Náhradnice - 19. kapitola: Estella

Rozhodla se vyzbrojit vším, co jí ještě zbylo. Opulentní tiárou, která jí svírala hlavu v drtivém sevření, blankytnou Margaretskou šerpou, Svatoalexandrovským řádem, Křížem vítězství…všechny ty věci, které si kdysi vydupala na Petrovovi, aby ho mohla pokořit. Tehdy to považovala za své velké vítězství.

---

Přešla ztichlou chodbou císařského paláce a neměla po svém boku vůbec nikoho. Ani Natálii, jejíž přítomnost by se na oficiální audienci považovala za nevhodnou, ani Mathieua, který na ni už čekal v trůnním sále spolu se všemi ostatními.

Původně se měli dnešní audience účastnit jen ona a Petrov, ale jak byla informována, do paláce toho rána dorazila podstatně početnější skupinka lidí.

Mathieu Petrovovi nakonec rozmluvil celý ten nesmysl se zodpovídáním se před celým parlamentem, ale ten bídák i tak neodolal a přivedl si s sebou pár kumpánů. Dozajista už se nemohli dočkat, až jí udělají kázání jako neposlušnému dítěti, jak ji poníží a oplatí jí každé jedno rozhodnutí, kterým se jim kdy odvážila odporovat.

A kdo ji bude bránit? Mathieu s nimi očividně souhlasí, už není na její straně, nikdo jí nezbyl.

Když stanula přede dveřmi, za kterými na ni čekal její soud, vzdorovitě zdvihla bradu a pokynula dvěma lokajům po obou stranách zlacených dveří. Oba se uctivě poklonili a vpustili ji dovnitř.

Rozeznala dobře známý pocit člověka, který zapříčinil náhlé zmlknutí uprostřed věty, pocit člověka, který nezdvořile přerušil své vlastní pomlouvání. Snad měl Mathieu dostatek slušnosti, aby ji před těmi supy alespoň bránil.

Napřímila se, když mezi těmi zrádci procházela, a nedopřála ani jednomu z nich potěšení ze své slabosti, ačkoliv ji pohled na Petrovovu pětičlennou výpravu tak trochu naháněl strach.

Rozvážně usedla na trůn, na kterém bylo zlatým písmem vyšité velké výsměšné L, a teprve tehdy vyhledala Mathieův pohled. Jenže on ten její neopětoval.

Přejela očima osazenstvo sálu, jejichž poklony nemohly být mělčí. Petrov s pomstychtivostí v očích, ministr války, který se stejně jako ona rozhodl vytáhnout v plné polní, v dokonale upravené uniformě s nablýskanými botami a třpytivými řády, které v ní vzbuzovaly zvláštní provinilý pocit. Uhnula pohledem směrem k ministrovi vnitra, muži s ošklivým orlím nosem a nepříjemným pohledem, vedle kterého stál neméně nesympatický ministr zahraničních věcí a úplně nakonec i vysoký a seschlý ministr obchodu.

Znovu se pokusila ujistit pohledem u Mathieua a znovu neuspěla.

Vstoupila jsem do pasti, uvědomila si až příliš pozdě.

"Čemu vděčím za tuto laskavou návštěvu, pánové?" oslovila je žoviálně, zatímco její srdce tlouklo jako zběsilé.

Petrov předstoupil vpřed a na rtech mu pohrával sotva postřehnutelný úsměšek. "Věřím, že pan dvorní tajemník Její Císařské Veličenstvo spravil o závažnosti dnešní audience, a proto budu tak smělý a odvážím se přeskočit veškeré formality, abychom se co nejdříve dostali k věci. Činím tak pouze z naléhavosti," znovu se směšně mělce poklonil a Estelle se nekontrolovatelně zkroutila tvář.

"Prosím, jak si přejete," opáčila, protože co jiného jí také zbývalo?

"Od okamžiku, kdy jste usedla na trůn, Madam," začal Petrov důležitě, "se nacházíme v bezprecedentní situaci. Koncept regentství není žádné monarchii neznámý, přesto věru není obvyklé, aby regent figuroval jako - s odpuštěním náhradník, zažitá tradice v regentovi vidí osobu opatrovníka, který připravuje nezletilé dítě na svoji budoucí roli a korunu," Petrov mluvil a mluvil, vesele ignorujíc své přání jít rovnou k věci. Estella měla co dělat, aby nad tím tlustým náfukou neprotočila oči.

