Remember, love never dies! 35. část

"Monsieur Ledouxi?"

Henri pomalu zvednul hlavu, přerušen při pročítání spisů, jenž měl podepsat. "Ano?"

"Hledá vás tu nějaký pán. Prý je to naléhavé." Henriho asistent se zaškaredil. Bylo na něm vidět, že 'pán' je zjevně neodbytný.

"Kdo je to?" otázal se Henri a rozmáchle strvrdil list svým podpisem.

"Pán to chce říci jenom vám." úředník nenápadně protočil oči v sloup.

"Vskutku zajímavé." usoudil Henri, stále poněkud rozptýlený horou spisů zlověstně se tyčící na jeho stole. "Tedy jej pusťte dál." s tím se natáhnul pro další složku.

---

Ve chvíli, kdy se začetl do dalších řádků už na svoji nečekanou návštěvu zapomněl. Proto si nově příchozí v jeho kanceláři musel odkašlat, aby na sebe upoutal pozornost. Henri se na něj letmo podíval, poté pohledem znovu sklouznul k psacímu stolu. "Přejete si, monsieur?"

"To mě nepoznáváš?" ozval se hlas, který se zdál přesto nakolik byl chraptivý jako povědomý. Henri znovu vzhlédnul, tentokrát s větším zaujetím. Zkoumavě si přeměřil zchátralou siluetu před sebou. Muž mohl být o něco vyšší než on sám. Vlasy měl světlé a prořídlé, pár vytrvalých pramenů přesto padalo do vysokého čela. Henri nedokázal říci, jakou barvu měly jeho oči, natolik děsivé a pozornost poutající byly výrazné kruhy pod nima. Tváře měl propadlé, až se zdálo, že zjizvené - ostatně ani to nešlo plně vyloučit. Hotová kopie Henriho otce, ovšem možná ještě ve zřízenějším stavu. A naprostý opak Henriho a jeho matky.

"Ne." vydechnul Henri a pero mu vyklouzlo z rukou. Udělalo kaňku na nejpodstatnější části spisu, ale Henri si toho nevšimnul. "To není možné! Co tady pohledáváš?!" hlas mu přeskočil a v krku ucítil svazující knedlík když Sebastien pokročil o krok blíž. "Neuvědomoval jsem si, jak špatně asi vypadám, dokud mě nepoznal vlastní bratr." prohodil Sebastien a upíral na Henriho ostražitý pohled.

"Nebo to také bude tím, že dobrých deset let jsem tě neviděl a jako bratra jsem se tě zřeknul. I když to znamená, že otec teď na večírcích má tendence tvrdit, že jsem zemřel." zavrčel Henri a sevřel prsty okraj stolu tak důkladně, že mu zbělaly klouby na rukou.

"Věř mi, snažil jsem se mu to vymluvit. Navíc, má tě rád, ať už si myslíš cokoliv. Nebýt jeho přímluv, tak už by tě pro všechny ty skandály odsud dávno propustili." řekl Sebastien mírně, zkoumajíc pohledem každý detail jeho obličeje.

"Tušil jsem, že to celá ta léta zařizoval on." odsekl nečitelně zabarveným hlasem. "Otec ale rozhodně není důvod, proč jsi sem přišel, nemýlím se?"

"Ne, to opravdu ne." Sebastien vzdychl "To mě ani nevyzveš, abych se posadil?"

"Jak je libo." odvětil Henri chladně a pokynul k prázdné židli.

Sebastien se ztěžka posadil a chvíli přemýšlel jak začít. Nakonec usoudil, že nemá smysl činit obsáhlé proslovy, ne v tomto případě. "Umírám." řekl prostě. "Mám rakovinu, jako maman."

Henri vytřeštil oči. Počítal opravdu se vším, v duchu si tříbil slovník nejbarvitějších urážek, ale tohle oznámení mu vyrazilo dech. Jeho ruce, stále křečovitě svírající stůl se uvolnily, nechal je spadnout do klína.

"Vskutku jsem tě musel šokovat, nepamatuji si, že bys mi kdy dovolil mluvit o ní, coby jejímu vrahovi, kterak jsi mne nejednou označil." nakrčil Sebastien čelo.

"Já...ale...k-kolik?" vykoktal ze sebe Henri.

Sebastien jeho otázku pochopil. "Při troše štěstí mi zbývá měsíc, dva života." odvětil s lehkostí, jako by se ho to netýkalo. "Poslouchej, nepřišel jsem kvůli tomu. Co ti na mě vlastně sejde, viď? Jak jsi sám řekl, já už tvůj bratr nejsem. Alá já se přišel omluvit, vážně a upřímně. Nepřicházím si pro odpuštění, vím, jsou rány, které čas nezacelí a ani tak...čisté srdce jako tvoje, ze kterého jsem si tak utahoval něco odpustit jednoduše nedokáže. Henri, já ti ublížil, když jsem viděl tvůj obličej ve chvíli, kdy jsi mě uviděl s Patricií, tak jsem si vlastně myslel, že jsem tě zničil, rozcupoval tvoji křehkou povahu. Ale vidím, že sis za ta léta okolo sebe dokázal vypracovat tvrdou slupku." prohodil a okamžitě pokračoval. "Já žárlil, tolik jsem žárlil na vztah, který jsi s mamam měl. Tolik tě milovala! Uvědomoval sis někdy ten propastný rozdíl výrazu v jejích očích, když pohlédla na tebe a na mě? A pak její dědictví, kdy mi neodkázala oproti tobě nic. Přísahal jsem ti pomstu, tvrdou a krutou....ale ať už ti tady vyprávím cokoliv, to co jsem provedl je neodpustitelné." pomalu vstal a k Henriho údivu se v jeho očích zatřpytily slzy. "Chtěl jsem tak nějak...uvést poslední nerovnosti do relativního pořádku, než..." větu nedořekl a pomalu se bez dalšího slova otoči k odchodu.

