Lottin (ne)divadelní deníček: Její Pastorkyňa

Když je někdo opravdu nadšený, vyrazí hned na první představení divadelní sezony. No a tak jsem šla na Její Pastorkyni, inscenaci vytvořené na počest 50. výročí otevření Janáčkova divadla, v režii Martina Glasera, ředitele Národního divadla Brno.

Režie Pastorkyně byla svižná, "dobře odsýpala", příběh velmi dobře představila modernímu divákovi, avšak s citlivým přístupem ke kořenům příběhu, jeho tradici, folkloru.

Nejsem si jistá, jestli jsou lidé náchylní na spoilery i u oper, takže pokud se snad chcete překvapit dějem Pastorkyně, přeskočte následující odstavec. :D

Její Pastorkyňa je příběh Jenůfy a její pěstounky Kostelničky, která si na své pastorkyni neobyčejně zakládá. Právě proto svoji Jenůfku nechce dát Števovi, který je sice krásný muž, ale pouze navenek. Jenůfku tajně miluje Laca, Števův nevlastní bratr, který jak je naznačeno hned na začátku opery, se už od dětství cítí přehlížen a nemilován a na základě toho se v něm usídlila hořkost, kvůli které se v prvním dějství jeho postava zdá být záporná. Laca dokonce Jenůfku z žárlivosti a pomatení smyslů nožem pořeže tvář a Jenůfce z toho pak zůstane hyzdivá jizva. Števa v tu chvíli o Jenůfku přestane stát a jeho pravá povaha se tak vyjevuje. Ale to není všechno - jelikož zakázané jablko chutná nejlépe, vyjevuje se, že Jenůfka se Števou čeká nemanželské dítě a Kostelnička se snaží ze všech sil, aby uchránila její pověst. Zavře ji proto do její komůrky, rozhlásí, že odjela do Vídně a neklidně přemýšlí, jak situaci zachránit. Poníží se před nenáviděným Števou, ale ten se k Jenůfce už nechce znát a navrch se zasnoubil s rychtářovic Karolkou. Hned po Števovi svoji přítelkyni Kostelničku přichází navštívit Laca. Kostelnička, která je v tu chvíli skutečně zoufalá Lacovi vyjeví celou pravdu o tom, že Jenůfka ve Vídni nikdy nebyla. Laca by byl ochoten vzít si Jenůfku i tak, protože jeho láska k ní je natolik silná, ale nedokáže se smířit s představou, že by přijal za své Števovo dítě. Kostelnička zpanikaří a řekne mu, že dítě je mrtvé. Později toho dne, když Jenůfka spí, dítě unese a utopí ho v řece. Svatbě s Lacou tedy nic nebrání a ta se tedy koná na jaře. Obřad však přeruší obludný nález - v řece, na jejímž povrchu roztál led bylo objeveno mrtvé dítě. Jenůfka poznává svého synka a zhroutí se. Lidé tak poznají, že to bylo její dítě a zoufalá Kostelnička se rychle zastává své svěřenkyně. Vypoví jak zabila dítě když Jenůfka spala, aby ji zachránila, jak je Števa zradil (což vyděsí Karolku, která už si ho přirozeně nechce vzít) a prosí rychtáře, aby nevinil Jenůfku, ale ji. Pravdivě řekne, že Jenůfka o ničem z toho neměla ani tušení, protože jí namluvila, že dítě zemřelo, zatímco v horečce spala. Rychtář tedy Kostelničku odvádí k soudu a Jenůfce je jasné, že v tuhle chvíli její život skončil. Chystá se vydat do světa, žít život zavržené ženy. Laca, který s ní jako jediný zůstal, když všichni ostatní odešli, se jí otáže, jestli mu uteče do lepšího světa a jeho nechá za sebou. Jenůfka překvapeně zjistí, že Laca, ač se na ní provinil tím zraněním, byl jako jediný vnitřně dobrý, laskavý člověk. Jeden druhému odpouští a z nebe se spouští déšť ve chvíli, kdy si - konečně - vběhnou do náručí.