"Nepředvídatelnými rozmary osudu však na trůn usedla regentka, která na budoucí roli nikoho nepřipravuje, ba naopak, sama potřebuje pomoc poradců a své vladařské vzdělání si doplňuje takříkajíc za pochodu."

Estella se na něj zašklebila a provokativním pohledem ho vyzývala k tomu, aby se nebál upřesnit, že všechny učitele a další pomoc obdržela dlouhé měsíce po usednutí na trůn, a že to byl on, kdo celý proces brzdil ve jménu své milované Lyricy.

Petrov ale samozřejmě nic z toho neřekl: "Se situací jako je tato se jednoduše nepočítalo, neexistuje pro ni zákon, ani předchozí zkušenost."

Estella se už nadechovala, aby Petrova ujistila, že si moc dobře uvědomuje význam slova bezprecedentní, který použil hned v úvodu, a že se jeho monolog motá v začarovaných kruzích, ale postřehla naléhavý pohled ze strany a zmlkla. Tak Mathieu se ji nakonec přece jen rozhodl poctít svojí pozorností.

"Po nešťastném využití císařských fondů, kterého, jak věříme, nebylo napácháno ze zlé vůle, nýbrž z pouhé nevědomosti, se vláda rozhodla vypomoci své panovnici ustanovením Regentské rady."

Estella zapomněla na veškerou přetvářku a zmateně pootevřela ústa. Teď už chápala dnešní sestavu ministrů. Jeden pro styk se zahraničím, jeden na tuzemsko, jeden na obchod a jeden pro případ války - to oni mají být ta Rada!

Ohlédla se po Mathieuovi, chtěla vědět jen jediné, jestli o téhle zradě věděl. Mathieu jen bezhlesně zavrtěl hlavou.

"Jaká bude pravomoc této Regentské rady, pane ministerský předsedo? Konzultační či snad exekuční? Pánové budou mým jménem vydávat rozkazy?" zeptala se chladně.

"Břemeno vlády bude rovnoměrně rozloženo mezi vás a Radu. Všechny dekrety a zákony budou i nadále pravomocné pouze s vašim podpisem, nicméně pokud do budoucna učiníte jakékoliv státnické rozhodnutí, budete k němu potřebovat souhlas většiny rady. Zrovna tak, jako bude Rada k jakémukoliv výnosu potřebovat vaši pečeť. Bude to konstruktivní spolupráce."

"Konstruktivní spolupráce," zopakovala polohlasem a s novým zájmem přejela pohledem skupinku mužů. Tak to jim bude sloužit jako marioneta? "To je rozkaz, pane ministerský předsedo? Hodláte diktovat koruně koho má poslouchat a před kým se má zodpovídat? Koruna se zodpovídá jen Bohu!"

Mathieu vedle ní přešlápl a znovu se začal záměrně vyhýbat jejímu pohledu.

"Jenže vy, ve vší úctě, nejste panovník pomazaný Bohem. Vy jste náhradnice. Tolik se prokázalo ve chvíli, kdy jste zpronevěřila císařské peníze. Chtěl jsem se vyhnout oboustranným rozpakům a nejmenoval jsem věci pravým jménem, ale trváte-li na tom, Madam, musím se uchýlit ke krajnostem. Vzhledem k okolnostem je tohle vaše jediná šance, jak si udržet korunu a důstojnost."

Estelle chvíli nic neříkala, snad čekala, jestli si Petrov uvědomí, jakou absurditu právě řekl. Ten člověk musí trapně blufovat.

"A jaká je alternativa pro případ, že odmítnu?" zajímala se a nasadila ledový výraz.

"Byla byste nucena abdikovat, Madam, protože v případě nevyslyšení svého návrhu rozpustím vládu."

Nevzrušeně přikývla. "Abdikace ve prospěch koho? Mé sestry Danielle?" zeptala se posměšně.

"Ano, Madam. A jelikož je vaše sestra nezletilá, vládla by jejím jménem Regentská rada. Výsledek dnešní audience bude tak jako tak stejný, pouze osoba na trůně se může nepatrně lišit," pronesl zlomyslně.

"Princezna Danielle své osmnácté narozeniny oslaví už za pár měsíců. Vaše Regentská rada by se v paláci za tu dobu sotva stihal ohřát," odsekla zlobně.

"Zajisté by nebylo obtížné přijít s kompromisem a ustanovit jako zákonnou hranici předání trůnu dvacet let věku. Její Císařská Výsost princezna Danielle by jistě souhlasila, že osmnáctiletý člověk ještě není připraven na břímě vlády."