"Sebastiene?" vysoukal ze sebe Henri namáhavě. Sebastien se váhavě ohlédnul, zaskočen šíleným leskem v bratrových očích. "Já tedy- mohu ti nějak pomoct?"

Sebastien na něj chvíli překvapeně zíral, naprázdno otevíral a zavíral pusu. "Ne, bratříčku, nic. Docela nic." zašeptal a definitivně se otočil. Ve dveřích narazil na Raoula, který mu pohlédl do očí s nekrývanou zvědavostí. Na chvíli mu pohled opatil, ale poté odešel.

Henri na Raoula překvapeně zamrkal.

"Opravdu se omlouvám. Strašně, strašně moc. Ale nechtěl jsem vás rušit, ani na sebe upozorňovat a..."

"Tak dost, přece. Co všechno jsi slyšel?" hlesnul Henri, v jehož obličeji se střídala smrtelná bledost a nezdravá zeleň.

"Obávám se, že vše podstatné." prohlásil Raoul opatrně.

"Taky dobře." hlesl Henri a barva se mu usadila na bílé.

Raoul před něj přistrčil skleničku s koňakem. "Na vzpamatování se." zamumlal. "Ale pozor na následné destruktivní sklony." dodal hlasitěji.

"Co prosím?" povytáhl Henri obočí.

"Jen si vpomeň na posledně." pronesl Raoul významně.

"Ach no tak! Omluvil jsem se ti asi...tisíckrát a můžu zase, jak je jen libo."

"Ne, to samozřejmě ne." zavrtěl hlavou Raoul.

Henri si protřel oči a rázně otevřel okno z náhlého touhy po čerstvém vzduchu. "K čertu s ním! Asi si myslí, jaký je z něj teď světec! 'Chci se omluvit, ale nežádám odpuštění, vím, že to mi nedáš..' snůška žvástů!" zaburácel náhle a Raoul měl co dělat, aby neposkočil. "Je to sobec, nic z toho nedělá kvůli mě, jistě! Jde mu jen o sebe jako obvykle! Prostě chce mít čistý stůl než...." Henri si vjel rukama do vlasů. "Tohle je směšné, co to dělám? On umírá a já..." hlas mu odumřel a odstoupil od okna. Přešel párkrát místnost sem a tam se zmateným výrazem. "Pro umučení Boží!" zasténal a posadil se do křesla pro hosty. "Žádal bych opravdu tolik, kdybych chtěl jen klidný život?!"

"Mě o tom povídej, příteli." Raoul k němu přešel a poplácal ho po rameni. "Ale víš, občas máš trochu melodramatické sklony. Neber si to zle, nebýt toho, tak zřejmě nemáš srdce mademoiselle Giry, ačkoliv nevím co se to tu noc u bran mého sídla dělo." nepatrně se uculil a opatrně sledoval jeho reakce. "Ale proteď si to mučení odpusť. Vážně si nemyslím, že by za tím sledoval něco víc, necítil jsem z toho nic špatného. Chtěl se ti omluvit teď, protože věděl, že příště už tu šanci nedostane. Potřebuješ se přes to nějak dostat, vidím ti na očích, že potřebuješ rozptýlení!" zamával mu něčím před očima. "Víš, napsala mi Christine, s nejspíš..." trochu se uchechtl "dobrou zprávou. Tedy chci říct, drahý monsieur le fantome získal zpět ztracenou paměť."

"A? Ublížil snad nějak Meg? Jestli si opravdu vzpomněl, tak přece musí vědět, že to nebyla její vina." Henri se napřímil.

"Ne, ne jistěže ne. Jen klid." Raoul ho zase zatlačil do křesla. "Christine psala, že se jí za vše dlouze omlouval, tedy jsem si jist, že to ti už Meg povypráví sama. Náš maskovaný přítel prodává park a poslední večer, kdy bude Phantasma jeho vlastnictvím se bude pořádat veliký ples. Jistě něco pompézního, na to už Fantoma dobře znám." potřásl hlavou. "Máš skvělou příležitost, proč se vrátit na Coney. A já..." hluboce si povzdechnul. "Pojedu též. Prvně mi část dopisu napsal Gustave, ve které mě dlouze přesvědčuje a vymyslel snad sto argumentů proč přijet. A také jsem se o tom plesu hloupě podřeknul před Claire. Něco takového si nemůžeme nechat ujít, Raoule!" zapitvořil její hlas. "A pak...Gustave psal, že ji chce poznat." zabručel. "Není proč, přece si z mých dopisů nějak nevydedukoval, že já a Claiere snad...nesmysl."

"Však ho o tom přesvědčíš sám!" Henri energicky vyskočil z křesla a do tváří se mu konečně vrátila barva. "I když to vaše přátelství je záhadou i mě." uchechtl se.