Helen of Troy (2003)

Zdroj: IMDb

Po krátké pauze vyplněné relativně kladnými hrdiny se vracíme zpět k Rufusovi záporákovi. A že tady dostal na záporákování hodně materiálu!

Dopracovala jsem se k dvoudílnému televiznímu filmu Helen of Troy, který jsem kdysi nejspíš už viděla, ale úspěšně na to zapomněla. A po znovu shlédnutí už asi chápu proč. :D

Příběh o Heleně a Parisovi asi není třeba představovat, ale tak pro pořádek:

---

Trójskému panovníkovi Priamovi se narodí syn, kterému je věštbou předurčeno, že bude zkázou celé své rodiny i země. Nešťastný král proto poručí, aby dítě odnesli do hor a zabili. To se však služebníkovi pověřenému tímto úkolem příčí, a tak spící miminko zanechá uprostřed divočiny napospas svému osudu. Tam jej nalezne pastýř, který se ho ujme jako svého a pojmenuje jej Paris.

Když Paris dospěje, podivnými cestami osudu se ocitne zpět ve Tróji, kde je poznán jako zapomenutý princ a věštbě navzdory je přijat zpět do rodiny. Vše se však zkomplikuje ve chvíli, kdy se Paris zamiluje do spartské královny Heleny a odveze si ji s sebou zpět do Tróji, čímž zavdá záminku pro krutou a dlouho válku…

Rufus hraje Agamemnóna, staršího bratra Meneláa, manžela Heleny. I Agamemnón po Heleně očividně velice touží, ale jelikož byl už zaslíben Helenině starší sestře, splní své závazky a o Helenu neusiluje. Kromě faktu, že na ni neustále strašidelně zírá.

Agamemnón je nelítostný pragmatik, který se pro dosažení svých cílů nebojí zaplatit i tou nejvyšší cenou. Není naprostá stvůra, ve vzácných chvílích u něj vidíme, že svých činů lituje (a Rufus se blýskl svým hereckým výkonem), ale i tak mu to nebrání, aby vzápětí šel a napáchal deset dalších hrůz, zatrpklý a přesvědčený, že svět a bohové mu něco dluží.

Jako první je nutno říct, že ačkoliv i v tomto filmu figurují bohové, nehrají ani zdaleka tak důležitou roli jako v jiných adaptacích. Trójská tragédie není ani tak příběh o nevyhnutelnosti osudu, jako spíš dohra politických intrik a sama Helena je jen bezbranná figurka v rukou krvelačných mužů.

Helenina krása je tu zajímavě ztvárněna jako prokletí. Muži na ni hledí způsobem, kterého se dívka děsí, unášejí ji, smýšlí o ní jako o objektu a s jako objektem s ní i zachází. Dokonce i její vlastní bratr nad ní slintá. Být průměrně vyhlížejícím jedincem je vlastně asi strašně fajn, uvědomila jsem si.

Zajímavé je, že ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že srdce celého sporu je ten okamžik, kdy Paris "unese" Helenu, ve skutečnosti je jím bratrská nerovnováha mezi Meneláem, manželem Heleny, a jeho starším bratrem Agamemnónem, který je mocnější, silnější, inteligentnější, váženější…pro Meneláa je tím pádem trpké neustále se krčit v jeho stínu. Nedokáže se mu vzepřít, nedokáže bojovat ani sám se sebou a svou posedlostí Helenou, a všechno to napětí nakonec vyústí v katastrofu.

Jak už jsem v náznacích pravila, filmy jsou dost brutální a bez příkras, což by se u příběhu jako je tento dalo čekat, ale i tak mám pocit, že tvůrci šli ještě o něco dál a dali si opravdu záležet na tom, aby byl celkový dojem po skončení filmů téměř až znepokojivý.

Pro milovníky řeckých bájí je tohle tutovka, ale nutno říct, že existují i lepší adaptace. :D