"Jistě, věřím, že by souhlasila se vším, s čím byste jí nakázal souhlasit," neodpustila si Estella s úšklebkem.

Mathieu si důrazně odkašlal a Estella povytáhla obočí a rozhodila rukama.

"Inu, pane ministerský předsedo, páni ministři, v nejbližších dnech vás informuji o svém rozhodnutí, děkuji za váš…konstruktivní návrh."

Petrov se očividně zarazil.

"Snad jste nečekal, že vám své rozhodnutí sdělím okamžitě?"

"Velice laskavě jste můj návrh označila za konstruktivní, což mi dalo naději, že chápete jeho důležitost, a vyřídíte tuto urgentní záležitost okamžitě. Některé věci nesnesou odkladu."

"A některé věci," přerušila ho Estella hraně klidně, "potřebují řádně promyslet. Existují rozhodnutí, která by neměla být unáhlená či učiněná pod tlakem, souhlasíte, pane ministerský předsedo?"

Petrov na své tváři vyčaroval jakýsi škleb, který měl být podle všeho úsměv. "Bezesporu, Madam."

"Jak šťastné, že spolu za každých okolností nalezneme kompromis," pochválila ho Estella. "Očekávám, že do večera necháte do paláce zaslat dokument s podrobným vylíčením, jak přesně by podle vás tato koexistence regenta a Regentské rady měla fungovat. Váš popis byl bezesporu nanejvýš zajímavý, ale žal velice stručný a jako takový nedostačující pro učinění tak - jak vy říkáte - urgentního rozhodnutí," usadila ho s povytaženým obočím, když postřehla jeho nespokojený výraz. Nedala mu šanci na odpověď a natáhla se, aby zatáhla za šňůrku s rudým střapcem na konci. V ten okamžik oba lokajové znovu otevřeli mohutné dvoukřídlé dveře a audience tím byla oficiálně u konce.

Estella vyčkala, dokud se od ní pětice mužů po povinném zacouvání na vzdálenost tří kroků neotočila zády, a vydechla úlevou. Ve chvíli, kdy se dveře znovu zavřely, složila tvář do dlaní.

"Prosím vás, řekněte mi, že z této situace existuje nějaká cesta ven," zahuhlala směrem k Mathieuovi, který zatím neopustil místo po jejím boku.

"Nemyslím si, že je nezbytně nutné, abyste z ní hledala cestu ven."

Estella se nevěřícně narovnala. "Jak prosím?"

"Mít kolem sebe vysoce kvalifikované poradce, kteří vás z povahy Petrovova návrhu nemohou obcházet, zní jako štědrý kompromis. Budou s vámi všechno konzultovat, na všechna podstatná rozhodnutí budete znát názory zkušených odborníků a pokud se spolu na něčem neshodnete, budete muset přijít s novým řešením, s kompromisem vhodným pro obě strany. To zní ještě užitečněji než vaši současní učitelé."

Estella vstala a sešla ze schůdků vedoucích k jejímu trůnu, aby si získala trochu času. "Takže se domníváte, že soukromí učitelé a každodenní studium nestačí? Že to sama ani tak nezvládnu a potřebuju kolem sebe navíc i tyhle šašky?"

Mathieu si povzdechl a zůstal stát na drobném pódiu určeném pro Lyričin trůn. Estella okamžitě zalitovala, protože si vedle něj náhle připadala maličká. Všechno je to takové divadlo - vyvýšený trůn, rudé závěsy, zlacené sloupy - ale funguje to.

"Říkám jen, že praxí se učí lépe. Pořád tvrdíte, že jste se o korunu neprosila, že jste ji nechtěla, ale potom používáte fráze jako 'já jsem koruna' a zoufale lpíte na absolutistické vládě. Pořád jen přešlapujete na místě, Estello. Nerad se opakuji, ale využívat privilegií koruny a zároveň utíkat před jejími povinnostmi je cesta k záhubě," zhluboka se nadechl, zaváhal, ale potom si zřejmě něco usmyslel, a s novým elánem jí pohlédl zpříma do očí. "A pokrytectví."

Uchechtla se, i když ve skutečnosti byl její první reflex zalapat po dechu.

"Takže jsem podle vás pokrytec?"

