Náhradnice - 18. kapitola: Mathieu

Bylo poklidné nedělní odpoledne, Mathieu seděl ve svém maličkatém, ale komfortním salonku, který byl v Císařském paláci vyhrazen pouze pro něj, a pročítal si nejnovější zprávy z Titairy. Situace v hlavním městě se podle všeho uklidnila a na protesty volající po Estellině korunovaci se začínalo zapomínat. Těžko říct, jestli byla situace opravdu tak nadějná, nebo ji Silverwolf podle svého dobrého zvyku přikrášloval, ale Mathieu byl vděčný za jakékoliv dobré zprávy.

"Pan Durand? Kde je dvorní tajemník? Nutně s ním potřebuji mluvit, tak kde je?" uslyšel za dveřmi povědomý a velice rozčilený hlas.

---

Se zarmouceným výrazem vstal a otevřel dveře, aby uťal Alexejovo vyvolávání.

"Tady, Alexeji. Prosím, pojď dovnitř," pobídl ho rezignovaně.

Potřesení rukama proběhlo ve spěchu mezi dveřmi, přičemž na obou stranách byl patrný chlad a rozpaky způsobené jejich posledním setkáním mezi čtyřma očima.

Mathieu se na svého přítele pořád zlobil, ale už stačil vychladnout natolik, aby přestal zvažovat, že mu dá pěstí, a to považoval za dostatečný pokrok.

"Prosím, posaď se. Čaj?" zeptal se ho pečlivě neutrálním tónem.

"Ne!" vyštěkl Alexej. "Nemám čas ani chuť na čaj! Zajímá mě jen jediné: věděl jsi o tomhle?" Alexej po Mathieuovi mrštil spisem opatřeným tajuplným červeným razítkem s nápisem "Důvěrné".

Mathieu nad jeho chováním povytáhl obočí, přesto však zvědavě rozložil hnědou papírovou složku.

Jeho oči rychle přeskakovaly řádky stroze psané úřední zprávy, ale mozek odmítal zpracovat jejich obsah. Některé pasáže si musel přečíst několikrát, aby vůbec uvěřil.

"Ditrichův palác…císařovna ze státních peněz koupila Ditrichův palác?" zaskřehotal odumírajícím hlasem.

"Přesně to se tam píše, ano," odtušil Alexej tvrdě.

Mathieu znovu pohlédl do Alexejových složek a přelétl očima všechna uvedená data. Udělala to více než před měsícem, prakticky hned, co přijeli z Titairy. Když s ní před pár týdny stál na nádvoří kláštera Cisterciaček a prosil a zapřísahal ji, aby to nedělala, škoda už byla dávno napáchaná. A ona si před ním jen tak klidně stála a lhala.

Udělalo se mu zle. Odhodil Alexejovu složku a vyskočil ze svého křesla. Cítil, jak se mu z obličeje vytrácí barva a roztřesené ruce musel zatnout v pěst, aby svoji slabost skryl před přespříliš všímavým Alexejem.

"Ne," vydechl a postavil se k oknu, aby před ním mohl skrýt obličej, "ne to jsem tedy netušil. Nikdy bych s něčím takovým nesouhlasil, za koho mě máš?"

"Za zamilovaného blázna," odsekl Alexej.

"Přestaň s těmi nesmysly!" obořil se na něj Mathieu a rozzuřeně se k němu obrátil čelem.

"Copak? Posledně jsi odolal, ale dnes už mi tou pěstí dáš?" provokoval ho Alexej.

Mathieu znechuceně zkroutil obličej. "Regentku v paláci momentálně nezastihneš. Odjela na hřbitov u Katedrály svatého Jakuba, měla v úmyslu navštívit hroby svého otce a bratra."

"Nevadí. Následkům tak jako tak neunikne."

Mathieu vytrvale zavrtával pohled do koberce. "Jakým následkům?"

"Bude se muset zodpovídat své vládě. Zapřísahal jsem se, že už nikdy neuvedu korunu a vládu do rozporu, ale nedala mi na výběr. Zpronevěřila císařské peníze."

"Jsou to pořád i její peníze. Ona je koruna," Mathieu se zkřivenými rty zopakoval Estellinu oblíbenou frázi a hnusil se u toho sám sobě. Nikdy jí neměl dovolit, aby takhle mluvila, nikdy po ní neměl ta slova sám opakovat. Co se to s nimi jen stalo?

"Ona není koruna! Ona je hlava, na kterou koruna nedopatřením spadla, což je problém, který snad brzy vyřešíme."

Teprve tento výrok Mathieua přiměl znovu Alexejovi pohlédnout do tváře. "A jak chceš vyřešit problém své panovnice? Pokud vím, v naší Ústavě stojí, že se zodpovídá jen Bohu! Nebo by se ti ráčilo převratu?"

"Měl bys vychladnout, Mathieu, mluvíš z cesty," odpověděl Alexej důstojně a posbíral své drahocenné složky. "Nebudu dnes regentku rušit, rozhodla-li se uctít své mrtvé, ale zítra si k ní objednám audienci hned zrána. Jako regentka jednoduše nemá stejná práva jako panovnice a koupě Ditrichova paláce je tím pádem považována za zpronevěru. O podrobnějších detailech si pohovoříme zítra. Já se už musím rozloučit - dovedeš si představit, kolik schůzek mě teď kvůli ní asi čeká," dodal zlomyslně. "Hezký den, pane tajemníku, jsem velice zvědav na zítřejší audienci, která se jistě vyjeví jako velmi poučná."

"Je t'emmerde," ucedil Mathieu skrze zaťaté zuby, když se za Alexejem bezpečně zavřely dveře. Obešel pár nerozhodných koleček po místnosti, načež se ze salonu vyřítil i on sám.

