11. kapitolka - přiznání

Ahojky vážení, vím byla to dlouhá doba omlouvám se. Nebyl čas a ani nyní nebude. to víte zkouškové. Předem se za tuto kapitolku omlouvám co se pravopisu týče, možná i slohového útvaru. Je pozdě v noci a navíc jsem po menším flánu, ale jedna dušinka žadonila, že by ráda povídku tak ta je jen a jen pro ni. :-)

Ráno jsem se probrala s velmi dobrou náladou, ale zároveň jsem měla podivný pocit v žaludku, nepříjemně mi tam hrál tón špatného znamení.

Nepřikládala jsem tomu velký význam a raději jsem si na sebe vzala župan a započala jsem dětem dělat snídani.

V salónku seděl na židli Raoul a držel v ruce nějaký notýsek a zamyšleně nad něčím dumal.

---

Nechtěla jsem ho rušit v jeho představách a tak jsem ho jen lehce pozdravila a dále ho jen ignorovala.

Mazání chleba marmeládou mě kupodivu rozptýlilo a málem bych zapomněla na nepříjemný pocit v břiše, když v tom se mi za zády objevil Raoul.

"Proč si mi to neřekla, že Gustave není můj syn." Ucítila jsem jeho paže na těch svých, a jak se mnou trhl, zařízla jsem si do ruky nůž. Ostrá bolest palčivě zaryla do mé dlaně rýhu hlubokou a krev z ní začala sršet. Vnitřním popudem jsem dala ruku pod tekoucí vodu a druhou rukou jsem se snažila si vyndat čistý kapesník z kapsy. Jakoby si toho Raoul ani nevšiml.

"Raoule, co tě to zase napadlo za nesmysl, ovšem že to tvůj syn."

"Ne není a nelži mi, jak si mohla, jak si jen mohla a s ním!" Raoulův hlas se změnil na vyčítavý a pronikavě mi zněl v hlavě ještě pěknou chvíli, než jsem si uvědomila, že se nějakým prapodivným způsobem dovtípil pravdy o Gustavovi.

"Raoule," chtěla jsem se začít obhajovat, ale skočil mi do řeči.

"Ne nelži mi, už mi prosím nelži, já znám pravdu, on je otcem, sám mi to řekl. Byl jsem za ním."

"Co prosím?" byla jsem z toho pořádně překvapená.

"No nediv se mi, žárlil jsem, a jak vidím, měl jsem k tomu i pádný důvod. Jak kdy? Kdy si mě s ním podvedla? Jak si mohla? Pověz mi kdy?"

"Ještě před svatbou," hlesla jsem slabě, raoulův výraz se změnil na nevěřícího a ani do očí mi nemohl pohlédnout. Přesně kvůli tomuhle jsem nechtěla, aby se to nikdy dozvěděl. "raoule já nevím co se tehdy stalo. Bylo to celé takové zamotané. Ani nevím, proč jsem za ním šla. No a… a došlo k tomu, co jsme měla dělat."

"Ale přeci není jisté, že je to jeho syn." Začal zase Raoul a já viděla v jeho očích čirou naději, ale už jsem mu nemohla lhát, ne teď.

"Raoule, nechci tě už víc ranit. Ale je to jeho syn a vím to naprosto bezpečně. Tehdy když jsem s ním strávila noc, došlo k tomu, to ano. A o naší svatební noci? Byl si tak opilý, že si ani o sobě nevěděl, a pak si na dlouhou dobu odjel v té době jsem měla mít těsně před tvým návratem své ženské dny, ale ty se nedostavily a v tu chvíli mi to došlo. Došlo mi že jsem těhotná a také mi došlo, že otcem nejsi ty." Jeho výraz byl čím dál tím více zničený.

"Raoule co jsem měla dělat? Říct ti pravdu abys mě opustil? Já abych žila v hanbě, ano zasloužila bych si to, ale nechtěla jsem bez tebe být, i když mi to nebudeš chtít věřit, já tě milovala."

"Měla bys jít za ním, čeká tě, a nesahej na mě, já si to musím promyslet. Zda odejdu já, nebo ty, nebo na to zapomeneme." Chtěla jsem ho pohladit, ale odvrátil se a tak jsem se došla převléknout a odešla jsem za Erikem.

Chtěla jsem od něj vědět, proč mu to řekl? Proč mi to udělal.

Erika jsem našla v jeho pracovně a seděl zničený u klavíru a kolem bylo více a více pomačkaného papíru. Podpíral si dlaněmi tvář a pekelně se soustředil na noty, které měl před očima postavené na klavíru.

"Eriku?" oslovila jsme ho opatrně, ihned vstal od klavíru a vrhl se na mě. Pevně mě objal v náručí a já ucítila na svém krku jeho mokrou tvář. Plakal proč?

"Nesmíš mě opustit." Hlesl náhle a hlas se mu zlomil. "On lže, on mi sprostě lže." Šeptal mi do ucha a já netušila vůbec, o čem to mluví.

"Eriku? Co se děje?" otázala jsem se ho. On se ode mě odtáhl, setřel si slzu z tváře a políbil mě na čelo. "Lže." Hlesl a sedl si za klavírní aparaturu.

Ticho bylo náhle mezi námi a stávalo se nesnesitelným, až on ho zlomil.

"Řekl mi, že umíráš. Ale lže. Musí mi lhát." K čertu, problesklo mi hlavou a zoufale jsem se podívala na své špičky u bot, což jsem dělávala vždy, když jsem byla nervózní.

"Eriku." Chtěla jsem ho nějak uchlácholit, ale jak.

"Dost!" křikl a vyskočil od klavíru zase zpátky na nohy a začal pobíhat po pokoji sem a tam.

"Eriku. Já myslela, že mě budeš učit."

"Budu tě učit, až mi povíš pravdu." Chytil mě prudce za paže a přitáhl si mě na svou úroveň, abych mu musela hledět do očí a tím mě hodlal donutit mu říct tu krutou pravdu.

Bože ti dva se na mě domluvili. "Je to pravda, to co ti řekl Raoul je pravda." Ihned jeho pevné prudké, rozčilené sevření povolilo a pustil mě zase zpátky na zem.

"Ne ty mi lžeš."

"Eriku je tohle výraz ženy, která by ti lhala?"

"Ne ty mi lžeš, ty mi musíš lhát." Schoulil se k zemi a pevně si držel tvář v dlaních. "Lžeš mi, lžeš." stále opakoval.

Sehnula jsme se k němu a vzala jeho tvář do dlaní. Sejmula jsem mu masku a políbila oh na jeho zjizvenou tvář. Ihned mě pevně sevřel a přivinul si mě k sobě. Začala jsem mu broukat jednu skladbu Gustava, která mi hrála v hlavě, a jeho to evidentně uklidnilo.

"Měl byste mě začít učit maestro." Pronesla jsem ještě stále v jeho pevném objetí a on mě konečně pustil, přešel ke klavíru a začal hrát.

"Můžeme tedy začít madame." Pronesl, ale v jeho tváři byl podivný výraz. Věděla jsem, že tímhle vším přiznáním nic nekončí, ale naopak všechno začíná.