"Rád bych věřil, že nejste," opáčil tiše a pomalu sešel ze schůdků, aby jí mohl stanout tváří v tvář. "Bude to pro vás začátek nové kapitoly a ač to tak nevidíte, věřím, že dobrý. Uklidňuje mě, že kolem sebe budete mít celou skupinu rádců, protože já se k nim od této chvíle už nemohu řadit."

Estella se na okamžik zarazila a přimhouřila oči. "Nemůžete se k nim řadit…," zopakovala, jako kdyby od něj chtěla slyšet vysvětlení, či lépe řečeno popření jeho drzých slov.

"Vaše Císařské Veličenstvo," začal formálně a Estelle se propadl žaludek, "tímto vám předkládám svoji rezignaci na post dvorního tajemníka."

"Jakže?" zajíkla se Estella. "Jedna neshoda, jeden přešlap a vy mě prostě opustíte? To nemůžete myslet vážně!"

"Není to jedna neshoda a jeden přešlap, je to série situací, ve kterých jsem selhal. Neodcházím ze svého postu kvůli vám, odcházím, protože jsem se podíval pravdě do očí, a přiznal si, že vám na vaší cestě nepomáhám. Naopak."

"Vy jste jediný člověk, na kterého se tady můžu spolehnout, jak to myslíte, že nepomáháte? Chováte se hystericky a já vaši rezignaci odmítám," obrátila se k němu zády, naznačujíc, že tím celý rozhovor považuje za ukončený, ale tak snadno jí to nedaroval.

"Ve vší tichosti jsem za vašimi zády odklízel veškeré napáchané škody, abyste, nedej Bože, nepocítila následky vlastních skutků, zatímco navenek jsem vaše chování omlouval a ospravedlňoval. Co víc, časem jsem dokonce začal opakovat vaše výroky, se kterými jsem niterně nesouhlasil. Jediné, čemu jsem vás naučil, je lehkomyslnost."

"Dobrá, dobrá!" vybuchla Estella a znovu se k němu otočila čelem "Neměla jsem kupovat ten palác! Celou dobu jste měl pravdu! Neměla jsem věřit Silverwolfovi a souhlasit s tou zpropadenou tour, která vedla k politicky nevýhodné korunovaci! Neposlechla jsem, ale poučila se!"

Smutně se usmál. "Opravdu?" Pomalu k ní přešel blíž a pohled jeho očí byl téměř něžný. "Máte v sobě tolik potenciálu, Estello. Jste inteligentní, charismatická panovnice, a kdybyste jen trochu chtěla, dovedla byste být i soucitná. Ale nevěřím, že jste se poučila. Chtěl jsem vás ochránit před celým světem, uzavřel jsem vás do malé bezpečné bubliny, ale neuvědomil jsem si, že ve vás takovým chováním vzbudím přesvědčení, že ona bublina je reálný svět, ve kterém vaše chování nemá důsledky, kde koruna na vaší hlavě nereprezentuje váš lid, ale vaši vlastní důležitost."

"Kdyby monarcha nebyl přesvědčený o své důležitosti, celý tenhle koncept by se už před stovkami let rozpadl!" odsekla Estella netrpělivě.

"Bezesporu," souhlasil Mathieu a znovu uhnul jejímu pohledu, "ale všechno na tomto světě je o rovnováze. Obávám se, že se mnou ji nikdy nenajdete. Potřebujete někoho nezaujatého, někoho, kdo si o politickém a dvorském intrikaření nedělá iluze a pragmaticky bere věci tak, jak jsou," přešel blíž a vzal ji za ruce v gestu, které už tak dlouho postrádala. "Bylo mi ctí s vámi pracovat, ale ztratili jsme kurs, my oba. Nepatřím na císařský dvůr, kde jsem ztratil sám sebe, a nejsem ten pravý, kdo vám má na vaší cestě radit. Nechat vás jít bylo nejtěžší rozhodnutí mého života, ale zároveň to jediné, za které se jednoho dne nebudu muset stydět. Není to gesto zrady ani rozkolu v našem přátelství, právě naopak, je to projev mé nejupřímnější náklonosti."

"V tom případě bych preferovala, kdybyste mě nenáviděl a zůstal," odtušila Estella s předstíraným sarkasmem.

Mathieu se křečovitě usmál a stiskl její ruce, než je zase pustil.

"Chcete abych prosila? Klidně vám to dopřeji. Nehrajte si pořád na takového moralistu a neohánějte se výmluvami, že mi váš odchod prospěje. Ujišťuji vás, že tak to není."