"Osedlejte mi koně, ne, nechci kočár, prostě mi osedlejte toho koně, to bude rychlejší!" vyhrkl na velice zmateného a dotčeného lokaje, zatímco se za chůze soukal do kabátu a rukavic. Nebohý lokaj ho musel dobíhat, aby mu mohl podat i klobouk.

*

Když na vraníkovi jménem Maestro chvátal ulicemi Tvayburgu, rychle v mrazivých teplotách ztrácel cit v prstech a brzy se mu rozdrkotaly i zuby, ale on si toho sotva všiml. Vlastně ani nevěděl, proč tak spěchá, neměl nejmenší ponětí, co jí říct, a co na tom bylo nejhorší byl ten vtíravý pocit, že jim dvěma už žádná slova tak jako tak nezbyla.

*

Stála u hrobu svého staršího bratra. Pořád tvrdila, že by ho měla nechat opravit, ale nikdy se k tomu nedostala, zato celý palác zvládla koupit rychlostí přímo rekordní. Svraštil obočí a zakašláním upozornil na svoji přítomnost.

Estella se po něm ohlédla a v jejích modrých očích se zalesklo překvapení, snad i radost, že ho vidí, a Mathieu se na ni v ten samý okamžik téměř přestal zlobit. Žal jen téměř.

Škrobeně se poklonil. "Odpusťte, že vás vyrušuji, Vaše Císařské Veličenstvo."

Estellin obličej ztuhl a náznak úsměvu na jejích rtech okamžitě zmizel. Napodobila jeho strojenost a natáhla k němu ruku, kterou netrpělivě políbil.

"Inu, pane Durande, předpokládám, že je to důležité, když jste mě vyhledal na tomto místě."

"Mrzí mě, že vás musím rušit před hrobem vašeho bratra, Madam, opravdu."

Rozmrzele přikývla. "Ovšem, ovšem. A co je příčinou tohoto dramatického příjezdu?"

"Já myslím, že víte. A co je nejhorší, už o tom ví i vláda," ucedil Mathieu a semkl rty do pevné linky.

Estella se zatvářila nechápavě, ale rozhodl se jí nic neusnadňovat a zarputile mlčel.

"Ach tak," řekla po pár vteřinách ztuhle, "ví o tom i vláda. Tedy za vámi přiběhl rozhořčený Petrov."

Mathieu stroze přikývl.

"Snažila jsem se vám to vysvětlit ale…nechápal jste, neposlouchal jste-"

"Můžete o mně říct mnoho nepěkných věcí a já vám je nebudu vyvracet, ale tohle není pravda. Víte, že vždycky, když jste potřebovala, byl jsem tu pro vás a naslouchal jsem. Vždycky," skočil jí do řeči, v rozčilení ignorujíc protokol, který ještě před chvílí tak striktně dodržoval, aby za něj skryl své rozrušení.

Sklopila pohled a mlčela. "Je mi líto, že jste se to dozvěděl takhle," řekla po krátkém zaváhání.

"Mně je líto, že se v situaci jako tato vůbec nacházíme. Snažil jsem se rozumět vašim pohnutkám, ale musíte se smířit s tím, že žádný únik, žádná kouzelná cesta za svobodou před vašimi povinnostmi neexistuje a ani sebehonosnější palác na tom nic nezmění. Tohle je teď váš život," nechtěl k ní být tvrdý, každé jeho slovo se mu bytostně příčilo, ale zlovolný hlásek v jeho hlavě mu říkal, že kdyby jí všechno tohle řekl už dávno, mnoho by si tím ušetřil.

Estella se objala pažemi kolem hrudi. "Ale tohle není můj život, cožpak nechápete? Žiju život někoho jiného, jsem jen alternace, kterou nikdo nechtěl."

"Musíte vzít v potaz variantu, že se z alternace stane první dáma jeviště. Musíte se začít chovat jako císařovna. A nejen jako císařovna."

Vzpurně zdvihla bradu. "Jak to myslíte - nejen jako císařovna?"

Mathieu musel vynaložit veškeré síly, aby se donutil pokračovat. "Musíte se chovat úměrně svému věku. Je vám dvacet šest let, už dávno nejste dítě, a musíte se smířit s realitou, která je taková, že člověk málokdy dostane to, co chce."

"Já chci být jen svobodná. Není to základní lidské právo, nemáme to v Ústavě?"

"Je mi líto, ale nikdy nebudete svobodná. Moc bych si to přál, ale nebudete. Buď vás bude drtit koruna, nebo v lepším scénáři, kdy se císařovna přece jen probudí, to bude vaše matka a vaše císařovna. Nejste obyčejný člověk užívající práv Ústavy, jste císařovna regentka, a pokud Bůh dovolí, a zbaví vás této role, pořád budete přední členka císařské rodiny. Na tomto světě neexistuje místo, kde budete bezvýhradně svobodná a skrytá před odpovědnostmi. Ani v Ditrichově paláci."

Viděl slzy, které jí vehnal do očí, a pocítil neomluvitelnou vinu.

"Rozumím," ovládla se Estella a odvrátila od něj tvář. "Co se teď se mnou bude dít?"

"Petrov zřejmě zamýšlí postavit vás před parlament, abyste ospravedlnila své rozhodnutí."

Estella na něj vyděšeně pohlédla a on rychle pokračoval: "Ale to já nedovolím. Nemá právo vás kamkoliv předvolávat, určil by tím nebezpečný precedens. Koruna se nezodpovídá své vládě a až vychladne, uvědomí si to i on. Je to dobrý politik…," dodal váhavě a s hlubokým pocitem hanby jí znovu pohlédl do tváře. "Ale přesto…musíte si zapamatovat, že vy nejste koruna. Jste jen regentka a vaše chování bude mít následky."