Remember, love never dies! 34. část

"Neměl jsem na vás najednou naložit tolik informací, omlouvám se." řekl Erik zkroušeně a pomohl Meg posadit se na lavičku.

"Co se stalo?" pronesla malátně a potřásla hlavou, aby si ji pročistila.

"Omdlela jste, když jsem...si vzpomněl." prohlásil Erik opatrně.

"Ach! Jistě." Meg přeskakoval povážlivě hlas.

"Prosím, uklidněte se, vždyť vás z ničeho nechci obviňovat, na to nemám ani právo!" prohlásil Erik tak zoufale, že zmateně přikývla, jen aby ho uklidnila. Kdyby si viděla do tváře, nejspíš by jeho zděšení pochopila.

---

Erik se obezřetně posadil vedle ní. "Víte, nechci aby to znělo jako povrchní vymlouvání se. Nechci nijak zapírat své činy, ale rád bych, abyste příběh znala i z mého pohledu. Nechci, abyste si myslela, že mi na vás nezáleželo, nezáleží." toho dne již asi posté si povzdechl a podíval se na obzor.

"Nikdy jsem nezmenšoval vaši zásluhu na tomto parku, ani na ni nezapomínal. Tedy...občas ano, jsem velmi sobecký tvor, zahleděl jsem se do svých problémů, zavřel se před světem v té věži a hodiny zíral na Christinin obraz. Myslel jsem, že tak mučím sám sebe, nenapadlo by mě, že tím mohu ubližovat vám, madame Giry..." zavrtěl hlavou a pokračoval. "Myslel jsem, že vám dluh splácím. Vaše matka řídila tanečnice, jako tomu dělala kdysi v Opeře, zdála se tak spokojená...z vás jsem učinil hlavní hvězdu, pět představení denně, obrovská koncertní hala, nejlepší kostýmy, prvotřídní šperky, davy obdivovatelů..." každé jeho slovo znělo nešťastněji. "Kdybych tušil, že za mým úspěchem stojí tak veliká, hrozivá oběť, nikdy bych to nedopustil, raději bych zkrachoval, zadlužil se..."

Erik se zatvářil starostlivě a nad její nemizející bledostí. "Já zkrátka myslel, že vám prokazuji službu tím, když se držím dál. Kdo by stál o přítomnost stvůry? A pak, tolik jste se mne bála, nechtěl jsem vás děsit, chtěl jsem abyste měla spokojený život." pronesl a uhnul před upřeným pohledem jejích doširoka rozevřených pomněnkových očí.

"Takže, vám na mně záleželo." zajíkla se Meg a zhluboka se nadechla.

"Jistěže. Ať už si lidé povídali o strašném Fantomovi cokoliv, on měl srdce. To srdce ale nikdy necítilo to, co vy. Ovšem, dovolím si říci, že už mě nemilujete Meg. Nevidím do vaší mysli, ale..."

Meg se zavrtěla a na okamžik si skryla tvář. "Je ironií, že bych Henriho nepoznala nebýt vaší domnělé smrti. Eriku, necítím k vám nic než přátelství, věřte mi."

Erik se zapřel do lavičky a tvář se mu vyjasnila. "To jsem rád. Tím jste se totiž zachránila. Milovat mě, by vůbec nebyla žádná výhra."

Meg se proti své vůli musela pousmát. "Nepodceňujte se. Vy asi vůbec netušíte, jak na ženy působíte."

"Děsivě? Odpudivě?" tipoval Erik sarkasticky.

"Přestaňte. Proč myslíte, že vám všechno tak prochází, u mě, Christine - u té snad nejvíce, i u maman? Když mluvíte, váš hlas - umí být jemnější než samet, je to tak ohromující a děsivé zároveň! Jen to jak se hýbete, vaše gesta...vše je tak zvláštní, až nadpozemské."

"Ano, už hodně lidí pochybovalo, jestli jsem vůbec člověk." brouknul ponuře.

"Tak jsem to nemyslela a vy to víte, Eriku! Ve vás je tolik kouzla, že pokud vás někdo opravdu miluje, tvář už je to vedlejší. Já vás...nemiluji, i tak mi na tváři nesejde. Nevšímejte si těch okounějících hlupáků, ti přece nejsou důležití. To Christine je pro vás důležitá, viďte? Je to má nejlepší přítelkyně a vy ji zraňujete. Ano, zraňujete, Eriku!"

Erik rozhodil bezmocně rukama. O čem to jen mluví?

"Děláte jí teď to samé co kdysi mě. Vyhýbáte se jí, protože si snad myslíte, že je to pro její dobro. Připomeňte si, co se stalo, když jste to udělal mě. A pak si připomeňte, čeho všeho se pro vás vzdala..."

"Drahá Meg, odkdy je omámení hlasem láska?"

***

"Proč mne tak pozorujete?" hlesla Christine, poté co Gustave odešel spát a ona osamněla s Erikem. Nebývalo zvykem, aby se zdržel na návštěvě tak dlouho. Christine z toho měla vlastně radost, ale nervozita ji přebíjela. Byl tak vážný, ale co hůř i nešťastný.

"Vzpomněl jsem si." řekl Erik prostě.

Christine vyjela ruka k ústům, nakonec si ji však položila na hruď, pod kterou cítila splašený tlukot vlastního srdce. "Na všechno?" hlesla sotva slyšitelně.

Erik pokrčil rameny. "Domnívám se, že ano. Možná tu jsou nějaké ještě nenavrácené vzpomínky, ale myslím, že vím na co narážíte. Anděl hudby, Opera Garnier, jak jsem vás vylákal sem, na Coney....myslím, že o naší společné minulosti vím všechno."

Christine na něj zůstala nevěřícně zírat. "Ale jak...?" zajíkla se.

"Stačilo přijít na to molo. Zajímalo mě, proč mě ve snech děsí jen obyčejné molo. Už to vím." dodal trpce. "Mluvil jsem s Meg, snad jsme si staré křivdy vyjasnili." povzdechl si a posadil se na pohovku. Bylo tak zvláštní vidět Erika sedět v jejím salonku. Prokletí místa jejích záchvatů nejhlubšího zoufalství bylo zlomeno jen tak, pouhou jeho přítomností. Jeho pohled se změnil, Erikovy oči odtažité a rezervované roztály, díval se na ni něžně, stále si však zachovával zdrženlivost. Ne, nebylo zvláštní vidět tu Erika jen tak poklidně sedět, bylo to přímo neuvěřitelné.

Mátonožně se posadila.

"Stále je mi tajemstvím jedna věc. Ostatně, nejspíš jsem ji nikdy nevěděl, nechápal...." Erik se na ni kradmo podíval, pak se ale rychle odvrátil, protože věděl, že jinak by svůj dotaz nedokončil. "Vydíral jsem vás, chtěl jsem ublížit Gustavovi....ale zazpívala jste a vybrala si tím mě. Proč?"

Christine přešla k němu a vzala ho za ruku. Kupodivu neucuknul. "Ze stejného důvodu, z jakého jsem jednu tmavou noc přišla do tvého úkrytu. Kvůli tomu nejkrásnějšímu poznání, ke kterému jsi mě přivedl."

Erik zmateně zavrtěl hlavou.

"Láska nikdy neumírá."

Mlčky na ni pohlédnul a vtiskl na její ruce polibek stejně jako kdysi ona.

"Miluji tě, Eriku."