---

První jednání se odehrávalo v jabloňovém sadu se stromy a jablky všude po jevišti. Jaké bylo mé překvapení, že ta jablka nebyla umělá, ale opravdová, když je Števa začal rozšlapávat. :D

Druhé jednání potom tvořil box s místnostmi - byly tuším čtyři, všechny byly klaustrofobně vyhlížející, sterilně čisté a především naprosto identické, včetně takových detailů jako hrníčku a mísy jablek. Tyhle místnůstky od sebe byly odděleny zdmi, což z druhého jednání učinilo asi to nejzajímavější, protože pěvci spolu nikdy nebyli v jedné místnosti a celý ten klaustrofobní pocit se navýšil o tíživou izolaci všech aktérů. V některých případech to vytvořilo zajímavou dynamiku, například když Kostelnička vyzývala Števu,a by vstoupil dovnitř a on se zdráhal přiblížit se k ní na vzdálenost třeba jen jedné zdi a udržoval odstup rovnou dvou. Také to diváka nutilo soustředit se na postavy jednotlivě, prostor každé postavy byl zaplněn docela jinou atmosférou a psychologie jednotlivých postav dosáhla maximálního účinku. Zároveň však slábla síla konfrontací postav mezi sebou, protože je - přirozeně - od sebe oddělovala zeď a citlivost například takového momentu, kdy se Laca nešťastně natahuje po Jenůfce a ptá se jí, jestli mu nestojí ani za to, aby mu podala ruku. Ale takový odvážný nápad prostě zákonitě musí mít svůj rub a líc.

Poslední dějství které, jak už to bývá, bylo nejdramatičtější, bylo snad pro větší důraz asi nejprostší - box se stolem a židlemi - svatební hostina Jenůfky a Lacy.

Na konci začalo na jevišti pršet, což byl nádherný efekt a zároveň se dá různě vykládat. Prší Jenůfce a Lacovi štěstí, jak zpíval sbor v předešlé scéně? Je to déšť symbolizující, jak se z nich odpuštěním jeden druhému smývají jejich křivdy a hříchy?

Kostýmy byly, jak jsme se s Bárou (docela vzácně :D) shodly, překrásné! Jak už jsem naznačila, jejich střih byl zároveň moderní a zároveň tradiční s velkým odkazem na folklor, Slovácko atd. První dějství začalo v odstínech bílé, v posledním pak hlavní aktéři nosili černou a sboristé (venkované na svatbě) byli v krásných kostýmech temně fialové a smaragdové, ověšeni stužkami a květinami. Byla to krásná demonstrace toho, kdo je (aspoň částečně) zasvěcen do ponurého tajemství Jenůfky a kdo si myslí, že tato svatba je událost čistě radostná.

V roli Jenůfy vystoupila úžasná Pavla Vykopalová, na kterou jsem se strašně těšila. Viděla jsem ji v Donu Giovannim, kde na mě zapůsobila velice silným dojmem. Ten se v tomto představení více než potvrdil. To, co mě na ní tak učarovalo už tehdy byla její přirozenost, se kterou se dokáže vžít do jakékoliv postavy. Hravost a bezstarostnost mladého děvčete, která se zvrtla do životní tragédie, která v ní cosi umrtvila, až nakonec naděje, poznání opravdového citu od povrchního přes tvrdě získanou životní moudrost. Byla to emoční jízda a já s ní a pro ni párkrát slzela.

Kotelnička byla Sziliva Rálik, která zrovna tak provedla postavu velkým emočním vývojem. Z postavy, která budila nepřístupný, strašidelný dojem diktárotské ženštiny se stala silná, statečná žena, která přežila mnohé nepřízně osudu, skutečně milovala Jenůfky tím nejsilnějším citem a veškeré její činy postupně začaly dávat smysl - jen bylo nutné podívat se na věc z jejího úhlu pohledu. V téhle opeře není žádný "záporák" - všechny postavy jsou skuteční lidé se skutečnými starostmi a pro pochopení jejích činů je jen třeba podívat se na chvíli do jejich hlavy. Libreto Pastorkyně je tak dobré, že psychologii všech postav dokonale chápeme.

Máme tu samozřejmě Šťevu, který není nikterak sympatický, ale spíše než zloun je to docela obyčejný slaboch, který v sobě má jisté záchvěvy morálky a dobra, ale jeho přízemní strach a pohodlnost mu nakonec nedovolí je projevit.

Za roli Lacy obdržel Jaroslav Březina, kterého jsme viděly, cenu Thálie 2015. Bylo fascinující kolik emocí mu probublávalo uvnitř a tím, že je potlačoval zpočátku vycházel jako nedobrý člověk. A když se postupně všechno projevilo i navenek, úplně to změnilo perspektivu. Pokaždé, když byl na jevišti, tak si totálně získával moji pozornost, protože mě zkrátka zajímal a chtěla jsem mu přijít na zoubek. Pan Březina postavě přidal spoustu vrstev a komplexnosti a jeho postava tak byla stejně výrazná jako Jenůfa a Kostelnička, což byl věřím náročný úkol, protože si přece jen neprocházel tak velkým osobním dramatem.

Jak perfektní začátek sezony!