchod zůstal nezaznamenán. Vstoupil dovnitř a uvědomil si, že v Mattově pracovně někdo je. Když uvnitř uslyšel ženský hlas, neodpustil si napůl smutný úšklebek, neboť se domníval, že je to Julie.

"Odpusťte, ale klepal jsem," ozval se dostatečně hlasitě, aby ho oba slyšeli.

V tu chvíli se dveře Mattovy pracovny rozrazily a vyrazila z nich nikoliv Julie, ale madame Elvíra. Prosmýkla se kolem něj, aniž by se na něj byť jen podívala a Erik si nemohl nevšimnout, že plakala.

Překvapeně se po ní ohlédl, ale v tu chvíli se za ní už zabouchly dveře a slyšel ozvěnu jejích kroků, rozléhající se po prázdné palácové chodbě.

Erik se zaváháním vešel do Mattovy pracovny.

"Ah, tak to ty jsi ten narušitel," řekl jeho přítel odumřelým hlasem.

"Omlouvám se, netušil jsem, že tu máš společnost."

"Tak jako tak byla na odchodu," poznamenal Matt a pokynul Erikovi aby se posadil do židle naproti němu.

"Co se to tu právě stalo?" zeptal se Erik a propaloval Matta přemýšlivým pohledem.

"Netuším," odvětil Matthew s upřímným zmatením v hlase, "mluvila o věcech, o kterých netuším, že se staly. Mám jí věřit? Je to konec konců známá manipulátorka....," přemýšlel Matt nahlas.

Erik se zavrtěl a podepřel si rukou bradu. "Jaké věci, které si nepamatuješ, měla madame Elvíra na mysli?"

"Pochopil jsem, že jsem se jí měl vyznat těsně poté, co jsem se dozvěděl, že je....," Matthew polknul, "že je otec mrtvý."

"V tom případě můžeš být v klidu. Rozhovor takové povahy by sis jistě pamatoval," odtušil Erik.

"Těžko říct," vzdychl Matt a založil si ruce za hlavou a zadíval se kamsi za Erikovo rameno.

Erik Matta pozoroval jako rozladěný nástroj, který mu kazí symfonii. Moc rád by mu pomohl, ale pořád tu byl ten slib, který dal Mercy a v tuhle chvíli ho musel upřednostnit.

"Rád bych si s tebou o něčem promluvil."

"No prosím."

"Dozvěděl jsem se o žádosti pana Weisse a rád bych znal tvé stanovisko," začal Erik rozvážně.

Matthew na něj chvíli hleděl unaveným pohledem. "Myslíš že teď, když je celá říše ve smutku, budeme slavit svatbu?"

"Se vší úctou, Matte, ale za tu dobu co jsem v tak úzkém kontaktu s císařskou rodinou už jsem pochopil jak to u vás chodí. Zásnuby se mohou oznámit až za rok, ale proběhnout mohou klidně už teď," přerušil ho Erik trochu frustrovaně.

Matthew si promnul kořen nosu. "Netěší mě, že o nás uvažuješ jako o stroji, spíš než rodině. Ale věř mi, že v tuhle chvíli se veškerá svatební diskuze pozastavila."

Erik zhluboka vydechnul. "A tvá sestra si žádné odpovědi nezaslouží?"

"Má sestra?" zamrkal Matthew, jako by ho překvapilo, že jí se to týká také. "Já předpokládám že...to spíše lord Weiss prahne po odpovědi. Ostatně jeho argumenty, že je v tuto kritickou chvíli třeba Twighburg a Titairy spojit novým svazkem, jsou správné."

Erik na něj upřel nevěřícný pohled. "A Mercy do toho svazku nemá co mluvit?"

"Mercy?" zopakoval Matthew a už zase zněl tak překvapeně. "Dlouho jsem s ní nemluvil....rád bych si s ní promluvil, ale vím, že to neudělám. Možná bys měl ty."

"Prokristapána!" nevydržel to Erik a vyskočil z křesla. "Slyšíš se ty vůbec?"

"Všechno je jako v mlze, Eriku. Já nemůžu být císař," zašeptal Matthew.