Odhodlání v jeho očích ji děsilo. "Doufám, že mě jednoho dne pochopíte."

"A co když nepochopím? Co když děláte příšernou chybu?"

"Opravdu nevím, jak se mé rozhodnutí vyjeví po nemilosrdné sudbě času, ale v tuto chvíli cítím, že nemám na výběr."

"A co chcete dělat? Vrátit se zpátky na univerzitu a na mě prostě zapomenout? Přestanete číst noviny a začnete se tvářit, že já, panovnice vaší země, neexistuji?" ptala se posměšně.

Trpělivě zavrtěl hlavou. "Sama jste rozeznala, že takové počínání by bylo nemožné a absurdní. Rozhodl jsem se proto odjet do Francie. Navštívím po dlouhých letech matku, zbytek se uvidí potom."

Estella zalapala po dechu. "Do Francie," zopakovala chabě, "hleďme na vás, vy pilná včelko, jak už to máte celé promyšlené. Pro jistotu rovnou odjedete ze země."

"Estello-," začal útrpně, ale přerušila ho.

"Ne, ne, už rozumím. Přesvědčovat vás, že děláte hloupost je zbytečné, vy jste už dávno rozhodnutý a já jen marním svůj čas," Estella od něj odvrátila zrak. "Tak tedy dobrá, pane Mathieu Durande, přijímám vaši rezignaci. S okamžitou platností."

"Estello-"

"Přeji vám šťastnou cestu a buďte prosím tak laskav a vyřiďte nejvřelejší pozdravy paní matce," přerušila ho i podruhé a v téměř agresivním gestu jeho směrem vymrštila ruku.

"Jak si přejete," odvětil rezervovaně a ji bodlo u srdce. Jak snadno to vzdal.

Mathieu ji políbil na hřbet ruky, poklonil se, protokolárně zacouval, a bez ohlédnutí odešel z místnosti. Docela naposledy a bez ohlédnutí!

Estella nevěřícně zírala na zavřené dveře v prázdné místnosti, ze které pomalu vyprchávala jeho zemitá kolínská. Zmateně se rozhlédla, ale už tu nebyl nikdo, kdo by jí poradil, co si počít.

Jako ve snách dupla podpatky a lokajové stojící za dveřmi jí úslužně otevřeli. Vyšla na chodbu, míjela hloučky dvořanů, úředníků, sluhů a dvorních dam, a všechny ty klanějící se figury jí splývaly dohromady, jako kdyby je její mozek nadále nedokázal rozeznávat od sebe.

Uslyšela, jak ji někdo těsně před vstupem do jejího soukromého křídla oslovuje, a automaticky jí naskočila husí kůže, když rozeznala ten hlas.

"Odpusťte, Vaše Královská Výsosti, jsem velice zaneprázdněná," vymluvila se, aniž by princi Sebastienovi pohlédla do očí. Od onoho incidentu na její narozeninové oslavě se mu důsledně vyhýbala, marně potlačujíc pocitu studu a ponížení z pohledu jeho chladných modrých očí.

Rychle zmizela za dveřmi svých apartmánů, aniž by mu dopřála možnost odpovědi. V soukromí svého salonu učinila několik váhavých krůčků směrem ke své ložnici, ale nedokázala dojít tak daleko. Ucítila pod prsty tkaninu vyšívaného koberce, ani nevěděla, kdy a jak se stalo, že její nohy vypověděly službu. Z jejího hrdla se vydral vzlyk, a čím usilovněji ho potlačovala, tím zuřivěji se na povrch vydral, druhý, třetí…

"Vaše Císařské Veličenstvo!" dveře do ložnice se otevřely a vyhlédla z nich zmateně vyhlížející Natálie. V rukou držela kazetu s náhrdelníkem, o který jí Estelle dříve toho dne požádala, ale rychle ji odložila stranou a poklekla vedle ní.

"Madam, cítíte se docela v pořádku? Mám zavolat lékaře?"

Estella chtěla odpovědět, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku a pouze Natáliinu pomocnou ruku skropila slanou sprškou slz. Důrazně zavrtěla hlavou a opřela si hlavu o její rameno.

"Hamlet zase něco vyvedl?" vyptávala se Natálie.

Estella znovu zavrtěla hlavou.

"Takže monsieur? To kvůli němu?" nedala se Natálie.

Estella unaveně zavřela oči, ale proud slz to ani tak nezastavilo. Zmohla se jen na neurčitý souhlasný zvuk.